Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Systémy kulturního dědictví jako nástroje zpřístupnění tohoto dědictví v elektronickém prostředí

Čas nutný k přečtení
45 minut
Již přečteno

Systémy kulturního dědictví jako nástroje zpřístupnění tohoto dědictví v elektronickém prostředí

0 comments
Anglicky
English title: 
Cultural Heritage Systems as the Means of Access of the Heritage in Electronic Environment
English abstract: 
Digitizing of a cultural heritage, being a widely discussed discipline since the mid-1990’s, is perceived not only as a way to provide access to precious collections, but also as a way of their preserving to the future generations. In this article, many aspects of this approach are discussed, including documents, memory, context, technology or culture itself. Internationally used terms are explained and anchored in the Czech language. The primary interest of the author is focused on the data produced by the act of digitizing and tools providing an access to them via internet. Digital libraries and different approaches to this concept are further discussed and a number of producers and projects are noted. Also, theoretical problems of on-line access are recognized and compared with suggestions of different authors.

Digitalizace kulturního dědictví a otázky spojené s jeho zpřístupněním v prostředí internetu jsou od druhé poloviny 90. let 20. století oblastí teoreticky diskutovanou a prakticky čím dál tím více rozvíjenou. Výrazné změny, které umožnil vývoj informačně-komunikačních technologií v oblasti zpřístupnění a prezentace hmotného kulturního dědictví ve webovém prostředí, daly vzniknout periodicky narůstajícímu množství digitalizačních aktivit v paměťových institucích na všech organizačních úrovních. Od konce 90. let jsou v rámci informační politiky vyspělých států vkládány poměrně rozsáhlé investice do výzkumu a vývoje nástrojů zajišťujících tvorbu a propojení výstupů těchto aktivit, jejich trvalé udržitelnosti, zvyšování kvality digitálních reprodukcí kulturního dědictví a jejich zveřejnění.

Zpřístupnění historického kulturního dědictví v elektronickém prostředí pomocí CD-ROMu v 90. letech 20. století, dnes prostřednictvím internetu, se tak stalo praktickou součástí činností paměťových institucí, tj. i knihoven, přičemž je zde významně využíváno zkušeností, činností a osvědčených postupů z oblasti informační vědy a z knihovnictví.

Koncept digitalizace kulturního dědictví zaznamenal během zhruba posledních deseti let posun. S rostoucí uživatelskou poptávkou a technologickým rozvojem jsou dokumenty digitalizovány nejen z důvodů rozšíření jejich fyzické ochrany, ale především za účelem širokého zpřístupnění. Pokud chtějí paměťové instituce obstát v konkurenci dalších poskytovatelů informačních služeb, je v jejich zájmu sbírky prostřednictvím těchto technologií široce zpřístupňovat. To pochopitelně není v rozporu s jejich funkcemi budování, uchovávání a ochrany. Digitalizace se stala novým prostředkem, pomocí něhož paměťové instituce naplňují svou roli ochrany a zpřístupnění materiálu kulturního dědictví[1]. Představuje plynulé navázání na jejich dlouhou historii péče, ochrany a klasického zpřístupnění kulturního dědictví a rozšiřuje jejich dosavadní služby.

Nikdy neměly paměťové instituce možnost zprostředkovat své sbírky tak širokému publiku a za takových uživatelských podmínek, jako se tomu děje dnes. Díky organizační a finanční podpoře mezinárodních organizací a činorodosti paměťových institucí samotných je dnes možno fondy, které byly v minulosti uchovávány v prostorách institucí a v depozitářích, zachytit a zprostředkovat uživatelům v dobré kvalitě a za podmínek, které jim vyhovují a které mohou být srovnatelné s dalšími nástroji v prostředí internetu, navzájem je propojit a zapojit je do souboru informací a znalostí v prostředí, v němž dnes uživatelé nejčastěji pracují. Online zpřístupnění kulturního dědictví jsou je nesporným přínosem jak pro vzdělávací a vědecké účely, tak pro obnovu hmotných památek, služby pro znevýhodněné osoby a demokratizaci kulturního dědictví samotného. Online přístup ke kopiím kulturního dědictví se stal v kontextu vývoje informačně-komunikačních technologií a jejich využívání součástí moderní informační politiky rozvinutých států celého světa. Kultura a umění tvoří jednu z informačních okruhů veřejného informačního sektoru.

Tématika online zpřístupňování kulturního dědictví přináší vedle výhod také řadu technologických problémů, opomíjeny by neměly být však ani záležitosti teoretické a koncepční. Digitalizace nabídla nové příležitosti komunikace paměti, ale přinesla také výzvy spojené s objevováním smysluplných způsobů takové komunikace v měnícím se socio-kulturním a technologickém prostředí[2]. Přináší paměťovým institucím příležitosti i problémy spojené s oživením jejich tradičních služeb v novém, digitálním prostředí, pomocí tvůrčích nápadů, zkušeností, zdrojů a nástrojů vzniklých v rámci jiných aktivit, jako jsou vzdělávání, turismus, nakladatelství, marketing či elektronický obchod a v oblastech výzkumu, jako jsou informační systémy nebo studia kulturního dědictví[3].

S digitalizací a online zpřístupněním kulturního dědictví zaznamenává změnu také manipulace s tímto dědictvím (přestože pouze prostřednictvím jeho digitálních kopií, a ne objekty samotnými). V prostorách paměťových institucí je nyní uchovávané dědictví nejen komunikováno, ale dostává se do života současných lidí, kteří ho začleňují do kontextu dnešní doby a svého života, manipulují s ním a vytvářejí (především prostřednictvím nástrojů webu 2.0.) jeho přidanou hodnotu. Dalbellová hovoří o „veřejném životě [kulturního] dědictví“[4]. Vedle nového kontextu vznikajícího tvorbou digitálních kopií kulturního dědictví se objevují mnohá úskalí díky posunu paradigmatu ochrany tohoto dědictví. Digitální obsah (tedy i digitální data vzniklá digitalizací objektů kulturního dědictví) nutí paměťové instituce, jejichž tradičním úkolem bylo konzervovat hmotné kulturní dědictví pokud možno v původním stavu, pracovat s nosiči digitálních informací a s informacemi samotnými dynamicky, průběžně migrovat digitální obsah[5].

V následujícím textu jsou rozvedeny některé z pojmů, které jsou s online zpřístupněním kulturního dědictví spojeny, zvláštní pozornost je potom věnována obecné charakteristice nástrojů tohoto zpřístupnění vycházející z práce s nimi.

Kultura (Culture)

Pojem kultura je v kontextu kulturního dědictví možno vykládat z pohledu globálního antropologického pojetí kultury založeného na antropologickém vymezení kultury E. B. Taylora[6] zahrnujícího do kultury všechny nadbiologické prostředky a mechanismy, jejichž prostřednictvím se člověk jako člen společnosti adaptuje k vnějšímu prostředí. Kultura z tohoto hlediska vystupuje jako specificky lidský atribut – způsob přetváření světa člověkem. Je chápána jako „systém artefaktů, sociokulturních regulativů a idejí sdílených a předávaných členy určité společnosti a uplatňuje se zejména v sociální a kulturní antropologii, archeologii, etnografii, sociologii, psychologii a kulturologii“[7].

Kulturní dědictví (Cultural Heritage)

V návaznosti na antropologické pojetí pojmu kultura je možno odvodit také pojem kulturní dědictví. Na obrázku č. 1. zobrazujícím kulturní jevy hmotné a nehmotné kultury podle V. Soukupa, který vychází z výše uvedeného antropologického pojetí pojmu kultura, je možno demonstrovat základní segmentaci kulturního dědictví.

