Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Státní technická knihovna v letech 1945-1990

Čas nutný k přečtení
58 minut
Již přečteno

Státní technická knihovna v letech 1945-1990

0 comments
Anglicky
English title: 
State Technical Library from 1945 to 1990
English abstract: 
<p>The article describes the history of State Technical Library from 1945 to 1990. It contains a chronological account of important events, provides information about the Technical Documentation Centre and also focuses on Klementinum in which the library was housed and on the construction of storage facilities outside the city centre. Main statistical data about the library in this period are provided. The article also contains two appendices: Report about the seizure of the premises of the library by the Soviet troops in 1968 and The list of library directors from 1945 to 2007. </p>
Autoři: 

Úvod

Článek navazuje na stať o vzniku a vývoji Státní technické knihovny (STK) v letech 1718-1945 publikovaný v časopise Národní knihovna v roce 2004 [1]. Zachycuje některé stránky činnosti STK v období, které bylo v její 290leté historii, zejména od 60. let 20. stol. jedno z nejobtížnějších. Absolutní vyčerpanost prostorů pro fondy, dožívající technické vybavení východního křídla Klementina, adaptovaného ve 30. letech 20. stol., naprosto nedostatečné vytápění rozsáhlých protorů a v neposlední řadě podřízené postavení v organizaci zvané Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací (ÚVTEI) v letech 1966-1990 způsobovaly velké problémy a těžkosti, které tehdejší kolektiv pracovníků STK obětavě překonával.

Přesto knihovna poskytovala tradiční služby svým uživatelům v rozsahu největším v celé své dosavadní historii, prostorově zabezpečila fondy knihovny na řadu dalších let a její postavení ústřední knihovny sítě technických knihoven ve smyslu tehdy platného knihovnického zákona [2] bylo pro aktivní a iniciativní přístup k řešení společných problémů (např. nedostatek deviz na nákup zahraniční literatury, školení a výchova knihovníků a informačních pracovníků, zavádění automatizace ad.) uznáváno a respektováno.

