Teorie stárnou, informace přežívají
1. "Teoretický maratón"
- jak J. H. Shera a D. B. Cleveland 2 pojmenovali diskusi o definici informační vědy, jejím předmětu a základních pojmech probíhající v sedmdesátých letech - byl začátkem osmdesátých let přerušen, neboť se těžiště zájmu informačních odborníků přesunulo k řešení konkrétních, účelově orientovaných problémů informačního managementu. Globální utilizace informačního fenoménu způsobila, že se informační věda pragmaticky soustředila na "viditelný" aspekt "zprostředkovávacích procesů probíhajících mezi tvůrcem informací a jeho potenciálními uživateli, na procesy zahrnující tisk, numerické operace počítání a telekomunikace, které jsou zcela fyzického rázu a též musejí být analyzovány v rámci fyzického paradigmatu." 3 Tímto komunita informačních vědců "přistoupila na určitý pragmatický model chování jako na filozofii vlastního paradigmatu". 4
Zavládl jakýsi epistemologický skepticizmus a teoretické otázky se probíraly většinou v rámci výuky základů oboru podle příslušných národních nebo ideologických modelových teorií 5. Máme tak anglosaský, francouzský, německý, sovětský a další modely informační vědy, více či méně se lišící v teoretickém přístupu k základním pojmům. V podstatě se však všechny zabývají totožným okruhem problémů, týkajících se v první řadě optimalizace a řízení formalizovaných informačních procesů a budování příslušných informačních struktur. To, co lze označit za svého druhu univerzální vymoženost zmíněného "teoretického maratónu", je neoficiální konsensus o tom, že se "klíčové problémy informační vědy od té doby nevyvozují primárně ze vztahu publikace - informace. 6 "Při svých návštěvách amerických škol informační vědy", líčil Brookes, "jsem byl často seznamován s členy akademických sborů následujícími slovy: ‘Toto je dr. A., on učí lingvistiku pro informační vědu. A toto je prof. B., který vede kurzy výpočetní techniky pro informační odborníky. Zde přítomný dr. C. je statistik a má na starosti předmět aplikace statistických metod v informační vědě .’ A tak to pokračovalo až do chvíle, dokud bych se nezeptal: ‘A kdo tady učí informační vědu?’ Odpověď, která obvykle následovala, zněla, že informační věda je jakousi prazvláštní směsicí lingvistiky, komunikační teorie, výpočetní techniky, vyhledávacích metod - zkombinovaná s některými knihovnickými technikami, jako jsou indexace a klasifikace. Žádné integrace těchto prvků není dosaženo, pokud nějaké vůbec ano, tak studenty samotnými." 7
Tato přetrvávající specifická situace informační vědy nutí každého informačního odborníka, který má ambici "vědecky" přistupovat k řešení určitého problému, účelové vypracovávat jakýsi improvizovaný epistemologický rámec dané problematiky. "Tzv. vědecký předmět je však", jak upozorňoval Popper, "pouze uměle omezeným konglomerátem problémů a jejich vyzkoušených řešení. To, co skutečně existuje, jsou problémy a řešení a vědecká tradice." 8 Novodobý epistemologický skepticismus vyjádřený tímto Popperovým výrokem se v informační vědě projevuje v rozměrech teoretického paradoxu.
Začátkem devadesátých let, poznamenaných prudkým rozvojem síťových a digitálních technologií (Internet, CD-ROM, multimédia...) jsme se znovu dostali do situace analogické té, již v roce 1981 popsal C. Brookes slovy: "V současnosti mají informační technologie náskok; informační věda zůstává pozadu. Prudký pokrok fyzikálních věd aplikovaný na informačních systémech předstihl pomalé tempo myšlení o informaci a o jejích relacích s věděním."9 Jak se tento náskok technologií, resp. toto zpoždění informační vědy projevuje dnes?