V levé horní části tabulky jsou zobrazeny hmotné/materiální kulturní jevy, které jsou za jistých podmínek chráněny jako hmotné kulturní dědictví (tangible cultural heritage). Ve druhé části tabulky jsou umístěny kulturní jevy nehmotné/nemateriální – zvyky, zákony, pravidla, mravní normy a tabu; ideje (náboženství, ideové směry); symbolické a kognitivní systémy (jazyk, řeč, písmo); umění nehmotné povahy (hudba, tanec, literatura) a společenské instituce lidského chování. Tyto jevy tvoří za jistých podmínek nehmotné (intangible) kulturní dědictví. Zmíněnými podmínkami k uchování těchto jevů je časový odstup od vzniku jevu nebo objektu a jeho evaluace co do míry trvalé hodnoty.

Třída kulturních jevů z antropologického hlediska

Třída kulturních jevů z antropologického hlediska [převzato ze SOUKUP, 2000, s. 16]

Na stejné bázi je, jak ukazuje analýza klíčových aktivit, postavena i segmentace kulturního dědictví mezinárodní organizace UNESCO, z níž následně vycházejí další kulturní subjekty a autoři.

Hmotné a nehmotné dědictví

Hmotné dědictví na základě aktivit mezinárodní organizace UNESCO zaměřených na ochranu kulturního dědictví tvoří:

  • nepřemístitelné (immovable) hmotné dědictví: architektonická díla, díla monumentálního sochařství a malířství; prvky či struktury archeologické povahy, skupiny budov, které mají výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy; lokality, které jsou výtvorem člověka nebo jsou kombinovaným dílem přírody a člověka a oblasti zahrnující místa archeologických nálezů mající výjimečnou světovou hodnotu z dějinného, estetického, etnologického či antropologického hlediska[8]
  • přemístitelné (moveable)hmotné dědictví: výsledky archeologických výzkumů na zemi nebo pod vodou; starověké památky (nástroje, nápisy, mince, pečetě, šperky, zbraně a pohřební pozůstatky včetně mumií); pozůstatky historických monumentálních staveb a jejich součástí; materiál antropologického a etnologického významu; předměty vážící se k historii (včetně historie vědy, techniky, vojenství a sociální historie, života národů, národních vůdců, myslitelů, vědců a umělců a k událostem národní důležitosti); objekty umělecké hodnoty: kresby a malby ručně vytvořené (mimo průmyslového designu a objektů vyrobených za pomocí velkovýroby ručně zdobených), původní tisky, plakáty, fotografie, původní umělecké koláže a montáže z jakéhokoli materiálu, sochařská díla vytvořená v jakémkoli materiálu, užité umění (sklo, keramika, kov, dřevo aj.); rukopisy a prvotisky, sbírky rukopisů, knihy, dokumenty nebo publikace zvláštní hodnoty; numismatické (medaile a mince) a filatelistické památky; archivy obsahující textové záznamy, mapy a další kartografické materiály, fotografie, filmy, zvukové záznamy a záznamy strojem čitelné; nábytek, tapety, koberce, oblečení a hudební nástroje; zoologické, botanické a geologické exempláře[9]

Nehmotné dědictví zahrnuje podle organizace UNESCO „zkušenosti, znázornění, vyjádření, znalosti, dovednosti, nástroje, předměty, artefakty a kulturní prostory s nimi související, které společenství, skupiny a v některých případech též jednotlivci považují za součást svého kulturního dědictví. Toto nemateriální kulturní dědictví, předávané z pokolení na pokolení, je společenstvími a skupinami lidí neustále přetvářeno v závislosti na jejich prostředí, na jejich interakci s přírodou a na jejich historii, dává jim pocit identity a kontinuity, podporuje takto úctu ke kulturní rozmanitosti a lidské tvořivosti. Toto kulturní dědictví se projevuje mimo jiné v oblastech, jakými jsou ústní tradice a vyjádření, včetně jazyka jakožto prostředku nemateriálního kulturního dědictví; interpretační umění; společenské zvyklosti, obřady a slavnostní události; vědomosti a zkušenosti týkající se přírody a vesmíru a dovednosti spojené s tradičními řemesly“[10].

Původní obsahové pojetí pojmu kulturní dědictví označující dochované hmotné památky na dějinné kultury se, jak potvrzuje i definice UNESCO[11], rozšířilo na dědictví nehmotné během posledních desetiletí díky vzrůstající pozornosti věnované člověku jako takovému, dramatickým uměním, jazykům a tradiční hudbě, stejně jako informačním, duchovním a filosofickým systémům, na jejichž základech tyto vznikly.Díky šíři projevů kultury a tedy památek na ni a místům, kde se tyto nalézají, byly stanoveny nové kategorie jako je např. kulturní dědictví nalézající se pod vodou (Underwater Cultural Heritage). Pro detailnější rozdělení je možno dále rozlišovat kulturní dědictví architektonické, průmyslové, národopisné, písemné apod. Cílem této definice je však popsat základní dělení, které je pro cíle tohoto článku dostačující. Výčet definic kulturního dědictví a jejich historický vývoj uvádí např. J. Jokilehto[12].

V rámci pátého rámcového programu Evropské unie byl v souvislosti s realizací programů a projektů určených pro propagaci a podporu kultury (tedy ne pouze ve vztahu k digitalizaci kulturního dědictví) definován koncept kulturního dědictví, v němž je kulturní dědictví definováno jako „skupina zdrojů zděděných z minulosti, které lidé označují nezávisle na jejich vlastnictví jako reflexi a vyjádření svých neustále se vyvíjejících hodnot, víry, znalostí a tradic. Zahrnuje všechny aspekty prostředí vycházejícího z interakce mezi lidmi a místy napříč časem“[13].

Evropská politika digitalizace a online zpřístupnění evropského kulturního dědictví pojem kulturníhodědictví svými aktivitamivymezuje na hmotné historické dědictví uchovávané ve fondech evropských paměťových institucí. Velmi zásadním prvkem zde byla ještě do nedávné doby díky omezeným finančním i organizačním možnostem nutnost jasné specifikace národního kulturního dědictví evropských států, tj. nejvzácnějšího jádra, které je třeba chránit, digitalizovat a následně také zpřístupnit. Dnes se již díky postupující tzv. large-scale digitalizaci (ve velkém měřítku) a poptávce po zpřístupnění kulturního obsahu spektrum výběru rozšiřuje. Postupně se pozornost Evropské unie také přesunula z vytváření digitálních sbírek (5. rámcový program) k aspektům jejich socio-ekonomickému využití (6. a 7. rámcový program), jejich lepší uživatelské přístupnosti[14].

Přestože se v anglické verzi pojmu kulturní dědictví neobjevuje přívlastek historické, tak jako se v některých případech objevuje v české verzi pojmu, jedná se o jevy vzniklé v minulosti. Naopak se v angličtině objevuje spojení historické a kulturní dědictví (historical and cultural heritage), které můžeme chápat jako obsahově ekvivalentní spojení kulturní dědictví.

Dokumentové dědictví (Documentary Heritage)

Termín spojený s programem Pamět světa (Memory of the World Programme) užívaný v dokumentech Mezinárodní federace knihovnických institucí a organizací (International Federation of Library Associations, IFLA), organizace UNESCO i jednotlivými autory. V českém prostředí se ve spojitosti s programem Paměti světa překládá jako dokumentové[15] příp. dokumentární dědictví[16]. Podle základního dokumentu programu tvoří dokumentové dědictví rukopisy, knihy, periodika, plakáty a další textový obsah; netextové dokumenty (kresby, malby, tisky, mapy, hudebniny); audiovizuální dokumenty v analogovém nebo digitálním formátu mechanicky, elektronicky nebo jiným způsobem zachycené a virtuální dokumenty: webové stránky sídlící na serveru, přičemž jako nosič může sloužit hard disk nebo páska; obsahem jsou elektronická data[17].

S ohledem na to, že kulturní dědictví pro budoucnost vzniká již v současnosti, je třeba zmínit také pojem digitální dědictví (Digital heritage). Tento pojem označuje jak zdroje vzniklé v digitálním formátu (tzv. born digital), tak digitální obsah, který vznikl prostřednictvím digitalizace[18]. Především ve spojení s aktivitami UNESCO se setkáváme také s pojmem digitální dokumentární dědictví (Digital documentary heritage) spojující dva poslední zmíněné pojmy, kdy se jedná o dokumentární dědictví umístěné v prostředí internetu[19].

