Úvodní zamyšlení

V současné době je podstatným rysem práce většiny odborníků z různých oborů lidské činnosti exaktní terminologické vymezení studované problematiky. Přesné definování termínů a jejich vztahů je zásadní pro jednoznačné a nezaměnitelné chápání jednotlivých pojmů a pojmových vztahů. Také knihovnická a informační práce je úzce svázána s přesným vymezením používaných termínů. Sledování a udržování integrity terminologie a taxonomie v našem oboru je jedna ze základních podmínek jeho dalšího rozvoje. Dané platí zejména pro současné dění, kdy knihovnicko-informační teorie i praxe jsou stále výrazně ovlivňovány změnami probíhajícími v celé sféře informačního průmyslu.

Vývoj elektronické komunikace, vstup informačních a telekomunikačních technologií do knihovnictví, mnohé způsoby zpřístupnění dokumentů a informací či technologická řešení přístupů ke knihovním sbírkám výrazně ovlivnily jednotné a přesné vymezení termínů, popř. tvorbu nových termínů. Dostatečným příkladem nám může být oblast meziknihovních služeb a služeb dodávání dokumentů. Než se pustím do samotného shrnutí dosavadních vymezení služeb dodávání dokumentů a EDD, upozorním na některé nejasnosti v definování souvisejících pojmů.

Na základě studia zahraniční odborné literatury [1] jsem se dopracovala k poznání, že zde stále existuje určitý zmatek v samotném chápání základních termínů mezi autory odborných statí a jejch čtenáři. Meziknihovní služby a služby dodávání dokumentů jsou termíny nejběžněji užívané pro označení vlastního zabezpečení (resp. dodání) dokumentů z jedné knihovny do druhé (včetně xerokopií) a získání (resp. přístupu) časopiseckých článků od komerčních dodavatelů v tištěné nebo elektronické podobě.

Domnívám se, že vymezení obou termínů je nesprávné, a to z více hledisek. Termíny jsou užívány velmi volně a nezřídka je velmi obtížné si uvědomit, který z významů má autor na mysli. Proto se zaměřím na určité terminologické aspekty souvisejících pojmů a pokusím se dopracovat k jednotnému, přesně definovanému termínu, který by byl platný pro oblasti MVS a DDS. Mým cílem je potom podnítit další autory k diskuzi a vzbudit zájem o dopracování terminologického zázemí pro DDS, EDD aj.

Vyjdeme-li z historického pohledu, pak meziknihovní služby vznikly před mnoha lety, jejich přesně danou obsahovou náplní, záměrem a cílem bylo: „půjčování svazků dokumentů z jedné knihovny do druhé, vždy za předpokladu, že budou svazky vráceny“ [2]. Postupem času byly touto formou půjčovány také mikrofilmy obsahující originály cenných materiálů, které nemohly být půjčovány formou MVS. Nástup kopírovací techniky znamenal změnu v MVS, místo celých svazků dokumentů byly zprostředkovávány kopie částí požadovaných materiálů, popř. článků. Oba tyto způsoby byly rovněž zahrnovány pod pojem meziknihovní výpůjčka, ačkoli se již nejednalo o fyzické vypůjčení dokumentu. Domnívám se, že šlo o pouhé zprostředkování části originálního dokumentu, bez nutnosti vrácení obdrženého materiálu. Zároveň si myslím, že takto chápaná meziknihovní výpůjčka se liší od dodání kopií, a to v několika ohledech. Zejména jsou odlišné pracovní postupy a vynaložené výdaje.

Samozřejmě proti výše uvedenému může některý z oponentů argumentovat, že pojem MVS se postupem času stal obecným termínem a tím ztratil přesné vymezení. Ovšem tento fakt neřeší záležitosti vlastního nepřesného užití pojmu. Jistě zde sehrála svou roli také skutečnost, že dokud nevznikly a nebyly běžně užívány další zdroje a formy dodávání (resp. půjčování) dokumentů, nebylo potřeba hledat hranice mezi pojmy meziknihovní výpůjčka a dodávání dokumentů.

