Náš příběh by mohl začít tak, jak jsme zvyklí z pohádek: Před mnoha a mnoha lety (a tím pohádka končí), kdy byl svět rozdělen na dva nepřátelské tábory. V jednom z nich žili nenávistní vykořisťovatelé. Zkrátka kapitalisté. Druhý tábor, o němž jsme si měli myslet, že je totéž co ráj, jsme jsme obývali my. Jediná, resp. ne zdaleka jediná nevýhoda tohoto uspořádání spočívala v tom, že za okny vládla třesknutá zima. Zuřila totiž studená válka, i když poslední dobou jsme to tolik necítili, ale byla tam a to stačilo. Jako kdyby studená válka sama o sobě nestačila. V obou táborech se ještě navíc vůdcové intenzivně připravovali na konflikt, ve kterém mělo být všem pěkně horko, a proto každou chvíli hrozilo, že pokud se některý z vůdců špatně vyspí, budeme mnohem blíže konci světa.

Okolo roku 1989 se ráj rozpadl a zbyl jen zlý kapitalismus a trosky ráje. Chtělo by se volat sláva: studená válka skončila a na tu skutečnou přece už vůbec nikdo nemůže pomyslet. Chyba! Právě tím, jak byla porušena rovnováha mezi zlem a dobrem, došlo k tomu, že jedna ze soupeřících stran se dostala navrch, a začala se chovat stejně jako každý vítěz. Místo pomoci poraženým postupuje přesně podle historické logiky, čili podrobuje dobytá území.

Tak se stalo, že ekonomicky bohaté země začaly exportovat do států bývalých nepřátel (zde je míněna i Česká republika), kde je k dispozici levná pracovní síla, zastaralé technologie a přesouvat ekologicky náročné výroby. Toto všechno je v pořádku, a jak jsem již řekl, také logické. V rámci objektivity je třeba dodat, že se nevyváží jenom zastaralé a neekologické výrobky. Čas od času je povolen dovoz moderních technologií. Můj skepticismus vychází ze zkušeností z oblasti výpočetní techniky, která je totiž v pojetí vítězů ekvivalentem zbraním. Pokud si tedy chcete koupit výkonný počítač, musíte žádat o povolení americkou vládu a obdržíte je jenom pro zařízení do určitého výkonu. Překročí-li stanovenou hranici, nemá ani smysl se ani o to pokoušet. Navíc majitel počítače musí podepsat prohlášení, že mj. na něm nevytvoří účet lidem z vyjmenovaných třetích zemí.

Situace okolo počítačů se trochu zlepšila minulý rok, kdy byly posunuty výkonnostní hranice pro vývoz. Mnohem horší situace panuje ovšem v případě šifrovacích technologií, které jsou tím pravým důvodem, proč jsem se dal do psaní tohoto článku. V této oblasti vládne v USA, kde vzniká většina těchto technologií, boj mezi společnostmi vyrábějící software a vládou. Firmám fakt, že vláda povoluje vývoz výrobků s délkou šifrovacího klíče odpovídajícímu 40 bitům klíče DES, komplikuje život, neboť tímto zařízení jim zvyšuje náklady a znemožňuje spolupráci jejich programů a počítačů v USA i v zahraničí. Na druhé straně se vláda brání povolit vývoz kvalitnějších šifer s tím, že by je mohli zneužít teroristé a jiní extremisté. Tento argument považuji za pokrytecký. Teroristé si šifrovací technologie opatří i přes kladené překážky. Hlavním důvodem se zdá tedy to, že by vláda přišla o možnost dekódovat přenášené údaje. A vláda ráda všechno ví. Nepotřebuje, aby si mohli obyvatelé mezi sebou svobodně povídat. To by mohlo vést k jejímu svržení. Takže přesto, že vláda veřejně deklaruje hesla jako "svoboda" a "lidská práva", skutečnost je poněkud jiná.

Jen doufám, že taková snaha vlád - a mám na mysli především vládu americkou - nepovede k úplnému vítězství v této 3. světové válce, která probíhá na půdě technologií. Soudím, že takový výsledek by mohl znamenat návrat k roku 1984 (George Orwell) v celosvětovém měřítku, a nejenom v podobě, jakou jsme zažili v našem socialistickém táboře.