Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Workshop o digitalizaci kulturního dědictví v Kolíně nad Rýnem

Čas nutný k přečtení
7 minut
Již přečteno

Workshop o digitalizaci kulturního dědictví v Kolíně nad Rýnem

0 comments

Ve dnech 4. až 6. března 2004 se v Kolíně nad Rýnem konal workshop Neue Wege zu alten Quellen. Jeho pořadatelem bylo oddělení Historisch-Kulturwissenschaftliche Informationsverarbeitung (HKI) univerzity v Kolíně nad Rýnem a vůdčímu duchy Manfred Thaller a Torsten Schaßan. Toto kolínské pracoviště je snad jediným místem v Německu, kde se soustavně a úspěšně věnují sice nové, ale už přece jen stabilizované specializaci computing in humanities. Ve srovnání s obvyklým a úporně přetrvávajícím českým míněním o německých univerzitách jakožto zřídle takřka vší historické vědy je to možná překvapivé, ale je to opravdu tak: přes německý název je obor sám v podstatě anglosaským importem, třebaže se to těžko přiznává. HKI je tak v podstatě pracovištěm, které vykonává základní osvětovou práci vztahující se k využití informačně komunikačních technologií v celém Německu. Tím přirozeně není řečeno, že by samo vybavení technikou na německých univerzitách, v německých akademiích, knihovnách, archivem či muzeích bylo nedostatečné nebo bylo nedostatečně využíváno. Celé Německo však v této souvislosti trpí dvojím těžkým neduhem. Jednak – v důsledku spolkového partikularismu, který nemůže výrazněji odstranit ani Deutsche Forschungsgemeinschaft – je koordinace programů a projektů využívajících informačních technologií nedostatečná, jednak německé prostředí s sebou nese ještě mnohem výrazněji břímě tradice metodiky založené na tištěné komunikaci (leč v rozporu s tím považované za "objektivní") než prostředí české (což je vskutku hodno podivu, když známe české prostředí). Cílem workshopu tudíž byly dvě věci: jednak vůbec shromáždit informace o existujících německých projektech věnujících se kulturnímu dědictví, jednak pokusit se pod příkrovem rigor mortis o metodické oživení. Myslím, že obou cílů bylo dosaženo. Vzhledem k tomu, že většina prezentací byla zpřístupněna na webu a bude publikována i v tištěné podobě, a vzhledem k tomu, že byl publikován i předběžný materiál Digitale Bausteine für die geisteswissenschftliche Forschung, soustředím se jen na ty z nich, které považuji za – ať už z jakéhokoli důvodu – příznačné či důležité.

Torsten Schaßan (mezi jiným) referoval o dalším vývoji projektu Codices Electronici Ecclesiae Coloniensis (CEEC). Před časem jsem se sice o tomto projektu kriticky vyjádřil ve sloupku Digitální knihovna, protože jsem měl na mysli především "ideální typ", kterého přirozeně nedosahuje, jakož i srovnání s výsledky programu Memoriae mundi series Bohemica, nicméně nelze neuznat, že obě tyto digitální knihovny se orientují na to, aby byly vstupem do virtuálního badatelského prostředí, a tedy se vztahují právě k onomu "ideálnímu typu", byť ho nedosahují. Zcela markantně to vyplývá ze srovnání s takovými prezentacemi rukopisů, jaké poskytují např. městská knihovna ve Valenciennes nebo i královská knihovna v Kodani. Zásadní důležitosti je ta skutečnost, že projekt CEEC hodlá rozšířit svůj záběr z pouhé kapitulní knihovny v Kolíně nad Rýnem na digitální prezentaci rukopisů kolínské diecéze, resp. Porýní vůbec. Je zřejmé, že trend soubornosti se postupně prosazuje i tam, kde dosud dominovalo striktně fondové pojetí.

Annette Klein prezentovala "Virtuelle Landesbibliothek NRW". Spojení dolnorýnsko-vestfálských knihoven do virtuální sítě je nepochybně záslužné a je to velký krok vpřed. Přece však se nelze ubránit jistým pochybnostem o celkové koncepci tohoto projektu. Omezení výhradně na zemské knihovny jediné německé spolkové země je jistě organizačně snazší, než kdyby byly překročeny hranice jednoho typu institucí a jednoho administrativního území. Na druhé straně však potom není divu, že knihovnictví je tak byrokratizovaným oborem, když nedokáže překročit tyto hranice, ačkoli virtualita prostředí k tomu přímo vybízí. Neblahým důsledkem potom není zaměření na regionální Landesgeschichte, ale redukce vlastivědy a regionálních dějin na povýtce úřední rovinu: hlavním obsahovým prvkem dolnorýnsko-vestfálské virtuální knihovny jsou příslušné regionální sbírky zákonů a nařízení. Historický obzor se tak silně redukuje. Je otázka, zda je to příčinou nebo až důsledkem nadměrně vyvinutého německého etatistického myšlení, které se právě v dnešní přechodné době jeví jako velice znevýhodňující.

