Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Té ztráty času a promrhané energie!

Čas nutný k přečtení
46 minut
Již přečteno

Té ztráty času a promrhané energie!

1 comments
Podnázev: 
Rozhovor s profesorem Bohumilem Nuskou o knižních vazbách, úniku bohemikálního materiálu z Čech do ciziny, cenzurní funkci antikvariátu a likvidaci knih za minulého režimu
Rubrika: 

Poznámka redakce: Rozhovor je úryvkem z knižního rozhovoru Modrá Propast překonává Smrt, který v roce 2010 chystá k vydání liberecké nakladatelství Bor.


Prozaik, básník, literární historik a kreslíř, doktor filozofie, docent estetiky a profesor pro obor teorie a kritiky dramatických umění Bohumil Nuska se narodil 5. listopadu 1932 v Českých Budějovicích. Celoživotně je však spjatý s Libercem, kde dnes žije a vede katedru filozofie na tamější Technické univerzitě. Po ukončení vysokoškolských studií pracoval jako kunsthistorik v Severočeském muzeu v Liberci. Je autorem řady odborných prací, především s tematikou dějin knižní kultury a symboloniky; publikuje v odborných časopisech v České republice i v zahraničí. Vydal na deset knih beletrie.


Diplomovou práci jste napsal o renesanční knižní vazbě v Čechách. Jsme znovu na úsvitu novověku. I tahle volba byla v souvislosti s Vaší oblíbenou a již dříve diskutovanou Dürerovou mědirytinou Rytíř, smrt a ďábel?

Téma diplomky bylo z oboru dějin uměleckých řemesel, ale zároveň i z dějin knižní kultury, konkrétně dějin knižní vazby renesanční epochy u nás, a studie měla titul „Česká renesanční knižní vazba“. Té práci jsem se velice věnoval a podnikal nejen rozsáhlé rešerše, ale i heuristické práce a sběry materiálu, pokud ovšem čas dovoloval. Proto byl také výsledek hodnocen, nepovažujte to, prosím, za holedbání, jako výborný, ba vynikající. K vašemu dotazu, zda volba tématu diplomové práce, mající titul „Česká renesanční knižní vazba“, nějak souvisela s Dürerovou mědirytinou „Rytíř, smrt a ďábel“, musím dodat, že nikoliv. Pokud se týká zájmu o historické knižní vazby, ten souvisí vlastně s původním okouzlením z historických knihoven. Jednalo se o krásné interiérové knihovny zámecké, klášterní a další. Ty mi učarovaly již jako malému chlapci, když mne otec brával na prohlídky zámků. Potom se připojil i zájem, podnícený mým spolužákem Karlem Krejčů, i když ten později sice i nadále „historizoval“, ale jen jako amatér a památky zůstaly pouze jeho koníčkem, když přesedlal na nehumanitní studium – tělesné výchovy. Dále do rodokmenu podnětů, jež mne přivedly až k vážnému zájmu o historickou, konkrétně renesanční knižní vazbu, byly mé letní prohlídky zámeckých interiérů, vesměs ze studijních důvodů, za všechny jmenujme alespoň Mnichovo Hradiště, anebo z velkých interiérových knihoven klášterních Strahovskou knihovnu. Konečně renesanční epocha, zvláště ovšem v oblasti knižní kultury, velice konvenovala mému tehdejšímu řekněme duchovnímu ladění: libertinství, smyslovost, morální relativismus, skepse a tak dále. Samozřejmě právě uváděné kvality jsou jen zjednodušená schémata. Ale například jihočeské písně, jako třeba „Panskej pacholku puč mi pistolku…“ či Nedbalova „Polská krev“ nebo Offenbachův „Orfeus v podsvětí“ mi byly tehdy milejší, anebo se mi zdály bližší než Wagnerovo „troubení“ či jakýkoliv heroismus, dokonce i spiritualita, anebo i jen romantismus. Bylo to ještě před mým „velkým obratem“, jak jsem si svou reorientaci později nazval. Nakonec musím dodat, že jsem byl v oněch dobách „přitakání životu“ a sensualismu in genere myšlenkově i duchovně, z mého dnešního pohledu, nakonec přece jen značně nezralý.

Renesanční knižní vazby, soudím, že především bohemikální materiál, se staly na léta ústředním bodem Vašeho badatelského zájmu – a možná se nemýlím, když řeknu, že i životním posláním. Jak jste se k té knižní vazbě vůbec dostal?

Jedním ze zdrojů byl můj zájem o typologii a morfologii ornamentálních systémů jaksi in genere, a to ještě za studií na vysoké škole. Odtud zřejmě pramenil i můj primární zájem o artefakty historických uměleckých řemesel a užitého umění vůbec. A vděčným polem ornamentiky byla právě a především tlačená čili slepotisková nebo zlacená výzdoba pokryvů desek knižních svazků, to jest svázaných knižních bloků, lidově nazývaných obecně „vazby“. Jednalo se tudíž o výzdobu zpravidla usňových, to jest „kožených“ pokryvů desek historických rukopisných nebo tištěných knih. Snad se rozumí, že jde řeč o starých tiscích, jež počítáme od poloviny 15. století až do roku 1800 nebo 1850, to jest data vydání. A historická knižní vazba byla právě excelentním polem pro realizaci ornamentiky. Postupně jsem pak zaměřil pozornost především na české renesanční knižní vazby od konce 15. do prvních desetiletí 17. století. Svůj podíl na tomto zájmu ovšem měly i rané návštěvy historických jihočeských knihoven v klášteře ve Vyšším Brodě, svozových depozitářů ve Zlaté Koruně atd. Navíc pak studium historických knižních vazeb vyžadovalo systematickou a typologickou práci a při ní jsem se cítil ve svém, jako ryba ve vodě. A zároveň tu spolupůsobil i jistý „pozitivismus“, jemuž jsem za studijních let holdoval, ačkoliv dnes mi to připadá až neuvěřitelné. Snad to bylo i nutné období vyspívání a odborného zrání. Vzpomínám také, že jsem tehdy nesnášel teoretizování a abstrakce, jež jsem považoval za „kecy“ a nekonkrétní žvanění, ale právě tak jsem naopak nesnášel i příliš obraznou mluvu, barvité „básnivé“ a typicky kunsthistorické esejizování à la „drsný půvab a jímavá prostota románských rotund…“ a tak podobně. Dnes uvažuji možná zcela naopak. Ostatně, symbolonika a spolu s ní má současná estetická studia, a to v souvislosti s rytmologickým bádáním, vyžadují právě, kromě oné systematičnosti a typologické disponovanosti, ale i kázně a přísné akribie, také i schopnost abstrahování a teoretické úvahy, dokonce až „spekulace“, ovšem zpětně pak ověřované induktivními postupy.

Historickým knižním vazbám v samých prvopočátcích jsem se začal věnovat, kromě uvedených již příčin, vlastně i zásluhou přítele Karla Krejči, spolustudenta na gymnáziu, který se vyznačoval nejen vtipem, ale i velkou historickou erudicí, a který mě upozornil na kvality historických vazeb v době, kdy pobýval brigádnicky v depozitech ve zlatokorunském klášteře, kde byl materiál tříděn. Později jsem se s Karlem hojně stýkal i v Praze během našeho společného vysokoškolského studia, ovšem zatímco já se věnoval historii a dějinám umění, Karel pilně studoval tělovýchovu v Tyršově ústavu na Malé Straně. Ale chodili jsme spolu po výstavách a objevovali společně krásy staré Prahy, jichž byl Karel nadšeným vyznavačem. Ostatně kniha o Kamenici nad Lipou, Karlově rodišti, kterou Krejča později napsal, dokládá, že autor by byl i dobrým historikem.

Jaké jsou výsledky Vašeho mnohaletého badatelského úsilí v oboru dějin české renesanční knižní vazby?