2. Twenty years after
"Každé určení informační vědy ve smyslu ‘zpracování informací’ či ‘zkoumání informačních procesů’", shrnuje M. Tudjman, "předpokládá skutečnost informací, jejich zařaditelnost do procesů replikování a manipulování, což není možné, pokud vědění/znalost a/nebo informace nejsou zachyceny (fixovány) v nějaké hmatatelné podobě (nosiče, média), která jím zajišťuje stálost." 10 Nejnovější technologie radikálně změnily jak samotnou podstatu "hmatatelnosti" informačních nosičů/médií, tak podstatu "distributivnosti" informačních procesů. Technologický pokrok v síťových a počítačových technologiích a jejich prudké pronikání do téměř všech civilizačních struktur a procesů klade před dnešní pragmaticky orientované informační specialisty dvě základní otázky:
- Jak "zachytit" nové dynamické - hypermediální a "virtuální" - informační konfigurace stávajícími, v praxi osvědčenými modely zpracování, uchovávání, vyhledávaní, zpřístupňování a zprostředkování klasických, resp. "statických" informačních zdrojů?
- Jak "aktivovat" v nově vznikajícím decentralizovaném a otevřeném mediálním prostoru globální počítačové sítě Internet, v němž probíhají interaktivní komunikační procesy, stávající centralizované knihovnicko-informační struktury a procedury a jimi zprostředkovávané "statické" informační zdroje?
Dosavadní ryze "pragmatický" přístup k řešení těchto dvou otázek ještě více zdůrazňuje analogii současné situace se situací, kterou Brookes v roce 1981 popsal slovy: "Ačkoliv naši knihovníci dokumenty (v současnosti internetovské a digitální zdroje - pozn. S. S.) klasifikují a s použitím booleovských operátorů zrychlují a zjednodušují jejich vyhledávání, stávající metodický aparát je inertní, vysoce redundantní, často konfúzní a občas kontradiktorní. A to má tendenci exponencionálního růstu." 11
Jeden ze základních teoretických problémů informační vědy spočívá v tom, že existuje konstantní "zpoždění" jejích teoretických modelů a metodologických postulátů za dynamikou rozvoje a utilizace fenoménů informace a komunikace. Je tedy možné z pozice stávajícího "pragmatického" modelu chování (definujícího metody, techniky a mechanizmy sběru, přenosu, ukládání, uchovávání, vyhledávání, zpřístupňování a zprostředkovávání lidských znalostí a poznatků v nejširším slova smyslu za účelem jejich opakovaného používání) předejít teoretickému a metodickému "zpoždění" informační vědy, v první řadě v otázkách organizace znalostí/vědění v tzv. kybernetickém prostoru - pojatém ve smyslu nově se rýsujícího komunikačního paradigmatu? Anebo: zda informační věda dokáže dávat objektivně nové a užitečné poznatky o organizaci a optimalizaci provozu komunikace vědění v nových globálních podmínkách komunikace bez toho, aniž by se nejdříve přehodnotily její dosavadní způsoby vědecké objektivizace?
3. Problém objektivizace poznatků v informační vědě
Informační věda na teoretické rovině zkoumá určité aspekty provozu komunikace věděni, jakož jsou jeho formální organizace, selekce, distribuce, zpřístupňování, přenos, kumulování, uchovávání a reprodukování, tedy "přináší nové poznatky o výměně vědění, nikoliv o vědění, které se vyměňuje. Toto vědění, které se přenáší a kumuluje nezávisle na poznávacím procesu, není substanciálně vázáno ani na odesilatele, ani na příjemce". 12 Takovéto vymezení "předmětu" informační vědy je v však z hlediska tradiční epistemologie neudržitelné, jelikož tradiční epistemologie nepřiznává vědění objektivní status, tj. neodlišuje vědění od poznávacího subjektu. Na druhé straně, jak upozornil Jan Patočka, "...pro problém, jak je porozumění, ‘transcendence subjektu k objektu’; vědění o objektu, poznávání a výstižné poznání možné, nelze z teorie informací v užším smyslu získat nic podstatného; teprve tam, kde v procesu poznání samém vystupují objektivní struktury začíná být tato teorie zajímavá a kompetentní". 13 To vše rovněž ukazuje, že není docela pravdou, že by se informační věda "zříkala svého původního poslání, tj. soustředit se na výzkum informace od jejího vzniku v hlavě autora, přes proces jejího ukládání na klasické i elektronické nosiče, jejím knihovnicko-informatickým zpracováním (klasifikací, analýzou a komprimací obsahu apod.), po formy distribuce i hodnocení její efektivnosti," jak tvrdí Z. Jonák. Naopak se zdá, že toto poslání není ani možné naplnit vycházeje z pozic tradiční reflexivity, tedy v rámci a prostředky tradičním způsobem definované vědecké disciplíny.