Robert Charlier hovořil o práci berlínsko-braniborské akademie věd na Goethe-Wörterbuch. Nevěnoval se (naštěstí) ani tak reprodukování postupu prací, ale spíše širším konceptuálním otázkám. Lze říci, že v tom byl kromě členů kolínského pracoviště computing in humanities jediným z referentů, který si uvědomil, že využívání informačně komunikačních technologií při zpracování kulturního dědictví v širokém smyslu znamená zároveň metodologické a paradigmatické změny. Vyjádřil to v metaforické opozici "slovníku 19. století", jenž byl "tezaurem", a "slovníku 21. století", který bude "indexem". Ačkoli v obou případech nazýváme příslušné slovníkové heslo lemmatem, jde tu o rozdíl pozitivistického přístupu v případě "tezauru" (slovníkové heslo je chápáno jako samostatná substantivní entita "významu") a přístupu fenomenologického v případě "indexu" (slovníkové heslo je chápáno jako funkční postavení v rámci příslušného textu, přičemž "význam" je pouhou kohezí množiny těchto postavení). V obecném smyslu pak jde o to, že množina "významů", která je podrobena kohezi, je v zásadě neurčitá, nespočitatelná. "Význam" je virtuální, nikoli objektivní. V tom navázal na svůj příspěvek na konferenci Geschichte und neue Medien v Berlíně v dubnu 2003. Pod heslem Von Thesauriern und Indechsen se s tím už mohla seznámit i širší veřejnost (což ovšem není tolik podstatné, protože tato širší veřejnost nevybavená rysem specializační fachidiocie leckdy některé tyto věci chápe lépe než veřejnost vědecká a odborná).

Klaus Graf je v prostředí německých kulturních historiků znám jednak jako propagátor rukopisných studií v Internetu, jednak jako polemik a kverulant. To prokázal i na kolínské workshopu, když hovořil o očekáváních, s nimiž badatelé přistupují k internetové nabídce knihoven. Pokud bychom měli přikládat jeho slovům opravdovou váhu, pak je zřejmé, že přinejmenším němečtí badatelé vlastně vůbec nevědí, co by tu měli nebo mohli očekávat, protože se jim internetová nabídka jeví takřka výhradně jako chaos. Chtěli by hlavně Open Access, což v Grafově interpretaci znamená, že úplně všechno má být především zadarmo, ačkoli s postupným rozvojem elektronického prostředí se jasně ukazuje, že to dost dobře z různých důvodů není možné. A dalším obsahem jeho příspěvku byl protimluv: na jedné straně se i v případě tisků zasazoval o zpřístupňování "textů", tzn. worxpression v aktuální knihovnické dikci, na druhé straně však horoval pro přednostní zpřístupňování konkrétních "exemplářů", tj. items v téže dikci. Je však zřejmé, že právě toto zároveň není možné, pokud budeme požadovat, aby ta která (tentokrát už jen) "kniha" byla zpřístupněna na právě jedné URL adrese. Tady už je to jasnější: "Grafovi badatelé" tuší, že jejich materiály a témata jsou multidimenzionální, avšak je to tušení naprosto neuvědomělé, protože zároveň požadují striktně lineární metodologii reprezentace materiálů a prezentace témat. To vyplývá z ohromného důrazu na tradici, na to, "co se osvědčilo", a na informace, "které nelze pominout". Ukazuje se však, že ne všechno, "co se osvědčilo" v jednom informačním, komunikačním a znalostním prostředí, je funkční i v jiném a že leccos "lze pominout", pokud vůbec máme postupovat konzistentně. Příznačné je, že z německých účastníků workshopu na to upozornil pouze jeho organizátor Manfred Thaller a že tím vzbudil značné rozpaky. A ještě větší rozpaky způsobil svým radikálním zpochybněním tradiční popisné katalogizace: deskriptivní, tzv. vědecký katalog (catalogue raisonné) má přece smysl jen tehdy, když je originál jakožto jeho denotát bezprostředně nedostupný, avšak v elektronickém prostředí, kde se dostupnost a nedostupnost už začíná pohybovat v rámci jiných kategorií, má katalog, resp. katalogový záznam smysl především jako průchozí orientační bod (access catalogue). Otázku multidimenzionality (zejména napětí mezi worxpression a item je potom nutno řešit nikoli prezentací kopie originálu (protože to je prostě nemožné), ale vytvářením komplexního plurálního digitálního dokumentu vztahujícího se k témuž (nikoli ve významu totožnosti, nýbrž pouhé shody) katalogovému záznamu jako průchozímu bodu do virtuálního prostředí. Zdá se však, že to je zatím na německé (a nemylme se, i na české) prostředí až příliš.

Jen na okraj mohu uvést, že kromě mne byl na kolínském workshopu přítomen jediný zahraniční účastník, pracovník rakouského projektu Monasterium - Virtuelles Urkundenarchiv österreichischer Klöster, který se ostatně jeví jako smysluplnější a pokročilejší než většina obdobných projektů německých. Ukazuje se tak, že německá hisorická věda a německé zpracování kulturního dědictví rychle vyklízí mezinárodní pozice, třebaže většina českých historiků, historických knihovníků a dalších profesionálů se brání tomu uvěřit. Tím spíše však z toho plyne, že se musíme poohlédnout po jiných inspiračních zdrojích.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Workshop o digitalizaci kulturního dědictví v Kolíně nad Rýnem. Ikaros [online]. 2004, ročník 8, číslo 4 [cit. 2019-10-15]. urn:nbn:cz:ik-11523. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11523

automaticky generované reklamy
registration login password