Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Z návštěvy knižního veletrhu v Londýně a tří britských knihoven

Čas nutný k přečtení
11 minut
Již přečteno

Z návštěvy knižního veletrhu v Londýně a tří britských knihoven

0 comments

Knižní veletrh v Londýně

Londýnský knižní veletrh proběh letos ve dnech 5.-7. března a své 35. výročí oslavil na novém místě, ve výstavních prostorách ExCel v blízkosti londýnských doků.

Na veletrh se bylo možné zaregistrovat již předem, přičemž při včasné registraci získávali knihovníci zlevněnou vstupenku zahrnující účast na seminářích (plné vstupné činilo 30 GBP, zlevněné vstupné pro knihovníky bylo za 10 GBP, nutná byla i platba předem prostřednictvím internetu). Týden před zahájením veletrhu přišel registrovaným účastníkům balíček obsahující visačku se jménem účastníka a adresou vysílající instituce, brožury a plánovací kalendář s údaji o veletrhu. Výhodu této předregistrace jsem plně ocenila při vstupu na veletrh, když jsem mohla vejít zvláštním vchodem bez nutnosti vystát frontu na vstupenky - ukázala jsem jen svoji visačku s čárovým kódem, který byl zkontrolován čtecím zařízením.

Předem jsem si též vytipovala stánky nakladatelství produkujících slavistickou literaturu. Z tohoto hlediska byly nepřínosnější stánky univerzitních nakladatelství (především ve stánku Indiana University Press jsem měla možnost prolistovat desítku nejnovějších slavistických titulů), zaujal mě však i kolektivní stánek estonských nakladatelství a produkce poměrně malého londýnského nakladatelství Profile Books.

Pro představu o rozsahu londýnského knižního veletrhu uvádím několik statistických údajů. Prezentovala se zde nakladatelství z 59 zemí na 730 samostatných a 933 kolektivních stáncích a bylo zde akreditováno přibližně 1000 novinářů. V rámci veletrhu se konalo 110 seminářů a dalších doprovodných akcí. Nejvýznamnějším hostem londýnského knižního veletrhu byla Margaret Atwoodová.

Pro svou práci akvizitéra Slovanské knihovny jsem pokládala za důležité především následující dva semináře, které se bohužel půlhodinou časově překrývaly.

Britská rada byla pořadatelem semináře nazvaného Existuje v 21. století něco jako národní literatura?, na který byli přizváni ukrajinský spisovatel Andrej Kurkov, britská spisovatelka Louise Doughtyová a Lee Brackstone, vedoucí redaktor beletristického oddělení britského nakladatelství Faber&Faber.

Před odjezdem do Londýna jsem po Praze marně sháněla Kurkovův nejslavnější román Piknik na ledu (v současnosti přeložený do 30 jazyků s celkovým nákladem 2,5 milionu výtisků). Nakonec se mi v knihkupectví Akademie podařilo najít jeho volné pokračování Zákon hlemýždě, samozřejmě v ruštině (měli zde ale i anglickou mutaci), do češtiny zatím Kurkov přeložen není.

Na semináři se Andrej Kurkov velmi zajímavě rozhovořil o tom, jak on osobně chápe pojem národní literatura v kontextu složité národnostní situace v bývalém Sovětském svazu, a vysvětlil posluchačům (poměrně velká posluchárna Britské rady byla plně obsazena), jak sovětský stát v minulosti na svém území reguloval překladovou literaturu větších národů i národnostních menšin.

Kurkov sám sebe prezentuje jako ukrajinského spisovatele píšícího rusky, přičemž poukazuje na tradici ruskojazyčné literatury na Ukrajině (Gogol, Ševčenkova próza aj.). Zastává názor, že literatura vznikající na území určitého státu je součástí jeho kultury. Menší nedorozumění vyvstalo v auditoriu poté, když Andrej Kurkov hovořil o ukrajinském národním konzervatismu v literatuře, která pak nemá šanci oslovit jiné než ukrajinské čtenáře. Z reakcí posluchačů bylo zřejmé, že rozdíl mezi ruskou a ukrajinskou literaturou ani problém ukrajinsko-ruské literární dvojjazyčnosti není většině z nich příliš jasný, a jména Kocjubynskyj nebo Kvitka-Osnovjanenko, jejichž tvorbu uváděl Kurkov jako příklad zmiňovaného národního konzervatismu, zde nebyla známa.