Studiu české renesanční knižní vazby jsem věnoval mnoho let intenzivní práce, možná že má nejlepší pracovní léta, knižní vazba byla mé, jak se říká, životní téma. A dosud jím vlastně i navzdory různým potížím a pro nedostatek času kvůli jiným a v současné době naléhavějším úkolům, zvláště při symbolonickém bádání, také zůstává. Podařilo se za léta vypracovat terminologii a typologii historické knižní vazby, zvláště českého renesančního materiálu, a dále také obecné zásady a terminologii konzervace a restaurování historických knižních vazeb. Zároveň jsem pracoval i na soupisu českých renesančních knižních vazeb na území Čech a Moravy z let 1520 až 1620, ovšemže i s časovými přesahy do 15. století a naopak až do poloviny století sedmnáctého. Spolu s tím jsem realizoval, a to často za velice obtížných situací a náročných okolností, dohled nad vývozy starých tisků v původních vazbách do zahraničí, a to bohužel i rukopisů, odplývajících do ciziny. To se dělo zvláště v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy docházelo k těžkým a nenahraditelným ztrátám našeho národního kulturního dědictví. Strávil jsem touto činností mnoho času a energie. Dnes není situace o mnoho lepší, ba spíše naopak, byť ovšem z jiného aspektu a za jiných kontextů. Ale s ohledem na minulá desetiletí… Je to ale i tak kapitola natolik děsivá, že se mi o ní nechce ani hovořit. Dokonce se mi o ní po léta i zdávalo v tíživých snech. Nechci již o ní slyšet. Nyní se věnuji symbolonice a jejím filozofickým kontextům a zvláště ovšem afinitám symboloniky k estetice a ke kulturní historii, psychologii a antropologii. Bádání na téma dějin české renesanční knižní vazby jsem vlastně věnoval řadu let, a možná že i má nejlepší pracovní léta. Historickými knižními vazbami jsem po léta de facto i žil, třebaže dnes, jak už víte, se převážně věnuju jiným oblastem odborných zájmů. Přesto zopakujme: Za ta léta knihovědných prací se mi nakonec přece jen podařilo vypracovat odbornou terminologii pro popis historických vazeb, jak jsem vám před chvílí řekl, dále definovat zásady konzervace a restaurování historického materiálu a alespoň zahájit onen již nedokončený soupis vazeb. Zároveň jsem se angažoval i při dozoru nad vývozy bohemikálního materiálu do zahraničí. Jednalo se o vývozy bez jakékoliv odborné dokumentace, a to nejen starých tisků, ale i rukopisů, což nutno zdůraznit, čímž docházelo k nenahraditelným kulturním ztrátám na našem národním kulturně-historickém bohatství, naštěstí před tím poměrně málo postiženém válkami první poloviny dvacátého století. A dnes? Situace opět nedobrá, byť z jiných příčin a v jiném módu. Navíc je dnes situace z hlediska údržby a záchrany fondů bohemik velmi nepřehledná, ba, neobávám se říct, namnoze až chaotická.

Téma jistě vyžadovalo důkladný sběr materiálu. Kde všude jste po něm pátral? Spousta věcí zmizela z Čech do ciziny, jak jste uvedl, a tam by Vás v polovině 50. let sotva pustili…

Ano, sbíral jsem materiál horlivě a pracně již před psaním diplomové práce a hlavně poté, v letech práce na „Dějinách české renesanční knižní vazby“. Fondy historických knižních vazeb jsou rozptýleny po celém území Čech, Moravy a Slezska, jichž se záběr materiálu z teritoriálního hlediska týkal. Časově zahrnovaly sběrné práce období zhruba konce 15. století, zvláště však počátku 16. století a poté celého šestnáctého století až po dvacátá léta následujícího století a počátky třicetileté války, kdy se u nás, byť opožděně, již hlásí výrazný barok. Jednalo se především o bohemikální materiál, to jest o vazby české provenience. Snažil jsem se evidovat nejen materiál v „českých sbírkách“, to jest ve státních, církevních a dalších kolekcích na území západní části tehdejší ČSSR, ale též ve sbírkách zahraničních, zvláště v okolních zemích německých, polských a tak dále. Jednalo se převážně o vazby dobových tisků, to jest starých tisků sledovaného období v původních vazbách, ale rovněž o vazby rukopisů nejrůznější povahy, úředních materiálů, zvláště městských knih, ale též liturgických korpusů, zvláště graduálů a dalších kodexů, kancionálů a tak podobně. Teprve s odstupem mnoha let si ovšem uvědomuju, že úkol mých mladých let, který jsem si tehdy uložil, totiž realizovat soupis veškerého relevantního materiálu – českých renesančních knižních vazeb – v areálu historických českých zemí jako přípravu generálních „Dějin české renesanční vazby“, byl nad síly jedince. Ale já se do toho úkolu tehdy přesto pustil s velkou vervou – zůstal však bohužel nedokončen.

A knižní fondy, jichž se sběr materiálu týkal?

Především se jednalo o knihovny muzeí, archivů, dále fondů velkých knihoven státních a dalších knihoven, dále takzvaných svozových nebo rezervních fondů, soustředěných drobnějších klášterních knihoven v Kladrubech, při krajských knihovnách v Plzni, Hradci Králové, Českých Budějovicích a v Liberci, dále pak na Moravě, kde o záchranu mnoha hodnot se velice zasloužil profesor Dokoupil. Evidování se týkalo též knihoven farních, proboštských, zvláště pak knihoven klášterních, především velkých historických knihoven interiérových, jakými jsou knihovny na Strahově, v Oseku, ve Vyšším Brodě, v Teplé, Broumově, Rajhradě, a řady dalších interiérových klášterních knihoven na území Čech i Moravy a Slezska. Dále ovšem i rozsáhlé fondy starých tisků a rukopisů velkých, ale i menších muzeí a knihoven. Konečně také velké množství rukopisného materiálu v archivech státních, okresních a městských. Ale mohlo se jednat o nálezy materiálu i na různých dalších a dokonce nečekaných místech. Z „technického“ hlediska se jednalo o sběry bohemikálního vazbového materiálu pomocí dokumentace, částečně fotografické, zvláště však prováděné levnou a snadno přístupnou technikou tužkových obtahů slepotiskového nebo zlaceného či jinak zdobeného reliéfu usňových nebo pergamenových pokryvů desek vazeb, případně i jejich kování. Asi jako když si děti hrají obtahováním reliéfů na mincích tužkou na přiložený papír. Strávil jsem tou evidencí měsíce a léta práce na všech možných místech naší vlasti ve sbírkách již uvedených. O různých fondech, v nichž se vyskytuje relevantní materiál pro soupis českých renesančních knižních vazeb, jsem psal v prvním ročníku sborníku Historická knižní vazba z roku 1962. Práce, při níž mi pomáhala vydatně i má manželka, to byla vyčerpávající a namáhavá a věnoval jsem jí všechen svůj volný čas, dokonce i celé dovolené.

Jak byste charakterizoval, ovšemže zcela obecně, starý tisk?

Zabýval jsem se po řadu let starými tisky, původně vlastně kvůli jejich vazbám, a sice tisky od počátku 16. století až po dvacátá léta století sedmnáctého, tudíž jednalo se o vazby renesanční epochy. Ovšem sledovaný vazbový materiál se netýkal pouze starých tisků, byť ty převažovaly, ale též rukopisů a případně i dalších knižních korpusů studovaného období, to jest všech vázaných knižních bloků v původním stavu, a to i památek pozdně gotických z patnáctého století a naopak i dokladů raně barokních ze století sedmnáctého, to kvůli zachování kontinua. Dodejme ještě, že starými tisky se rozumí tisky do roku 1800 a dnes již se posunula hranice až do roku 1850, přičemž od počátků evropského knihtisku v polovině patnáctého století až do roku 1500 hovoříme o prvotiscích neboli inkunábulích – in cunabula totiž znamená latinsky v kolébce, rozumějme v počátcích knihtisku. Mezi léty 1500 až 1550 staré tisky dnes nazýváme paleotisky. Jak vidno, pokračoval jsem tedy v odborné práci na tématu, zahájeném již mou diplomovou prací. Řadu let, bez ohledu na víkendová volna a prázdno dovolených, jsem se pak věnoval ze všech sil především sběru materiálu, to jest evidenci renesančních knižních vazeb na území Čech, Moravy a Slezska, takže jsem během let při vyčerpávajícím úsilí prošel, především v Čechách, snad všechny fondy starých tisků knihoven, muzeí, archívů, klášterních biblioték a tak dále, týkalo se to desítek tisíců knižních korpusů, jež všechny musely být kresebně, formou tužkových obtahů, nebo fotograficky zachyceny a popsány. Současně jsem průběžně publikoval pracovní výsledky, zjištěné knihařské dílny a identifikované mistry-knihvazače. Termín „knihař“ v 16. století totiž znamenal „obchodník knihami“, který knihy také často vázal, zatímco knihvazač nebo vazač, latinsky introligator, byl již specialistou. K tomuto tématu jsem publikoval i speciální „studie“. Bylo by to ale na dlouhé povídání.

