"Učené hádání" se v posledních letech stalo synonymem pro diskusní setkání odborníků, kteří se zabývají profesním vzděláváním v oboru knihovní a informační vědy. Na dva předchozí ročníky letos navázalo třetí pokračování akce, které se konalo 7. září 2005 v Opavě. Pořadatelem setkání s podnázvem "Panelová diskuse k aktuálním problémům oborového vzdělávání" byl Ústav informatiky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.

Organizace setkání byla obdobná jako v minulých letech, oproti předchozím dvěma ročníkům se však podstatně změnilo složení panelistů, mezi které bylo pozváno několik slovenských kolegů. Ti do diskuse vnesli poněkud jiné pohledy a přispěli tak k různorodosti názorů i celkovému kladnému vyznění akce, kterou tentokrát moderovala PhDr. Beáta Sedláčková, Ph.D. (Ústav informatiky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě). B. Sedláčková na setkání přivítala a představila tyto panelisty (v abecedním pořádku):

• Ing. Zdeněk Kadlec, Dr. (Kabinet knihovnictví Ústavu české literatury a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně)
• PhDr. Pavla Kánská (Kabinet knihovnictví Ústavu české literatury a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně)
• doc. PhDr. Dušan Katuščák, PhD. (Slovenská národná knižnica v Martine)
• prof. Ing. Štefan Kimlička, PhD. (Katedra knižničnej a informačnej vedy Filozofickej fakulty Univezity Komenského v Bratislave)
• prof. Ing. Milan Konvit, PhD. (Katedra knižnično-informačných vied a didaktiky informatiky Fakulty prírodných vied Žilinskej univerzity v Žiline)
• doc. PhDr. Miloš Kovačka, CSc. (Národný bibliografický ústav Slovenskej národnej knižnice v Martine)
• doc. PhDr. Milada Písková, CSc. (Ústav bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě)
• PhDr. Jana Slámová (Vyšší odborná a střední škola informačních a knihovnických služeb v Brně)
• doc. PhDr. Rudolf Vlasák (Ústav informatiky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě a Ústav informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze)

B. Sedláčková nejdříve oslovila jednotlivé panelisty s žádostí, aby představili svoje pracoviště a jeho aktuální činnost s ohledem na dílčí otázky oborového vzdělávání. Před tím však uvedla domovský Ústav informatiky a jeho oddělení informační vědy, které vzniklo v říjnu 2003. V návaznosti na tradici bakalářského knihovnického vzdělávání, které probíhá od akademického roku 1993/94 v Ústavu bohemistiky a knihovnictví, bylo letos Ústavem informatiky otevřeno dvouleté navazující magisterské studium oboru "Informační a knihovnická studia" v prezenční a kombinované formě. Bylo přijato celkem 32 studentů. Koncepce studijního programu vychází ze společenské potřeby vysoce kvalifikovaných odborníků v oblastech spojených s informačními procesy ve společnosti a odborných pracovníků v celé sítí knihoven, které zcela mění technologii zpracování a zpřístupňování dokumentových informací. Cílem je připravit absolventy pro budování a profesionální provoz knihoven, pro práci v prostředí počítačových sítí a pro profesionální zvládnutí informačních zdrojů, metod a informačních služeb na všech řídících a profesních úrovních ve všech oblastech lidské činnosti. Oddělení informační vědy se v rámci standardního projektu orientuje na výzkum metod a optimální struktury specializovaného informačního vzdělávání.

Z panelistů pak na první otázku B. Sedláčkové odpovídal nejdříve Z. Kadlec, který nedávno ve funkci vedoucího Kabinetu knihovnictví vystřídal P. Kánskou. Z. Kadlec informoval o úspěšné reakreditaci oboru na Masarykově univerzitě, jejímž důsledkem je změna názvu oboru na "informační studia a knihovnictví". Zvýšil se také počet pedagogických pracovníků kabinetu, který má v současnosti osm stálých zaměstnanců.

P. Kánská svého kolegu doplnila informací, že ke vzniku samostatného pracoviště na FF MU v Brně přispěl prof. Cejpek, který se podílel na přípravě kurikula a který byl na letošní učené hádání rovněž pozván, ale ze zdravotních důvodů musel svou účast odmítnout. V rámci zhodnocení svého působení ve funkci vedoucí kabinetu P. Kánská uvedla, že za svůj důležitý úspěch považuje obhájení akreditace oboru, za neúspěch naopak označila současnou nevyhovující formu výuky, která nedostatečně aktivizuje a motivuje studenty k samostatné práci, diskusi apod. Tato oblast představuje podle P. Kánské výzvu právě pro nového vedoucího kabinetu, tedy Z. Kadlece.

