V uplynulých dnech opět ožil boj o stavbu nové Národní knihovny na pražské Letenské pláni. Nová vlna zájmu o tuto stavbu, bohužel iniciovaná smrtí architekta Jana Kaplického, nabrala značných rozměrů zejména díky aktivitě příznivců stavby nové budovy na internetu a prozatím vyvrcholila 5. února demonstrací na Staroměstském náměstí. Boj o knihovnu mezi různými skupinami se vyostřuje, ale můžeme si klást otázku, jestli k němu muselo dojít? Domnívám se, že v odpovědi na tuto otázku se prolínají dvě roviny, jednak současné české politické, sociální a mediální prostředí, ale také přístup knihovnictví a informační vědy, respektive jeho představitelů, jako oboru. Proto na začátku článku opakuji milníky příprav stavby nové knihovny, aby bylo zřetelné, k jakým událostem se mohla či měla vztahovat odborná stránka debaty o Národní knihovně a její budově.

Jiskrou k zažehnutí sporu bylo odmítavé stanovisko pražských radních poté, co byl na jaře 2007 na základě mezinárodní architektonické soutěže vybrán jako vítězný návrh Jana Kaplického. Návrh vyznačující se organickou strukturou a atypickými barvami pláště se stal naprosto určujícím bodem většiny debat o stavbě Národní knihovny. Rozbouřená diskuze se začala vést jak o tvaru, tak o umístění nové budovy. Debata o knihovně se stala celospolečenskou, jak dokazují nejen výzkumy, ale i mnohá pojmenování, jež si návrh vysloužil. Je ovšem blob provokativní nebo je spíš výrazný, zejména ve srovnání s řadou nedávno postavených staveb charakteristických geometrickými tvary a neinvenčními plášti kombinujícími sklo a kov? A je výrazný umístěním v centru, které je jinak úspěšně konzervováno pražskými památkáři, až si člověk říká, jak by Praha vypadala, kdyby měla tak pilné úředníky třeba za Rakouska-Uherska nebo první republiky – stály by vůbec novogotické věže sv.Víta, vyšehradské kapituly nebo památník Vítkov?

Eskalace situace s novou stavbou nastala krátce po vyhlášení soutěže, kdy pražští radní za ODS vyjádřili své odmítavé stanovisko. Není novinkou, že toto stanovisko radních nebylo založené ani tak na odborných výhradách jako na skutečnosti, že návrh odsoudil prezident Klaus, toho času ještě čestný předseda ODS. Václav Klaus má výraznou a léty etablovanou výhodu toho, že se stále vyjadřuje k různým tématům, aniž by bylo více zohledněno, že na dané otázky většinou není odborník. Léty opakování dosáhl Václav Klaus toho, že málokdy se někdo pozastaví nad oprávněností a relevancí jeho výroků. A tak není ani s podivem, že prohlásil-li Václav Klaus, že se bude poutat řetězy k buldozeru, aby stavbě „vychylující kyvadlo demokracie k postdemokracii“ zabránil (aniž bychom se dozvěděli, co je postdemokracie a čím je pro nás tak nebezpečná), pražská ODS mu v tom neoponovala. Začal proces, jak se zbavit Kaplického knihovny. Požadavky se stupňovaly od úprav návrhu přes přesunutí z Letné až po argumenty proti knihovně ze strany pražského magistrátu spočívající v pádných a úředních důvodech, proč blob na Letné stát nebude (nedodržení podmínek soutěže, problematická dopravní obslužnost atd.), doplněné o hrozby vyškrtnutí Prahy ze seznamu památek UNESCO. Z prvotního odmítnutí byla vytvořena pevnost zamítavých stanovisek.

Do debaty se ovšem nezapojili jen představitelé ODS. Ke straně příznivců blobu se přidal bývalý prezident Václav Havel, z neméně pochopitelných důvodů, s jakými zdůvodnili své odmítavé stanovisko odpůrci z ODS, se pro knihovnu naopak vyjádřili představitelé ČSSD.

Konečně politické spektrum konfliktu doplnil i Vlastimil Ježek svou kandidaturou v senátních volbách na podzim 2008 za KDU-ČSL, kterou zahájil ještě jako ředitel Národní knihovny.