Ve spojitosti s kulturním dědictvím se setkáváme také s následujícími pojmy, jejichž společným prvkem je paměť (memory), jako to, v čemž (a díky čemuž) je minulost zachována a to, co je komunikováno prostřednictvím kulturního dědictví:

  • kolektivní paměť (Collective memory nebo Collective remembering) vycházející z pojetí francouzského filosofa a sociologa M. Halbwachse, které nahlíží kolektivní paměť jako zásadní sociální a historický fenomén, jehož nejširší pojetí označuje sdílené myšlenky, přesvědčení a majetek komunity nebo skupiny o její minulosti[20],
  • kulturní paměť (Cultural memory),
  • a její komunikace (Communication of cultural memory) na základě teorie německého egyptologa a religionisty J. Assmanna.

paměti ostatně odkazuje také název programu Paměť světa, programu Paměť Ameriky realizovaný Kongresovou knihovnou ve Washingtonu (Library of Congress American Memory Programme) i souhrnné označení institucí, jejichž cílem je shromažďovat, chránit a zpřístupňovat objekty kulturního dědictví.

Paměťové instituce (Memory Institutions)

Tento sdružující pojem (spadající do obsahově širšího pojmu kulturní organizace) označuje „knihovny, archivy, muzea, výzkumné ústavy, univerzity, jejichž cílem je ochrana a zpřístupňování dokumentů kulturního dědictví“[21]. Jejich základními cíli a náplní činnosti je centralizace, uchovávání a zpřístupnění kulturního dědictví, čímž se podílí na komunikaci kolektivní paměti komunit, kterým slouží právě tím, že komunikují tuto paměť prostřednictvím kulturního dědictví[22].

V této souvislosti se v literatuře setkáváváme také s označeními: Cultural Heritage Institutions; Cultural and Heritage Institutions; Archival, Library and Museum sector nebo Cultural Memory Institutions.

Všechny tyto sdružující pojmy zdůrazňují společné prvky praxe těchto institucí a odkazují na možnosti spolupráce při řešení problémů spojených s fungováním těchto institucí „v digitálním světě“ i při konceptuálním řešení společného vzdělávání[23]. Spolupráce paměťových institucí je podporována mezinárodními konferencemi jako je např. Libraries in Digital Age (LIDA)[24], konferencemi IFLA[25], v českém prostředí konferencí Archivy, knihovny a muzea v digitálním světě[26]. V některých zemích fungují organizace spojující tyto instituce dohromady (USA, UK, Norsko), jejich spolupráci svými aktivitami silně podporuje také Evropská unie.

Objektem zájmu tohoto textu však nejsou samotné objekty kulturního dědictví zachované v analogovém formátu, ale kopie vytvořené digitalizací obsahu, tj. „kopie dokumentu v digitální podobě“[27].

Ochrana kulturního dědictví (pomocí digitalizace)

Hlavním cílem ochrany kulturního dědictví je ochránit autenticitu a integritu kulturního dědictví[28]. Ačkoli je tato definice spojena s archeologickým a architektonickým kulturním dědictvím, lze ji vztáhnout i na ostatní objekty kulturního dědictví. O zachování těchto základních kvalit kulturního dědictví je třeba pomocí konzervačních a restaurátorských technik pečovat.

S nástupem digitálních technologií se k těmto technikám připojily i další možnosti. Pomocí digitalizace je možno uchovat informace o kulturním dědictví v digitálním formátu a prodloužit tak „život“ původního objektu, který již nemusí být vystavován styku s uživatelem. Digitální technologie zvyšují také efektivitu archeologického výzkumu a konzervační techniky využívající digitálních technologií, napomáhají ochraně a sledování stavu objektů kulturního dědictví v reálném čase, čímž je možno zabránit někdy nepředvídatelným ztrátám[29]. Bohužel, jak připomínají Mallan a Park[30], v momentě, kdy je objekt kulturního dědictví digitalizován, zodpovědnost za ochranu se rozšiřuje z původního analogového objektu i na jeho digitální kopii.

Digitalizace zlepšuje přístup ke kulturnímu dědictví a rozšiřuje možnosti jeho ochrany díky omezení kontaktu s uživatelem. Kvůli stále nevyřešenému problému zajištění trvalé udržitelnosti digitálního obsahu však digitalizace není považována na rozdíl např. od mikrofilmování za prostředek zajišťující trvalou ochranu analogového materiálu[31].

Přínos digitalizace kulturního dědictví lze vedle ochrany spatřovat především v možnosti následného zpřístupnění rozdílných verzí kopie pro různé účely (publikační, multimediální, virtuální výstavy, informativní a vzdělávací). Prostřednictvím digitalizace může být kterýkoli objekt přemístěn z původní sbírky do jiného prostředí nebo kontextu, do nové sbírky tvořené dalšími objekty, objekty mohou být dokonce virtuálně uchovávány[32]. Digitalizace kulturního obsahu a artefaktů činí tento obsah tvárnějším a proměnlivým, což vytváří zajímavé příležitosti k jeho analýze, dekontextualizaci a kombinování[33]. V těchto přednostech digitálních kopií lze však také spatřovat nevýhody spojené právě s nebezpečím plynoucím z vyjmutí z kontextu, dezinterpretace nebo porušováním autorských práv.

Zpřístupnění kulturního dědictví v prostředí internetu (Providing an Access to Cultural Heritage on Internet)

Zpřístupněním kulturního dědictví v prostředí internetu (ve webovém prostředí) je myšlen proces umožnění přístupu k digitálním kopiím kulturního dědictví, tj. jejich zveřejnění prostřednictvím sítě internet, kdy je poskytnut přístup většímu počtu uživatelů nežli tradiční cestou, hovoří se proto o širokém zpřístupnění. Setkáme se zde s obecně užívaným označením online zpřístupnění kulturního dědictví (online access to cultural heritage), nebo také se spojením online kulturní dědictví (cultural heritage online)[34].

Hlavní problém online zpřístupnění kulturního dědictví představuje nutnost nalezení konsenzu přijatelného pro všechny zúčastěné strany, jimiž jsou rozhodující politické orgány, paměťové instituce, odborníci z řad vědy, komerční poskytovatelé technologií, majitelé autorských práv a uživatelé – veřejnost. Nástroji tohoto zpřístupnění jsou především digitální knihovny.

Digitální knihovna (Digital Library)

V literatuře je ve vztahu k online zpřístupnění kulturního dědictví běžně vztahován pojem digitální knihovna jako nástroj tohoto zpřístupnění (setkáme se i s pojmy digital library for the humanities nebo cultural heritage digital library[35]. Výklad tohoto pojmu zůstává z důvodu rozdílného pojetí v různých oborech dodnes problematický a je otázkou, zda můžeme nazývat digitálními knihovnami všechny online informační systémy a webové aplikace zpřístupňující digitální kopie kulturního dědictví, třebaže neznáme jejich vnitřní architekturu. Situaci v mnohém stěžuje fakt, že pojmem digitální knihovna v minulosti byly a stále jsou označovány zdroje, které nemají vlastnosti digitální knihovny (např. podle modelu Kahn-Wilensky). Ke zmatení pojmů přispívají také sami producenti aplikací, měníce v průběhu času klasifikaci svých produktů. Tyto změny vycházejí pravděpodobně jak ze samotného vývoje výsledků tvorby aplikací (např. Europeana), tak také z rozdílů chápání pojmu digitální knihovna.

