Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Ve stínu Sochy svobody vcházeli přistěhovalci bránou do Ameriky

Čas nutný k přečtení
4 minut
Již přečteno

Ve stínu Sochy svobody vcházeli přistěhovalci bránou do Ameriky

0 comments
V kotvišti v Battery Park na jižním cípu Manhattanu se táhla dlouhá fronta nedočkavých cizinců ze všech koutů světa, kteří natěsnáni ve vyhrazeném koridoru rádi přijímali rozptýlení v podobě vystoupení pouličních umělců. Za chvíli se k molu dostavila bárka vzbuzující obavy, jak se na mírně neklidné hladině kývala v bocích, aby turisty za pokřikování námořníků vzala k Soše svobody, která se dosud nevymanila ze závoje ranního oparu, který ji dodával mystického vzezření

Sotva loď odrazila od břehu, lidé začali s prstem na spoušti fotoaparátu pobíhat po nestabilní palubě, čímž způsobili, že plavidlo se pohybovalo nejen kupředu, ale i ze strany na stranu, aby našli vhodné místo, odkud lze zvěčnit zlatý hřeb jejich výletu do New Yorku.

S myšlenkou postavit při ústí řeky Hudson sochu symbolizující svobodu u příležitosti 100. výročí nezávislosti Spojených států přišel francouzský sochař Frederic Auguste Bartholdi. Realizaci projektu však provázely nemalé potíže. Samotná socha z ocele pokrytá mědenými pláty byla po etapách dokončena až v roce 1884, musela však setrvávat dále ve Francii, protože piedestal, o který se měli postarat Američané, nebyl kvůli nedostatku prostředků hotov. Teprve když se iniciativy chopil Joseph Pulitzer a vyhlásil veřejnou sbírku, podařilo se získat nezbytných 100 tisíc dolarů. Socha pak byla slavnostně odhalena v říjnu 1886.

Zatímco Evropané roku 1997 si mohou dopřát pohodlí - ač málokomu to v tu chvíli tak připadá - sedmihodinového letu přes oceán, emigranti před sto lety, kteří se rozhodli ve své vlasti za sebou spálit všechny mosty a v Americe najít nový domov, byli nuceni při plavbě přes Atlantik mačkat se v kajutách několik týdnů za hrozných hygienických podmínek. Jakmile se objevila silueta dámy vysoké 151 stop, která z letadla připomíná drobné dílko z dětské stavebnice, pochopil jsem, jak mocný dojem musel pohled na ni udělat na přistěhovalce, když ji míjeli na cestě k newyorskému přístavu.

Nicméně uhranutí v mém případě nedosáhlo takových rozměrů, abych na Liberty Island opustil loď a pospíchal k mohutnému podstavci, kde si člověk připadá jako Gulliver v říši obrů, aniž by něco kloudného spatřil. Raději jsem zkrotil turistickou vášeň a posečkal si na konečnou bárky, kde stojí jiná pamětihodnost New Yorku, ovšem v pomyslném (možná i skutečném) stínu sousední slavnější kolegyně.

Zatímco Socha svobody se vztyčenou paží třímající pochodeň a zákoníkem v druhé ruce s vyrytým datem 4. července 1776 vítala nové obyvatele symbolicky, skutečnou bránu do Ameriky pro ně představoval imigrační úřad. Neokázalá, nízká budova, postavená v evropském stylu na dalším ostrůvku Ellis Island, která ostře kontrastuje s mrakodrapy na Manhattanu, kde je výška hlavním prvkem architektury, začala sloužit svému účelu na Nový rok 1892 Do roku 1954, kdy byl úřad zrušen, tudy prošlo přes 12 miliónů lidí, jejichž potomci dnes tvoří 40 procent americké populace.

V období 1880 až 1920 kulminovalo přistěhovalectví do Spojených států, zejména z východní Evropy. Přijímací procedura trvala obvykle tři až pět hodin (jen nepatrná část osob byla nucena vrátit se zpět) a zahrnovala pasovou kontrolu a evidenci příchozích, zběžné lékařské vyšetření a eventuální očkování a nákup či potvrzení jízdenek na vlak, pokud byly již zakoupeny od agenta v Evropě. Většina imigrantů totiž pokračovala na západ za cílem své cesty, za půdou.

Před pěti lety byla budova znovu zpřístupněna jakožto Immigration Museum, jehož vstupní hala na vás dýchne atmosférou doby, kdy se v ní tlačily početné rodiny hovořící všelijakými jazyky a netrpělivě očekávající vyřízení své žádosti. Mnohé zde zůstalo při starém, včetně dřevěných pultíků z kalamáři a násadkami, kde úředníci zapisovali ruská, ukrajinská, slovenská, polská, česká jména... Hned vedle, ve skleněných vitrínách najdeme kufry, pouzdra na dámské klobouky, střevíce a hračky, prostě všechno, co si imigranti přivezli s sebou a třeba zde v rozrušení zapomněli.

Na rozdíl od historických muzeí na starém kontinentě, která se chlubí archeologickými nálezy a středověkými předměty, americké národní dědictví (national heritage) má jinou dimenzi - budovu, kde vznikala moderní americká společnost. Expozici, která zachycuje hlavní etapy v dějinách přistěhovalectví (nazývané též "peopling of America") počínaje 16. století, dominují velké fotografie, které zachycují jednotlivé kroky, jež museli lidé poté, co se v USA usadili, podniknout. Pro mnohé z nich přsídlení z místa, kde měli pevně zapuštěné kořeny, znamenalo doslova sociální znovuzrození. Museli si zvyknout na nové prostředí, kde se mluvilo zcela neznámým jazykem, a naučit se jej (ve večerní škole), absolvovat kurzy amerického občanství a vycházet s příslušníky jiných národností, kteří bydleli ve vedlejší ulici. Velkoměsta na severu Spojených států lze přirovnat bez nadsázky ke kulturnímu Babylónu. Roli tlumočníků nezřídka plnily děti, jak se častokrát v Immigration Museum zdůrazňuje, neboť byly schopny snadněji se adaptovat. Zpočátku krajané udržovali těsné styky a své zvyklosti, vydávali noviny a knihy v rodné řeči, jejich komunity se však postupně "rozpustily" v proslulém americkém "tavicím kotli".

Všichni návštěvníci se zaství u rozlehlé nástěnné mapy Unie, kde mohou vybrat ze seznamu etnickou skupinu a po stisknutí tlačítka s odpovídajícím kódem se objeví u jednotlivých států počet osob, které se při posledním sčítání obyvatelstva přihlásily ke stejnému původu. Dozvěděl jsem se tak, že nejvíce potomků českých přistěhovalců žije v Texasu (přes 150 tisíc), který je následován Wisconsinem, Illinois (Chicago kdysi bývalo městem s třetím nejpočetnějším českým živlem po Praze a Vídni), Nebraskou a Iowou. Podle oficiálních statistických informací v roce 1920 pobývalo v USA 622 tisíc Čechů první a druhé generace, ještě o půl století později asi 450 tisíc uvedlo češtinu jako svůj mateřský jazyk.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
VOJTÁŠEK, Filip. Ve stínu Sochy svobody vcházeli přistěhovalci bránou do Ameriky. Ikaros [online]. 1997, ročník 1, číslo 5 [cit. 2020-04-05]. urn:nbn:cz:ik-10072. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10072

automaticky generované reklamy
registration login password