Druhý pondělní workshop se konal od jedné hodiny odpoledne v prostorách Akademie věd České republiky a jeho lektorem byl profesor Greg R. Notess z Montana State University Library v USA. Jak už naznačoval anglický název přednášky, "The Embeddable and Social Web - Sharing Content & Community on Web Sites", hlavním tématem byly sociální sítě a sdílení obsahu v jejich prostředí.

Jana Machonská z AIP vítá účastníky a předává slovo vedoucímu workshopu

Workshop začal sérií otázek, ve kterých přednášející zjišťoval, jak na tom jsou účastníci se sociálními sítěmi a nástroji Webu 2.0. Od obecných dotazů typu "kdo má Facebook?" nebo "kdo používá Twitter?" se pan Notess propracoval až k méně známým službám, jako Tumblr nebo Pinterest. Na otázku "kdo přispívá na blog vaší knihovny?", se už z přítomných účastníků přihlásily jen dvě nebo tři nesmělé ruce, a podobně skromné byly i reakce na otázku, kdo z přítomných už propojoval zdroje informací pomocí "vkládání" neboli "embeddingu".

Právě zmiňované propojování různých informací z různých zdrojů totiž tvořilo hlavní část prezentace Grega R. Notessa. Obrovský rozmach nástrojů Webu 2.0 a sociálních sítí v posledních letech totiž umožnil nejen rychle a jednoduše vytvářet obsah a zapojovat se do virtuálních komunit, ale současně i rychle a jednoduše různé obsahy sdílet a propojovat.

Jinými slovy: uživatelé nezískali pouze všeobecně dostupné nástroje na sdílení informací (wiki, blogy a sociální sítě), sdílení videí (YouTube), fotografií (Flickr), či prezentací (SlideShare), ale získali také možnosti, jak tyto zdroje vzájemně propojit – a to nejen odkazy, ale přímo vložením obsahu z jedné služby do jiné. Přímo na Facebooku si můžeme prohlížet videa z YouTube, do diskusního fóra můžeme vložit fotografii z Flickru a na blogu můžeme mít prezentaci pocházející ze SlideShare.

Tento "embedding", neboli vkládání či propojování informací, je výhodný zejména tím, jak je snadný a nenáročný. V praxi většinou stačí u zdrojové služby kliknout na tlačítko "sdílet" nebo si zkopírovat speciální kód, a ten pak vložit na blog nebo webové stránky. Odkazovaný obsah je hned k dispozici, a přitom nezabírá žádné místo (např. video je stále uložené na YouTube a nemusí být tedy na serverech uživatele). Vložený obsah je navíc stále propojený se svým původním zdrojem, kde o něm mohou uživatelé diskutovat, hodnotit ho, nebo jej dále sdílet.

Na druhou stranu má vkládání ale i své nevýhody. Někdy se obsah z technických důvodů nezobrazí, protože jej například blokuje firemní firewall, nebo uživatel může mít ve svém prohlížeči chybný nebo vypnutý Javascript. Největším problémem ale je, pokud zmizí (nebo je odstraněn) zdrojový soubor nebo dokonce zanikne celá služba. V tom případě se na všech cílových stránkách už nic nezobrazí a je potřeba tyto odkazy manuálně vyměnit za nové a funkční.

Výhody ale zatím podle přednášejícího převažují. Jednou z nejzajímavějších možností embeddingu jsou formuláře, kde exceluje především Google a jeho produkt Google Docs (nyní Google Drive). Stejně jako u obrázků nebo prezentací se formulář jednoduše vloží do webových stránek (nebo třeba do mailu), a sbírá odpovědi ze všech koutů světa i internetu. Všechna data se ale ukládají a zpracovávají rovnou v Google Docs a administrátor formuláře má stále aktuální přehled o získaných výsledcích.