Nuže, pokračujte, prosím…

Snad bych měl ještě dodat, že pro evidenci bohemikálního vazbového materiálu pro chystaný „Soupis českých renesančních vazeb na území Čech, Moravy a Slezska“, který byl uvažován jako východisko plánovaných „velkých“ „Dějin české renesanční knižní vazby“, jsem nacházel na svém pracovišti v Severočeském muzeu, řízeném tehdy ředitelem PhDr. Jaroslavem Kavánem, plné pochopení. Situace se sice poněkud ztížila ke konci sedmdesátých let minulého století po Chartě 77 a všem dalším, co potom následovalo (...). Třebaže beletristicko-publikační aktivity byly pak znemožněny, odborně jsem mohl ještě pracovat i nadále a dokonce odborné studie i publikovat. Po celá léta současně se sběrem materiálu pro „Soupis českých renesančních vazeb“ jsem totiž publikoval i studie k parciálním problémům výzkumu, dále jsme zpracoval a vydal „Typologii českých renesančních vazeb“, publikováno to bylo ve sborníku „Historická knižní vazba III-IV“. Byly vypracovány také zásady konzervace a restaurování vazeb historických knižních korpusů, sledoval jsem práci konzervačních a restaurátorských dílen a působil jako poradce a konzultant, přednášel k této problematice a tak dále. Při dohledu nad restauracemi šlo totiž o to, jak už víme, aby při konzervování a restaurování se neztrácela výpovědní hodnota historického materiálu pro budoucí výzkum. Zároveň jsem, pokud síly stačily, dozíral na vývoz bohemikálního materiálu do zahraničí, což bylo státem organizované v podstatě plenivé vyvážení bez dokumentace, čímž vznikaly nenahraditelné kulturní ztráty pro naše národní památkové bohatství. K této namáhavé a nevděčné práci, jíž jsem považoval za svou odbornou, ale i vlasteneckou povinnost, jsem měl do jisté doby i úřední pověření, jsa členem Komise pro výkup starožitností při Národním muzeu v Praze. Tak se podařilo mnohým škodám zabránit, vývoz často znemožnit, a tím mnohé zachránit a uchovat doklady v našich, to jest českých sbírkách. Ale mnohé tehdy zmizelo navždy a bez dokumentace. Byla to často hrozná, namáhavá a v posledku i nevděčná, kolegy a odborníky nedoceňovaná práce.

Měli na Vašem tehdejším pracovišti v Severočeském muzeu pochopení pro výzkum v oboru dějin historické knižní vazby?

Je pravda, že výzkum historických knižních vazeb dosti překračoval horizont vlastních úkolů vyplývajících ze zaměstnání v Severočeském muzeu, ale byly vedením muzea tolerovatelné v rámci úkolů na poli výzkumné činnosti, vyplývající i z charakteru sbírkových materiálů spravovaných muzeem. Severočeské muzeum totiž bylo (...) svou povahou původně „uměleckoprůmyslové“ a sbírky dokladů uměleckých řemesel a užitého umění tvořily podstatu a nejcennější část kolekcí muzea. A zdá se, z hlediska mého osobního zájmu, že studium materiálů od konce patnáctého do první čtvrtiny sedmnáctého století, přičemž se nejednalo pouze o knižní vazbu, ale o knižní kulturu studovaného období obecně, tudíž epochy renesance v českých zemích, řečeno velice povšechně a nepřesně, bylo i zdrojem inspirace některých mých beletristických knih (...). Ovšem celá ta tematika historické knižní vazby se mi dnes jeví z hlediska mých ostatních literárních aktivit, pokud jsou beletristické práce v hlavním zájmu našich rozhovorů, již jen jako marginální. Jsou to záležitosti nyní již bývalé a spíše pouze minulostní. Knižním vazbám se sice už intenzívně nevěnuju, ale často musím beztak odpovídat na různé odborné dotazy ohledně historické knižní vazby. Už se těch vazeb do smrti nezbavím, jak říkám, asi jako ten August Sedláček, slavný heraldik, publikující, mezi jiným, o historických hradech a zámcích, který musel až do svého vysokého věku odpovídat na odborné dotazy, týkající se heraldických problémů, a stále hledat ve své heraldické všekartotéce.

[...]

Neunavovaly Vás příliš ty namáhavé sběrné a výzkumné práce, trvající řadu let? Co vše jste prožíval při výzkumu nebo při sběrných cestách za materiálem nebo při ochraně a zachraňování historických vazeb?

Zároveň to byla práce z řady ohledů dobrodružná a zajímavá a při všech potížích, a často i stresu, vlastně krásná. A objevitelská! Objevoval jsem dosud neznámé knihařské dílny 16. a počátku 17. století, identifikoval jsem anonymní knihařské mistry a zjišťoval jejich jména a dosud anonymní dílenské okruhy připisoval určité konkrétní osobě, známé z archivních pramenů, jež jsem rovněž procházel a materiál zde studoval. Ale abych se nakonec dostal k těm ztrátám bohemikálního materiálu. Jednalo se o vývozy do zahraničí, oficiální, státem podporované „rabování“, jež trvalo po léta. Avšak ke ztrátám docházelo i nevhodnými konzervacemi a restaurováním, to jest ne dosti kvalifikovanými převazbami historického matriálu v knihařských a konzervačních dílnách. Při takovýchto nekvalitních, protože odborně nedostatečně disponovaných, případně až ničivých, „restaurátorských“ zásazích dochází totiž k poškození slepotiskové, zlatotiskové, zlacené či jiné výzdoby pokryvů desek, a tím i ke ztrátě výpovědní hodnoty materiálu, hodnoty, umožňující datování, lokalizaci, ale především atribuci, neboli připsání dané vazby určitému autorovi-knihaři nebo dílenskému okruhu. Omlouvám se za další prolongaci odpovědi, ale ty staré bolesti a problémy se mi opět vracejí, když je takto probíráme. Reminiscence dávných starostí, které zřejmě zůstávají hluboko v duši uloženy, i když se již nyní problematice historické knižní vazby a její ochrany nevěnuji.

Kam se renesanční vazby z Čech nečastěji ztrácely?

Protože knižní vazba je vždy součástí určitého knižního korpusu, který je vazbou chráněn, ale také i zdoben, primární funkce vazby je ovšem vždy ochranná, jednalo se vlastně o vývozy nikoliv vazeb, ale starých tisků, a dokonce i rukopisů, a to v původních vazbách. Proud starých tisků směřující do zahraničí v šedesátých až osmdesátých letech obsahoval jednak bohemikální materiál prodávaný přímo v antikvariátech cizincům, turistům a dalším návštěvníkům, zvláště ve vyhlášeném antikvariátu v Karlově ulici na Starém Městě, v jednom z nejlepších antikvariátů, zaměřeném na staré tisky. Ale materiál se prodával i v jiných prodejnách Antikvariátu v Praze i v dalších, především krajských městech. Prodávané staré tisky zpravidla unikaly jakékoliv kontrole a evidenci z aspektu historiků knižní kultury, především z hlediska dějin knihtisku a dějin knižní vazby. Možnosti a pravomoci zmíněné již Komise pro výkup starožitností při Národním muzeu v Praze byly s ohledem na probíhající škody v podstatě velice omezené. Nejvyšší ztráty na našem národním kulturním bohatství však vznikaly plenivými legálními, státem zištně krytými vývozy, organizovanými Antikvariátem – Knižním velkoobchodem, exportními středisky v Jungmannově ulici a na dalších místech, nikoho z dosud žijících aktérů tu nehodlám jmenovat, vlastně se jedná o minulost, kdy již restituce nejsou možné a ani inkriminace by asi nebyly na místě. Odtud se dostávaly staré tisky do skladů Knižního velkoobchodu, odbor Antikvariát, ve Štěpánské, ale to již přicházely do hájemství Artia n. p. a mimo korunovou sféru.

