Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Vzpomínka na Boba Bočka

Čas nutný k přečtení
6 minut
Již přečteno

Vzpomínka na Boba Bočka

0 comments
Anglicky
English abstract: 
The following obituary honors a renowned information professional, Bohumil „Bob“ Boček, whose life’s work focused on the area of patent search and retrieval. The emphasis is put on the personal history he shared with the author as well as the features of his personality – cheerful and friendly demeanor and responsible work ethic.
Rubrika: 

Měl jsem v životě velké štěstí, že jsem měl tři desítky let možnost spolupracovat se špičkovým odborníkem a dobrým člověkem, jakým byl Bob Boček. Už je to hodně dávno, kdy jsem měl možnost být na školení k databázím „ve spřaženém režimu“ (dnes online), vystaveným v tehdejší Ústřední technické základně ÚVTEI na Žižkově. To školení bylo pravděpodobně vůbec první svého druhu v Československu. Ale jedním ze školitelů byl už tehdy právě Bob s tématem patentových rešerší – a již tehdy byl špičkovým odborníkem a vlídným učitelem.

Seděl jsem tehdy s brněnským kolegou Pavlem Rumíškem v první lavici (asi protože jsem přijel z Pardubic pozdě), takže hned první kontakt s Bobem byl dost blízký. Dostal jsem brzy možnost napsat publikaci o prvních zkušenostech s prací „na terminálu“ a s rešeršní strategií – a vyskytl se problém, když jsem měl citovat Bobovu příručku k databázi WPI (World Patents Index) a nevěděl jsem, jak se autor jmenuje křestním jménem – byl to totiž „odjakživa“ Bob. Napsal jsem tedy Boček, B. a netušil jsem, že jsem se tak trefil správně do jeho jména Bohumil.

Bohumil Boček
Bohumil Boček (autor: Petr Boček, březen 2014)

Do Bobova života jsem takto vstoupil roku 1983 a předcházející éru znám jen z doslechu – postgraduální studium na McGill University v kanadském Montrealu v letech 1968–70, působení v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV v letech 1970–76 a ve Výzkumném a racionalizačním ústavu průmyslu papíru a celulózy (IRAPA) v letech 1977–82.

Už v polovině osmdesátých let byl náš vztah velmi blízký, ale od února 1988 byl ještě bližší, když jsme v tehdejší Ústřední informační službě chemie Pod Zvonařkou měli stůl těsně vedle sebe a mohl jsem se přiučit spoustě věcí, včetně anglických úsloví, která k Bobovi neodmyslitelně patřila – jako „seeing is believing“, když zval zadavatele rešerší přímo ke zpracování, nebo „to be on the safe side“,když zadání rešerše rozšiřoval ještě o další výrazy. Od Boba jsem převzal ještě úsloví „let sleeping lions lie“ – neužíval ho často, ale mám ho s ním spojené jako životně důležité. Užívání anglických výrazů u Boba nebylo umělé – velmi dobře to zapadalo do Bobovy poctivosti a solidnosti „anglického gentlemana“, neodmyslitelně spojené i s notnou dávkou konzervatismu (v tom nejlepším slova smyslu).Ale Bobově životní filosofii bylo asi bližší „don’t worry, be happy“. Když nesouhlasil, tak mlčel – a našel si vhodnou chvíli, jak případnou spornou záležitost probrat v klidu.

Naše biorytmy byly odlišné, já jsem vždy patřil spíše k „ranním ptáčatům“, zatímco Bob ožíval až odpoledne či se soumrakem. Bylo čím dál obtížnější najít společný čas na oběd, v poslední době byl čas mého oběda spojen spíše s jeho příchodem do práce. A když jsem byl odpoledne „u konce se silami“, Bob rozjížděl naplno svou rešeršní magii. A u dveří měl vylepeny jízdní řády, aby stihl poslední večerní autobus…

Přes tyto „biorytmické posuny“ jsem se toho od Boba naučil skutečně hodně. Ve své preciznosti byl studnicí hlubokých znalostí a rozsáhlých vědomostí, a to zdaleka nejen v oblasti patentových rešerší. Vzpomínám v této souvislosti na vyjádření Vlada Kovalčíka, že Bob na každou otázku řekne buď „jo“ nebo „ne“ – na rozdíl od mnohých přednášejících, kteří na dotazy často odpovídají ve stylu „nevím, ale zjistím“, „ověřím a dám vám vědět“, apod. V případě zvláště zapeklitých dotazů Bob reagoval úslovím „It’s a good question“, ale následná odpověď měla vždy hlavu a patu.