Vzhledem k nejasné definici pojmu digitální knihovna je možno setkat se také s rozpory v názoru, zda je digitální knihovnou digitální sbírka s přidanými službami nebo pouze sbírka digitálního obsahu[36]třebaže např. Clifford Lynch spatřuje rozdíl mezi digitální sbírkou a digitální knihovnou především v tom, že zatímco „sbírky se soustřeďují na pouhý obsah“ […], „digitální knihovny jako systémy, které digitální sbírky uvádí v život, činí je účelně dosažitelné a použitelné k práci s nimi, a propojují je s uživatelskými komunitami“. Další rozdíly vidí Lynch v možnostech provázání digitálních knihoven, přímé orientaci producentů digitálních knihoven na uživatelskou komunitu a možnostech, které digitální knihovny i ve svém vývoji skýtají[37].

Přestože je možno s tímto vysvětlením souhlasit, není možno zjišťovat vnitřní architekturu všech výstupů aktivit zaměřujících se na zpřístupnění digitalizovaných kopií kulturního dědictví. Proto se jeví jako vhodné užít spíše spojení informační systémy kulturního dědictví.

Informační systémy kulturního dědictví (Cultural heritage information systems) nebo jen Systémy kulturního dědictví (Culture Heritage Systems)

Spojení (informační) systémy kulturního dědictví by mohlo být uvozenopřídavným jménem elektronické, protože se jedná o informační systémy fungující v elektronickém prostředí, v literatuře se však setkáváme pouze s pojmem informační systémy kulturního dědictví jako cultural heritage information systems[38]. Pojem informační systém kulturního dědictví (cultural heritage information system) se v terminologických slovnících nenachází, můžeme ho však pracovně na základě kontextu, v němž je používán, definovat jako informační systém uživatelsky přístupný v elektronickém (nejčastěji webovém) prostředí, jehož obsahem jsou digitální kopie objektů kulturního dědictví a jejich metadata, příp. s nimi spojené služby. Je třeba však upozornit, že tímto pojmem jsou v některých případech označovány také registry a databáze movitého a nemovitého kulturního dědictví, které primárně určeny pro veřejné využití nejsou [39].

Elektronickými systémy kulturního dědictví mohou být digitální knihovny, digitální sbírky, v některých případech slučované pomocí portálů nebo virtuální výstavy zpřístupňující (ve velkém množství zdarma) v prostředí internetu digitální kopie objektů kulturního dědictví. Cílem producentů těchto systémů je ochrana původních objektů tohoto dědictví a to především v návaznosti na omezení přístupu uživatele k nim, dlouhodobé zachování informační – dokumentační hodnoty tohoto materiálu[40] a široké zpřístupnění kopií tohoto dědictví za účelem propagace sbírek a za účelem vzdělávání a výzkumu.

Uživatel má k dispozici produkt ve webovém uživatelském prostředí, v jehož obsahu má možnosti orientace (pomocí navigace), vyhledávání, prohlížení a práce s tímto obsahem (v rozsahu svých pravomocí), popř. je navigován k dalším zdrojům lokalizovaným mimo daný systém. Jádrem těchto systémů je sbírka digitálních objektů, tj. digitálních kopií ve spojení s metadaty a s nimi spojenými možnostmi a službami (vyhledávání, prohlížení, možnostmi personalizace, návaznost na další zdroje).

Tyto systémy dávají uživateli možnost seznámit se (více či méně detailně) s původním objektem, aniž by vážil cestu do instituce, kde je objekt uchováván, potřeboval povolení k manipulaci s ním a aniž by docházelo k fyzickému kontaktu uživatele s tímto objektem. Uživateli umožňují vyhledávání a využití často velkého množství zdrojů najednou k vědecké práci i pro své zájmy.. Díky digitalizaci kulturního dědictví a zpřístupnění digitálních kopií ve webovém prostředí jsou ve věci přístupu k důležitým kulturním materiálům překonávány bariéry geografické i časové a díky užívání angličtiny více méně mizí také bariéra jazyková. Informační systémy kulturního dědictví tak navázaly na zpřístupnění kulturního dědictví prostřednictvím optických disků v 90. letech 20. století. Díky možnostem rychle se rozšířivšího uživatelsky přístupného internetu a technologií vzrostl nejen počet uživatelů, ale také možnosti nástrojů práce s digitálními kopiemi.

Obecná charakteristika elektronických informačních systémů kulturního dědictví

Zdálo by se, že v době, kdy jsou uživatelům k dispozici služby vyhledávače Google, jeho projekt Google Books, portál Europeana snažící se o centralizaci online přístupu k evropskému kulturnímu dědictví a velké digitální sbírky typu národních digitálních knihoven (jako je např. Library of Congress Digital Collections and Services, není třeba prohledávat co do rozsahu menší, typově specializované nebo z fondů jedné instituce vycházející digitální sbírky. Právě tyto však poskytují výhodu menšího rozsahu digitálního obsahu i užší obsahové specializace. V následující kapitole budou představeny obecné rysy systémů kulturního dědictví sestavené na základě zkušeností vycházejících z práce s těmito systémy.

Producenti systémů kulturního dědictví

Producenty a provozovateli digitalizačních projektů těchto systémů jsou nejčastěji instituce, v jejichž sbírkách se nacházejí zpřístupňované materiály, tj. knihovny, muzea, archivy nebo instituce se silným znalostním, technickým a finančním zázemím, jako je např. University of Pittsburgh v Pensylvánii (Stalinka – Digital Library of Staliniana, Chartres: Cathedral of Notre-Dame). Proces zpřístupňování kulturního dědictví ovlivňují organizačně nadřazené organizace v resortu (např. národní knihovny), mezinárodní organizace (UNESCO), oborové organizace (IFLA, CERL, CENL aj.) a subjekty soukromého sektoru (firmy Google, Microsoft).

Uživatelé

Cílovou uživatelskou skupinou těchto systémů je částečně podle cílového určení producentů, částečně mimo toto určení, odborná veřejnost, pedagogové, badatelé, akademická sféra, studenti a široká veřejnost. S množstvím producentů a dodavatelů informačních služeb, které tvoří a budou tvořit velkou konkurenci paměťovým institucím i do budoucna, by mělo být cílem zaměřit se na možnosti a potřeby uživatelů tak, že i oni se stanou jejich spolutvůrci[41].

Obsah

Škála konkrétního obsahu kulturního dědictví digitalizovaného a zpřístupňovaného v prostředí internetu je velmi široká. Nejčastěji jsou však v paměťových institucích pořizovány digitální kopie nebo obrazy následujících objektů:

  • rukopisy, knihy, periodika, plakáty, drobné tisky, archivní materiály,
  • fotografie, pohlednice, kartografické materiály, grafické materiály, hudebniny,
  • magnetofonové pásky, gramofonové desky, starší hudební nosiče,
  • filmové pásky,
  • muzejní a galerijní exponáty.

Práce se zpřístupňovaným digitálním obsahem

Obsah těchto systémů je uživateli přístupný prostřednictvím režimu vyhledávání a prohlížení. Digitální obsah je v některých případech pro režim prohlížení segmentován podle obsahového zaměření formou „virtuálních výstav“ na určité téma (např. TEL nebo digitální sbírky Koninklijke Bibliotheek). Pouze ojediněle prezentované digitální sbírky vznikly jako elektronická forma skutečné výstavy (např. výstava Virtualios Parodos Fojé k výročí litevského státu) nebo dokonce jako elektronická verze tištěné monografie („Monuments of the Future“: Designs by El Lissitzky nebo Scotland´s Pages: Scotland´s Written History).

Vyhledávání je realizováno ve velké většině v režimu jednoduchého vyhledávání. V případě velkých systémů, jako jsou Světová digitální knihovna (World Digital Library), Europeana nebo francouzská Gallica, je výsledky jednoduchého vyhledávání možno dále filtrovat prostřednictvím dalších hledisek: geografického pokrytí, typu materiálu, jazyku dokumentu a časového období jeho vzniku a podle instituce, která dokument zpřístupňuje. Podobné možnosti nabízejí také například některé národní digitální knihovny.