V obrovských skladech si cizí obchodníci z nabízeného zboží vybírali a odtud odcházely nejen desítky a stovky, ale celé náklady bohemikálních materiálů bez jakékoliv evidence ven, do zahraničí. Řada velkoobchodníků venku na tom zbohatla. Byly kupovány celé knihovny en bloc, obchodník vytáhl třeba jen několik svazků a kupoval za „slušně nízké částky“ celé hromady, jako třeba ze skladu v Malvazinkách a tak dále. A to nejen tisků renesančních, ale dokonce i pozdně gotických a o to více pak barokních, rokokových, klasicistních z 18. a poté 19. století. Čím mladší slohová epocha, tím více materiálu. Ale odcházely i vzácné mapy, atlasy, dokonce i výtisky slavné bible Kralické. Tak třeba Kralická šestidílka, sestavovaná často z jednotlivých dílů, se stavěla do regálu postupně, jak byly jednotlivé díly získávány, a jakmile byla další šestidílka kompletní, už šla ven. Děsivé! A ty směšné ceny! Na našem trhu stála Melantrichova Bible, nepamatuji již, které to bylo vydání, pouhých 250 korun! Slyšel jsem od antikvářů, pokud se neobávali, otřesné informace. Stát vydělával, ale vydělané peníze nešly zpět na nákupy jiných kulturních hodnot, ale mizely ve státní kase – proměněny třeba na tanky nebo letadla – a ty také někam na vývoz… Uvádím jen tak, by the way, různé okolnosti, možná v detailu po tolika letech i nepřesně, ale skutečnost byla zajisté ještě mnohem horší. A co zodpovědní pracovníci Antikvariátu, Knižního velkoobchodu, exportních středisek a Artie? Bohužel lidé bez dostatečného kulturního a historického, a řekl bych i bez vlasteneckého svědomí. Ale již dost o tom.

Vidím, že Vás tato problematika stále ještě vzrušuje. Jednalo se při těch plenivých vývozech, jak říkáte, o jedinečné exempláře, nebo též o duplikáty?

Teď jste udeřil hřebíček na hlavičku, pane kolego. Právě problém byl v tom, že nebyl tehdy, a zřejmě záměrně, definován pojem duplikátu v kategorii starých tisků. U rukopisů myslím, to je jasné. Často byly uvolňovány staré tisky na export, ačkoliv byly nabídnuty některým antikvariátem některému ústřednímu pracovišti, Státní knihovně a tak podobně, tisky však byly vraceny zpět s odůvodněním, že dotyčný titul již je v příslušné sbírce zastoupen, dokonce třeba i vícekrát, takže by se jednalo o duplikát. Dalo mi mnohokrát velkou práci přesvědčovat i odborníky, že u starých tisků v původních vazbách, jednalo se mi totiž především právě o ty vazby, vlastně duplikáty neexistují, neboť každý starý tisk je vždy originálem. I když dotyčný titul příslušného vydání, třeba z počátku 16. století, již ve fondu dotyčné knihovny existuje, nejedná se o možnou dubletu. Každý starý tisk v původní vazbě je totiž originálem proto, že obsahuje řadu cenných přípisků, marginálií, to jest komentářů a poznámek psaných vlastníkem knihy, případně dalšími čtenáři, a to někdy v průběhu několika staletí. Je dále poznamenán vlastnickými vpisky, přípisky, případně i takzvanými autografy významných osobností, jsou v něm často i ručně psaná exlibris na přídeštích, předsádkách a nejčastěji na titulních listech a tak dále. Každá z knih je tak poznačena svým dlouhým životem, který prožila, vším čím prošla, a je proto naprosto jedinečná. Navíc vazba, to jest výzdoba pokryvu dotyčné vazby knihy, je vždy originálním uměleckořemeslným nebo řemeslným dílem, takže u starého tisku nelze nikdy uvádět, že další výtisky téhož vydání už jsou duplicitní a netřeba je podržet ve sbírce. Z výše uvedených důvodů, a těch důvodů je ještě daleko více, neexistují u starých tisků dublety, každý exemplář je unikátní, každá kniha je jedinečná. Z tohoto hlediska je třeba k materiálu, zvláště bohemikální povahy, také přistupovat, a proto vývozy starých tisků do zahraničí, byť státem legalizované, byly a jsou kulturním „zločinem“, neboť u starých tisků, to opakuju a zdůrazňuju, není duplikátů.

Jak Vám tak naslouchám, shledávám, že jste byl velmi zaníceným bojovníkem a ochráncem historických knižních vazeb…

To „hlídání“ starých tisků před vývozy bylo vyčerpávající a nakonec i ne vždy úspěšné a často zcela bezvýsledné. Přitom jsem si uvědomoval, že bylo možné obšlápnout si příslušná ministerstva, totiž příslušné pány v těchto institucích, a přesvědčit tamní partajní místa o škodlivosti vývozů starých tisků. Například vývozy takových materiálů, třeba v Polsku nebo v Maďarsku, byly moudře buďto zcela zakázány, nebo pod přísnou kontrolou. Takové opatření na naší straně by ovšem bylo záležitostí „politických“ jednání s příslušnými partajními místy, ale to bylo v mém případě a při mých postojích vyloučeno. A to antikvářští dravci dobře věděli. Ostatně se vícekrát i podřekli, že bych jim mohl být zatraceně nebezpečný. Vlastně jsem zůstával v paradoxní situaci bojujícího Dona Quijota, aniž jsem se odhodlal k ráznému a definitivnímu řešení, a sice prosadit absolutní zákaz vývozu starých tisků do zahraničí. Fanatické odhodlání a energii mladých let, pokud se jednalo o knižní vazby, potažmo o staré tisky, jsem tehdy ještě měl. A tak jsem po léta vedl boj. Ale byl to boj v posledku marný. A té ztráty času a promrhané energie! Ale byly ty tehdejší boje ve znamení dobré věci.

Hovoříme o poněkud vzdálenější minulosti. Stále Vás kulturní zločiny bývalého režimu tolik rozčilují?

Možná že se opakuju, ale musím znovu zdůraznit, promiňte také, že budu nadále chvíli citovat sám sebe, to jest, tištěný již text, že výprodeje či vlastně plenění takzvaných „rezervních fondů“ starých tisků ve správě krajských státních knihoven bylo způsobeno tím, že tříděním a likvidací rezervních fondů nebyli pověřeni pracovníci příslušných státních krajských knihoven, kde rezervní fondy neboli svozy knihoven zrušených klášterů byly deponovány. Údajně fondy nezpracovávali pracovníci knihoven proto, že byl nedostatek kvalifikovaných sil, tudíž z personálních důvodů, nýbrž že „zpracováním“ těchto knihovních fondů byli pověřeni pracovníci Ústředí antikvariátu, kteří vše cennější, zvláště ovšem staré tisky, vesměs pod cenou vykoupili a poté prodali do zahraničí, načež byl zbytek knih často likvidován. Příčina těchto děsuplných barbarstev spočívala již v samé existenci takzvaných rezervních fondů, což byly fondy klášterních knihoven, zrušených na počátku padesátých let komunistickým režimem. Fondy těchto zrušených klášterních knihoven a knihovniček byly tehdy svezeny narychlo a zcela bezhlavě, někdy i do nevyhovujícího klimatického prostředí, pokud ovšem neměla některá klášterní knihovna to štěstí, že se jednalo o velkou „interiérovou“ a historicky zvláště cennou knihovnu, instalovanou ve výtvarně zdobeném původním historickém knihovním sále, jako kupříkladu knihovna strahovských premonstrátů, broumovských benediktinů, vyšebrodských cisterciáků, knihovny premonstrátů v Teplé, Oseku, Rajhradě a řada dalších.

Nutno v těchto souvislostech znovu podotknout, že staré tisky byly prodávány a vyváženy bez jakékoliv dokumentace cenných a nenahraditelných rukopisných informací, uchovaných vně i uvnitř knižních bloků, to jest mimo vlastní psaný nebo tištěný text. Týká se to majetnických a čtenářských poznámek a záznamů, ale i psaných nebo tištěných exlibris, a také vpisků, marginálií, poznámek na přídeštích, předsádkách a in margine textových sloupců, poznámek vesměs obsahujících často velice cenné údaje o majitelích. Z těchto informací se dozvíme, jak kniha přecházela za staletí do různých vlastnictví, můžeme zjistit údaje o provenienci, autorství, cenách, nebo objevit i autografy významných osobností, v případech rukopisných dedikací dokonce i autorů samých. Tyto informace ve starých tiscích mohou mít značný paleografický význam a být cenným pramenem poznání a dat pro historika umění i literárního vědce, pro obecnou historii i dějiny humanismu a humanistického básnictví, pro knihovědce nejrůznějších oborů a zaměření, kodikology i pracovníky v oboru dějin knihtisku, dějin knižního trhu, dějin knižní vazby…

Kdo tedy realizoval, případně organizoval vývozy starých tisků, o nichž tak zaujatě hovoříte a které dle Vašeho názoru tolik ochudily fondy našeho knižního bohatství?