Podstatné změny v chápání pojmů nastaly se vznikem a rozšířením nových dodavatelů [3], kteří zprostředkovávali kopie článků na komerční bázi. Mezi prvotními dodavateli se objevují vydavatelé časopisů a agenti, později také poskytovatelé bibliografických databází. V této fázi byla připravena půda pro oddělené definování a chápání pojmu MVS a dodávání dokumentů. Vyčlenil se samostatný pojem dodávání dokumentů.

Stručné shrnutí dosavadních vymezení DDS

Tradice v dodávání dokumentů je v knihovnictví poměrně dlouhá, ovšem záleží na úhlu pohledu autora a také na terminologickém upřesnění souvisejících pojmů. Někdy bývá uváděno, že samotné služby dodávání dokumentů jsou stejně staré jako knihovny. Během několikaletého vývoje se vytvořily mnohé formy a varianty dodávání dokumentů mezi knihovnami. V původním smyslu bylo dodávání dokumentů chápáno jako sdílení zdrojů mezi knihovnami, ale v uplynutých letech se změnilo chápání samotného pojmu i možností dodávání dokumentů. Změny byly způsobeny především vstupem nových technologií do knihovnictví a zvyšujícím se vlivem komerčních dodavatelů dokumentů. V té samé době, kdy začaly knihovny využívat zkušeností s dodáváním dokumentů, došlo ke zvýšení požadavků na tyto služby. DDS zároveň poskytly knihovnám důležité příklady z oblasti spolupráce a daly tak najevo svou důležitost při organizaci nového typu služeb. Jakmile knihovny uznaly bezvýslednost snah při vlastnictví všech dokumentů a rovněž malý podíl na dostupnosti všech informací, došlo k pevnému uchopení a zahrnutí služeb dodávání dokumentů do vývoje nových informačních technologií a komunikačních sítí [4].

V době, kdy začaly knihovny využívat dokumentových dodavatelských služeb, došlo ke zvýšení počtu požadavků a tím byla demonstrována důležitost spolupráce mezi knihovnami a komerčními dodavateli. Nový typ služeb dal najevo svou nepřehlédnutelnost při vytváření základní struktury služeb uživatelům a bylo nutné vyslovit základní definice pojmu DDS a souvisejících oblastí. Přitom základní charakteristiky DDS vycházely z předpokladu přímého umístění dokumentů do rukou uživatelů nebo knihoven [5].

Definice pojmu DDS se dnes stále mění a vzhledem k obsahové neurčitosti tohoto pojmu uvádím některé zásadní charakteristiky služeb DDS, které byly publikovány v odborné literatuře. V anglicky psané literatuře bývá pojem „document delivery“ nejčastěji chápán v nejširším slova smyslu jako sdílení dokumentů (zahrnující knihy, zprávy z konferencí, články a další bibliografické záznamy) nebo sdílení zdrojů informací mezi knihovnami nebo prostřednictvím nákupu od komerčního dodavatele. Během vývoje dokumentových dodavatelských služeb byly vytvořeny a definovány tyto základní formy DD:

• meziknihovní výpůjčka (ILL [6]) – představuje reciproční dohodu mezi knihovnami, které své lokální vlastnictví dokumentů využívají pro zasílání dokumentů dalším knihovnám, jednotlivým uživatelům a organizacím. Knihovny většinou nebývají přímými plátci poskytovaných služeb, výjimkou mohou být pouze urgentní požadavky, vyžadující určité přednostní formy zpracování.
• komerční dokumentové dodavatelské služby (CDS [7]) – zahrnují nákup dokumentů nebo jejich částí prostřednictvím komerčních dodavatelů nebo agentů, kteří v zájmu uživatelů shromažďují veškeré informační zdroje za účelem jejich zpřístupnění. Komerční agentury mají řadu variant a forem, které se ustálily během jejich vývoje.
• elektronické dodávání dokumentů (EDD [8]) – v tomto případě jsou všechny transakce při dodávání dokumentů vyřizovány elektronicky, tj. od objednávky, přes příjemku až po konečný dokument v elektronické podobě. EDD také zahrnuje nákup dokumentů nebo jejich částí v elektronické podobě prostřednictvím komerčních dodavatelů či agentů.
• sdílení zdrojů (RS [9]) – je jednou z možností poskytování dokumentů na základě vytvořených kooperačních sbírek, které knihovny využívají pro potřeby svých uživatelů a čtenářů. Na základě smluvního vztahu tedy knihovny zpřístupňují vlastní tištěné i elektronické zdroje uživatelům jiných knihoven [10].
• vzdálený přístup k dokumentu a jeho dodání (RDS [11]) – je chápán jako komplexní proces, který obsahuje získání bibliografické informace o dokumentu, identifikaci konkrétního dodavatele, zprostředkování vzdáleného přístupu k dokumentu [12] a jeho následné dodání. Tato forma zahrnuje také finanční stránku zprostředkování přístupu a dodání dokumentu.