Historie 1945 – 1990 v datech

1945 Dnem 12. 5. byl pověřen funkcí zatímního správce KVŠT Jiří Max, vrchní rada archivní a knihovní služby, v r. 1946 povýšený na vládního radu. Jedním z jeho prvních rozhodnutí bylo zabrání prostorů v severovýchodním rohu Klementina, kde za války sídlil archeologický seminář německé univerzity.
1946 Dnem 31. 5. zřídilo ministerstvo školství jako nové oddělení knihovny v KVŠT Technické dokumentační středisko. V následujících měsících došlo k dohodě mezi ministerstvem školství a Čs. závody kovodělnými a strojírenskými o zřízení společného útvaru s názvem Technické dokumentační středisko, které zahájilo svoji činnost 1. 11. 1946 s 10 pracovníky.
1953 Ministerstvo školství a kultury vydává statut Knihovny vysokých škol technických, první statut knihovny jako samostatné instituce nezávislé na vysokých školách. Určuje jí mimo jiné poslání ústřední technické knihovny Československa.
1954 Technické dokumentační středisko, které se od 1. 1. 1951 změnilo na Čs. ústav pro technickou a hospodářskou dokumentaci, se od 1. 1. organizačně opět začleňuje do KVŠT jako bibliografický odbor. Do KVŠT přechází rovněž fond firemní literatury, jehož další tvorba a využívání se stává složkou činnosti knihovny. Z druhé části ČsÚTHD vzniká Ústav pro technické a ekonomické informace.
1959 Po vydání nového knihovnického zákona č. 53/1959 Sb. se KVŠT ujímá funkce ústřední knihovny sítě technických knihoven existujících a vytvářených v průmyslových podnicích a závodech.
1960 Od 1. 3. přechází KVŠT z resortu ministerstva školství do resortu ústředního orgánu, který měl v l. 1959-1990 v Československu na starosti rozvoj vědy a techniky (výbor, komise, ministerstvo) a mění název na Státní technická knihovna. Současně se přeřazuje do tohoto resortu také Ústav pro technické a ekonomické informace, do kterého se organizačně začleňuje bibliografický odbor KVŠT (tj. původní TDS, které při všech organizačních změnách sídlilo stále v severovýchodním rohu Klementina).
1965 Po dlouhých jednáních se knihovně podařilo získat prostor v přízemí východního křídla Klementina situovaný pod velkou studovnou v 1. patře a sklady ve 2. patře a podkroví. Přestavbou na sklad fondů získává knihovna prostory pro svoje fondy na dobu cca deseti let.
1966 Ústřední orgán pro vědu a techniku zřizuje od 1. 4. novou administrativní instituci s názvem Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací. Jeho hlavním organizačními složkami se stávají Státní technická knihovna a Ústav pro technické a ekonomické informace. V STK se opět spojují funkce knihovny a informačních služeb na bázi sekundárních fondů, vzniklé jako původní TDS.
1967 V STK se zahajují práce na prvních projektech automatizace některých dílčích informačních systémů, z nichž byly realizovány bibliografické přehledy 1967, ústřední evidence překladů 1969, později ústřední evidence výzkumných zpráv a zahraničních cest.
1968 K 250. výročí vzniku knihovny jí byl udělen Řád republiky, který předal delegaci knihovny na pražském hradě prezident republiky Ludvík Svoboda dne 16. 12. 1968. V srpnu 1968 bylo Klementinum okupováno sovětskými vojáky (viz příl. č. 1).
1972 Realizuje se projekt vybavení obou studoven a dalších prostorů pro čtenáře novým účelovým nábytkem. Toto nové vybavení umožňuje zpřístupnit podstatně větší počet titulů běžného a předchozího ročníku docházejících časopisů volným přístupem čtenářů ve velké studovně, než tomu bylo dříve v malé studovně, ve které se zřizuje nová studovna bibliografických a referátových informačních pramenů.
1974/5 Rozšiřují se reprografické laboratoře na celý prostor mezipatra východního křídla Klementina a tím služby poskytované jak v osobním, tak písemném styku.
1974-81 Výstavbou depozitních skladů v Praze 4-Písnici (jeden objekt pro 100 000 sv.) a ve Lhotě u Dolních Břežan (dva objekty, každý pro 200 000 sv.) řeší knihovna problém nedostatku skladových ploch na dalších deset let. Pozemek ve Lhotě u Dolních Břežan poskytuje prostor pro pozdější výstavbu dalších objektů.
1979 Umístění narůstajícího počtu pracovníků řeší knihovna výstavbou osmi kanceláří v části skladového prostoru v podkroví.
1981 Problém dopravy fondů mezi sklady a obslužnými místy půjčovnou a studovnou, vyřešený v r. 1935 horizontálně-vertikálním dopravníkem a malým nákladním výtahem, které dosloužily, se řeší tehdy jediným dostupným prostředkem: zřízením osobního výtahu, přizpůsobeného svými rozměry stávající šachtě dřívějšího nákladního výtahu.
1983 V knihovně se instaluje terminal počítače Siemens databázového centra „Ústřední technická základna UVTEI“. Rešeršní služby knihovny se rozšiřují o strojové rešerše z bází dat vystavovaných tímto centrem.
1984-87 Je provedena kompletní rekonstrukce nízkého napětí 120/220 V, která jednak řeší bezpečnostní problémy, jednak poskytuje základní předpoklad vybavování knihovny výpočetní a reprografickou technikou.
1986 Knihovna získává první dva osobní počítače.
1989 Knihovna se vybavuje lokální sítí počítačů Novell NetWare 2.15, která má čtyři file servery s disky 380 MB a 52 pracovních stanic
1990/1991 Knihovna se delimituje z resortu ministerstva hospodářství do resortu ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Toto ministerstvo vydává zřizovací listinu č.j. 12170/91-3 z 11.2.1991, kterou se od 1. 2. 1991 zřizuje Státní technická knihovna jako rozpočtová, od 1. 1. 2001 příspěvková organizace MŠMT.

Technické dokumentační středisko

V r. 1944 vypsala Česká technická akademie (před r. 1939 a po r. 1945 Masarykova akademie práce, dále též MAP) literární soutěž na téma „Návrh na vybudování organisace technického dokumentačního střediska pro výzkum technické literatury“. V této soutěži získala první cenu práce ing. Sávy Medonose (2. 2. 1915 - 21. 2. 1985) [3], která se stala podkladem pro další jednání a rozpracování realizace.

V KVŠT existoval již před r. 1945 záměr rozšířit knihovnu o nové dokumentační oddělení, což bylo mimo jiné důvodem pro zabrání prostorů v severovýchodním rohu Klementina v květnu 1945 po zrušené německé univerzitě.

Dne 22. 5. 1945 byl do knihovny přijat ing. Sáva Medonos s úkolem zajistit přípravné práce k vytvoření dokumentačního oddělení či Technického dokumentačního střediska (TDS) a současně zpracovávat rešerše a zodpovídat dotazy uživatelů-techniků z průmyslu. Úzké kontakty mezi knihovnou a průmyslem byly navázány 31. 8. 1945 pravděpodobně z iniciativy Jaroslava Kliky, vedoucího knihovny Báňské a hutní a.s. Výše citovaný návrh ing. Medonose se stal základem návrhu na zřízení Technického dokumentačního střediska, který předložilo presidium Masarykovy akademie práce ministerstvu školství v únoru 1946. Návrhu předcházela iniciativa Technického sboru Ústřední rady odborů návrhem podaným v r. 1945 ministerstvu průmyslu projednat s MAP otázku zřízení TDS. Iniciátorem byl pravděpodobně Jaroslav Klika.