Z tohoto hlediska strašlivě naši společnost ochudil zvláště vývoz exportních středisek Artia Knižní velkoobchod a Antikvariátu n. p., realizovaný prostřednictvím zahraničních velkoobchodníků a firem, vyvážejících doslova spousty starých tisků do zahraničí, a to bez jakékoliv odborně historické dokumentace. Nebudu v této souvislosti nikoho z tehdejších činitelů jmenovat, ať již je ještě živ nebo už zemřel. Tyto vývozy působily obrovské a nenahraditelné ztráty na našem kulturněhistorickém dědictví, čemuž jsem nemohl nečinně přihlížet i za cenu často beznadějných intervencí, obrovského a často i marného úsilí, časových ztrát a dokonce z těchto aktivit vyplývajících existenčních rizik. „Stát, naše společnost přece potřebují zahraniční devizy“, slýchával jsem od úředníků, ony devizy se ovšem nevracely zpět do kulturní sféry, ale tratily se v „mlejnu“ celkového hospodaření státu a namnoze šly i do zbrojního průmyslu. Sepsání všech těchto hrůz pro paměť budoucích by zajisté vydalo na celou knihu. Je ovšem třeba vzápětí dodat, že v současnosti je situace z hlediska výše uvedených kulturních ztrát a mizení národního kulturního dědictví ještě mnohem horší a zcela nekontrolovatelná, kdy označení katastrofální je jen slabým náznakem děsivé recentní skutečnosti. Neméně neradostné a alarmující jsou dnes různé „konzervátorské“ a „restaurátorské“ zásahy privátních ateliérů a dílen, majících zájem pouze na výdělku, pro různé soukromé zájemce a sběratele, ale i pro oficiální instituce, knihovny, muzea a archivy. Největší škody pak vznikají nevhodnými zákroky restaurátorů při převazbách historických archiválii z 15. až 18. století, u nichž ornamentální a figurální výzdoba pergamenového nebo usňového pokryvu má zvláště významnou dokladovou hodnotu, umožňující nejen datování, ale i atribuci vazby určitým knihařům a dílenským okruhům, případně též identifikaci dosud anonymních knihařských dílen.

Co říct na závěr? Antikvariát in genere sloužil v podstatě nikoliv jako kulturní instituce, ale jako likvidační organizace, jednak kvůli vývozům našich historicky cenných kulturních statků, a to bez adekvátní náhrady, a jednak tím, že jednou z hlavních, ne-li tou nejdůležitější funkcí Antikvariátu coby „instituce“ byla i funkce ideologická a především funkce „cenzurní“. Pečovat o ideologickou čistotu kulturního veřejného mínění, ale dokonce i mínění soukromého. Antikvariát svou cenzurní činností vlastně zasahoval do nejintimnější stránky každého z občanů, neboť určoval a omezoval obsah každé knihovny, skladbu četby i znalosti a vědění lidí, hlavně těch mladších. Přitom likvidace knih je vlastně „drahou záležitostí“, tak jako byla drahá likvidace lidí v likvidačních koncentračních táborech za nacistické hrůzovlády. Lidé měli tehdy pouze čísla, již nebyli „lidmi“, tak jako vlastně knihy určené k likvidaci měly již jen čísla a zcela symbolické nízké ceny. Některá odvětví antikvární mašinérie v těch hrozných dobách na sebe dokonce ani nevydělávala a musela být sanována ostatními. Ale přesto ideologické směrnice měly primát a cílem komunistického systému bylo zbavit veřejnost veškeré „politicky škodlivé literatury“.

Antikvariát proto tehdy působil jako ničící a ničivá organizace. A to měla být instituce, která má prostředkovat kulturní hodnoty mezi lidmi, zvyšovat kulturnost národa, umožňovat výměnu knih. Co je to za instituci, která v rozporu se svým názvem a nominovaným posláním nezprostředkovává výměnu zánovních nebo i starých knih, ale která knihy od lidí promyšleně a cílevědomě stahuje proto, aby je pak mohla zlikvidovat?

Řekl jste „cenzurní funkce“ Antikvariátu. V jakém smyslu?

Možná že jsme již hovořili o tom, jak důležité je budovat své vlastní knihovny, a to zvláště v období nesvobody, kdy kvalitní knihovna dává pevné myšlenkové zázemí, ať již jako odborná příručka nebo, a to zvláště, jako polyhistoricky pojatá dosti rozsáhlá knihovna. Navíc knihovna už sama o sobě je dílo, někdy i celoživotní, jako je tomu možná i v mém případě. Knihovna je zároveň i kvintesencí ducha, v ní je obsaženo, ovšemže obrazně vyjádřeno, vše. A konečně, knihovna neslouží pouze svému tvůrci a majiteli, ale i jeho přátelům. Proto i starý renesanční titul stále platí – Sibi et amicorum, Sobě a přátelům! S „cenzurní funkcí“ Antikvariátu a vším ostatním, co s tou hrůzou produkovanou minulým režimem souviselo a o čem jsem se před chvílí zmínil, jsem se právě setkal a možná, že tehdy i dosti hluboko do věcí nahlédl, právě při doplňování své vlastní soukromé knihovny. Akvizice mé knihovny bylo proto zaměřeny výhradně na novodobou literaturu, zvláště literaturu dokladovou, a na primární literaturu v oborech filozofie, politologie a politiky, novodobých dějin a na sekundární literaturu o daných problematikách. Zpravidla se jednalo o tituly zahraniční provenience a pokud možno nejnovější, ale tyto byly ovšem často právě na indexu tehdejších prohibitních titulů, netolerovaných ideologickými šéfy vládnoucího režimu. Možnost zakupovat knihy ve „zvláštních fondech“, obsahujících knihy stahované ze všeho nakupovaného zboží prodejen Antikvariátu z celého území Čech a soustřeďované v takzvaném ÚSK, to jest Ústředním skladu Knihy, odkud byly v určitých termínech odváženy k likvidaci a pouze po jednom nebo několika výtiscích stavěny do regálů běžně zákazníkům však nepřístupných, mi umožňovala legitimace, opravňující ke vstupu do těchto skaldů pod egidou dohledu nad projektem starých tisků. Byl jsem totiž zmíněným již dohlížejícím členem Komise pro výkup starožitností a oprávnění k vstupu a volnému nákupu v ÚSK jsem obdržel od nejvyšších funkcionářů centra Antikvariátu, kteří se domnívali, že jako člen Komise budu při dohledu méně přísný a spíše nakloněn kompromisům, v čemž se ovšem dotyční vedoucí mýlili. Díky uvedeným možnostem jsem mohl soukromě zakupovat, jak již jsem uvedl, především běžně nepřístupnou odbornou literaturu recentní, pokud taková byla právě k dispozici, a dále díla beletristická, zvláště duchovní povahy, případně i naučné tituly od autorů, z nichž řada, často velmi známých českých i světových jmen, byla trvale, ale někdy pouze dočasně, na indexu a jejich díla proto považována za neprodejná prohibita. Knihy nežádoucích autorů, část jejich díla nebo i dílo celé, byly v oněch hrozných letech na indexu, a povinně prodejnami Antikvariátu na celém území státu vykupovány od zákazníků, kteří, neuvědomujíce si hodnotu toho, co „prodávají“, tyto knihy nabízeli k prodeji spolu s knihami „nezávadnými“. Výkup nabízených prohibit byl pro antikváře a vedoucí prodejen v centru i v regionech povinný, a to proto, aby „závadné tituly“ byly postupně z veškeré populace stahovány, takže z celých nákladů po desetiletích takovéto „genocidy“ posléze zbývalo třeba jen několik výtisků, přeživších ještě v některých soukromých knihovnách.

Jak mohli antikvární cenzoři anebo jim nadřízení funkcionáři kontrolovat, zda a jak se plní směrnice ústředí?