Kurkov poutavě hovořil o výběru jeho románů pro překlad v jednotlivých jazykových oblastech (v Anglii má pro tuto záležitost skvělého rádce, jímž je překladatel George Bird) i o nastupující generaci „Kerouaců“ v mladé ukrajinské literatuře.

Louise Doughtyová je autorka generačních románů z romského prostředí. Její román Ohně ve tmě (Fires in the Dark) pojednává o osudech romského chlapce v meziválečném Československu a za války; je avizováno jeho vydání i v češtině. Doughtyová poukázala na to, že ve Velké Británii tvoří překladová literatura pouze 4 % z celkové knižní produkce, naprostá většina titulů pochází z pera anglickojazyčných autorů. Jako příklad země velmi otevřené překladům z cizích jazyků uvedla Švédsko, kde překladová literatura představuje 40 % knižní produkce. Vzpomněla i na semináře loňského göteborgského knižního veletrhu (Louise Doughtyová zde na semináři pořádaném rovněž Britskou radou prezentovala právě román Ohně ve tmě), kde byl vztahům Švédska s okolními národy a jejich literatuře věnován značný prostor.

Lee Brackstone pak hovořil o ekonomickém hledisku, které je pro britská nakladatelství rozhodujícím při výběru překladové literatury, a uvedl některé příklady výběru této literatury v nakladatelství Faber&Faber (nakladatelství vydává např. i Milana Kunderu).

Z místnosti Britské rady jsem se v rychlosti přesunula na seminář, pořádaný literární revuí The New York Review of Books. Diskutovat o strastech a slastech práce literárního kritika (The Joys and Sorrows of Book Reviewing) byli přizváni James Fenton, Alan Ryan a Timothy Garton Ash; na posledně jmenovaného politologa vydávajícího publikace o politickém vývoji střední Evropy a mého inspirátora při výběru anglickojazyčných titulů pro naši knihovnu (na jeho literární recenze a postřehy v The New York Review of Books se dá naprosto spolehnout) jsem byla obzvláště zvědavá. Všichni tři diskutující pojali své vystoupení přesně v duchu názvu semináře, uváděli poutavé detaily, se kterými se literární kritik při své práci setkává, včetně určitých negativních rysů rivality mezi některými z nich.






 

Bodleianská knihovna v Oxfordu

 

Dlouho dopředu jsem měla na časné dopoledne v Oxfordu domluvenu schůzku s Tomem Stablefordem, knihovníkem slavistického oddělení Bodleianské knihovny, který byl tak laskavý, že mě vyzvedl přímo na autobusovém nádraží a s připravenou návštěvnickou propustkou do proslulé Bodleian Library zavedl. Bylo mi umožněno navštívit její novou i starou část včetně Radcliffovy vědecké knihovny.