Dne 5. 3. 1946 svolala poprvé KVŠT knihovníky tehdy již znárodněného průmyslu, aby se s nimi poradila a dohodla o spolupráci.

Dne 31. 5. 1946 zřídilo ministerstvo školství Technické dokumentační středisko jako oddělení knihovny pod vedením ing. Medonose.

Na podzim 1946 rozhodl ústřední ředitel Čs. závodů kovodělných a strojírenských soustředit dokumentační službu v oboru strojírenství, prováděnou v literárních odděleních Škodových závodů, Zbrojovky Brno a Českomoravských strojíren, do společného dokumentačního střediska kovoprůmyslu. Bezprostředně poté byla uzavřena dohoda mezi ministerstvem školství a Čs. závody kovodělnými a strojírenskými o ustanovení útvaru s názvem Technické dokumentační středisko. Ministerstvo školství dalo k dispozici zařízené místnosti KVŠT, její fondy knih a časopisů a zařízené fotografické dílny, Čs. závody kovodělné a strojírenské se zavázaly hradit mzdy pracovníků a příslušnou část režie. Takto vzniklé TDS zahájilo svoji činnost v severovýchodním křídle Klementina od 1. 11. 1946 s 10 pracovníky; jejich počet vzrostl do r. 1953 na více než 100.

Po zrušení generálního ředitelství Čs. závodů těžkého strojírenství (dříve Čs. závody kovodělné a strojírenské) převzal finanční závazky vůči Technickému dokumentačnímu středisku od 1. 9. 1949 Ústřední svaz průmyslu (ÚSP). Současně byl do TDS začleněn dokumentační referát Ústavu lidské práce. Po likvidaci ÚSP v r. 1950 bylo k 1. 1. 1951 TDS změněno na samostatnou organizaci Čs. ústav pro technickou a hospodářskou dokumentaci (ČsÚTHD) a podřízeno novému ústřednímu orgánu Ústředí výzkumu a technického rozvoje (ÚVTR), zřízenému v r. 1950. Po zrušení ÚVTR k 31. 12. 1951 byl ČsÚTHD podřízen Státnímu úřadu plánovacímu, který rozšířil jeho pracovní náplň po vzoru sovětského Institutu techniko-ekonomičeskoj informacii a přejmenoval jej od 1. 1. 1954 na Ústav pro technické a ekonomické informace (ÚTEIN).

Současně byla od 1. 1. 1954 vyčleněna ze zrušeného ČsÚTHD část zabývající se dokumentací a organizačně začleněna jako nový dokumentační odbor do KVŠT. ÚTEIN podléhal SÚP až do 28. února 1960, kdy od 1. 3. 1960 byly jak KVŠT, tak ÚTEIN začleněny do resortu Státní komise pro rozvoj vědy a techniky. Jméno KVŠT bylo změněno na Státní technická knihovna a její dokumentační odbor organizačně začleněn zpět do ÚTEINu.

ÚTEIN se po reorganizaci k 1. 1. 1954 přestěhoval na Invalidovnu do provizorních budov St. úřadu statistického, z nichž část obýval též SÚP, později se přestěhoval do Tř. politických vězňů. Dokumentační pracoviště sídlilo stále v Klementinu i po opětném převedení od 1. 3. 1960 z KVŠT do ÚTEINu.

K další změně došlo k 1. 4. 1966, kdy bylo z STK, UTEINu a útvaru pro řízení soustavy VTEI na Státním výboru pro rozvoj vědy a techniky vytvořeno Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací (ÚVTEI). STK se stala úsekem primárních fondů, dokumentační část a některé další činnosti ÚTEINu úsekem sekundárních fondů a ostatní složky ÚTEINu úsekem technických a ekonomických informací. Úseky primárních a sekundárních fondů byly podřízeny témuž vedoucímu, tj. řediteli STK. V úseku sekundárních fondů byl vytvořen z pracovišť dokumentace ÚTEINu a bibliografie STK odbor ústředního dokumentačního fondu (ÚDF) a bibliografie.

V r. 1975 byly úseky primárních a sekundárních fondů sloučeny v úsek jediný s názvem STK, odbor ÚDF a bibliografie byl v r. 1976 přejmenován na odbor sekundárních fondů.