Po zobrazení dokumentu má uživatel zpravidla možnost si dokument, pokud spadá již mimo ochranu příslušných autorských práv, prohlédnout nebo přehrát. Pokud podléhá ochraně autorských práv, má pouze možnost (u textových a obrazových objektů) náhledu, nebo je dokument nepřístupný. V řadě případů (knihoven, archivů) je možno získat přístup k digitalizované kopii dokumentu v instituci samotné. Obrazové kopie je možno ve velké většině zvětšovat na potřebný detail a pohybovat se v obraze. U zvukových a audiovizuálních kopií závisí pochopitelně kvalita zvuku na kvalitě původní nahrávky. U kartografických materiálů je již ve velkém množství systémů užito softwarového řešení, které umožňuje pohodlnou práci s materiálem.

U dokumentů textových (především v případě vzácných tisků a rukopisů) má uživatel možnost pracovat s digitální kopií a s více kopiemi najednou, pohybovat se v dokumentu, popř. ukládat si svou práci (významným příkladem je např. badatelské prostředí digitální knihovny Manuscriptorium)

Díky volnému zpřístupnění nebo zpřístupnění např. za použití ochrany licence Creative Commons má uživatel možnost se zpřístupňovaným obsahem pracovat, vytvářet vlastní sbírky a vlastní virtuální dokumenty, které může dále také sdílet. Díky možnostem webu 2.0. má uživatel také možnost v některých případech (např. Europeana) zpřístupňovaný obsah komentovat, připojit vlastní znalosti a zkušenosti, hodnotit, na základě obsahu mohou být vytvářeny virtuální skupiny, blogy nebo propojení na sociální sítě.

Jazykové lokace uživatelských rozhraní

Obsah by měl být pro uživatele k dispozici v jazyce, ve kterém je schopen s obsahem pracovat. Ideálně v tom jazyce, v němž je zaznamenána většina textových dokumentů zpřístupňovaných v systému tak, aby s obsahem mohla pracovat skupina nebo komunita, z jejíž historie kulturní obsah vyšel, jejíž existenci potvrzuje a dokládá.

V případě aplikací, jakými jsou např. Europeana nebo TEL, které zpřístupňují kulturní obsah pocházející z geograficky rozsáhlejších oblastí a u nichž je předpokládána uživatelská skupina složená z různých národností hovořících více jazyky, je dlouhotrvajícím cílem zpřístupnit uživatelské rozhraní a ideálně také popis digitálních objektů v jazycích všech zúčastněných států, tj. obsah je v původním jazyce, navigace a popis původních dokumentů i vytvořených digitálních kopií v dalších jazycích. Světová digitální knihovna (World Digital Library) má volbu jazykové lokace, Europeana využívá software Microsoft Translator. Podobně je vícejazyčný přístup zaměřený dle cílové uživatelské skupiny řešen také např. u digitálních sbírek a služeb Kongresové knihovny (Library of Congress Digital Collections and Services) zpřístupňovaných v jazykových mutacích nejširších národnostních menšin v USA a zúčastěných zemí. Producenti většiny systémů vytvářených v jiném nežli anglickém jazyce doplňují uživatelské rozhraní systému o anglickou mutaci, která dovoluje alespoň základní přístup širší uživatelské skupiny.

Již v polovině 90. let 20. století existovaly snahy propojovat výstupy digitalizačních projektů a tato tendence pochopitelně s jejich počtem roste. Co chybí, jsou „propojení mezi sbírkami jednotlivých institucí, která by mohla sloužit coby mosty spojujícími jednotlivé ostrůvky v moři internetu“[42]. S touto vizí vznikají projekty jako Europeana, německý BAM Portal, nizozemský Het Geheugen van Nederland (Paměť Nizozemí) nebo např. Public Digital Library of America.

Vybrané teoretické problémy online zpřístupňování kulturního dědictví

Široké online zpřístupnění digitálních kopií kulturního dědictví představuje vedle výhod také řadu problémů dělících se do dvou okruhů. Jeden z okruhů se týká vytvořených digitálních kopií, tj. jejich tvorby, zajištění jejich trvalé udržitelnosti (resp. řešení problémů spojených se zastaráváním informačních technologií, udržení integrity a autenticity digitálních objektů)[43]a řešení možností online zpřístupnění kopií dokumentů podléhajících autorskoprávní ochraně. Je zde také přímá souvislost s problematikou vývoje digitálních knihoven, metadatových formátů a technologií určených ke komunikaci digitálního obsahu v prostředí internetu.

Druhý okruh problémů je spojen s původním fyzickým objektem kulturního dědictví. Mezi ně se řadí především problematické stanovení hledisek pro výběr konkrétních objektů k digitalizaci a následně ke zveřejnění, zachování autentičnosti tohoto dědictví, jeho dostatečného kontextu a správné interpretace v elektronickém prostředí. Některé podněty autorů, kteří se touto problematikou zabývají a rozšiřují tak převážně technologický pohled na digitalizaci a online zpřístupnění kulturního dědictví jsou uvedeny v následujícím textu.

První a základní otázkou je pojetí kulturního dědictví v digitálním prostředí. Tématem se zabývá např. Manžuchová nebo Dalbellová, které vycházejí z konceptu kolektivní paměti Maurice Halbwachse a teorie kulturní paměti Jana Assmanna a navazují na ně v rovině objektů kulturního dědictví a jejich komunikace v digitálním prostředí. Manžuchová s ohledem na rétoriku představitelů evropské politiky týkající se online zpřístupnění kulturního dědictví ve spojení s kolektivní pamětí zmiňuje potřebu klást otázky: jaký prospěch má veřejnost ze sbírek kulturního dědictví; co má paměť společného s digitalizací; zda je kulturní dědictví a paměť komunikována stejným způsobem; či zda stačí pouze vystavit digitalizované materiály online..., a konstatuje, že na základě provedených výzkumů tvůrci digitalizačních projektů mají spíše nežli o rekonstrukci příběhů minulosti, zájem o kulturní dědictví samotné[44]. Což je v jistém smyslu pochopitelné, neboť se jedná o instituce, jejichž hlavním smyslem bylo ještě donedávna toto kulturní dědictví především uchovávat. Podle Manžuchové je však třeba zohlednit změnu paradigmatu manipulace s obsahem kulturního dědictví v možnostech digitálního prostředí a v kontextu informační společnosti.

Kulturní dědictví může být nahlíženo jako to, co nás spojuje s pamětí. Komunikativní paměť zahrnuje současné události a zkušenosti, jejichž svědkové dosud žijí. Když se události a zkušenosti transformují do symbolů a rituálů, které se stanou součástí identity a historie určité komunity, lze, podle Assmanna[45], mluvit o kulturní paměti. Kulturní paměť je přenositelná. Její nosiče, které vyprávějí příběhy minulosti, jsou vybírány, shromažďovány, zpracovávány a prezentovány k tomu určenými institucemi včetně archivů, knihoven a muzeí. Tím, že interpretují kulturní dědictví, tyto instituce komunikují kulturní paměť[46]. Proto podle Manžuchové jenom kontext běžného života, hodnoty a zkušenosti díky komunikaci tohoto dědictví ve společnosti umožní dědictví – a tedy i paměti – ožít. Touto komunikací jsou pověřeny paměťové instituce[47].

Zpřístupnění digitálních kopií kulturního dědictví dává jedinečnou možnost aktivní komunikace tohoto dědictví ve společnosti, aniž by byl samotný objekt kulturního dědictví vystaven kontaktu s uživateli. Navíc se díky nástrojům webu 2.0 dostává do nového kontextu, realizuje se a ožívá.

Je však cílem vytvořené digitální kopie být pouze vystavena ve webovém prostředí? Dalbellová uvádí, že pokud jsou digitální kopie zveřejněny samy o sobě, nedošlo jejich zveřejněním ve webovém prostředí k vytvoření žádné přidané hodnoty. Je třeba spolupráce s odborníky, kteří obsahu kopií dodají patřičný kontext. Tvůrci digitálních knihoven zpřístupňujících tyto kopie mají ve webovém prostředí jedinečnou možnost vytvářet sémantické sítě spojující objekty na základě jejich vztahů v historickém příběhu. Kdigitálním kopiím je třeba připojit také jejich kontext světa off-line tak, aby se digitální sbírky nestaly pouze kabinety kuriozit[48]k prohlížení. Digitální kopie by měly být vytvářeny tak, aby se užití kopií kulturního dědictví v jejich patřičném kontextu setkalo s komunitou, které má sloužit, a nerozšiřovalo jen velkou skupinou obrázků přístupných ve webovém prostředí.