D. Katuščák, generální ředitel Slovenské národní knihovny (SNK), se na úvod vyjádřil k celoživotnímu vzdělávání knihovníků na Slovensku. Podle jeho vyjádření komplexní systém v tomto segmentu vzdělávání na Slovensku neexistuje, dílčím aktivitám se v rámci svého pracoviště dalšího vzdělávání věnuje Centrum vědecko-technických informací SR, školení na různá témata pořádá také SNK. Příčinou neuspokojivého stavu snad ani není nedostatek iniciativy, ale celková "mdloba" v knihovnické komunitě, jejíž členy často jsou starší zaměstnanci, kteří už na svých místech chtějí jen dožít a nejsou motivováni k dalšímu vzdělávání. Chybí tu tedy motivace ze strany knihovníků i tlak ze strany jejich nadřízených. Dalším problémem je také akreditace instituce jako centra celoživotního vzdělávání, která je náročná a o níž rozhoduje ministerstvo školství. V oblasti celoživotního vzdělávání je také nezbytná spolupráce špičkových knihovnických pracovišť s akademickou sférou. SNK zamýšlí ve svých prostorách zřídit detašované pracoviště Žilinské univerzity, tato snaha však zatím naráží na administrativní překážky, které vytváří např. ministerstvo kultury.

S vývojem profesního vzdělávání na Katedře knihovní a informační vědy (KKVI) FF UK v Bratislavě za posledních 10 let seznámil přítomné Š. Kimlička. Výuka na KKVI byla reakreditována, v současnosti existuje bakalářský program, dva magisterské programy a doktorský program; těsně před schválením je právo na inaugurace. Jeden magisterský program je dvouletý, druhý, tříletý, tzv. konverzní je určen pro absolventy jiných oborů a je zamýšlen i jako systém dalšího vzdělávání. Ve srovnání se stavem před několika lety se celkové podmínky pro práci katedry zhoršují, např. není jasná legislativa ohledně školného. Řada slovenských škol vědomě obchází zákon, tomuto postupu se však Univerzita Komenského zatím vyhýbala. Na druhé straně ministerstvo školství tlačí na zvyšování efektivity výuky, což je nevýhodné pro malé obory a na rozdíl od Brna mj. způsobilo pokles pracovníků katedry (na KKVI nyní působí dva profesoři, pět docentů a 12 odborných asistentů). Dlouhodobě neutěšená finanční situace katedry se nesystémově řeší prostřednictvím grantů.

Novou Katedru knihovně-informačních věd a didaktiky informatiky, která byla na Žilinské univerzitě zřízena v květnu 2004, uvedl její vedoucí, M. Konvit. Katedra vznikla v rámci "humanizace" fakulty přírodních věd a připravuje studenty ve dvou oborech, mediamatice a dokumentaci kulturního dědictví. Mediamatika představuje konvergenci techniky a obsahu, tedy informační a komunikační technologie a informační vědy, které jsou doplněny i o otázky designu, multimediálních prezentací a další příbuzné oblasti. Obor dokumentace kulturního dědictví je pojímán v širokém smyslu, zahrnuje např. i otázky digitalizace nebo vědeckého dědictví. Katedra je na úplném začátku, přesto zájem studentů výrazně přesáhl očekávání (hlásí se 80 uchazečů), což částečně narušilo původní představy o individualizované výuce, kterou zajišťuje devět pedagogů a v rámci spolupráce s SNK i další externí vyučující. M. Konvit zdůraznil, že nově zřízená katedra není konkurentkou, ale spíše komplementem bratislavské KKVI; každá z kateder je orientovaná na jiné tematické okruhy oboru.