Již před rokem 1966, tj. před vznikem ÚVTEI, byla v r. 1964 změněna pracovní náplň dokumentační složky ÚTEINu. V souvislosti s rozvojem dokumentačního zpracování zahraničních periodik v základních, oborových a odvětvových střediscích vědeckých, technických a ekonomických informací vzniklých po vydání usnesení vlády č. 606/1959, která začala vydávat dokumentační a referátové zpravodaje, bylo v ÚTEINu zastaveno dokumentační zpracování periodik zapůjčovaných z STK a vydávání pěti řad časopisu Přehled technické a hospodářské literatury. Tvorba lístkových kartoték ústředního dokumentačního fondu ÚTEINu, od r. 1966 STK byla pak prováděna výběrem, úpravou a zařazováním záznamů z těchto zpravodajů. Odborní pracovníci dokumentace nadále zpracovávali rešerše na objednávky podniků, ústavů a škol.

V souvislosti s rozšiřováním metody přímého dostupu do zahraničních i domácích bází dat v 80. letech (v r. 1983 byl v STK instalován terminál databázového centra vytvořeného v ÚVTEI pod názvem Ústřední technická základna - ÚTZ) byla tvorba lístkového ÚDF postupně utlumována, až na začátku 90. let zcela zrušena a v r. 1995 kartotéky, které měly v r. 1992 1 900 000 záznamů, fyzicky likvidovány. Informační služby zprostředkované pomocí výpočetní techniky Státní technická knihovna nadále rozvíjí a rozšiřuje a pokračuje tak v naplňování záměrů, pro které byl před více než půl stoletím zřízen útvar s názvem Technické dokumentační středisko.

Prostory v severovýchodním rohu Klementina

Přičlenění těchto prostorů ke KVŠT, nazývaných v STK Klementinum II, se uskutečnilo v květnu 1945 tím, že zatímní správce KVŠT vrchní, později vládní rada Jiří Max je zabral jako prostory uvolněné archeologickým seminářem zrušené německé univerzity. Důvodem byla snaha o vyřešení problémů KVŠT, které se projevily po r. 1935, tj. po nastěhování do nově zadaptovaného východního křídla Klementina, a to:

  • potřeba zřízení nové profesorské čítárny, protože původní za velkou studovnou nebyla pro nepříznivé tepelné poměry i nevhodné umístění využívána,
  • potřeba zřízení větší čítárny časopisů, protože v malé studovně používané pro časopisy nebylo možno zpřístupnit všechny odebírané tituly,
  • záměr zřídit v KVŠT dokumentační oddělení (viz kap. Technické dokumentační středisko),
  • získat služební byt pro správce objektu.

Ve zprávě o činnosti KVŠT za rok 1945 se říká, že „v dohodě s ministerstvem a ústřední správou Klementina zapůjčila KVŠT nově zabrané místnosti několika univerzitním seminářům ... a 4 místnosti Knihovnické sekci Osvětové rady. Semináře se na konci roku odstěhovaly a kromě toho bez výslovné a přímé dohody s vedením ústavu zaujal prof. dr. Tobolka 1 místnost knihovnickými kursy“. S největší pravděpodobností byly zabrány všechny prostory v 1. patře a v přízemí včetně suterénu (po r. 1991 údržbářská dílna STK) a bytu ve zvýšeném přízemí (v 90. letech 20. stol. ubytovací prostory pro hosty Národní knihovny).

V listopadu 1946 při zahájení činnosti Technického dokumentačního střediska věnovala KVŠT všechny nově získané prostory této instituci, takže z jejích původních potřeb a záměrů se uskutečnilo pouze získání bytu domovníka, a to ještě jen dočasně do doby odchodu pracovníka KVŠT p. Palečka do důchodu.

Osvětová rada používala místnosti v přízemí vlevo za velkými železnými vraty. Vyklidila je koncem r. 1948 a místnosti připadly rovněž Technickému dokumentačnímu středisku. V r. 1952 se rozšířily prostory TDS o velkou místnost ve 2. patře [4] a v r. 1961 o prostory v 1. patře používané katedrou knihovnictví [5].

V l. 1954-1960, kdy bylo původní TDS součástí KVŠT jako jeho bibliografický odbor, byly v prostorách Klementina II provedeny tyto stavební úpravy (za finanční a organizátorské účasti Národní knihovny):

  • výměna dřevěných prošlapaných schodů z přízemí do 2. patra za mramorové,
  • instalace dubových prosklených lítacích dveří ve vchodu z průjezdu (v 80. letech nahrazeny hliníkovými),
  • instalace dubových dveří ve všech vchodech z chodby do dílčích areálů místností (členění prostorů na jednotlivé místnosti je zde velice složité) do původních kamenných zárubní,
  • vestavění provizorní kanceláře v okenním výklenku předsíně jednoho z dílčích areálů v 1. patře,
  • zřízení průchodu mezi Klementinem I (tj. původními prostory KVŠT) a Klementinem II, tzv. železné dveře,
  • adaptace velké místnosti ve 2. patře na osm kanceláří s přístupovou chodbou a malým archivem (dvě z kanceláří připadly Národní knihovně).