Další otázkou, které je věnována pozornost a na níž upozorňuje Dalbellová, Somervillová a Echohawková[49]a další autoři, je velmi problematický výběr kulturního dědictví do sbírek paměťových institucí i výběr objektů k digitalizaci a online zpřístupnění.

Problém výběru k digitalizaci je diskutován mezi odborníky jako klíčový problém digitalizační strategie. Jisté návody nabízí směrnice rozsáhlých mezinárodních programů a autorit, jako je Směrnice programu Paměť světa[50] nebo Směrnice pro realizaci digitalizačních projektů[51] vydaná společenstvím IFLA. Ve velké většině jsou objekty kulturního dědictví vybírány podle fyzického stavu objektu, poptávky po něm v řadách uživatelů či jeho významu. Ovšem i tento význam je velmi diskutabilní a pravděpodobně bude přetrvávat do doby, kdy budou mít paměťové instituce možnost masivní digitalizace bez nutnosti výběru.

Využití potenciálu online zpřístupnění kulturního dědictví

Evropské kulturní dědictví bylo deklarováno v dokumentech Evropské komise jako potenciál, který je za pomocí digitalizace a zpřístupnění v prostředí internetu třeba využít ke zvýšení konkurenceschopnosti Evropy; jako zdroj možností vytvoření nových pracovních míst; informační zdroj pro účely vědy, akademické sféry, komerční sféru, práci i zábavu. Z pohledu organizace UNESCO představuje zpřístupnění a propagace kulturního dědictví zásadní nástroj učení toleranci, sebeuvědomění, možnost dokladu rozličnosti světových kultur a dokumentaci vývoje člověka. Totéž znamená kulturní dědictví pro příslušníky komunity, kterou reprezentuje, pro stát a národ, který by měl být veden k zodpovědnosti za ochranu svého kulturního dědictví a jeho propagaci.

Vedle těchto zmíněných významných skutečností existují další možnosti využití zpřístupnění kulturního dědictví prostřednictvím informačně-komunikačních technologií v prostředí internetu.

Využívání těchto zdrojů pro vzdělávání a práci profesionálů v humanitních vědách má své místo v oblastech v americkém prostředí označovaných jako Digital Humanities, Humanities Computing, Arts and Humanities Data Service a Digital Scholarship. Např. knihovna Brownovy University (Providence, USA) provozuje digitalizační centrum Center for Digital Scholarship specializované na digitalizaci materiálů pro své studenty a akademiky).

V kulturním dědictví samotném dlí potenciál dokládající politickou i literární historii lidstva, jeho umělecký i jazykový vývoj. Právě tyto primární dokumenty mohou sloužit v digitalizované podobě coby (audio)vizuální pomůcka při vzdělávání na všech stupních škol v předmětech historie, historie umění a řemesel, písemnictví, hudební historie, ale i historie dalších oblastí. Zatímco v minulosti byl přístup k vzácným historickým dokumentům dán většinou pouze odborníkům, dnes jsou „digitalizované, ve webovém prostředí dostupné každému, kdo má počítač“[52].

Tato tématika je však spíš nežli v českém prostředí aktuální např. v USA, kde mají paměťové instituce v činnostech tvorby a provozování digitálních knihoven poměrně široké zázemí. Digitální knihovny zprostředkující primární historické dokumenty jsou zde využívány především jako jedna z nových metod doplňujících nástroje vzdělávání americké historie studentů základního a středního vzdělání. „Digitální“ vzdělávání americké historie je také součástí vládního grantu zaměřeného na zlepšení a inovaci výuky americké historie . Školy využívají v tomto případě již existující systémy (např. ARTstor) nebo jsou samy (či spíše jejich knihovny) producenty těchto systémů.

Šíře zaměřené systémy v některých případech obsahují sekci věnovanou učitelům ve formě pedagogické přípravy na výuku s praktickou ukázkou a výkladem názorné formy učiva (např. programu Paměti Ameriky – American Memory The Learning Page). Existují také aplikace zaměřené pouze na zpřístupnění materiálů určených primárně k výuce (např. projekt Digital History; webové stránky Roy Rosenzweig Teaching Center for History and New Media; Teaching Image Collection Columbia College Chicago nebo aplikace AMICO Art Museum Image Consorcium). V americkém akademickém prostředí představují digitální knihovny také rozšíření činností akademických knihoven, jako příklad je možno uvést D-Scribe Collections společný projekt knihoven University of Pittsburgh.

Výše popsané systémy zpřístupňující online kulturní dědictví v sobě skýtají obohacení služeb jak veřejných, tak univerzitních knihoven coby rozšíření klasických a elektronických zdrojů. Představují skupinu informačních zdrojů nabízených uživatelům k samostatnému studiu či za asistence referenčního knihovníka či knihovníka zaměřeného na digitální zdroje a jejich vyžívání. Nabízí se možnost, že by tyto systémy mohly rozšířit zdroje i dalších sbírkových institucí nežli pouze producentů samotných. Mohly by např. svým uživatelům zpřístupňovat strukturované komentované seznamy hypertextových odkazů na digitální aplikace zpřístupňující digitální kopie kulturního dědictví, případně je hypertextově provázat s vlastními knihovními dokumenty. Rozšířily by tak rozsah svých poskytovaných informačních zdrojů o tyto zdroje externí a upozornily na zdroje ve svých sbírkách. Mohly by být takto nejen tvůrci digitalizovaného dědictví, ale také jeho zprostředkovateli.

Vedle vzdělávání na všech úrovních včetně vzdělávání celoživotního se digitalizované kulturní dědictví může stát pomocným nástrojem v profesním životě a v „soukromém“ světě zábavy jednotlivce, v němž na rozdíl od konzumace masové zábavy je možnost výběru.