"Vědeckého kompromisu" se informační věda snaží dosáhnout odvolávajíc se na tzv. paradigmatické modely. Mezi paradigmatické modely, které byly používány nebo se stále používají jako teoretická východiska pro hodnocení teoretických, metodických a aplikačních úkonů informační vědy, lze zařadit:
- Sociální paradigma
- Scientické paradigma
- Fyzické paradigma
- Biologické či psychologicko-kognitivní paradigma
- Technologické paradigma
- Ekonomické paradigma
- Filozofické paradigma
Žádné z výše uvedených paradigmatických východisek však za prvé nevzniklo ze zkoumání jasně vyhrazeného a informační vědou výhradně definovaného okruhu problémů, nýbrž bylo odvozeno z kategoriálního záběru jiných disciplin zabývajícími se jinými aspekty týchž problémů. Za druhé, exkluzivací jakéhokoliv jednotlivého paradigmatického modelu za účelem hodnocení určitého vědeckého úkonu informační vědy se daný úkon přesouvá do pole relevance toho konkrétního oboru, ke kterému se přímo zmíněné paradigma vztahuje. Za třetí, sotva existuje něco jako filozofie informační vědy, z čehož vyplývá, že ani není možné relevantně hodnotit zmíněné jednoúčelové "improvizované epistemologické rámce", na nichž jsou informační odborníci donuceni stavět své teoretické výzkumy. Za čtvrté, převládající "pragmatický model chování jako filozofie vlastního paradigmatu" či "epistemologický eklekticismus" ponechává minimální prostor pro kritické projednávání jednotlivých úkonů. To prakticky znamená, že, chcete-li kriticky poukázat na potenciální rozpory, antinomii nebo neschůdnost nějaké teoretické studie či aplikované metody, nezbývá, než to činit z pozice např. počítačové vědy, sociologie, aplikované matematiky, sémiotiky, filozofie, teorie systému, ekonomie apod., byť se třeba ze všech sil snažíte hlásit k informačním vědcům. To vede k tomu, že se v "teoretické mlze" informační vědy usadilo značné množství teorií či pseudoteorií, metod či pseudometod ekonomické, sociologické, matematické, psychologické, lingvistické či jiné provenience, které jsou považovány za konzistentní v rámci informační vědy, přestože by podle "axiologických" měřítek příslušného "referenčního" oboru vůbec neobstály.
4. World IV
Neměl tedy pravdu Brookes, když začátkem osmdesátých let konstatoval, že informační věda stále není vědou, nýbrž pouze technologií? Brookesem navrženo modelové řešení pro překonání krize teoretických základů informační vědy, založené na Popperově neoidealistické koncepci "tří světů" 14 ("třetí svět - svět objektivního vědění" jako "předmět" informační vědy) nevyřešilo a koneckonců ani nemohlo být univerzálním rámcem pro řešení dané problematiky. 15 Brookesovi se však podařilo kriticky pojednat tento neustále aktuální problém založení informační vědy v takové hloubce a šířce, jako nikomu předtím. Jeho koncepce byla pak příležitostně využívána a stále se ještě používá jako svého druhu apologie metod a technik tzv. elektronického knihovnictví, resp. elektronické dokumentalistiky - jak by se asi správně měla jmenovat současná informační věda.