V blízkém kontaktu jsme byli při společných cestách – Bob bral statečně výjezdy, při nichž jsem ho bral do auta v brzkých ranních hodinách – kdy se musel budit systémem několika návazných budíků, aby se stihl i nasnídat (to mělo souvislost s jeho nezbytnou ranní cigaretou). V autě byl jako spolujezdec schopen usnout prakticky okamžitě.  Což platilo i o zpáteční cestě – po četných cestách z Pardubic, tehdy přes Lázně Bohdaneč, přiznal, že nikdy neviděl Rohovládovu Bělou, první větší obec za Bohdančí…

Hodně času jsme společně strávili i v cizině. Ještě na konci osmdesátých let jsem měl možnost jej dvakrát doprovodit do Británie na „celosvětové patentové rojení“ (oblíbený Bobův výraz) Derwent Subscribers Meeting – v anglickém Bournemouthu a skotském Glasgow.  .A kdykoli vidím kapelu skotských dudáků v sukních, vzpomenu si na Boba, jak nás na Stirling Castle překvapila podobná kapela obrovským rachotem v docela malé místnosti, v níž jsme večeřeli.

V počátcích našeho kontaktu s FIZ Karlsruhe jsme absolvovali větší počet jednání i školení. Byl to začátek devadesátých let – patentové školení bylo ve východoněmeckém Merseburgu a bydleli jsme na kolejích „starého typu“ – jako první akci tam Bob opravil zavírání oken, neboť měl vždy u sebe švýcarský nožík se základními nástroji. Také Bobova první akce na pracovišti v Němčické ulici v roce 1992 začala netradičně, když naolejoval příšerně vrzající tříkolky v jeslích, u kterých jsme tehdy využívali první patro.

Bob se ale osvědčil především jako špičkový odborník na rešerše – nezapomenu na jedno z prvních školení v Karlsruhe, kam jsme byli pozváni, abychom se od německých kolegů naučili dělat rešerše, ale kde Bob obrátil role a začal v určitých postupech školit naše německé učitele.

Školení byla Bobova doména. Téma měl vždy precizně připravené a především měl v rezervě nepřeberné množství různých ukázek. Byl šťastný, když narazil na zájemce, který se o problematiku podrobně zajímal a měl hodně dotazů. Tomu neváhal předkládat další a další ukázky, svůj čas neměřil, naopak úspěch setkání měřil délkou času, kterou někomu věnoval.

Slovensko stále za cizinu nepovažuji, vždy jsme tam byli přijati „jako doma“ a bylo toho opravdu dost – od Sjezdu chemiků ve Vysokých Tatrách, kde měl tehdy profesor Wichterle na tu dobu velmi odvážnou přednášku, konference CS Online v Senci, ve Vyhních i v Tatrách atd. Tam všude si svými vystoupeními, odbornými i vtipnými, a především lidským postojem získal vždy přízeň všech přítomných. Nebylo náhodou, že na pravidelných setkáních uživatelů STN/Medistyl si všichni účastníci velmi užívali především jeho prezentaci, která setkání vždy završovala, kdy s vážnou tváří předváděl naprosto neuvěřitelné a šílené patenty z celého světa. Tak tomu bylo ještě letos 1. dubna. Svou pohodu nepředstíral, skutečně ještě neměl větší problémy. A v sobotu 5. dubna zpracoval své poslední měsíční rešerše. Ty už jsem bohužel musel rozesílat já.

Všem je a bylo jasné, že Bobův klid a pohoda vždy vycházel z pevného rodinného zázemí u manželky Ivany, syna Petra a dcery Martiny a jejich rodin s pěti vnuky. Bob velmi dobře znal svůj zdravotní stav, měl podobných problémů z rešerší „plný počítač“ a bylo viditelné jeho štěstí, že právě Martina přebírá jeho štafetu a vše je „pod kontrolou“ (jak také rád říkal).

Zvláště v 90. letech jsme byli s Bobem velmi úzce spojeni a vzájemně se doplňovali. Proto jsem si oslovení v e-mailu od J. Kadlečka „Jardobobe“, vyjadřující naše propojení, velmi vážil. Cítím, že ztrátou Boba jsem ztratil i kus sebe sama.

Každý den narážím na řadu věcí, které mi Boba připomínají, a chci se podělit – a protože nejsem sám, sejdeme se v den 70. výročí Bobova narození, tedy 25. listopadu (jako Bob říkal „na tu svatú Katerinu“), na vzpomínkovém setkání. Byl bych potěšen, kdyby se „Bob‘s Memorial Day“ stal novou tradicí.

Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
HORKÝ, Jaroslav. Vzpomínka na Boba Bočka. Ikaros [online]. 2014, ročník 18, číslo 7 [cit. 2024-11-09]. urn:nbn:cz:ik-14255. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/14255

automaticky generované reklamy