V současné době se aktivizovalo hnutí na podporu knihovny, pořádající únorovou demonstraci. Krátce po Kaplického smrti získala na Facebooku skupina Vzdávám hold mistru Kaplickému a chci, aby v Praze stála jeho knihovna několikatisícovou základnu členů. Kromě toho vznikla i další hnutí podporující stavbu knihovny – Pro knihovnu a Demokracie staví. Ale aktivity sympatizantů se přesouvají také mimo virtuální prostředí třeba právě svoláním demonstrace nebo vyhlášením sbírky. Ale zde opět dotýkáme kamene úrazu. Jak ukazují mnohá prohlášení participujících příznivců, veřejná podpora nesměřuje ani tak ke stavbě Národní knihovny jako ke stavbě blobu jako takového. Navíc se otázka nové knihovny posouvá do roviny opakované ventilace konfliktu my – zastánci občanské společnosti – versus oni – podivně konzervativní liberálové spojení především s Klausovou ODS. To se bohužel ukazuje i na restrikcích vůči demonstraci ze strany pražského magistrátu, které jen více přispívají k posunutí konfliktu v tomto směru. Události z posledních několika dnů tak připomínají předešlé iniciativy jako ČT věc veřejná nebo Impuls 99. Právě s aktivitou ČT věc veřejná můžeme shledávat paralely. Namísto celospolečenské diskuze o povaze a cílech národní knihovny jako veřejné instituce se rozhoří často osobní boj.

A jak se tedy podmiňují ona společensko-politická a odborná knihovnická rovina? Domnívám se, že hlavních pojítek je několik. Za zcela zásadní považuji zdůvodnění, proč knihovnu potřebujeme, a to ze strany odborné veřejnosti knihovníků a informačních pracovníků a ze strany samotné instituce Národní knihovny. Nebo snad existuje trvale platná definice toho, proč státy potřebují národní knihovny? Neubráním se dojmu, že skluz v řešení otázky vzhledu a umístění nové budovy by nemusel být tak výrazný, kdyby především Národní knihovna a její vedení, respektive i další představitelé odborné veřejnosti dali jasně najevo, proč je důležité knihovnu stavět, a asertivně toto zdůvodnění opakovali tak dlouho, dokud by nemělo podobný prostor v médiích jako politické výlevy označující vítězný návrh za chrchel. Jistěže není snadné získat pro odborné vyjádření dostatek zájmu v aréně veřejného mínění. Ovšem vzhledem k tomu, jak veliký zájem veřejnosti stavba nové knihovny vzbudila, měli knihovníci obrovskou šanci své zdůvodnění vyjádřit. V současné době se však zdá, že se odborné zdůvodnění toho, proč Česká republika potřebuje novou knihovnu, veřejnosti jasně prezentovat nepodařilo. Jedním z důsledků je, že převládá laická podpora blobu, jejíž základ však leží spíše ve snaze budovat v Praze současnou a zajímavou architekturu, než primárně v podpoře knihovny jako takové, což Národní knihovně ani knihovníkům neslouží ke cti.

Vysvětlení, kolik je třeba peněz na stavbu a provoz Národní knihovny, doposud zůstává poměrně vágní. Pokud by totiž byly artikulovány důvody pro stavbu dostatečně jasně, nemohl by být argument momentálního nedostatku peněz na stavbu v rozpočtu Ministerstva kultury tak přesvědčivý a rychle akceptovaný. Neobstál by snad ani například ve srovnání s výdaji na přípravu sportovních událostí, jako byly mistrovství světa v hokeji či zimní šampionát v Liberci. Předpokládané dvě (v případě zdržení a inflace tři) miliardy korun na stavbu knihovny nejsou astronomickou částkou, když si vezmeme náklady na stavbu O2 Areny, jíž předcházela nákladná asanace, nebo ve srovnání s absurdním návrhem ředitele Národní galerie Knížáka na přestavbu Kongresového centra pro potřeby knihovny, jež by byl zcela jistě dražší.