V české odborné knihovnické terminologii je anglický termín „document delivery“ doslova překládán jako dodávání dokumentu a slouží k vyjádření nového trendu při poskytování knihovních a informačních služeb, souvisejících se zprostředkováním, resp. dodáním plných textů dokumentů na základě citací získaných především z bibliografických bází dat na CD-ROM, ale i z online přístupných bází dat, tištěných indexů a bibliografií. V převážné míře jde o časopisecké články, zřídka o části knih, resp. jiných dokumentů [13].

Nejčastěji se v terminologických slovnících pod pojmem „(electronic) document delivery (EDD)“ zpravidla rozumí takové služby, jejichž cílem je buď rychlé doručení dokumentu za účelem jeho vypůjčení (např. může jít o služby v rámci sítě úzce spolupracujících knihoven nebo MVS) nebo dodání kopie dokumentu, popř. jeho části poštou, faxem či elektronicky místo výpůjčky, resp. zakoupení jeho originálu [14]. V tomto druhém případě může jít o způsob vyřízení požadavku v rámci MVS, ale také o službu specializované instituce nebo firmy, která ji poskytuje na komerčním principu. Nejnověji je pak EDD chápáno jako součást nabídky nakladatelství, případně některého ze zprostředkovatelů (např. subskripční agentury) při zpřístupňování elektronických verzí periodik nebo jiných typů dokumentů.

Poněkud odlišná je definice „elektronického dodávání dokumentu“, která charakterizuje EDD jako „kombinaci technického vybavení a softwaru, které jsou používány ke zprostředkování dokumentu; zahrnuje naskenování papírových dokumentů a jejich následný přenos ve formě elektronických (digitálních) kopií mezi knihovnami, nebo knihovnou a koncovým uživatelem (resp. jejím uživatelem)“ [15].

V českém prostředí nalezneme další aktuální vysvětlení pojmu „dodávání dokumentů“ v terminologickém slovníku TDKIV [16]. Termín DD je zde definován jako: „trvalé nebo dočasné zprostředkování plných textů dokumentů (např. časopiseckých článků nebo knih) v elektronické nebo tištěné podobě“. Normativní vyjádření vychází z označení „služba zprostředkování dokumentů“ a vyjadřuje „poskytnutí originálu nebo kopie dokumentu, kterou si uživatel informací ponechá, jako opak poskytnutí výpůjčního exempláře“ [17]. Uvedené služby zprostředkování dokumentů také zahrnují nákup fotokopií, obvykle časopiseckých článků, od dodavatelů.

Souvisejícím pojmem je pak „elektronické dodávání dokumentů“, kterým se v TDKIV rozumí: „služba doručení plného textu dokumentu v elektronické podobě“.

Na základě studovaných materiálů a z hlediska srovnání různorodých vymezení služeb dodávání dokumentů se domnívám, že je potřeba revidovat české výklady hesel z TDKIV, které souvisejí s probíranou problematikou. Myslím si, že je podstatné zvážit, prodiskutovat a dále navrhnout konkrétní vyjádření pojmů, které by lépe odpovídalo praxi, a to především s ohledem na všechny aspekty, v němž se EDD uplatňuje. Vzhledem k výše uvedenému zde uvádím pouze několik návrhů k diskusi, která se týká oblasti DD:

• Zvážit skutečnost, že podstatným kritériem služeb EDD je fakt, že zkratka adjektiva „electronic“ se netýká fyzické podstaty či nosiče dokumentu, ale označuje cestu jeho doručení. Stávající výklad ovšem vyznívají naopak a mluví o dokumentu v elektronické podobě (resp. elektronickém dokumentu).
• Z lingvistického a sémantického hlediska zvážit použití českého překladu termínu „delivery“ a jeho případné odkázání. Který z českých významů je věcně korektnější: „dodávání“, nebo „doručování“? Osobně se přikláním k zachování označení „dodávání“, který dle mého lépe odkazuje na konkrétní úkoly plněné v rámci EDD.
• Posoudit, sjednotit, resp. vyjmenovat rozdíly mezi pojmy služby zprostředkování dokumentů a RDS. Dle mého soudu je opět v rámci vymezení jistá volnost nebo možná až překrývání obou užívaných termínů.
• Doplnit heslo „digital document delivery“ – služba dodání plného textu digitální cestou. Výklad daného pojmu považuji za důležitý pro další vývoj, s ohledem na právní stránku věci. Potřeba také ujasnit nadřazenost, podřazenost, resp. ekvivalentnost k pojmu EDD.
• U všech termínů propracovat spojení s praxí, kde je potřeba vzít v úvahu řadu momentů, které jevově technické vymezení jednotlivých jevů zatím pomíjí. Domnívám se, že v činnosti knihoven jsou však podstatné a nelze je opominout (např. finanční zázemí, právní aspekty, atd.).
• V souvislosti s technickou stránkou vymezení služeb je potřeba stálého sledování vývoje a je nutné aktuálně zapracovávat případné změn, tak jak se objevují nebo jak do našeho oboru pronikají.

Předpokládám, že některé z mých návrhů budou komentovány a doufám, že vyvolají potřebnou odezvu, která povede k následné aktualizaci termínů v české TDKIV.

Závěrečné shrnutí

Rozvoj informačních a komunikačních technologií zásadním způsobem ovlivňuje činnost knihoven, mění tradiční postupy a informační služby, které musí pohotově reagovat na měnící se požadavky uživatelů. Není pochyb o tom, že i v budoucnu budou knihy vydávány, prodávány, čteny a žádány zprostředkovanou formou pomocí informačních služeb knihoven. Je také nezbytné počítat s tím, že klasické knihovny ztratí mnoho ze své výlučnosti a dominance, kterou měly v minulosti. Domnívám se, že budou postupně proměňovány do podoby určitých „informačních továren“. Rychlý rozvoj internetu a interaktivních služeb, digitalizace původní tištěné produkce i zásadní změny ve vzájemném postavení autorů, vydavatelů, distributorů knih a dalších dokumentů vyvolává řadu otázek nejen nad budoucí úlohou knihoven, jejich postavením ve společnosti, ale také určitým definičním zázemím souvisejících skutečností.

Trendy informační služeb z hlediska oboru informační vědy a knihovnictví se odvíjejí od společenských a zejména ekonomických směrů. Ty mají v posledních letech charakter globalizace, což klade obrovské nároky na schopnosti a dovednosti nejen informace vyhledat, ale také je aplikovat v praxi a vytvořit z nich trvalé znalosti. Nestačí jen věci znát, ale je nutné je také umět používat. A právě z tohoto pohledu je podstatné mít k dispozici přesná vymezení pojmů a jednotnou terminologii, která člověku pomůže orientovat se v oborech jeho praktické činnosti. V současném mezinárodním elektronickém prostředí hraje svou nezanedbatelnou roli exaktní definování a jednotné užívání pojmů a termínů. Současný svět je složitý sám o sobě, v mnoha ohledech je ovládán řádem i chaosem, stejně jako svět informační. Vzhledem k uvedenému se domnívám, že je nejvyšší čas, aby celý knihovnický svět přijal standardní a udržitelnou terminologii také v oblasti MVS, DDS a EDD, která bude odrážet změny informačního prostoru, ve kterém knihovnicko-informační instituce poskytují své informační služby, resp. fungují a pracují.

Na úplný závěr pouze zmínka, že v příštím, prosincovém čísle se budeme zabývat technickými předpoklady služeb dodávání dokumentů. Shrneme dosavadní vývoj a možnosti výpočetní techniky, včetně odkazu na komunikační standardy a související technologie, které sehrály svou roli při rozvoji služeb DD.