Jedním z pozitivních aspektů práce pro Asociaci evropských vědeckých knihoven (LIBER) jsou časté návštěvy různých členských knihoven po celé Evropě. Je zajímavé, jak se v jednotlivých zemích stále liší přístup velkých knihoven k veřejnosti, klientům a poskytovaným službám, ale alespoň je stále co zkoumat, o čem psát a o čem diskutovat. Knihovny dnes obecně hledají samy sebe – a obdobné hledání je obecně vždy to nejzajímavější. Když něco dlouho hledáte, a pak to konečně najdete, často zjistíte, že jste to vůbec nechtěli a jdete hledat dál.

Projekt Europeana Newspapers

Na samém počátku března 2012 mě silný západní vítr zavál do samotného Berlína, kde se v hlavní budově Státní Berlínské knihovny (SBB) konalo úvodní setkání ambiciózního projektu Europeana Newspapers, jehož hlavním cílem je shromáždit, pomocí OCR převést a opatřit metadaty minimálně 10 milionů digitálních kopií novin z 12 evropských zemí. A následně je zpřístupnit v rámci služeb Europeana a Evropská knihovna (TEL). Více se v tomto článku o projektu rozepisovat nebudeme, případní zájemci mohou 30. dubna tohoto roku navštívit přednášku o projektu, která se bude konat v rámci JIP v Jinonicích.

Fenomén Berlínské knihovny

Škoda, že Ikaros není historický časopis, to bychom se mohli rozepsat. Historie knihovny je totiž velmi složitá a zcela odráží složité dějiny celé berlínské oblasti. Byla založena v roce 1661 v historickém Cöllnu, což je dnes součást Berlína (byl to takový mocenský ostrůvek na řece Sprévě). Dále jsou dějiny knihovny spojené především s rozmachem Pruska, které už dnes sice neexistuje, ale v oficiálním názvu knihovny ho stále najdeme – v překladu zní „Státní knihovna v Berlíně – pruské kulturní dědictví“. Je to dnes největší akademicko-vědecká knihovna v celém Německu.

Vcelku kontinuální rozvoj knihovny a jejích fondů významně přerušila 2. světová válka. Když bylo na konci války jasné, že knihovna bude rozbombardována na prach, podobně jako všechno berlínské, projevili obyvatelé neuvěřitelný zápal. Společnými silami uschovali kolem 3 milionů knihovních jednotek ve zhruba 30 bezpečných místech, vesměs podzemních dolů, klášterů či zámků.

Po skončení války se Berlín rozdělil, a najednou nebylo jasné, kde má vlastně knihovna pokračovat – lidé nevěděli, kam mají zachráněné fondy vlastně nosit. Zničená knihovna stála původně ve východní části Berlína, ale lidé tam prostě nosit knihy odmítali a raději je nosili na Západ, často ve svém emigrantském baťůžku. Bylo nebylo, v západní části brzy zjistili, že se jim tam nehromadí horníci, ale knihy, a tak se v 60. letech rozhodlo, že se postaví zbrusu nová Státní berlínská knihovna, tentokrát na Západě.

Trvalo to ovšem skoro 20 let, protože projekt byl samozřejmě německy megalomanský. Nová knihovna byla otevřena koncem 70. let, v období dětí ze stanice ZOO, ovšem zcela dostavěna nebyla dle interních zdrojů prý nikdy. Něco na tom bude, protože absolutně všude, ať už vevnitř či v okolí budovy, zakopáváte o lopaty, míchačky či lešení. Ale má to své kouzlo.

Po sjednocení Německa už sídlo knihovny zůstalo trvale na Západě, a byla tak rovněž sjednocena. Značná část původně zachráněného fondu je prý dodnes někde v Polsku či na území bývalého Sovětského svazu. Pro statistický pořádek si uveďmě pár čísel o současném fondu.

• 180 000 novinových titulů
• více než 1 milion map a atlasů
• 320 000 rukopisů
• 50 000 východních a orientálních rukopisů
• 4 400 inkunábulí
• více než 10 milionů svazků knih, včetně 206 700 rarit

Jde se na prohlídku

Knihovníci se rádi pochlubí svým peřím, takže celé projektové konsorcium bylo pozváno na prohlídku knihovny. Bylo už skoro 7 hodin večer, takže jsem se obával prázdných prostor, nicméně jsem byl vyveden z omylu – knihovna je každý všední den otevřena veřejnosti do 21 hodin. To bylo trochu překvapením, protože v nizozemské královské knihovně v Haagu, v jejíž budově pracuji, zavírají v půl šesté a v sedm už mě obyčejně jako posledního zaměstnance vyvádí ochranka. Takže fajn – akorát světla v budově bylo pomálu; prostor je tak velký, že ani moc osvětlit nejde. A studenti si vesměs svítí laptopy.
(Čili se omlouvám za kvalitu fotografií.)

Vchod do Státní knihovny v Berlíně (SSB). Zdroj: Wikimedia / Da_flow

Uvnitř budovy je to pak takové německé – velké, ale stísněné zároveň. Prý je to tím, jak se budova vevnitř neustále dostavuje. Prý často dost nesmyslně, vzhledem k nedostatku architektů, kteří by chápali, k čemu vlastně dnes knihovna slouží.

Interiér knihovny

Dalším problémem je ochrana budovy v rámci památkové péče. Tato ochrana téměř znemožňuje cokoliv změnit, popř. jen velmi draze. Následující fotografie zachycuje opuštěnou informační recepci, kterou prý nikdo moc nevyužíval. A tak příslušné zaměstnance vyházeli, přičemž recepce zůstane opuštěná, protože je společně s budovou rovněž památkově chráněna a lepší využití se prozatím nenašlo.

Opuštěná recepce

Na druhou stranu byly zavedeny klasické turnikety, které ovšem narušily původní architektonický koncept knihovny. Ten hovořil o otevřeném prostoru bez jakýchkoliv zábran – tím chtěla politická reprezentace Západního Berlína demonstrovat demokratický prototyp budovy veřejné kulturní instituce. Žel, zase to nějak nevyšlo.

Bezpečnostní turnikety

Po překonání této novodobé překážky se dostanete do skutečně otevřeného prostoru, kde už si můžete poměrně volně courat, tedy až na občasné překážky z plexikla. I přesto, že byl čtvrtek 19:30, byla knihovna poměrně plná. Byli tu vesměs pilně studující studenti.

Otevřený prostor knihovny

V hlavním prostoru knihovny není celkem nic k vidění, většina fondu je ukryta v podzemí. Největším lákadlem je tak asi veřejně přístupná sbírka ohromných glóbů poblíž kartografické sekce.

Glóby a glóbusy

Ono je to vlastně takové knihovnické muzeum – všude vidíte nějaké vychytávky knihovnického průmyslu, ovšem ze 70. let. Viz např. následující portál potrubní pošty – nikdo vlastně nevěděl, jestli se stále ještě používá nebo je to jen neodstranitelná kulturní památka.

Tajemná potrubní pošta

Závěrem

Knihovnictví je zajímavé všude po světě, nejenom u nás v Blobově. To, že máme památkově chráněné Klementinum, je sice nepraktické, ale logické. V takovém Berlíně mají památkově chráněnou betonovou krabici ze 70. let s každým košem uvnitř zvlášť.

Příště se vypravíme do Státní a Univerzitní knihovny v Hamburku, kam mám namířeno v červnu 2012.