Další otázkou, která souvisí s odborným stanoviskem, je lokace nové budovy. Copak účel stavby a spektrum jejich budoucích návštěvníků není významné pro obhajobu toho, kde má být postavena? Artikulovaný účel by opět snad měl být jasnou odpovědí na námitky vůči tomu, že na Letné bude knihovna „kazit panorama“, které v důsledku rozpoutaly debatu o odsunutí stavby kamsi na periferii, což navozuje dojem, že knihovna je poněkud exkluzivně určená jen těm, kteří opravdu hledají, a raději se vyhne výraznějšímu vystavení vůči veřejnosti. A v tomto případě opět nejde jen o Kaplického návrh, ale o to, pro koho knihovnu chceme stavět, má-li být dostupná? Jak symbolické by bylo odsunutí Národní knihovny na okraj Prahy, když ostatní „národní“ instituce obdobného významu (divadlo, muzeum, galerie) mají sídla umístěná v centru!

Můžeme se tak na závěr ptát, koho má Národní knihovna o své potřebnosti přesvědčovat? Všechny občany, když průkazku má jen několik tisíc čtenářů? Otázky o své potřebnosti by se podle mého názoru měly položit jak ze strany občanů, kteří kladou dotazy ne nepodobné například tomuto (od účastnice chatu s Janem Kaslem): „chcete vyhazovat peníze za takovou obludnost? Proč radši neinvestujete do silnic? Nebo je pro vás bezpečná jízda méně důležitá než knihovna?“. Poměrně hrubá otázka, na kterou je podle mého názoru třeba odpovědět, aby v Praze v dohledné době vůbec nějaká nová budova Národní knihovny stála, ať bude vypadat jakkoli a stát kdekoli. Protože navzdory argumentům znějícím proti stavbě blobu na Letné se u nás knihovny, byť menšího rozsahu, staví jak v centru, tak podle poměrně neotřelých návrhů. Proto působí poněkud tristně, pokud se představitel Národní knihovny ve veřejné debatě vyjádří, že fungování knihovny je pro veřejnost nečitelné – kdo jiný by jej měl činit pro veřejnost pochopitelným než právě vedení Národní knihovny?

Podobně odvážně a otevřeně by měly být kladeny otázky z pozic odborné veřejnosti, například podobné těm, které si ve své přednášce na ÚISK FF položil David Bawden: Co opravdu víme o tom, jak lidé hledají informace? Je ještě stále potřeba mít nějaké „informační místo“? Má smysl tvořit fondy a sbírky? Jak uvedl David Bawden ve své prezentaci, otázek je mnoho, odpovědí málo. Koneckonců s rostoucím množstvím elektronických zdrojů se mnohem více prohlubuje otázka, kdo určí, co je relevantní, odborné, vědecké, na což možná budeme potřebovat nástroje otevřenější k „laickému vědění“, než je třeba citační index.

Nemohu se ubránit dojmu, že podstatným důvodem přenesení věcné problematiky stavby nové budovy do podoby politického boje může být skutečnost, že místo toho, aby si Národní knihovna podobné otázky – k čemu a zda vůbec bude platná – položila, rozhodla se zajistit si určitou „jistou“ budoucnost novou knihovnou. Jako by si tak sama řezala větev. Jako by tu panoval strach z odpovědí, které by nemusely vždy vyznít ve prospěch knihovny. Je tedy škoda, že si Národní knihovna, její vedení, ale také knihovnická veřejnost nekladla troufalejší otázky třeba o šíření a potřebě informační gramotnosti. Otázky, které se možná nyní zdají nevhodné vzhledem k dnešní povaze této instituce, ale mohly by být relevantní pro budoucí působení. A vzhledem k prolínání témat gramotnosti, vzdělávání, odbornosti a zároveň i institucí, jež v této oblasti působí, nebylo by neodůvodněné pohlížet na budoucí perspektivy Národní knihovny i například v mnohem silnějším spojenectví s institucemi, jako jsou Univerzita Karlova nebo Akademie věd.

Jaká je tedy odpověď na úvodní otázku této úvahy? Proč se debata o národní knihovně zaměřuje na kontroverznost návrhu její nové budovy a ne na smysl budování národní knihovny? Souhrnně odpovídám, že plán na stavbu nové budovy dostatečně nevycházel z širší úvahy nad posláním Národní knihovny jako takové. Kdyby byly výsledky v debatě o budově přítomné od počátku, nebylo by snad možné tak snadno uhnout k argumentům, které v současnosti projekt pohřbívají.