Použitá literatura:
Poznámky:
  1. MALLAN, Katrine a Eun PARK. Is Digitization Sufficient for Collective Remembering?: Access to and Use of Cultural Heritage Collections = Est-ce que la numérisation est suffisante pour la mémoire collective?: accès et utilisation des collections du patrimoine culturel. Canadian Journal of Information & Library Science [online]. Sep-Dec2006, vol. 30 Issue 3/4, s.201-220 [cit. 2012-04-06]. Dostupný komerčně z databáze Academic Search Complete: <http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=4&hid=128&sid=8d1db68e-cebe-41d0-9454-12d296997e36%40sessionmgr111>.
  2. MANŽUCH, Zinaida. Digitization and communication of memory: from theory to practice. In: Cultural Heritage on line: Empowering users : an aktive role for user communities, Firenze, 15th - 16th December 2009. [online]. Firenze: Fondazione Rinascimento Digitale and Associazione Civita, 2009, s. 92-95 [cit. 2012-05-06]. Dostupný také z World Wide Web: <http://www.rinascimento-digitale.it/eventi/conference2009/proceedings-2009/Proceedings-part1.pdf>.
  3. MANŽUCH, Zinaida. Collaborative networks of memory institutions in digitization initiatives. The Electronic Library [online]. 2011, vol. 29, no. 3. s. 320-343 [cit. 27-06-2012]. ISSN: 0264-0473. DOI: <http://dx.doi.org/10.1108/02640471111141070. Dostupný komerčně z Emerald: http://www.emeraldinsight.com/journals.htm?articleid=1927544&show=abstract>.
  4. DALBELLO, Marija. Institutional Shaping of Cultural Memory: Digital Library as Enviroment for textual Transmission. Library Quarterly [online]. 2004, vol. 74, no. 3, s. 265–298 [cit. 2012-11-20]. Dostupný z University of Arizona Campus Repository: <http://arizona.openrepository.com/arizona/bitstream/10150/105615/1/Dalbello_%28LQ74_2004%29.pdf>.
  5. ABID, Abdelaziz. Preserving Documentary Heritage: a new paradigma. In Cultural Heritage on line : The Challenge of Accessibility and Preservation, Firenze, 14th - 16th December 2006 [online]. Firenze: Fondazione Rinascimento Digitale and Associazione Civita, 2007, s. 82-91. [cit. 2012-02-03]. Dostupný také z World Wide Web: <http://www.rinascimento-digitale.it/documenti/conference2006/abid.pdf>.
  6. Kultura nebo civilizace…je komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti. Cit. TAYLOR, E.B. Primitive Culture. New York: 1958. Sv. I., str.1 (Převzato ze SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. Praha : Portál, 2000. 232 s. ISBN 80-7178-328-5.).
  7. SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál, 2000. 232 s. ISBN 80-7178-328-5.
  8. Viz definice z Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention concerning the protection of the world cultural and natural heritage) organizace UNESCO z roku 1972, viz: <http://whc.unesco.org/archive/convention-en.pdf>. Český překlad na českých webových stránkách OSN, viz: <http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluva-o-ochrane-svetoveho-kulturniho-a-prirodniho-dedictvi-unesco.pdf>.
  9. Viz definice z Doporučení k ochraně pohyblivého kulturního vlastnictví (Recommendation for the Protection of Movable Cultural Property) organizace UNESCO z roku 1978, viz <http://portal.unesco.org/en/ev.php-URL_ID=13137&URL_DO=DO_TOPIC&URL_SECTION=201.html>.
  10. Viz definice v Úmluvě o zachování nemateriálního kulturního dědictví (Convention for the Safeguarding of Intangible Cultural Heritage)organizace UNESCO viz: http://www.unesco.org/culture/ich/index.php?lg=en&pg=00006. Český překlad na stránkách organizace UNESCO viz: http://www.unesco.org/culture/ich/doc/src/00009-CS-PDF.pdf.
  11. Definice v sekci Cultural Heritage na webových stránkách UNESCO, viz: http://portal.unesco.org/culture/en/ev.php-URL_ID=2185&URL_DO=DO_TOPIC&URL_SECTION=201.html.
  12. JOKILEHTO, Jukka, 1990. Definition of Cultural Heritage: References to Documents in History. Paris: ICOMOS, 1990; revised 2005 [cit. 2012-04-04]. 45 s. Dostupný z World Wide Web: <http://cif.icomos.org/pdf_docs/Documents%20on%20line/Heritage%20definitions.pdf>.
  13. Viz Framework Convention on the Value of Cultural Heritage for Society Rady Evropy. Dostupný na: http://conventions.coe.int/Treaty/en/Treaties/Html/199.htm.
  14. K tomu více MANŽUCH, Zinaida. Archives, libraries and museums as communicators of memory in the European Union projects. Information Research [online]. June 2009, vol. 14, no. 2 [cit. 2012-11-23]. Dostupný z World Wide Web: <http://informationr.net/ir/14-2/paper400.html>.
  15. Viz Knoll, Adolf a Vlastimil Ježek. Cena UNESCO Jikji 2005 pro Národní knihovnu. Knihovna [online]. 2005, roč. 16, č. 2, s. 79-82 [cit. 2012-06-09]. ISSN 1801-3252. Dostupný také z World Wide Web: <http://knihovna.nkp.cz/knihovna52/jikji.htm>.
  16. Viz Uhlíř, Zdeněk. Evropský projekt ENRICH a jeho význam pro vybudování virtuálního badatelského prostředí. Knihovna [online]. 2010, roč. 21, č. 1, s. 5-14 [cit. 2012-06-09]. ISSN 1801-3252. Dostupný také z World Wide Web: <http://knihovna.nkp.cz/knihovna101/10105.htm>.
  17. Viz definice v EDMONDSON, Ray. Memory of the World: General Guidelines to Safeguard Documentary Heritage [online]. Revised edition. Paris: UNESCO, 2002 [cit. 2012-11-20]. Dostupný z World Wide Web: <http://unesdoc.unesco.org/images/0012/001256/125637e.pdf>.
  18. Viz např. definici Charty o ochraně digitálního dědictví (Charter on the Preservation of Digital Heritage Charter) organizace UNESCO. Viz: http://portal.unesco.org/en/ev.php-URL_ID=17721&URL_DO=DO_TOPIC&URL_SECTION=201.html.
  19. Viz mezinárodní konference UNESCO na téma trvalého přístupu k digitálnímu dokumentárnímu dědictví (International Conference on Permanent Access to Digital Documentary Heritage) konaná v září 2012.
  20. Viz MALLAN a PARK Is Digitization Sufficient for Collective Remembering? : Access to and Use of Cultural Heritage Collections = Est-ce que la numérisation est suffisante pour la mémoire collective? : accès et utilisation des collections du patrimoine culturel, 2006.
  21. Marvanová, Eva. paměťová instituce. In KTD : Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online databáze]. Praha : Národní knihovna České republiky, 2003- [cit. 2012-06-12]. Systém. č.: 000003482. Dostupný z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000003482&local_base=KTD.
  22. K tomu viz MANŽUCH, Zinaida. Digitization and communication of memory : from theory to practice. In: Cultural Heritage on line : Empowering users : an aktive role for user communities, Firenze, 15th - 16th December 2009. [online] Firenze : Fondazione Rinascimento Digitale and Associazione Civita, 2009, s. 92-95 [cit. 2012-05-06]. Dostupný také z World Wide Web: <http://www.rinascimento-digitale.it/eventi/conference2009/proceedings-2009/Proceedings-part1.pdf>.
  23. Viz např. JELUŠIĆ-APARAC, Tatjana. Izobraževanje za digitalne knjižnice. In 10. Bled Forum o Evropi Foresight konferenca 6.-7. Marec, [2009] [online]. Bled : Raziskovalno Društvo Bled Forum o Evropi, 2009 [cit. 2012-05-06]. Dostupný z World Wide Web: <http://www.history.bled-forum.org/materiali/2009/pps/APARAC_Education%20for%20DL_Bled%20Forum_Aparac.pps>.
  24. Konference pořádaná téměř pravidelně každý rok univerzitou v Zadaru za účasti mimo jiné předních odborníků z amerických univerzit, kteří se zaměřují na tématiku digitálních knihoven.
  25. Konference The Digital Library Futures Conference and the future of digital libraries within IFLA konaná v roce 2009. Viz: http://www.athenaeurope.org/index.php?en/144/programme-and-presentations
  26. Konference organizovaná Svazem knihovníků a informačních pracovníků (SKIP) sdružující každoročně již od roku 2000 představitele knihoven, archivů a muzeí.