V l. 1966/67 byla příčkami rozdělena velká místnost v 1. patře s okny do Platnéřské ul. (do r. 1961 používaná katedrou knihovnictví) na dvě menší místnosti s přístupovou chodbou. V období 1966-1990, kdy byla STK součástí Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, používaly některé místnosti v Klementinu II jiné útvary než STK. Po delimitaci STK z ÚVTEI k 1. 2. 1991 se postupně všechny prostory vrátily STK, která dohodou s Národní knihovnou jakožto správcem Klementina vyměnila dvě kanceláře ve 2. patře za areál v přízemí vlevo za železnými vraty. Prostory, zabrané v r. 1945 správcem KVŠT, tak s výjimkou části přízemí používá STK i v 21. století [6].

Přestavby a adaptace ve východním křídle Klementina

Při nastěhování KVŠT do východního křídla Klementina (nyní nazývané Klementinum I) v květnu 1935 představovaly nové prostory trojnásobek rozsahu potřebného pro stávající fond a čtyřnásobek pro počet pracovníků. V důsledku rychlého rozvoje knihovny, zpřístupněné v r. 1945 široké veřejnosti, byly tyto kapacity naplněny již v r. 1952 [7]. Nadále bylo proto nutné usilovat o maximální využití všech prostorů přestavbami a adaptacemi i o získání prostorů dalších v Klementinu i mimo ně.

Skladové plochy vybudované při adaptaci ve 30. letech zahrnovaly prostory nad velkou studovnou ve 2. patře a v podkroví. Regálovou konstrukcí byl však vybaven pouze sklad ve 2. patře, vybavení podkroví nebylo provedeno z důvodu tlaku orgánů financujících adaptace na úspory finančních prostředků. Prázdný prostor skladu v podkroví byl vybaven regálovu konstrukcí až v r. 1949, kdy už sklad ve 2. patře byl zcela zaplněn. Regálová konstrukce musela být přizpůsobena stavebnímu charakteru tohoto prostoru tak, že uličkou byly odděleny výškové regály na dvou třetinách podlahové plochy od nízkých regálů umístěných mezi šikmými nosníky střechy u oken do nádvoří.

Když byl v r. 1952 i tento sklad naplněn, byl vybudován sklad pro nevázané časopisy v mezipatře v prostoru zrušeného bufetu s použitím volného prostoru u točitých schodů nazývaného podpalubí. Ve výročních zprávách knihovny se od tohoto roku pravidelně opakují stížnosti na katastrofální nedostatek skladovacích ploch. O naléhavosti a obtížnosti řešení tohoto problému svědčí mimo jiné to, že historický fond z let 1718-1913 v počtu cca 40 000 svazků byl v r. 1963 provizorně složen na hromady ve sklepení budovy býv. Českého sněmu ve Sněmovní ulici na Malé Straně. Dočasné řešení přineslo postavení knih a vázaných časopisů na policích hřbety nahoru, což zvyšuje kapacitu regálů zhruba o jednu třetinu. V r. 1961 byla částečně zvětšena kapacita skladu v podkroví zúžením několika uliček a přidáním jedné řady oboustranných regálů.

Dalším, a to podstatným rozšířením skladovacích prostorů KVŠT bylo získání přízemí pod velkou studovnou, které při adaptaci ve 30. letech nebylo knihovně přiděleno. Dislokační dohodou mezi Státní komisí pro rozvoj a koordinaci vědy a techniky, tehdejším nadřízeným orgánem STK, a ministerstvem školství a kultury byly STK přiděleny ve II. pol. r. 1964 2 místnosti v přízemí východního traktu Klementina s cílem adaptačně je upravit na sklad fondů. Tento prostor byl v té době rozdělen příčkami na chodbu, dvě velké a jednu malou místnost. Jedna z těchto místností byla knihovnou používána již před r. 1964, a to pracovištěm firemní literatury

Provedení adaptace bylo zadáno Pražskému stavebnímu podniku Praha 1. Při zpracování projektu bylo nutné vyřešit problém, zda je možné zbourat dělicí zeď, která se zdála být nosnou, a vyhovět tak požadavku památkářů, aby při adaptaci byl dán prostoru původní architektonický ráz. Odborná expertíza zbourání zdi povolila. Rozdílnost úrovně podlah mezi stávajícími prostory KVŠT a nově adaptovaným prostorem bylo nutné vyřešit šikmým nájezdem mezi vchodem do skladu a úrovní podlahy skladu pro zajištění dopravy vozíků s knihami k výtahu v prostoru před skladem.

