„Život je kámen vržený vzhůru k nebi. Letí prudce nahoru a jeho dráha je určena silou paže, která ho vymrštila. Dosáhne vrcholu a klesá, neboť k zemi ho táhne jiná síla – osud.“ (Boris Rösner)

Dílo Augustina Merty se uzavřelo. Bylo poměrně podrobně zhodnoceno k výročí jeho devadesátých narozenin v časopisu Národní knihovna (2004, č. 3, s. 169-193). Dovolte mi nyní jenom pár stručných vzpomínek na jeho osobnost.

Před rozsahem invence, originality a tvůrčího elánu Augustina Merty se dnes, při smutné příležitosti rozloučení s ním, znovu s pokorou skláníme. Bez nadsázky lze říci, že byl první, kdo pochopil filozofii a místo výpočetní techniky v našem oboru. S velkým předstihem technologické zpracování odborných informací prosazoval a určil koncepci výzkumných projektů už v 60. létech minulého století. Byl laskavým ředitelem výzkumu v ÚVTEI, prozíravým a vzdělaným manažerem. Již tenkrát pochopil, že rozvoj všech vědních oborů je akcelerován rozvojem techniky. Uměl vždy i ty nejsložitější otázky vysvětlovat srozumitelným jazykem. Byl manažerem v nejlepším smyslu toho slova, viděl do budoucna a dovedl motivovat své přátele a posluchače. Jít vpřed znamená mít co nabídnout. A to Augustin Merta vždycky měl.

Jak vyplývá z jeho životopisu uvedeného ve výše citovaném časopisu, jeho cesta k informační vědě vyšla z hluboké a dlouholeté znalosti informační praxe. Proto byl mimo jiné výborným pedagogem. Augustin Merta výrazně přispěl také ke zvýšení prestiže našeho oboru nejen na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale i v zahraničí. Náměty plynoucí z jeho díla budou i nadále pro novou generaci inspirativní svými originálními vizemi. Uměl nestranně naslouchat cizím názorům, vždy se ale snažil řešit otázky pozitivně. Tedy tak, aby informace sloužily veřejnému blahu, jak ekonomickému, tak sociálnímu, aby všichni měli rovný přístup k informacím.

Byl autoritou v oblastech morálky a etiky, a to nejen v našem oboru. Učil nás rozpoznávat neupřímnost, podvody, polopravdy a faleš. Naproti tomu stála jeho skromná statečnost člověka, který prožil druhou světovou válku v západní armádě. V jeho blízkosti jsme pochopili, že dobrotivost a laskavost není projevem slabosti. Učil nás, své kolegy i své studenty, že všechno, co má smysl, je výsledkem velice náročné a mnohdy úmorné práce, která však pro dobro věci stojí za to.

Smutek nad jeho odchodem lze snad zmenšit pouze díkem za to, že s námi dlouhá léta byl a že si jeho odkazu budeme navždy považovat.