M. Kovačka, ředitel Národního bibliografického ústavu (NBÚ) SNK, se podobně jako jeho nadřízený, D. Katuščák, věnoval ve svém prvním vstupu otázce dalšího vzdělávání, a to konkrétně vzdělávání pracovníků v bibliografii. NBÚ se snaží o komplexní přístup, každý rok se pořádá několik specializovaných vzdělávacích seminářů, kterých se účastní zástupci knihoven z celého Slovenska. Vzdělávací charakter mají i další akce, ke kterým patří např. seminář Výzkum dějin knižní kultury s více než dvacetiletou tradicí nebo česko-slovenský seminář pořádaný od roku 1994 a zaměřený na regionální bibliografii. NBÚ také koordinuje pracoviště retrospektivní bibliografie, která jsou ve vybraných slovenských knihovnách. Mezi další výstupy práce NBÚ v poslední době patří např. bibliografie P. J. Šafárika nebo elektronická knihovna Milana Hodži zpřístupněná na internetu.

Současné aktivity Ústavu bohemistiky a knihovnictví FPF SU představila M. Písková. Výuku pro více než 120 studentů, z nichž dvě třetiny jsou frekventanty denního studia, zajišťuje osm interních pedagogů a další externí vyučující z jiných kateder. Bakalářské studium je určeno především pro zájemce z veřejných knihoven, studenti kombinovaného programu jsou na studium připravováni ve speciálním kurzu, který zvyšuje jejich motivaci a zájem o studium. Ústav se zaměřuje i na celoživotní vzdělávání (letos organizoval univerzitu třetího věku) a připravuje řadu akcí pro studenty i odbornou veřejnost. Např. koordinuje knihovnický klub, který je určen pro pracovníky knihoven v regionu a další zájemce a který letos kromě dalších aktivit poprvé inicioval letní knihovnickou školu, jejímž tématem byla současná literatura. Každoročně se také pořádá seminář Kniha ve 21. století s mezinárodní účastí. Určitý dluh M. Písková pociťuje v přípravě skript a grantů pro podporu činnosti pracoviště.

Uspokojení nad tím, že Vyšší odborná a střední škola informačních knihovnických služeb v Brně - podobně jako další oborová SŠ nebo VOŠ pracoviště např. v Olomouci, Ostravě, Karviné, Luhačovicích, Plzni nebo Hradci Králové - pokračuje ve své činnosti, vyjádřila v návaznosti na loňskou diskusi ("zrušit či nezrušit střední knihovnické školy") J. Slámová. V letošním roce se škola vyrovnává s důsledky nového školského zákona, na základě kterého ve spolupráci s Národním ústavem odborného vzdělávání připravuje rámcové vzdělávací programy. Na střední škole je každoročně přijímáno 220 studentů, a to vždy při výrazném převisu poptávky. Vyšší odborné studium bylo prodlouženo na tři roky a reakreditováno.

K aktuální situaci Ústavu informačních studií a knihovnictví (ÚISK) FF UK se vyjádřil R. Vlasák. Ústav bude nově akreditovat denní bakalářské i denní a kombinované magisterské studium; reakreditace se netýká doktorského programu. K výuce bakalářského programu je akreditována i Vyšší odborná škola informačních služeb v Praze (VOŠIS). Připravuje se akreditace nového oboru "mediální studia", jehož pojetí by mohlo být do jisté míry blízké žilinské mediamatice a jenž budou kromě jiných zajišťovat zejména končící doktorandka Denisa Kera a Petra Jedličková. Letos bylo dosaženo druhého nejvyššího počtu přihlášek ke studiu v historii ÚISK - 435 uchazečů. Do bakalářského studia bylo přijato celkem 70 posluchačů, z nichž zhruba polovina bude studovat na ÚISK a polovina na VOŠIS. Do navazujícího dvouletého magisterského studia bylo přijato přibližně 30 denních a 40 kombinovaných studentů, doktorský program začalo studovat 9 zájemců.

Po tomto úvodu se B. Sedláčková na panelisty obrátila s těmito otázkami:

V podstatě všichni panelisté v odpovědi na uvedené otázky prezentovali pojetí výuky na svých pracovištích, aniž by došlo k nějaké podstatnější diskusi.