V říjnu 1964 se pracoviště firemní literatury přestěhovalo provizorně do místností v jižním křídle Klementina v 1. patře (pro veřejnost bylo odd. uzavřeno a fungovalo pouze ve výpůjčním styku písemně). V r. 1965 byla provedena přestavba na sklad fondů vybavený dvoupodlažní ocelovou regálovou konstrukcí. Za prostorem skladu ve vstupní hale vchodu z východního křídla byla vybudována hygienická zařízení včetně sprchového koutu.

V následujícím roce sem bylo přemístěno 40 000 svazků historického fondu z provizorního umístění ve sklepě ve Sněmovní ul. (svazky napadené plísní byly ošetřeny a zachráněny).

V r. 1968 byly instalovány dva malé nákladní výtahy pro dopravu knih mezi 1. a 2. podlažím, provizorní potrubní pošta s použitím dvou vysavačů a potrubí původně určeného pro spojení mezi půjčovnami KVŠT a Národní knihovny a sklad zaplněn dalšími 77 000 svazky. Když i tento sklad se koncem 60. let naplnil rozsáhlými přírůstky fondů (roční přírůstek se pohyboval mezi 20 až 30 000 svazků), vznikla v STK myšlenka řešit problém skladových prostorů výstavbou depozitních skladů v blízkém okolí Prahy. (O realizaci výstavby depozitních skladů pojednává následující kapitola.)

Dalším problémem, který vyžadoval řešení, byla doprava literatury mezi obslužnými místy a sklady a doprava objednávek na literaturu z půjčovny do skladů. Původní zařízení ze 30. let, tj. horizontálně-vertikální dopravník, malý nákladní výtah a potrubní pošta byly koncem 50. let již značně poruchové.

Horizontálně-vertikální dopravník byl používán do r. 1961. Jeho provoz byl zastaven zejména proto, že těžké kovové koše zavěšené na dopravním pásu u stropů ohrožovaly padáním bezpečnost pracovníků. Rekonstrukce, kterou se podařilo zajistit v r. 1968, nebyla úspěšná, dopravník nebyl ani nadále používán a při adaptačních pracech v dalších letech byl demontován.

Ruční nákladní výtah na knihy, motorizovaný v r. 1938, byl rekonstruován instalací nového motoru a nové větší dřevěné skříně v r. 1961. Protože byl po odstavení transportéru jediným dopravním prostředkem pro dopravu literatury ze čtyř skladů do půjčovny a studovny, byl trvale přetěžován a v důsledku toho často mimo provoz. Doprava literatury „řetězem“ pracovníků nebo ze skladu ve 2. patře vozíky osobním výtahem do 1. patra nebyla žádnou výjimkou. Problém byl vyřešen v r. 1981, kdy byl dán v místě nákladního výtahu do provozu osobní výtah přizpůsobený svými rozměry šachtě dřívějšího nákladního výtahu rozšířené tak, jak to stavební konstrukce budovy umožnila. Při této adaptaci byla v přízemí demontována strojovna zrušeného transportéru a postavena zde místnost zvaná „překladiště“ (oknem do nádvoří se nakládají a vykládají přepravky s knihami z depozitních skladů).

Potrubní pošta včetně provizorní větve do skladu v přízemí sloužila díky pečlivé údržbě hospodářského správce STK p. Bedřicha Hušnera s přestávkami až do začátku 80. let. Instalaci nové potrubní pošty se podařilo realizovat v r. 1982 dodávkou podniku Sedlčanské strojírny [8].

Pracovištěm, které obtížně hledalo trvalé umístění v prostorách v Klementinu, bylo oddělení (v některých obdobích odbor nebo oddělení, v l. 1971-1984 dvě oddělení) firemní literatury (FL). Toto pracoviště vzniklo v Technickém dokumentačním středisku jako zprostředkovatel informací z kapitalistické ciziny pro československé národní podniky, kterým přímý styk s cizinou nebyl povolen. Když se od 1. 1. 1954 stalo TDS, resp. dokumentační část ČsÚTHD, bibliografickým odborem KVŠT, stala se firemní literatura trvalou organizační složkou knihovny.

Při opětovném vyčlenění dokumentačního pracoviště z KVŠT a jeho začlenění do Ústavu pro technické a ekonomické informace od 1. 3. 1960 připadly prostory v Klementinu II tomuto ústavu a pracoviště firemní literatury jako součást KVŠT resp. STK se muselo odtud vystěhovat. Řešení se našlo jeho umístěním v přízemí východního traktu Klementina (viz odstavce o zřízení skladu STK v těchto prostorách v l. 1965/66), které bylo v té době dosud zaplněno kopiemi antických soch a knihovnou ústavu klasické archeologie Univerzity Karlovy. Další provizorní umístění v 1. patře jižního traktu Klementina (vchod z průjezdu do Karlovy ulice) od října 1964 skončilo na přání správce objektu Národní knihovny v r. 1966 a STK neměla jinou možnost než umístit pracoviště firemní literatury v části velké studovny.