Na to, aby antikváři v prodejnách nevhodné tituly od nabízejících zákazníků vskutku vykupovali a poté posílali do ústředí Antikvariátu, kde byly ve skladech tezaurovány, namátkově dohlížely tajné kontroly, nabízející k prodeji také prohibita a běda, jestliže tato byla sice zakoupena, avšak neobjevila se v nákupních seznamech, zasílaných ke kontrole do ústředí, a namísto toho byly uvedeny v seznamech tituly nezávadné, zatímco prohibitní knihy pak byly tajně prodány třeba antikvářovým známým. Multiplicitní takto nashromážděné prohibitní tituly pak byly čas od času likvidovány, částečně však i ponechány v běžně nepřístupných skladech, jak již víme, a stavěny do regálů po jednom výtisku jako výstavní exempláře, případně k studijním účelům privilegovaných pracovišť, vesměs stranických, zatímco ostatní shromážděné a dočasně deponované výtisky šly čas od času, když už jich bylo příliš, do stoupy, přičemž některé výtisky, třeba titulů protikomunistických, „náboženských“, sociálnědemokratických a jinak nežádoucích, byly dokonce za devizy vyváženy na Západ, „protože tam je to stejně jedno, tam už nám to škodit beztak nemůže – a ještě na tom vyděláme“ –, jak mi bylo řečeno ze strany „povolaných“.

Ve skladech ÚSK však byla tezaurována nejen jednotlivá díla, nýbrž stahovány sem a ukládány nebo likvidovány byly knihy celých tematických okruhů, jež byly tehdy prohibitní, protože stávajícímu režimu z ideologických důvodů nepohodlné nebo se jevily jako přímo „nepřátelské“. Není bez zajímavosti, že uspořádání a označení tematických bloků politicky závadných a ideologii režimu zvláště „nebezpečných“ témat vlastně připomínalo prohibitní typologii nacistickou – pouze oddíl „nacismus“, samozřejmě v našich poměrech také přísně prohibitní, by stačilo zaměnit titulem „bolševismus“ a sklad mohl, až na drobné změny, docela prosperovat i v totalismu nacionálně socialistickém. Jeden zajímavý a zároveň hrozný detail: když byly připravovány určené knihy k likvidaci, to jest k odvezení do papírny, bylo postupováno zcela profesionálně. Odborníci vědí, že nejbezpečnější způsob, jak znemožnit rekonstrukci roztrhané knihy, je ten, že knižní bloky se nejprve vytrhají z desek a potom se „nahé“ bloky trhají na jednotlivé listy nebo složky, jichž polovina se sype do jednoho pytle, zatímco druhá do pytle druhého. Podobně je zacházeno i s ostatními „k smrti určenými“ knihami. Nakonec se obsahy pytlů důkladně promíchají a není prý síly, která by dala znovu z té směsi třeba Trockého „Můj život“ nebo Masarykovu „Světovou revoluci“ zase dohromady. Ještě pro dokreslení – při rituální likvidaci byl přítomen, kromě antikvárních zaměstnanců, i zástupce Knižního velkoobchodu, odbor Antikvariát, a také člen StB jako dozírající. Policejní doprovod pak provázel pytle určené k likvidaci i na autě, odvážející odsouzené knihy na popravu, do papírny. Prý aby se nic cestou neztratilo. Jedno horší než druhé.

Co to vlastně obnáší zkoumat renesanční knižní vazbu?

Otázka je to vskutku obsažná. Leccos na to téma již tu ale bylo řečeno. Mám-li proto být co nejstručnější, tak bádání v oboru dějin knižní vazby nejprve předpokládá, když s prací začínáme, ale tak je tomu vlastně ve všech vědních oborech, seznámit se důkladně s veškerou dosud publikovanou literaturou na dané téma. Poté zpravidla následuje heuristika, to jest shromažďování faktického materiálu a jeho evidence a dokumentace, jedná se totiž v případě knižní vazby o dochované exempláře historického uměleckého řemesla a užitého umění, tudíž jde o materiál hmotné kultury. Souběžně s dohledáváním a dokumentací vazbového materiálu pokračuje průběžně i neustálé doplňování bibliografie k dané látce, hlavně recentních vycházejících titulů, jež se vztahují k tématu. A ovšem zároveň i případné publikování dosažených výsledků v odborném nebo i populárně-vědeckém tisku. Publikace může mít i podobu přednášek, kolokvií, besed a tak podobně. Parciální problémy, týkající se dílčích otázek zkoumané látky, bývají publikovány kontinuálně, přičemž je důležité unáhleně nepospíchat s vydáním závěrečné syntetizující práce nebo velké monografie, která bývá zpravidla až závěrem celé práce nebo daného vědeckého úkolu. Samozřejmě se to netýká prací, jež jsou termínovány, a uzávěrka je stanovena k určitému datu. Tudíž zveřejňování, hlavně základních závěrů, by nemělo být zbytečně uspěchané. Naštěstí v humanitních disciplínách, na rozdíl od věd přírodních, není onen stres „co nejdříve určitý objev publikovat“, to aby nás jiní nepředběhli. Záleží samozřejmě na daném pracovišti, ale není asi příliš zdravá ona anglosaská zásada „publish or perish“. Raději důkladnost a serióznost, odpovědnost.

Při práci na daném tématu zpravidla dochází i k formování řekl bych jakési vlastní metodologie, to je vlastních pracovních postupů, daných právě určitou konkrétní látkou, na níž pracujeme. Ty postupy si vlastně vědecká práce na určitém poli sama žádá, ona si je vyžaduje a tyto se jaksi zdánlivě „automaticky“ i dostavují. To se týká jak specifické, znovu použijme to pojmenování „vlastní“ terminologie, tak i vytvářené typologie zpracovávané látky. Vyplatí se také vést si pracovní i kontinuální deník. Pracovní důkladnost pak nade vše, to abychom se k určité, již zpracované látce nebo k evidovanému materiálu a tak podobně, nemuseli podruhé vracet. Důkladnost a přesnost! Vůbec neškodí ani takzvaná akribie, to jest pracovní i terminologická pečlivost, možná až úzkostlivá, zkrátka vědecká přesnost. Odvozeno je to slovo od řeckého hé akribeia a to od adjektiva akrībēs, přesný, pečlivý, svědomitý, přísný, správný. A samozřejmě oddanost, neostýchám se říci, že oddanost tématu naprostá, úplné oddání se zkoumané problematice. Oddání se vědecké práci by mělo být úplné, horoucí až „fanatické“. Ale tak bych mohl pokračovat ještě dále. Možná že jsem ještě na leccos nebo i na mnohé při té improvizované odpovědi na vaši otázku zapomněl. Snad jen jako závěr: vědecká práce je také tvorba, jak už snad někde před tímto bylo řečeno. A pro toho, kdo se vědě zcela oddá, je to dokonce i – slast! Ona je jako sladké narkotikum, naštěstí zpravidla neškodné. Pokud má ovšem rodina pro tu práci pochopení. Jste spokojen? Jak vidíte, práce je tu „jak na kostele“. Snad ještě dodat, že co jsem tu uvedl, se týká nejen vědeckého výzkumu nebo bádání v oboru dějin knižní vazby, ale obdobně totéž platí i při výzkumu jiných témat a v jiných oblastech, především ovšem humanitních disciplín.

Jaká jsou specifika renesanční knižní vazby ve srovnání s vazbou gotickou nebo barokní?

Ale to už je opravdu na malou přednášku. A tak ji zkusme oba podstoupit. Doufám, že vás tím výkladem příliš neunavím. Takže nejprve k té vazbě gotické, pokud možno, co nejvšeobecněji. Gotická vazba se vyznačuje některými charakteristickými zvláštnostmi. Knižní korpus je blokovitý a masivní i u nevelkých formátů. Dřevěné desky vazby bývají silné a na hranách nezkosené, nechráněné, ořízka není, nebo jsou-li okraje oříznuty, nejsou vhloubeny. Hřbet je plochý a nevypuklý. Vazy zpravidla mohutně vystupují, kapitálek bývá šit a často u větších formátů nalezneme kapitálový vaz, obšitý koženými řemínky. Pro gotickou vazbu je typické i kování a spony, jichž tvary dobře napomáhají při povšechném datování vazby a někdy jsou pro badatele jediným výrazným svědectvím toho, že gotická vazba byla později převázána za použití původního kování. Desky gotických vazeb bývají většinou potaženy usní neboli, „lidově“ a nepřesně řečeno, „kůží“. Méně často se setkáme s pokryvem textilním, a pouze u vzácných svazků nebo u knih, jež vynikají obsahem, bývají desky stříbrné, pozlacené či s aplikacemi skla, polodrahokamů a podobně. Z kožených pokryvů nejběžnější jsou hnědé nebo tmavě mořené hověziny a teletiny, dosti se také objevují mořené zámiše z jelenice nebo skopovice. Často nalezneme i nemořenou světlou useň, třebaže její doba přichází až s renesancí. Výzdoba usňového pokryvu se omezuje zpravidla na slepotisk, který je na gotických pokryvech vazeb hojný zvláště v druhé polovině 15. století. Slepotisk je historická knihařská výzdobná technika, při níž se silně nahřátým výzdobným nářadím, kolky, válečky, plotnami, linkami a dalšími kusy, vtlačuje reliéf do silně navlhčené usně, poté co je tento pokryv desek natažen na dřevěných deskách knihy. U starších gotických vazeb ze 14. století bývá plocha pokryvu často hladká nebo zdobena pouze jednoduchým linkováním. Zlacení je poměrně vzácné a objevuje se v 15. století hlavně na nápisech a titulech vytlačených na přední desce vazby, zatímco ostatek výzdoby bývá slepotiskový. Pro gotickou vazbu je charakteristickou výzdobnou technikou i řezání kůže; je však poměrně vzácné, obdobně jako tepání a puncování kůže.