Kabinet knihovnictví, zastupovaný Z. Kadlecem, rozděluje předměty do tří skupin. První představuje teoretický základ, ke kterému patří informační věda s přesahy do filozofie, sociologie a dalších oborů. Druhou skupinu tvoří předměty zaměřené na praktickou knihovnickou a informační práci (rešerše, katalogizace, selekční jazyky). Do třetí kategorie předmětů patří technologické a technické otázky (např. výpočetní technika, počítačová gramotnost, internet, AIKS, digitální knihovny). Všechny tři skupiny předmětů jsou ve výuce zastoupeny rovnoměrně. Jádro výuky tvoří v rozsahu přibližně 66 % povinné předměty, za jejichž absolvování studenti získávají tzv. kredity A. Kredity B jsou přidělovány za absolvování volitelných předmětů, které patří do disciplín mimo jádro oboru (např. pedagogika, sociologie, psychologie, právo ad.). P. Kánská v návaznosti na Z. Kadlece podotkla, že nezbytným předpokladem studia je dobrá znalost angličtiny a informačních technologií.

D. Katuščák je toho názoru, že žádné pedagogické pracoviště nemůže pokrýt výuku oboru zcela komplexně. Těžiště výuky v SNK je v disciplínách, které se z různých aspektů věnují dokumentu; k jádru oboru navíc patří i předměty, které se nevyučují jinde (např. bibliografistika, konzervování dokumentů, dějiny knižní kultury, editorství, znalostní management). Studenti jsou navíc zapojeni i do konkrétních aktivit a inovativních projektů SNK, např. do programu ochrany dokumentů.

Podle Š. Kimličky by absolvent bakalářského studia měl ovládat základy informační vědy, informační analýzy, informačního managementu a dalších disciplín v rozsahu, který mu umožní provádět praktickou činnost. K jádru bakalářského studia tedy patří předměty: Dějiny knihoven a knižní kultury, Knihovně-informační zdroje a fondy, Informační a komunikační technologie, Knihovny a informační instituce v sociální komunikaci, Organizace poznání, Management informačních zdrojů a služeb, Vyhledávání informací, Informační výchova, Organizace a řízení knihoven. Absolventi magisterského studia by z pozice vedoucího knihovníka měli umět kreativně aplikovat poznatky, provádět analýzu informačních zdrojů a manažersky zajišťovat informační služby. K jádru magisterského studia lze tedy počítat: Teoretické základy knihovní a informační vědy, Bibliografii, Základy managementu, Teorii informačních systémů, Bibliometrii a informetrii, Informační architekturu a metodologii tvorby webových stránek, Projektování informačních systémů, Metodologii výzkumu v oboru. Vše výše uvedené tvoří 70 % studia, zbytek jsou tři bloky povinně volitelných předmětů: Management knihoven, Informační management a informační analýza, Historické knihovní fondy. Doktorské studium by mělo připravovat vědecké pracovníky, kteří budou dobře seznámeni s metodami výzkumu a budou schopni koncepční práce, informační analýzy a řízení. Za jádro doktorského studia lze proto považovat: Metodologii výzkumu v knihovní a informační vědě, Systémy a metody kvantifikace v oboru a dále podle zaměření dizertačního projektu volitelně: Teorii informačních systémů a projektování, Sémiotické výzkumy, Síťovou komunikaci a externí informační zdroje, Dějiny knihoven a knižní kultury.

M. Konvit doplnil své kolegy o několik svých postřehů. Za nezbytné považuje zavedení výuky managementu a marketingu, který bude podstatný při prosazování knihoven na informačním trhu. Podstatná je i oblast vyhledávání informací, ve které jsou důležité především otázky umění efektivního vyhledávání v rozsáhlých informačních zdrojích a transformace uživatelova požadavku do dotazovacího jazyka. V neposlední řadě je třeba se věnovat obecným otázkám řízení znalostí a informační výchovy.

M. Kovačka zdůraznil, že absolvent bakalářského i magisterského studia by měl mít všeobecný rozhled a být i všestranným specialistou - měl by být dobrý v historii, kulturních dějinách a dějinách literatury; měl by také umět zpracovat bibliografický záznam, rozeznat druhy papíru apod. K samozřejmostem patří dobré zvládnutí internetu a orientace v dokumentaci a mediálním prostoru. K tomuto postoji se připojila i M. Písková, která uvedla, že její pracoviště poskytuje studentům poměrně široký všeobecný základ (např. filozofie, psychologie, dějiny literatury apod.) a klade rovněž důraz na výuku jazyků.

Poněkud jinou situaci na Vyšší odborné a střední škole informačních a knihovnických služeb přiblížila J. Slámová. Na střední škole musí být studenti připraveni k maturitě, tedy ovládat český jazyk a literaturu a cizí jazyky (němčinu a angličtinu), ale zároveň se orientovat i v odborných předmětech. Při jejich výuce se klade důraz na praktické schopnosti a studenti se tedy učí informačním dovednostem, sociální komnukaci, informačním a komunikačním technologiím, týmové práci; dále se seznamují se strukturou oboru, právními a etickými normami apod.

