Vážný výraz, oči plné soustředění, napjatá, pulsující kůže, tělo připravené ve střehu. S čím zase přijdou, ha? Budu umět odpovědět? Nechytí mě na něco? Hlavně se nesmíme začít bavit o dětech a kariéře, na tom se to vždycky podělá. Lepší bylo sedět na konferencích poslouchat to, co už znám...

Překvapené oči, ruce v pěst, zrychlený dech i puls, pot na zádech. Jéžíši, co to má znamenat? Co to ta ženská povídá? Není to snad feministka?! Já to tušil, už zase budou ryčet o rovnosti. Lepší by bylo sedět v hospodě a poslouchat ty starý historky, co už znám...

"...ale jistě, že jsou ženy vzdělané a nikdo jim nezakazuje volit, ale jde přece o princip!"

"... to jako mají chlapi začít kojit a ženský půjdou na vojnu?"

"... ne, já osobně se necítím diskriminovaná, jde přece o princip!"

"... tak proč ty ženský nejdou do politiky? Ony tam nechtěj!"

"... děti mají dva rodiče, tak proč mají jenom ženy mýt nádobí a vytírat podlahu?"

"... to je prostě biologický PRINCIP..."

"... je feministicky dokázáno, že chlapi svoji nešikovnost při zacházení s domácností pouze předstírají!"

"... ale ženský neuměj couvat a mají divnou logiku!"

Již dávno jsem přišla na to, že působit jako feministická misionářka je šílená otrava, že všechny ty rozhovory jsou sice pořád ty samé, argumenty a bojovné výkřiky v nich se opakují, avšak humor se při nich neužije. Proč je vlastně tak málo vtipů o mužích? Protože vtipy se šíří po hospodách, ne po konferencích! A taky proto, že chlapi neuměj číst, takže jejich historky jsou vždycky jenom orální. Feministický humor také existuje, ale ten není pro mužskou logiku, asi.

Vzpomínám si na jeden z svých prvních článků o sexuálním obtěžování, který jsem připravovala na objednávku pro jeden renomovaný ženský časopis. Doprovodila jsem jej krásným kresleným vtipem, na kterém stojí ženská, z jejíž rozhozených rukou vylétlo kancelářské náčiní: papíry, šanony. Ta žena ječí. Za ní stojí muž, který ji chytil za ňadra a pohoršeně říká: "ty ženský nemaj ale vůbec žádnej smysl pro humor!" Pravda, v redakci onoho časopisu jej také neměli, neboť mým obrázkem pohrdli a místo něj článek uvedli obrovskou fotografií nahého pozadí, v jehož mase jsou brutálně zabořené prsty mužské ruky.

Daleko veselejším počinem byla série překladů feministických autorek vydaných slovenským nakladatelstvím Aspekt. Zjistila jsem, že pro feministický humor je slovenština ideálním jazykem. Tolik výrazů pro mužská lidská stvoření, lidské pocity, mužské pohlaví a zároveň schopnost vyjádřit hodně málem slov snad nemá žádný jiný jazyk na světě. Uvidíme, jak dopadnou případné překlady do češtiny. Pozornosti doporučuji dvě autorky, známou rakouskou spisovatelku Elfriede Jelinek a u nás ještě známější, švédsky píšící finskou spisovatelku Märtu Tikkanen. Oběma je společný cynický, vybroušený a poněkud drsný humor, který je však vždy okořeněn s citem ženské ruky.

Mužov nemožno znásilniť je příběh knihovnice Tovy, která vykoná originální pomstu na muži, který ji znásilnil. Rozhodne se totiž udělat totéž jemu. Tragikomický příběh ukazuje, jak důležité pro hrdinku jsou pocity pokoření, zostuzení a bezmoci po takovém aktu. Je však velice náročné tytéž pocity vyvolat u muže za stejným okolností. A ještě těžší je přesvědčit policii, že došlo ke skutečnému znásilnění. .. Märta Tikannen zde krásně rozehrává příběh Tovy, osamělé ženy, ve kterém Tovin vnitřní hlas přibližuje její každodenní starosti, úvahy, vztahy a bolesti. Text není vůbec tak suchý, vážný a zarputilý, jako bývají jiné formy pokusů o to přiblížit ženský svět myšlenek a citů.

Milenky je název románu Elfriede Jelinek, zatím jediného, který byl přeložen do slovenštiny. Doufám, že její další díla, neméně zábavná a zároveň hluboká, budou následovat. Tento román vypráví dva rozdílné příběhy žen, které se točí, přesněji bzučí jako vosy, kolem jejich vztahů s muži. Ačkoliv se příběhy Brigitty a Pauly opravdu zdají od sebe odlišné a dokonce i jejich konec se jeví opačně: happy end versus totální rozpad, mohou to být vlastně dva úplně stejné příběhy a nebo možná jen jeden, viděný různýma očima. Dvě linie příběhu, dvě linie vtipu - to je podstata humoru Elfriede Jelinek. Kdo nepochopí feministický dvojsmysl a nadsázku, může se alespoň pobavit slovním humorem, hrou s textem a nebo černým vtipem.

Napadá mě, že je opravdu velká škoda, že díla těchto mistryň feministického humoru nelze předělat do zkratky, tedy vtipů, které by se mohly šířit na konferencích. Nakonec, paradox feministického humoru dokládá příběh, jak jsem se seznámila s dílem Elfriede Jelinek:

Ve Vídni jsem byla pomocí zalepených dopisů a postranních narážek přizvána do kroužku feministek-intelektuálek, které jsem si pro sebe pojmenovala Feministische Bande. Tato uzavřená skupinka se scházela v knihovně jednoho institutu každé úterý. Při představování nových členek jsem udělala vtip nebo spíš pokus o vtip, zasmály se zdvořile všechny, kromě jedné, ta seděla zrovna vedle mě. Pak se představovaly "staré známé" a tato důstojná dáma (které nebylo o moc víc než mě) prohlásila, že se odborně zabývá feministickým humorem. I rýpla jsem si a zeptala se, zda by nám neřekla nějaký vtip. Tak mrazivý pohled doživotně nezapomenu. Už jsem byla zticha pochopila jsem, že s mými stupidními narážkami prostě nemám na to, abych dosáhla úroveň odbornice.

Konečně přišla řada na tuto dámu, aby i ona představila něco ze svého "oboru". Dlouho jsem se na tento den těšila. Musím ještě doplnit, že každá z nás měla trochu jiné oblasti zájmů a tak byly přednášky občas dost zajímavé, někdy se promítaly filmy, jindy pouštěla hudba, moje kolegyně z Balkánu nás nutila tancovat... Copak asi připraví ledová Frau?

Tak suchý výklad jsem nezažila ani při hodinách fyziky! Nikdo vůbec nepochopil, co je na těch textech tak vtipného a kdo se snad chystal někdy číst Jelinek, jistě od toho upustil. Paradoxně právě proto jsem si ji přečetla a zjistila, že je to úžasně zábavná autorka. Také jsem ale zjistila, že se její vtipy opravdu nedají vyprávět...

Takže si to raději přečtěte sami!

A doufám, že jsem vás od ní taky neodradila...