Ve dnech 15. - 16. listopadu se v pražském hotelu Ambassador konal další ročník již tradičních setkání předních českých i evropských intelektuálů, které pod názvem Obecná porada převzatým z díla J.A. Komenského a nesoucím se v duchu jeho odkazu, pořádá nadace Pangea. Organizátorům se podařilo vtěsnat do dvou konferenčních dnů skutečně zajímavý výběr témat, která nejlépe charakterizují 20. století a především úvahy o jeho přínosu příštím generacím.

Ve "vizuální zkratce 20. století" a nakonec i "sedminásobné reflexi 20. století", jak byly nazvány dva hlavní bloky proslovů, se řečníci často zaobírali otázkou dějin a především významných milníků naší historie: roky 1918, 1938, 1948, 1968 a 1989. Naštěstí se v reflexích těchto významných historických dat neopakovala omílaná slova o statečném boji Čechů za svobodu a samostatnost ani plačtivé výčitky o zradě a záludných dohodách o nás bez nás. Přestože události na území, které nyní nazýváme Česká republika, ovlivňovalo a ovlivňuje jeho geopolitické okolí, nelze vždy mluvit o statečnosti Čechů a zradách okolí. Koneckonců zaznělo to i v debatách během konference, že Češi mají tendenci nejen k heroickým výkonům a schopnosti semknutí, ale také k sebelítosti a sebemrskačství. Samotný vznik samostatného Československa spíše "dostali darem" než krvavým bojem a především je to také počátek monoetnických státních útvarů na území bývalého Rakouska-Uherska. Ač tedy byly roky 1938-1989 pro český národ jakkoli těžké, nelze přehlížet skutečnost, že toto období charakterizuje řada neřešených etnických problémů. Formou etnického očišťování národa a v sériích odsunů (Židé, Němci, Slováci a naposledy Rómové) se nám podařilo vybudovat homogenní národ, ve kterém "češi nakonec zůstali sami". Morální rozklad společnosti, který podle mluvčích nastal po Mnichovu, tedy zahrnoval i takto nerozumné řešení národnostních svárů, jehož následky pravděpodobně předáváme dalšímu století i generaci.

V souvislosti s výše uvedenými kritickými pohledy na naši minulost, mám pochybnosti o reflexích "sametového roku" 1989. Tento rok je pořád chápán jako milník značící obrovský převrat ve společnosti a není podroben takové kritice a odmytizování jako "milníky" jiné, roky 1918, 1938 a 1948. Kritika transformace českého průmyslu, privatizace a především morálka a bezúhonnost decizivních složek společnosti (vláda, vysoký management apod.) tak nesměle zaznívala pouze v kuloárních diskusích.

Velmi výraznou výzvou letošní Obecné porady je důraz na vzdělanost (často spojované s morálkou), vzdělání a vědění ve společnosti, jako nejdůležitějšího faktoru ovlivňujícího úspěšnost naší transformace, efektivitu průmyslu i podobu budoucích generací a společnosti obecně. Toto vědění jako osmyslnění kultury v nejširším slova smyslu záleží na perspektivě, s jakou kulturu nahlížíme: ve smyslu komunit, republiky, středoevropského regionu nebo Evropy. Mnozí z řečníků i diskutérů především poukázali na iluzi vysoké vzdělanosti národa (i když musím dodat, že mnozí jí stále podléhají), kdy klademe důraz místo na vědění, chápání a schopnosti praktického využití nabitých vědomostí, spíše na opakování faktů a údajů. Jeden z diskusních bloků byl proto věnován vzdělávání a reformě školského systému.

S důrazem na vzdělání a vědění úzce souvisí i význam vědy, který vyzdvihl např. Rudolf Zahradník, ale i jiní mluvčí během konference. Významné vědecké osobnosti dnešní vláda ignoruje a společnost nedostatečně uznává. Podpora vědy a výzkumu vždy stojí na jednom z posledních míst a dnešní politici a jiní, kdo činí rozhodnutí (manažeři) se neradí s vědci.

V rozpravě o stavu společnosti na konci tohoto století nemohla chybět také otázka morálky a duchovní dimenze české kultury, ke kterým se kromě Tomáše Halíka četně vraceli i ostatní účastníci Obecné porady. Duchovní hodnoty se u nás podle mluvčích projevují netradičními způsoby a často se religiozita přenáší z institucí do soukromé sféry. Tento jev nazývá Tomáš Halík "plachou zbožností v Čechách".

Možná to vypadá na první pohled nelogicky, že se porady o poselství příštímu století nezúčastnila převaha inženýrů zabývajících se výpočetní a komunikační technikou. Mezi zástupci z oblasti IT se - pro mě logicky - totiž místo technokratů a milovníků všeho elektronického objevili manažeři, na nichž především záleží úspěch transformace na informační společnost. Koneckonců, celková tvář Obecné porady se více klonila ke komunikaci a ne prezentaci názorů jednoho pasivnímu publiku za pomoci prostředků nejmodernější techniky, která tak často dovede vytvořit (obranou?) bariéru mezi přednášejícím a publikem. Posedlost rychlostí a výkonem totiž často zaslepuje mnohé nadšence informačními a komunikačními technologiemi, kteří nevidí potřebu současného odlišení skutečné potřeby od komerčních tlaků, zaostávání některých sociálních skupin a nutnost integrovat tyto nároky do přípravy pracovníků (vzdělávání, trénink, rekvalifikace). V příspěvcích z oblasti vývoje IC technologií tedy především zazněl důraz na lidský kapitál jako klíčový faktor vzniku inovací a změn, předávání vizí, kvalitního řízení a rozvoje firmy. Ne náhodou se opět dostáváme k významu vzdělání pro nároky informační společnosti.

Cílem Obecné porady bylo nejen umožnit setkání a vzájemnou výměnu názorů jedinců z různých profesních oblastí, ale také formulovat výzvy budoucnosti, jakými by se měla zabývat naše společnost. Jaké to tedy jsou?

1. Podnikatelská etika a morálka (odpovědnost, motivace k vytváření bohatství pro budoucnost nikoli pouze osobní prospěch, korektní jednání, důvěryhodnost, odpovědnost k životnímu prostředí, zákonnost a úcta k cizí práci a majetku)

2. Řešení problémů, vzdělávání a vytváření společensko kulturního prostředí v rámci evropského regionu. S tím souvisí i pochopení rozdílů mezi kulturami, které bude mít nutně dopad i na manažerskou práci.

3. Digitalizace společnosti

4. Ztráta identity související s problémem autority, závislosti ve vztazích, osamělostí, nedostatkem sebedůvěry a pasivitou. Společnost, národ nebo jedinec potřebují vize, objektivitu, nezávislost a zapojení odborníků do tohoto procesu "terapie".

5. Neidealizovat minulost, nemít skepsi z přítomnosti a nevzdat vize budoucnosti

6. Kultura (silná výzva na změnu prostředí i konkrétních politiků, systém vzdělávání, legislativní zázemí, politickou etiku)

7. Informační společnost

8. Globalizace ("Jsme odsouzeni ke globalizaci")

9. Role duchovních elit na politické scéně a životě společnosti

10. Rovné příležitosti (včetně spravedlivých konkurzů na určitá místa, přesné měření kvality a efektivity)

11. Zákony a jejich prosazování

12. Občanská společnost versus rozhodování politiků na základě partajní disciplíny

13. Přílišný protekcionismus (škola, rodina)

14. Přírodní prostředí (nerovnováha v přírodě, problém environmentálního uprchlictví, nové stěhování národů, nutno zahrnout do vzdělání)

15. Role vědy a základního výzkumu, investice do vzdělávání