R. Vlasák podotkl, že v otázce jádra oboru se ÚISK velmi blíží pojetí bratislavské KKVI. Nezbytné jsou cizí jazyky (přičemž angličtina dnes není cizí jazyk, ale moderní lingua franca), podstatné jsou také sociální dovednosti, komunikace a chování.

Po tomto přehledu se na základě dotazu z publika, který položila J. Planková (Slezská univerzita v Opavě), diskutovalo o velkých počtech uchazečů, kteří jsou přijímání ke studia, a dopadech, které to má na výuku v seminářích a dalších praktických předmětech. R. Vlasák konstatoval, že se tak děje na úkor kvality výuky, přičemž se objevují i prostorové problémy (např. omezený počet míst v počítačových učebnách). Pozitivním dopadem je, že podle počtu studentů jsou jednotlivým katedrám přidělovány fakultou finanční prostředky. Z. Kadlec se domnívá, že jediným řešením je změna způsobu výuky, kdy se více odpovědnosti přesune na studenty. S tím souhlasila i M. Písková, která zdůraznila důležitost samostatné práci studentů. K tomu ovšem M. Konvita poznamenal, že výsledky samostudia musí být kontrolovány, což je velmi náročné pro vyučující (např. čtení desítek či stovek studentských prací, ročníkových projektů apod.). P. Kánská ve velkém počtu studentů nevidí problém, což doložila na příkladu prvorepublikových přednášek, na které chodily stovky studentů a kde přednášející prezentoval jen jedno dílčí téma a zbylou látku se studenti museli doučit samostudiem. Podle ní je třeba přijmout všechny studenty bez omezení, které představují přijímací zkoušky, a studium dokončí jen ti, kteří na to skutečně mají. S tím nesouhlasil Š. Kimlička, na jehož pracovišti fakulta rovněž vytváří tlak na zvyšování počtu studentů. Velké počty studentů vyžadují dostatečné prostory a odpovídající počty odborných asistentů, přitom ani jedním KKVI nedisponuje. Stanovila si proto pro jeden ročník maximální hranici 36 studentů. Ani podle D. Katuščáka není masová výchova špičkových specialistů možná, a to kvůli specializaci oboru. Z hlediska formy výuky není podstatné absolvovat formální vzdělávání, ale schopnost uplatnit se v praxi.

Poté se panelisté vyjadřovali k další otázce, kterou položila B. Sedláčková:

3. Jaké jsou přednosti a nedostatky oborového vzdělávání v Česku a na Slovensku ve srovnání s ostatními státy Evropské unie.

P. Kánská považovala otázku za zbytečně omezující, protože v rámci Evropy nevidí v oborovém vzdělávání podstatné rozdíly. Ty jsou však patrné ve srovnání s angloamerickým prostředím, kde mimo jiné např. např. neexistují státní závěrečné zkoušky, ty se chápou pouze jako opakování zkoušek, které student musel absolvoval během studia v rámci povinných předmětů. V českém prostředí státnice zatím zrušit nelze, ale na FF MU dává Kabinet knihovnictví alespoň větší prostor veřejné obhajobě diplomové práce.

D. Katuščák nevidí velké rozdíly v obsahu výuky, rozdíly podle něj však existují v podmínkách výuky (např. počítačové učebny, pomůcky, technické vybavení). Ze srovnání Česka a Slovenska přitom vychází lépe Česko. Na Slovensku se však podle M. Kovačky v současnosti systém vysokoškolského vzdělávání dotváří, což dokládá vznik nové katedry na Žilinské univerzitě. Oborové vzdělávání je na Slovensku relativně mladá oblast a studijní programy se stále profilují, vznikají nové katedry, rostou nové osobnosti.