V nové Bodleianské knihovně jsme sestoupili do prostorných podzemních skladů, odkud jsou svazky přepravovány do dalších knihovních budov. Knihy putují podzemím tzv. Schindlerovým výtahem (toto staré pásové zařízení má pocházet z továrny kontroverzního svitavského rodáka Oskara Schindlera). Z nové knihovny (New Bodleian Library) jsme pokračovali do staré (Old Bodleian Library) a nakonec do první britské kruhové knihovny (Radcliffe Camera). Procházeli jsme ztichlými čítárnami, které mohou být zároveň i obrazárnami. Když jsme vycházeli ven, můj průvodce litoval, že je deštivo a nemůžeme vidět oxfordské vápencové budovy ve slunečním svitu - to je prý pak překrásný pohled. Pohled na starobylé budovy knihoven, studentských kolejí a kostelů byl však překrásný i tak. Po mém dotazu na Lewise Carrola mě T. Stableford zavedl do největší oxfordské koleje Christ Church. Zážitkem pro mě byla kolejní jídelna zdobená erby a portréty význačných osobností v čele s Jindřichem VIII., kde jsme však nemohli pobýt dlouho, neboť se zde právě prostíralo a očekával se příchod studentů k obědu. Portrét autora Alenky v kraji divů jsem si však prohlédnout stačila. Navštívili jsme pak ještě přilehlou katedrálu ze 12. století, která plní i funkci univerzitní kaple. Po milém pozvání na oběd, během kterého jsme s T. Stablefordem hovořili o možnostech i problémech knižní výměny a dozvěděla jsem se některé zajímavosti o slavistickém oddělení Bodleianské knihovny i o probíhající integraci v rámci oxfordských knihoven (slavistická oddělení se právě slučovala a stěhovala na novou adresu), jsem odjížděla z poklidného univerzitního Oxfordu do rušného Londýna, abych ještě stihla pozdně odpolední schůzku na knižním veletrhu. Škola slovanských a východoevropských studií a Britská knihovna Poslední den pobytu jsem navštívila Školu slovanských a východevropských studií při Londýnské univerzitě (The School of Slavonic and East European Studies, University College London - UCL SSEES) v jejím novém sídle v ulici Taviton. Budování nových prostor i současný stav jsou fotograficky zdokumentovány a přístupny na webových stránkách.   Kromě jednání o knižní výměně jsem měla za úkol obhlédnout zdejší knihovnu pro případné předání inspirace k plánovanému zařizování nových prostor pražské Slovanské knihovny. Budova Školy slovanských a východevropských studií zaujme v bloku sousedních domů atypickým tvarem oken s kovovými rámy zasazenými do neomítnuté cihly i elegantním kovovým nápisem UCL SCHOOL OF SLAVONIC AND EAST EUROPEAN STUDIES nad hlavním vchodem. Hned za vstupními dveřmi vítá návštěvníky kopie Bílkovy sochy a pohled do impozantního proskleného interiéru. U informací vedle vchodu na mě čekala vedoucí akvizičního oddělení knihovny Erika Panagakisová, velice příjemná a ochotná paní slovenského původu, která mě provedla nejdůležitějšími částmi budovy a podala podrobný výklad. Všechny svazky umístěné v budově SSEES jsou ve volném výběru, do depozitáře nacházejícího se ve vzdálené části Londýna se umísťují méně žádané tituly, které se ke čtenáři v případě potřeby dostanou ve lhůtě dvou dnů. Vzácné knihy se umísťují do trezoru vybaveného speciální protipožární ochranou. Ve volném výběru jsou i periodika umísťovaná do suterénní části budovy SSEES. Zaujaly mě posuvné regály značně šetřící místo i systém osvětlení jednotný v celé budově – nikde žádné vypínače, osvětlovací tělesa mají systém čipů reagujících na pohyb a přítomnost uživatelů v knihovně. Moje průvodkyně mě upozornila na architektonicky velmi působivé schodiště v kombinaci dřeva a kovu, po němž jsme stoupaly ze suterénních prostor a které od přízemí do horních částí vystřídala kombinace cihly a kovu. Studijní prostory knihovny rozčleněné dle oborů jsou samozřejmě vybaveny počítači, mimo to je zde audiovizuální místnost, kde si uživatelé se sluchátky na uších pouštějí videokazety s kvalitními filmy v originále. Dveře studijních prostor jsou opatřeny kódovým zámkem, otevírají se pomocí číselných kódů přidělovaných registrovaným čtenářům. Nová budova londýnské Školy slovanských a východevropských studií nabízí svým studentům a čtenářům moderní příjemné prostředí. Vychází jim maximálně vstříc, jak o tom svědčí studijní místnost vybavená zhruba deseti počítači, jež má postranní vchod a uživatelé knihovny sem mohou přijít studovat i využívat internet v kteroukoliv dobu (v noci, o prázdninách), kdy je jinak budova školy uzavřena. Uživatel opět