Pro gotické období jsou příznačné i zvláštní tvary knižního bloku a různé vazebné zvláštnosti, které mají chránit knižní blok před poškozením při dlouhodobém a častém užívání. Nalezneme tak sáčkové vazby, vazby s klopami, obalové vazby s chlopněmi, vazby s řetězy, s petlicemi a zámkem. Všechny tyto gotické tvarové zvláštnosti, obvyklé ve 14. a 15. století, ustupují na počátku 16. století a poté se objevují pouze výjimečně. Jako rarita se vyskytnou i v 17. a 18. století v klášterních knihovnách, vytvořeny zřejmě po vzoru starých vazeb. Nalezneme však některé z těchto tvarových zvláštností, případně silně zredukované, i na vazbách už s renesančními znaky. Jsou to zvláště zámečky s petlicemi, které se objevují na knihách důležitého nebo vzácného obsahu ještě na počátku 16. století, například u městských knih, dále řetězy, jež poutaly knihy k pultu a nejčastěji pak chlopně a klopy. Poměrně hojné jsou i gotické měkké obálkové vazby s vyztuženým hřbetem, jež mívají pergamenové desky, přičemž pergamen většinou není ani podlepen papírem. Hřbety těchto vazeb jsou vně vyztuženy pruhem silné tuhé kůže, dřevěnou destičkou nebo destičkou z rohoviny. Destička nebo kožený pruh bývá někdy ozdobně prosekávána a prořezávána a mívá připevněny kožené nebo kovové knoflíky, které výztuhu zdobí a na něž lze upevnit provázek nebo řemínek ochranné klopy zadní desky. Vně hřbetu, na povrch výztuhy, vystupují kožené stehy, většinou v podobě takzvaného „řetízkového stehu“, který vytváří ozdobné šití a bývá různě pleten, obšíván, spojována do svazků a podobně. Organismus vazby tu vlastně vystupuje na povrch a vně vytváří výtvarný efekt. Na výše uvedený typ gotické měkké obálkové vazby s pergamenovými deskami a hřbetní výztuhou vývojově navazuje obálková vazba renesanční. Renesanční obálková vazba s klopou bývá navíc přepásána našitým koženým řemenem, často ozdobně prošívaným různobarevnými, většinou světlými řemínky. (...)

Slohovou kvalitu gotických vazeb ovšem nejprůkazněji dokládají kompozice výzdoby a typičnost nebo charakteristické vlastnosti aplikovaných ornamentálních nebo figurálních motivů. Třebaže tu platí některé výjimky, lze prohlásit, že pozdně gotická vazba 15. století, zvláště druhé poloviny 15. a přelomu 16. století, se liší od staré gotiky bohatě rozvinutou a geometricky pojímanou kompozicí. Ornamentika gotického výzdobného knihařského nářadí čerpá z gotického dekorativního aparátu, především z ornamentiky iluminovaných rukopisů, ovšem v omezené míře ve srovnání s orientálními bohatými formami iluminací, a při zjednodušování převzatých tvarů. To, co jsem vám právě uvedl, je ovšem pouze nejhrubší náčrt, doufejme aspoň, že snad zachycuje nejvýraznější znaky gotické knižní vazby, na něž jste se svou otázkou ptal, alespoň ve srovnání s vazbami následné epochy renesanční.

A ty mají tedy jaká specifika?

Renesanční vazby tvoří výtvarně zvláštní, pozoruhodnou kapitolu dějin české knižní vazby a řadí české doklady mezi vynikající projevy uměleckořemeslné práce. Ve srovnání s gotickou vazbou se renesanční díla dochovala v několikanásobně větším množství. Problematika bližšího datování a tím i povšechně slohového určování českých renesančních vazeb by vydala na samostatné povídání, takže uveďme alespoň nejpodstatnější znaky, které renesanci stylově odlišují od předchozí gotiky a od mladší vazby barokní. Poprvé se všechny komponenty renesančního slohu v Čechách výrazně objevují na pražských dílech z počátku dvacátých let 16. století. Renesance v historii české vazby vyplňuje období od počátku dvacátých let 16. století do dvacátých let 17. století a vyznívá až v dobách třicetileté války. Tehdy pozdně renesanční vazba v Čechách přechází zvolna do baroka, avšak na nízkém stupni výtvarném i slohovém vlivem událostí po roce 1620 a všech dalších nepříznivých důsledků vývoje společenskohospodářského a kulturního. Rok 1620 není přirozeně mezníkem, v plynulém proudu je však nejvýraznějším datem, zahajujícím pokles jakosti i množství tvorby a tato léta lze proto právem považovat za závěr renesanční epochy v české knižní vazbě.

Jako ve všech oblastech umělecké tvorby prosadila se renesance i v knižní vazbě nejen novým tvaroslovím, nýbrž i postupnou změnou staršího názoru na knižní organismus. Knižní blok i vazba jsou řešeny většinou s ohledem na obsah knihy, s nímž mají tvořit jednotný celek, jemuž odpovídá i výtvarná výzdoba pokryvu a volba užitého materiálů. Renesance vypracovala vlivem orientální vazby dosud platný kánon, v němž jako nejbytostnější materiály jsou knize přiřčeny látky organického původu, z nichž přednost má papír a lepenka, pergamen, useň, len, hedvábí, konopí a jako pojidla a lepidla pšeničný škrob a klih. Charakteristické a přitom oproti gotice nové znaky renesanční vazby lze sledovat i ve tvaru knižního korpusu, v organismu vazby a v použitých materiálech, technikách a bezprostředně pak v kompozici a v ornamentice výzdoby. Na rozdíl od gotického bloku, který býval vesměs hranatý a mohutný i při nevelkých formátech, je renesanční svazek zpravidla lehčí a jemnější. Gotická ochranná zařízení, jako například řetězy, zámky, sáčky, opěrné nožičky, v renesanci ustupují zřetelům estetickým a vesměs mizí. Praktické funkce jednotlivých tvarů a prvků raně renesanční vazby, jež přešly ještě z pozdní gotiky, sice zůstávají, jsou však podřízeny snaze o eleganci a celkové vylehčení korpusu. Renesance v knižní vazbě, od 15. století ovlivňována vzory „lehké“ vazby arabské , turecké a perské, tedy islámským prostředím, objevuje lepenku, nalézá zálibu v lehkých mořených usních, v salfiánech, marokénech, kordofánech. Mořené jemné kůže telecí a kozinkové jsou pak vhodným polem pro zlacení. Technika zlacení je orientálního původu a do jižní Evropy přišla prostřednictvím Španělska, Sicílie a Itálie z arabského a španělsko-maurského prostředí. Renesance v knižní vazbě přináší i nové druhy knihařského výzdobného nářadí: objevují se tlačítka, razítka a filety různých tvarů a pro zlacení jsou ryta i kolečka, válečky a plotny. Na rozdíl od gotického nářadí, které je řezáno negativně pro pozitivní otisk, má renesanční nářadí často řezbu pozitivní, takže dává výsledný reliéf negativní, vhloubený, který je vhodný pro zlacení citlivé, na odírání zlaceného povrchu. Kromě zlatičského nářadí je ovšem rozšířeno v renesanční vazbě i nářadí slepotiskové. Kolky, razítka, válečky i plotny přejímají renesanční ornamentiku a otisky těchto pro slepotisk rytých kusů jsou nejběžnějším zjevem na českých především renesančních vazbách. Renesance přináší nové možnosti zvlášť v kompozici výroby, ačkoliv zde rozvrh výzdoby závisí v podstatě na použité technice, která skýtá větší nebo menší volnost při komponování podle toho, zda rozvrh výzdoby je individuální, jako je tomu u vazeb zlacených a s dominantovou kompozicí, nebo je-li kompozice válečkovou výzdobou více či méně determinována.