O problému dostatečných prostředků podobně jako D. Katuščák mluvila i M. Písková, která zároveň na jeden z našich problémů považuje malé sebevědomí studentů; také si podle ní nevážíme svých dlouhých tradic odborného vzdělávání. Českou tradici odborného středoškolského vzdělávání, která nemá obdobu v zahraničí, vyzdvihla J. Slámová; ve věci materiálních prostředků však výrazný rozdíl mezi středními školami v Evropě a v Česku nevidí. Poněkud jinak pojal otázku prostředků M. Konvit, který nadhodil, že českou a slovenskou výhodou je relativní chudoba, která nutí k improvizaci, přemýšlení a hledání neotřelých řešení. Na Západě je na druhou stranu výhodou ustálenost označení našeho oboru coby "library and information science", v českém a slovenském prostředí stále přetrvává terminologická konfúze spojená s termínem "informatika", čemuž přitakal i R. Vlasák.

Š. Kimlička k tématu zdůraznil, že slovenské školy přešly na model třístupňového vzdělávání (bakalářské, magisterské a doktorské studium) podle západního vzoru, který však nebyl pochopen. To se týká zejména možnosti kombinace různých oborů, která je potřebná pro praxi. Nejasnosti jsou i v samotném vysokoškolském zákoně, takže KKVI musel tříletý navazující magisterský program prosadit oklikou.

Tuto zkušenost v podstatě potvrdil i R. Vlasák. Když ÚISK v roce 1997 přišel s navazujícím magisterským studiem, možnost studia i pro zájemce z jiných oborů (např. technické školy) byla otevřená. Toho dodnes využívají studenti většinou z humanitních a sociálněvědních oborů, zatímco ze začátku se hlásilo vždy i několik absolventů technických disciplín. Problém nastal při akreditaci navazujícího magisterského programu INSK na Slezské univerzitě, kde členové vědecké rady filozoficko-přírodovědecké fakulty nechápali, jak může takové studium absolvovat bakalář původně jiného než knihovnicko-informačního programu.

K tomuto tématu se ozvala z publika E. Křivá (Slezská univerzita v Opavě) s poukazem na Boloňskou deklaraci, která mj. vyžaduje strukturální návaznost studia a prostupnost mezi obory, a to nejen v rámci Česka, ale i zahraničí. V programu Sokrates se podle ní takové obory modelově vytvářejí. E. Křivá se tázala, zda jsou vedoucí ústavů dostatečně informováni vedoucími pracovníky, zda vědí o Boloňské deklaraci a jak je deklarace realizována v rámci univerzit.

Š. Kimlička odpověděl, že proces tvorby vysokoškolského zákona na Slovensku z Boloňské deklarace vycházel. Všichni kompetentní pracovníci Univerzity Komenského se k principům deklarace hlásili, ale málokdo ji četl. Vznikly sice rámcové programy, ty však nebyly dotaženy do konce z hlediska možnosti kombinace oborů. Bránilo se i tomu, aby bakaláři z regionálních univerzit (např. z Trnava a odjinud) mohli přejít na navazující magisterský program do Bratislavy.

Závěrečná otázka moderátorky B. Sedláčkové zněla:

4. Co považujete z osobního hlediska nebo hlediska svého pracoviště za nejaktuálnější problém současného profesního vzdělávání?

Vzhledem k nedostatku času reagovali všichni panelisté už jen telegraficky. Z. Kadlec a P. Kánská za aktuální problém považují způsob výuky. Naopak D. Katuščák a M. Kovačka spatřují nejpalčivější problém v podmínkách výuky. Ty jsou však podle M. Pískové vždy řešitelným problémem. Ekonomické podmínky výuky společně s legislativou považuje za podstatné J. Slámová, legislativu akcentoval i Š. Kimlička. M. Konvit spatřuje otázku dne především ve vhodném kompromisu mezi všeobecným vzděláním a specializací, R. Vlasák vyzdvihl jako aktuální problém reakreditace.

Tím se oficiální část letošního učeného hádání uzavřela, následovalo uzavřené jednání panelistů a organizátorů akce, na kterém se debatovalo především o možnostech spolupráce při podávání a řešení grantových projektů zaměřených na podporu a rozvoj oborové výuky.

Ve srovnání s minulým ročníkem učeného hádání je nutno konstatovat, že podstatně ubylo kontroverzí a živé diskuse; zřejmě vzhledem k relativní odlehlosti místa konání značně prořídlo i auditorium. Příležitosti udělat příští rok vše zase o něco lépe se chopili kolegové ze Slovenska, takže příští ročník učeného hádání proběhne v Žilině. O podrobnostech se včas dozvíme prostřednictvím odborných komunikačních kanálů.

#?-:nbsp;