na klávesnici kódového zámku u vstupních dveří zadá vlastní čtyřmístnou číselnou kombinaci. Studijní prostory knihovny i pracovní místnosti knihovníků tvoří jeden architektonický celek, jsou vybaveny i stejným nábytkem. Ve skleněném interiéru to ovšem znamená, že všichni na sebe vidí a pro někoho by snad tento nedostatek soukromí mohl být i stresující. Paní Panagakisová mi potvrdila, že z této situace měli knihovníci před nastěhováním do nové budovy určité obavy, ale zvykli si prý velmi rychle; když už opravdu potřebují být sami, využívají útulnou kuchyňku či návštěvní místnost s prostorným bílým oválným stolem, které mají zděné stěny. Ačkoli Škola slovanských a východevropských studií již pracuje naplno, dolaďují se ještě některé stavební detaily a dokončuje kavárna v posledním patře, kde bude umístěna busta T. G. Masaryka; o vybavení interiéru se postará České velvyslanectví v Londýně. Plná dojmů z působivého prostředí jsem spěchala do naší další partnerské instituce, Britské knihovny. Nachází se poměrně nedaleko, od budovy SSEES jsem se do nového sídla Britské knihovny dostala zhruba po 15 minutách chůze. Vědoma si rozporuplné reakce britské veřejnosti na architektonické ztvárnění nové budovy British Library, byla jsem na tuto stavbu velmi zvědavá. Ve své působivé i decentní tmavočervené a šedé kombinaci se mi vynořila za výškovým hotelem Novotel v ulici Euston Road. Přešla jsem po prostorném nádvoří kolem masivní sochy Newtona shýbajícího se ke svým měřícím přístrojům a snad i k pozdravu návštěvníkům (socha nese název Newton podle Williama Blakea a je dílem sochaře Eduarda Paolozziho) a kavárny s venkovními stolky a po několika širokých schodech vstoupila do prostorné haly Britské knihovny. V recepci jsem po zanesení příslušných údajů do počítače obdržela návštěvnickou propustku a Kaťa Rogačevskaja mne odvedla ke svým kolegům do východoevropského oddělení Britské knihovny. Byla jsem mile překvapena jejich bezprostředností, s jakou hned vytvořili kruh ze svých pracovních židlí, všichni přisedli, zajímali se o naši knihovnu a seznámili mě s jejich prací včetně problematiky výměny duplikátů mezi knihovnami. Zarazil mě však rozdíl mezi prostornými, do detailů precizně doladěnými veřejnými částmi budovy a pracovním prostředím knihovníků. Alespoň východoevropské oddělení, které jsem navštívila, se celé vměstnalo do jedné místnosti a jen regály oddělující úzké pracovní stoly s počítači snad mohou navodit pocit určitého soukromí. Vděčně jsem vzpomněla na útulné podkrovní místnůstky pražské Slovanské knihovny. Ve vstupní hale jsem si ještě prohlédla „Obraceč stránek“, knihy nabízené k adopci a nahlédla do malého knihkupectví spojeného s prodejnou suvenýrů. Než jsem budovu nové Britské knihovny opustila, posadila jsem se na chvíli na kovovou lavičku ve tvaru rozevřené knihy a snažila se vtisknout si do paměti světlý interiér knihovny plný uměleckých děl. V lijáku, do kterého jsem odcházela, jsem si stačila všimnout, že u venkovních kavárenských stolků před sochou Newtona sedí pod obrovskými černými deštníky několik čtenářů s šálkem kávy a rozevřenou knihou před sebou. Poslední den pobytu jsem navštívila Školu slovanských a východevropských studií při Londýnské univerzitě (The School of Slavonic and East European Studies, University College London - UCL SSEES) v jejím novém sídle v ulici Taviton. Budování nových prostor i současný stav jsou fotograficky zdokumentovány a přístupny na . Poslední den pobytu jsem navštívila Školu slovanských a východevropských studií při Londýnské univerzitě (The School of Slavonic and East European Studies, University College London - UCL SSEES) v jejím novém sídle v ulici Taviton. Budování nových prostor i současný stav jsou fotograficky zdokumentovány a přístupny na .

Poslední den pobytu jsem navštívila Školu slovanských a východevropských studií při Londýnské univerzitě (The School of Slavonic and East European Studies, University College London - UCL SSEES) v jejím novém sídle v ulici Taviton. Budování nových prostor i současný stav jsou fotograficky zdokumentovány a přístupny na .
Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
PETIŠKOVÁ, Dagmar. Z návštěvy knižního veletrhu v Londýně a tří britských knihoven. Ikaros [online]. 2006, ročník 10, číslo 4 [cit. 2019-08-25]. urn:nbn:cz:ik-12057. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12057

automaticky generované reklamy
registration login password