Stylové otázky jsou ovšem již zcela mimo možnosti rozsahu mých odpovědí, například otázky vztahů českého materiálu k sousedním zemím, křížení vlivů sousední vazby německé, francouzsko-italské a tak dále. Anebo významné otázky vztahů stylu výzdoby vazeb a její ikonografie k politicko-náboženským poměrům v průběhu 16. a 17. století u nás, vazby katolické a románsky ovlivněné, na rozdíl od slohové vazby českobratrské a potažmo i kalvinistické, jakož i mnoho aspektů dalších, jež se nám už sem nemohou vejít.

V původní otázce zaznělo i srovnání s vazbou barokní…

Barokní vazby, které zahrnují většinu 17. století a na běžných klášterních vazbách i značnou část 18. století, jsou v kontrastu k renesanční vazbě zajímavé pouze potud, pokud je nutno vymezit znaky, jimiž odlišíme barokní vazbu od vazby renesanční. Barokní slepotiskové vazby 17. a 18. století jsou totiž při zběžném pohledu v některých případech „podobné“ slepotiskovým vazbám renesančním nejen v kompozici, nýbrž i v ornamentice. Barokní vazby se dochovaly v několikanásobně větším počtu než vazby renesanční – obdobný zjev jako v poměru renesanční vazby k vazbě gotické. Z hlediska slohové výraznosti a výtvarných kvalit ovšem stojí většina české barokní tvorby pod úrovní české renesanční vazby a nesnese porovnání s výtvory zahraničními. Dokonce i na úrovni běžné „masové“ vazby jsou české barokní vazby technicky i výtvarně nezřídka pod úrovní řadových vazeb renesančních, což je ostatně projevem i širších tendencí ve vývoji novodobé knihy. Na barokních slepotiskových vazbách 17. a 18. století, reprezentovaných převážně vazbami úředních knih, se opakuje známá rámové kompozice, která je i zde určována slepotiskovou technikou, v proporcích se však barokní rámová kompozice liší. V ornamentice se objevují nové barokní prvky na bohemikálním materiálu výrazněji až ke konci 17. století. Ale to jsem až dosud uváděl pouze barokní vazby slepotiskové, to jest zdobené výhradně slepotiskem. Výraznou kapitolou jsou ovšem zlacené vazby barokní a rokokové 17. a 18. století, ale to už je záležitost příliš rozsáhlá i pro ten nejstručnější přehled. A samozřejmě od stylu vazeb renesančních se již tato díla, často vysoké výtvarné hodnoty, velice podstatně liší. A právě ty diference mezi gotikou, renesancí a barokem byly, nemýlím-li se, smyslem vaší úvodní otázky.

Jaký je to pocit držet v ruce tisk starý třeba půl tisíciletí?

Za léta prošly mýma rukama tisíce, možná že i desítky tisíc starých tisků a rukopisů z různých dob a v nejrůznějších sbírkách a na různých místech naší vlasti a já zpravidla neměl v rámci soupisových prací při evidenci základních typologických znaků jednotlivých renesančních knižních korpusů čas zamýšlet se nad materiály, jež jsem držel v ruce. Pouze zajímavý nález, nějaký vlastnický vpisek, citát z klasiků, komentář, dedikace, kaligraficky napsaná devíza neboli životní heslo, anebo dokonce školská kresbička perem na přídeští nějaké učebnice nebo latinského slovníku ze 16. století mne zaujaly a v práci na chvíli pozastavily. Jednalo se třeba o různé kresbičky, často neumělé, někdy naopak trefné a zřejmě karikatury kantorů, anebo šlo pouze o nesmyslné hříčky. Kratochvilná hříčka – takzvaný lusus calami, to z latinského lusus, hříčka a calamus, třtina, přeneseně pak pisátko, je dobová žákovská či školácká perokresbička někde na přídeští slovníku nebo sbírky přísloví z druhé poloviny 16. století, asi jako když dnes telefonujeme a „bezmyšlenkovitě“ něco kreslíme. Případně mně při práci upoutalo, když na deskách knihy se skvělo krásné supralibros, znakové, jmenné nebo jen iniciálové vlastnické označení některého dávného majitele knihy, často i významné osobnosti – třeba pana Václava Budovce z Budova nebo pana Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. A navíc jestliže v knize byly i dobové rukopisné poznámky a komentáře vlastníka knihy, takzvané autografy. Tehdy jsem se skutečně zamýšlel nad osudem té které knihy. Existuje přece staré přísloví habent sua fat libelli, mají knihy své osudy, mudrosloví ještě z dob antiky, autorem je Terentianus Maurus, filozof, který žil ke konci druhého století po Kristu. A ty osudy knihy se táhnou často po celá staletí.

Mnohé je v knize i na knize někdy napsáno, ta kniha je svými soudy, změnami majitelů a nejrůznějšími osudy a pohyby poznamenána. A ty proměny lze sledovat i podle v knize vepsaných exlibris. V takových případech se skutečně zamýšlím, co vše dotyčný korpus, který právě držím v ruce, asi prodělal, co vše prožil. A také, kdo kdy tu knihu, nejen vlastník, ale vůbec, měl v ruce. Stovky osob a osobností, dávno již mrtvých, avšak… A některé z těch osobností se i významně podepsaly do našich dějin. Mít v ruce vázanou rukopisnou knihu s autografem Mistra Jana Husa – co vše ten korpus asi prožil! A On jej měl v ruce, On do něho psal! Totéž platí o množství jiných dokladů, až po ty rukopisné smolné knihy se zápisy z útrpného práva, rovněž opatřené renesančními, byť levnými slepotiskovými vazbami. Co vše asi v mučírnách zažily, co vše se nad nimi událo, co vše slyšely a viděly! Ale to by nemělo konců. Výborné to sousto pro nostalgiky a romantiky. Takže k vaší otázce, ohledně svého pocitu, když držím v ruce tisk starý půl tisíciletí, zvláště když ten je něčím poznamenán a ozvláštněn, jak řečeno před chvílí. V té chvíli mám zřejmě myšlenky asi jako každý jiný a nezáleží asi na tom, zda jsem profesionál, pracující s historickými materiály od rána do večera, anebo laik, pro něhož je takový exemplář podivuhodným předmětem a vzácností – kterou ostatně také je.

Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
KOPÁČ, Radim a NUSKA, Bohumil. Té ztráty času a promrhané energie!. Ikaros [online]. 2010, ročník 14, číslo 1 [cit. 2019-03-27]. urn:nbn:cz:ik-13364. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/13364

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář

Děkuji za cenné svědectví. Ještě by to chtělo přidat něco víc od plic. Vím, že se přímým svědkům ani nechce mluvit o zhovadilostech bývalých "kulturtrégrů", ale mluvit by se mělo. Mladí lidé dnes často už nechtějí spoustě věcí ani věřit, když jsou vyprávěny ve stylu vyprávění a líčení. Je-li ale vyprávěno v přímé řeči a jsou vzpomenuty "hlášky" tehdejších vyvolených, svědectví ožívá a je velmi věrohodné. Třeba přidat ještě více o tom, proč nebylo nijak možné ovlivnit některého soudruha, jak reagoval na sebemenší pokus či vysvětlování, to by bylo moc dobré a bylo by to něco, co by barvitě objasnilo tehdejší tupost ideologických vůdců a jejich vyvolených úředníků! Začíná se totiž pomalu rozšiřovat mezi mladými i střední generací pocit, že idea socialismu a komusnismu byla dobrá, že by se neměly věci hanět, přece - vždyť nebylo tak špatně!? A dokládat svědecky, že socialismus nebyla krásná pohádka, a to ve všem - tak zvaně na co člověk sáhl - to je velmi důležité. Aby potom někdo neřekl, že byly jen ty procesy v 50. letech, ale to že se po revolucích stává.
A přidám ještě něco závěrem. Někde doma je malá bible psaná švabachem. Tatínek totiž "vojákoval" na Slovensku - u spojařů. A ti bývají občas sami. Tam někde u Liptovského sv. Mikuláša to bylo. Malá kaple ve vojenském území plná po okna svezených knih ze zrušeného kláštera. Otec jednu jen tak úkradkem schoval pod mundur. Pak se tam ale už střílelo, aby byly jednotky dobře vycvičeny k obraně socialistické vlasti.
Miroslava Veselá