Nové dynamické síťové konfigurace totiž vytvářejí v současnosti úplně nové komunikační modely a standardy (interaktivní sdílené procedury, decentralizované a otevřené hypermediální struktury, virtuální realita apod.), které se svou povahou podstatně liší od klasických, byť vysoce automatizovaných modelů a forem vyskytujících se v knihovnicko-informačních procesech. Lze dokonce uvažovat o nově vznikajícím globálním komunikačním paradigmatu, které postihuje, resp. ovlivňuje široké spektrum komunikačních a vůbec civilizačních struktur a procesů. Právě tyto skutečnosti představují v současnosti nejtěžší zkoušku pro stávající kategoriální a metodický aparát informační vědy. V nových podmínkách komunikace se totiž ortodoxní používání tradičních metod (operujících výhradně s "hmatatelnými", resp. se statickými prvky vyskytujícími se ve formálních komunikačních procesech) jeví jako málo účinné. Ani optimizmus odvozený z možností aplikace rychle se rozvíjejících technologií a prostředků založených na tzv. umělé inteligence, ani opírání se o populární koncepce informačních superdálnic se nezdá být spolehlivou cestou pro překonání současné "metodologické krize" oboru, natož k vytvoření adekvátních a konzistentních teoretických základů.
Jsem názoru, že je v této nové situaci více než kdy předtím účinnost ryze "pragmatických" metod a technik informační vědy odkázána na adekvátní teoretické objasnění a porozumění problémům komunikačních modelů a informačních toků, resp. že pro informační vědu má správné pochopení podstaty komunikačních fenoménů, které se vyskytují v kybernetickém prostoru zásadní význam. Cílem je najít adekvátní způsoby využití nově se naskytujících možností komunikace. "Avšak ty lze spatřit jen tehdy, PŘEKROČÍME-LI TRADIČNÍ KATEGORIÁLNÍ RÁMCE; pokud bychom např. i v této situaci pracovali modelem tradiční reflexivity, pak tyto možnosti patrně nezahlédneme. Éra reprezentace asi vskutku skončila, a to nejen v oblasti komunikace...," upozorňuje M. Petříček. 16
Poznámky:
1. Touto problematikou se u nás delší dobu systematicky zabývá jenom prof. Jiří Cejpek
2. SHERA, H. J., Cleveland, D. B. History and foundation of information science. Annual Review of Inf. Sci. and Technology, 1977, no. 12, s. 217-249.
3. BROOKES, B. C. A new paradigm for information science. The Information Scientist, 1976, vol. 3, no. 10, s. 107.
4. TUDJMAN, M. Teorija informacijske znanosti. Zagreb : Informator, 1991, s. 59.
5. Ještě v roce 1975 v textu Pragmatic observation on theoretical research (in: Information Science, JASIS, vol. 26, no. 6, s. 318-320) V. Slamecka tvrdí, že cíle informační vědy musejí být v korelaci s cíli národního rozvoje ve smyslu řízení lidských znalostí/vědění jako společenského, resp. národního potenciálu.
6. podle Tudjman, M., ibid, s. 64
7. BROOKES, B. C. Foundations of information science : part I. Journal of Information Science, 1980, vol. 2, s. 128.
8. POPPER, K. R. 27 tezí logiky společenských věd : úvodní slovo k Sympoziu v Tübingenu 1961. Zdroj Vujič, A. Problem utemeljivanja znanosti u filozofiji Karla Poppera, doktorska disertacija. Zagreb, Filozofski fakultet Sveučilišta u Zagrebu, 1984, s. 182-191.
9. BROOKES, B. C. Foundations of information science : part IV. Journal of Information Science, 1981, vol. 3, s. 11. 10. Tudjman, M., ibid., s. 152
11. BROOKES, B. C., Foundations of information science - IV., s. 11
12. Tudjman, M., ibid., s. 163
13. PATOČKA, Jan. Filozofie a společenský problém informace. 1974. Rukopis.
14. POPPER, Karl R.: Objective knowledge : an evolutionary approach. Oxford : Clarendon Press, 1981.
15. Viz např. Rudd, D. Do we really need world III? Information science with or without Popper. Journal of Information Science, 1983, no. 7, s. 99-105, nebo Tudjman, M. Popperova epistemiologija i informacijska znanost (T. I. Z., s. 143-150)