Profesor Greg R. Notess hovoří o výhodách a nevýhodách sdílení obsahu

Sdílet a propojovat se dá v podstatě cokoliv. Kupříkladu služba ZOHO, která se sdílení dokumentů věnovala ještě dříve než Google, nabízí i pokročilé funkce, jako třeba "sdílení výběru" – např. autor tabulky se může rozhodnout sdílet s kolegy jen první tři sloupce, zatímco další data zůstanou pro ostatní nedostupná. Publikační služba Scribd se zase specializuje na sdílení knih a jejich částí, navíc s možností okamžitého on-line zakoupení celé knihy.

Poměrně zajímavý je také nástroj kwout, který by se dal popsat slovy "vizuální citace" nebo "interaktivní screenshot". Nástroj totiž umožní vytvoření screenshotu webové stránky a následné označení / oříznutí požadovaného výběru. Pokud ale tento obrázek obsahuje například navigační menu, odkazy zůstanou zachovány i ve screenshotu.

Profesor Notess se také nemohl nezmínit o "benjamínkovi" sociálních médií, službě Pinterest. Ta je v současné době jednou z nejrychleji rostoucích sociálních sítí na Internetu a od svého spuštění v roce 2010 (a především od poloviny roku 2011, kdy významně získala na popularitě) už nabrala přes deset milionů uživatelů. Nejedná se přímo o sociální síť (tj. konkurenci Facebooku či Twitteru), ale velmi silně vizuálně orientovaný nástroj na tvorbu "nástěnek", tj. převážně obrázků, které uživatele zaujmou. U Pinterestu je velmi specifická také demografie uživatelů – více než 80% uživatelů v USA tvoří ženy a mezi nejčastější témata "nástěnek" patří oblečení a recepty.

Vzhledem k množství vyjmenovaných příkladů nás asi příliš nepřekvapí, že existuje i řada nástrojů, které buď zjednodušují a urychlují "masové sdílení" a nebo naopak usnadňují sledování informací. Na tlačítka "Like", "Tweet" nebo "+1" můžeme narazit víceméně na každém kroku. Služby typu AddThis nebo ShareThis mohou uživateli vygenerovat kód či plug-in, který vytvoří třeba sadu dvaceti tlačítek a odkazů na různé sociální sítě. Nástroj Wibiya vytvoří dokonce celou lištu (tzv. toolbar), která kromě sdílení sleduje i aktuální počet návštěvníků a umožňuje i jejich chat.

Odvrácenou stranou těchto dynamických prvků je ovšem jejich náročnost – jednak na výkon počítače (obvykle se jedná o složité aplikace v JavaScriptu vytěžující procesor) a jednak na přenos dat, neboť se neustále stahují informace z propojených obsahů. Je tedy na zvážení každé instituce, jakou nastaví pomyslnou rovnováhu mezi snadným sdílením a nenáročností webových stránek.

Zatímco výše uvedené nástroje se zaměřovaly na sdílení obsahu, existují pochopitelně i nástroje na jeho "konzumaci". Vedle známých služeb typu RSS / Google Reader si zmínku zaslouží například Seesmic, či HelloTxt. Tyto nástroje odebírají a sledují všechny zdroje informací, které si uživatel nastaví – tedy například aktualizace z Twitteru či Facebooku, nové příspěvky na oblíbených blozích atd. Informace je následně možné různě filtrovat, třeba podle témat či klíčových slov.

Obecně tedy platí, že v dnešní době je možné sdílet v podstatě cokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Hlavní výhodou vkládání (oproti kopírování) je lepší propojení se zdrojovým souborem – embedding je vlastně taková elektronická výpůjčka či citace. Zajímavé video můžeme vložit na své stránky, ale návštěvníci se snadno dostanou k originálu, kde ho mohou komentovat nebo hodnotit – a kde získává feedback přímo jeho autor. Nástroje na podporu sdílení obsahu jsou dnes už běžnou součástí většiny webových stránek a tlačítka "+1" a "To se mi líbí" jsou v podstatě všude. Je nicméně otázka, kam bude tento trend směřovat a jak si uživatelé poradí s obrovským množstvím informací, které na nás proudí ze všech stran.

Workshop probíhal v příjemném prostředí Akademie věd