  27. Celbová, Ludmila. digitální kopie. In KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online databáze]. Praha : Národní knihovna České republiky, 2003- [cit. 2012-06-09]. Systém. č.: 000000855. Dostupný z: <http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000855&local_base=KTD>.
  28. UNESCO, ICCROM, ICOMOS. Nara Document on Autenticity [online]. ICOMOS, 1994 [cit. 2012-09-08]. Dostupný z World Wide Web: <http://www.icomos.org/charters/nara-e.pdf>.
  29. Více o tom viz LU, Dongming a Yunhe PAN,. Digital preservation for heritages : technologies and applications. New York : Springer, xii, 2010, 219 s. Advanced topics and technology in China. ISBN 978-3-642-04861-6.
  30. MALLAN, Katrine a Eun PARK. Is Digitization Sufficient for Collective Remembering? : Access to and Use of Cultural Heritage Collections = Est-ce que la numérisation est suffisante pour la mémoire collective? : accès et utilisation des collections du patrimoine culturel, 2006.
  31. K tomu např. CUBR. Ladislav. Dlouhodobá ochrana digitálních dokumentů. Praha: Národní knihovna České republiky, 2010. 154 s. ISBN 978-80-7050-588-5.
  32. KANDO, Noriko a Jun ADACHI. Cultural Heritage Online: Information Access across Heterogeneous Cultural Heritage in Japan. In International Symposium on Digital Libraries and Knowledge Communities in Networked Information Society, DLKC March 2 - 5, 2004 Electronic Proceedings [online]. 2004 [cit. 2006-02-06]. Dostupný z World Wide Web: <http://www.kc.tsukuba.ac.jp/dlkc/e-proceedings/papers/dlkc04pp136.pdf >.
  33. BORGMAN, Christine L. Scholarship in the digital age : information, infrastructure, and the Internet. Cambridge (Mass): MIT Press, xxiv, 2007, 336 p. Elektronická verze dostupná prostřednictvím Ebrary: <http://site.ebrary.com/lib/academiccompletetitles/docDetail.action?docID=10194165&p00=scholarship%20digital%20age.
  34. Viz KANDO a ADACHI Cultural Heritage Online: Information Access across Heterogeneous Cultural Heritage in Japan, 2004.
  35. Viz CRANE, Gregory. Cultural Heritage Digital Libraries: Needs and Components. In Research and Advanced Technology for Digital Libraries: 6th European conference, ECDL 2002, Rome, Italy, September 16-18, 2002; proceedings, 51-60, preprint. Berlin: Springer, 2002. Dostupný také online z Tufts Digital Library, Digital Collections and Archives, Medford, MA.: <http://www.perseus.tufts.edu/~amahoney/ecdl2002.pdf >.
  36. Viz CHU, Heting. Library and Information Science Education in the Digital Age. Advances in Librarianship : Exploring the Digital Frontier [online]. 2010, vol. 32, s. 77-111. ISSN 0065-2830. Elektronická verze dostupná prostřednictvím Ebrary: <http://site.ebrary.com/lib/cuni/docDetail.action?docID=10440326&p00=library%20information%20science%20education%20digital%20age>.
  37. LYNCH, Clyfford. Digital Collection, Digital Libraries and Digitazation of Cultural Heritage. First Monday [online]. 2002, vol. 7, no. 5 – 6 [cit. 2012-05-06]. Dostupný z World Wide Web: <http://firstmonday.org/htbin/cgiwrap/bin/ojs/index.php/fm/article/view/949/870>.
  38. Viz např. MANŽUCH, Zinaida, Isto HUVILA, Tatjana APARAC-JELUŠIĆ. Digitization of Cultural Heritage. In Kajberg, Leif a Leif Lørring (ed.). European Curriculum Reflections on Library and Information Science Education [online]. Copenhagen : The Royal School of Library and Information Science, c2005 [cit. 2012-05-06]. 241 s. ISBN 87-7415-292-0. Dostupný z World Wide Web: <http://www.library.utt.ro/LIS_Bologna.pdf > nebo LOEBBECKE, Claudia a Manfred THALLER. Preserving Europe´s Cultural Heritage in the digital world. In Proceedings of the 13th European Conference on Information Systems, Information Systems in a Rapidly Changing Economy, ECIS 2005, Regensburg, Germany, May 26-28, 2005 [online]. London: School of Economic and Political Science, 2005 [cit. 2012-07-08]. Dostupný zEuropean Conference on Information Systems (ECIS) Resources, World Wide Web: <http://is2.lse.ac.uk/asp/aspecis/20050000.pdf>.
  39. Viz např. KOVAČEC-NAGLIČ, Ksenija. Cultural Heritage Information Systém in the Republic of Slovenia. In ARIADNE 5 Workshop: Documentation, Interpretation, Presentation and Publication of Cultural Heritage, Prague, 17.-23. September 2001 [online]. Praha: Ministerstvo kultury, 2001, 10 s. [cit. 2012-05-06]. Dostupný z World Wide Web: <http://www.mk.gov.si/fileadmin/mk.gov.si/pageuploads/Ministrstvo/dediscina/register/arcchip.pdf>.
  40. V případě zničení původního objektu také mohou posloužit jako „dokumentace existence“ originálu nebo být podkladem k jeho „znovuvytvoření“, ovšem již bez historické hodnoty.
  41. TAMMARO, Anna Maria, 2006. IT profiles and curricula for digital libraries in Europe.In Proceedings of the Libraries in the Digital Age (LIDA) conference, 2006 [online]. Dubrovnik: LIDA, 2009 [cit. 2012-05-08]. Dostupný ze SPaceUnipr (SPace Università degli Studi di Parma): <http://dspace-unipr.cilea.it/bitstream/1889/1185/1/Tammaro_LIDA_2006.pdf>.
  42. KIRCHHOFF, Thomas; SCHWEIBENZ, Werner; SIEGLERSCHMIDT, Jörn. Archives, libraries, museums and the spell of ubiquitous knowledge. Arch Sci [online]. 2008, vol. 8, s. 251-266. ISSN 0305-4403. Dostupný také z WWW: <http://www.intelyway.com/administrator/arhivi/Vid_Gajsek-MUZEJI/Archives,%20libraries,%20museums%20and%20the%20spell%20of%20ubiquitous%20knowledge.pdf>.
  43. Prostřednictvím migrace digitálních dat, jejich emulace, vytváření infrastruktury trvalé identifikace, metadatových schémat, formátové strategie, autentifikace dokumentu a dalších metod a technik. Viz CUBR, L. Dlouhodobá ochrana digitálních dokumentů, 2010, s. 5.
  44. MANŽUCH, Z. Digitization and communication of memory : from theory to practice, 2009.
  45. Cit. ASSMANN, Jan. Kul´turnaya pamiat´: pis´mo, pamiat´o proshlom i politicheskaya identichnost´ v vysokih kul´turah krevnosti. [Cultural Memory: literacy, memory of the past and politoval identity in the high cultures of antiquity.]. Moskva: Yaziky slavjanskou kul´tury.
  46. MANŽUCH, Z. Digitization and communication of memory : from theory to practice, 2009.
  47. MANŽUCH, tamtéž.
  48. DALBELLO, Marija, Institutional Shaping of Cultural Memory: Digital Library as Enviroment for textual Transmission, 2004.
  49. SOMERVILLE, Mary M. a Dana ECHOHAWK. Recuerdos Hablados/Memories Spoken: Toward the Co-Creation of Digital Knowledge with Community Significance. Library Trends [online]. Spring 2011, vol. 59, No. 4, pp. 650–662 . [cit. 2012-11-20]. Dostupný z databáze Proquest: <http://search.proquest.com/docview/868866506/fulltextPDF?accountid=35514>.
  50. Memory of the World General Guidelines to Safeguard Documentery Heritage.
  51. Guidelines for Digitization Projects for collections and holdings in the public domain, particularly those held by libraries and archives.
  52. Jak potvrzuje např. DIEKEMA, Anne R. et al. Teaching Use of Digital Primary Sources for K-12 Settings. D-Lib Magazine: The Magazine of Digital Library Research [online]. 2011, vol. 17, No. 3/4. [cit. 2012-05-06]. ISSN 1082-9873. Dostupný z World Wide Web: <http://www.dlib.org/dlib/march11/diekema/03diekema.html >.
  53. Více o této tématice např. DIEKEMA, Anne nebo CLEARY, Patricia a David NEUMANN. The Challenges of Primary Sources, Collaboration, and the K-16 Elizabeth Murray Project. The History Teacher [online]. 2009, vol. 43, no. 1, s. 67-86 [cit. 2012-02-03].ISSN 0018-2745. Dostupný také z World Wide Web: <http://www.historycooperative.org/journals/ht/43.1/cleary.html>.
Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
VORLÍČKOVÁ, Blanka. Systémy kulturního dědictví jako nástroje zpřístupnění tohoto dědictví v elektronickém prostředí. Ikaros [online]. 2012, ročník 16, číslo 12 [cit. 2018-11-12]. urn:nbn:cz:ik-14005. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/14005

automaticky generované reklamy
registration login password