Získat prostory v Praze pro zřízení detašovaného pracoviště STK bylo téměř neřešitelným problémem. Podařilo se to až koncem r. 1967 tak, že začátkem roku 1968 se odd. FL přestěhovalo do Kulturního domu v Praze-Bohnicích. Již v r. 1971 však muselo tento dům ve 2. pol. června opustit.

Když byla v r. 1966 zřízena nová organizace Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, v níž se pod společným vedením sešly jak STK, tak UTEIN, připadlo dokumentační pracoviště v Klementinu II opět STK. STK se podařilo uspořádat obsazení prostorů v Klementinu II tak, že pracovníci FL se umístili zde, fond FL, v té době již velice rozsáhlý (500 000 jednotek), bylo však nutno opět umístit ve velké studovně.

V r. 1972 v souvislosti se změnou funkcí velké a malé studovny [9] byly kartotéky ústředního dokumentačního fondu přestěhovány ze dvou velkých místností v 1. patře Klementina II na chodbu před malou studovnu, byla zrušena speciální studovna dokumentačního fondu v prostřední velké místnosti (s balkonem) v 1. patře Klementina II, protože její funkci převzala malá studovna v Klementinu I, a do těchto prostorů definitivně umístěn sklad FL i většina pracovníků.

V prostorách pro služby uživatelům bylo podstatnou změnou a zlepšením služeb rozšíření počtu volně přístupných titulů časopisů běžného a předchozího ročníku z 600 na 2 000 jejich přemístěním z malé studovny do dvou řad oboustranných regálů umístěných uprostřed prostoru velké studovny [10].

Projekt a výroba tohoto speciálního souboru nábytku pro nové vybavení prostorů služeb probíhaly v l. 1969-1971, instalace a uvedení do provozu v l. 1972-1973. Do nového souboru nábytku patřily výše uvedené dřevěné regály pro velkou studovnu a dále nástěnné regály do malé studovny, všechny čtenářské stoly ve velké i malé studovně, nové výpůjční a informační pulty a kartotékové skříně v hale služeb, obslužný pult v malé studovně, velké zrcadlo a lavice pro čtenáře v šatně v přízemí a několik informačních panelů.

Z původního vybavení z r. 1935 zůstal pouze obslužný pult ve velké studovně a čtenářská křesla, která svou konstrukcí otáčecí sedací plochy na pevném základě byla (a jsou i na zač. 21. stol.) plně vyhovující [11]. Nedořešeno jak technicky, tak architektonicky zůstalo osvětlení regálů ve velké studovně. Dořešit tento problém umožnila až přestavba nízkého napětí 120/220 V v r. 1985.

Další změnou ve prospěch služeb uživatelům byla instalace velkého reprografického pracoviště v mezipatře Klementina I v r. 1975 namísto skladu nevázaných časopisů zřízeného zde v r. 1952. Jako náhradu za tyto skladové plochy zajistilo ÚVTEI pro STK provizorní depozitní sklad v bývalé drůbežárně v obci Zdibsko u Prahy. Nevázané časopisy byly v Klementinu přemístěny do skladu v přízemí a do Zdibska převezeno cca 50 000 svazků z nejstarší části knižního fondu počínaje signaturou 20.000 [12].

Pouze díky neúnavnému úsilí vedoucí odboru služeb pí. Aleny Bittnerové o to, aby zemědělské družstvo, v jehož areálu se sklad nalézal, zajistilo nepřetržité vytápění skladu i v letních měsících, se podařilo, že literatura zde umístěná přečkala tento pobyt bez úhony. Na podzim 1977 byla přemístěna do nově postaveného depozitního skladu v Praze 4 - Písnici. Při adaptacích prováděných v souvislosti s výstavbou reprografických laboratoří bylo v mezipatře v tzv. podpalubí provedeno oddělení šatny a oddechového koutu pracovníků půjčovny od pracoviště reprografických laboratoří a v podkroví na podestě železného schodiště zřízeno provizorní pracoviště pro přípravu vazby (později použito jako sklad materiálu civilní obrany, kancelář vedoucích pracovníků služeb aj.). Zlepšení prostorových podmínek pro pracovníky STK znamenaly tyto změny:

  • získání velké a malé místnosti v tzv. mostu ve 2. patře Klementina I (tj. obloukového přechodu mezi východním křídlem a Zrcadlovou kaplí) po zrušené státní knihovnické škole a jejich úprava na kanceláře v r. 1950,
  • zřízení garsoniéry pro ubytování ředitele s trvalým pobytem v Brně ve výklenku okna ve 2. patře Klementina I u výtahu v r 1954 (po odchodu tohoto ředitele používáno nadále jako kancelář),
  • postavení dřevěného stanoviště vstupní a výstupní kontroly čtenářů v okenním výklenku v přízemí před hlavním schodištěm v r. 1954 (dříve měla tato kontrola stůl umístěný při chromovaném zábradlí u horního konce hlavního schodiště [13]),
  • zřízení malých kanceláří s dřevěnými stěnami v okenních výklencích u schodů do prostoru tzv. mostu ve 2. patře asi v l. 1956/7,
  • získání (resp. zabrání) v r. 1957 prostoru tzv. mostu v 1. patře, který nebyl Národní knihovnou po stavebních úpravách Klementina pro Universitní, později Státní, dnes Národní knihovnu ve 20. - 30. letech 20. stol. používán. Před stavebními úpravami to byla vstupní místnost do Univerzitní knihovny, ke které vedly točité schody od vstupu z nádvoří pod obloukem „mostu“. Vchod byl zrušen při adaptacích východního křídla pro STK,
  • zřízení kanceláře v podkroví v okenním výklenku u výtahu v r. 1960,
  • rozšíření prostorů půjčovny posunutím výpůjčního pultu do haly katalogů, odstranění neprůhledných skleněných přepážek mezi knihovníky a čtenáři, zřízení pracoviště pro zpracování upomínek odděleného dřevěnou přepážkou od veřejných prostorů a samostatného pultu informací v r. 1966. V prostoru před skladem ve 2. patře byla postavena prosklená přepážka tak, aby vstup do skladu byl mimo pracovní dobu oddělen zamčenými dveřmi od prostorů, kam mohou točitým schodištěm z 1. do 2. patra přijít čtenáři,
  • přestavba dvou velkých místností v přízemí, používaných pro pracovníky a sklady materiálu hospodářské správy STK, převzatých v r. 1966 hospodářskou správou ÚVTEI, dřevěnými i zděnými příčkami na pět kanceláří se vstupní chodbou [14],
  • postavení osmi kanceláří v jedné třetině plochy skladu v podkroví u oken vedoucích do nádvoří (sedm kanceláří o cca 20 m² a jedna kancelář o cca 12 m²), což umožnily rozsáhlé přesuny fondů do nově postavených depozitních skladů. Kolaudace konaná 25. 9. 1979 toto pracoviště vzhledem k jejich obtížné vytopitelnosti charakterizovala jako provizorní s možností použití pracovníky na poloviční úvazky. Instalace akumulačních kamen, pro které byly zřízeny přívody proudu ve všech kancelářích a získána potřebná povolení, se z důvodu nedostatku kamen na trhu podařilo v době zahájení provozu pouze ve třech kancelářích, ostatní kanceláře byly vybaveny až v r. 1995.

Prostor pro stále narůstající rozsah a také provoz hlavního služebního katalogu, umístěného původně v jedné z velkých kanceláří ve 2. patře, byl vyřešen v 50. letech oddělením zvláštního prostoru v prostřední ze tří kanceláří po pravé straně chodby směrem od výtahu ve 2. patře. Až do r. 1965 se vytvářel hlavní katalog na kartách formátu A5 (způsob zavedený dr. Mouchou ve 20. letech) a byl umístěn ve speciálních vysokých kovových kartotékách. Po zavedení linky zpracování ředitelem PhDr. Antonínem Derflem se hlavní katalog vytvářel z jednotných rozmnožených záznamů mezinárodního formátu určených pro všechny druhy katalogů. Kovové kartotéky s katalogem na velkých kartách byly přemístěny na chodbu před skladem ve 2. patře a místnost hlavního katalogu byla vybavena kartotéčními skříněmi na mezinárodní formát. V r. 1973 zde byla instalována elektrická otáčivá kartotéka zn. Zippel. Likvidace tohoto prostoru byla provedena při dalších prostorových změnách v r. 1996.

V kancelářích ve 2. patře po levé straně směrem od výtahu došlo rovněž k úpravám, a to členěním na menší prostory. V 50. letech to bylo rozdělení 1. kanceláře dřevěnou příčkou na menší a větší místnost, v 60. letech oddělení menší kanceláře od sekretariátu ředitele provizorní příčkou, nahrazenou v r. 1979 příčkou zděnou [15].

Z technických problémů představovaly největší a nejzávažnější nebezpečí v 60. - 80. letech zastaralé elektroinstalace a z nich zejména osvětlení velké studovny. V r. 1935 zde byly pod restaurovaným dřevěným stropem instalovány zavěšené koule se žárovkami nahrazené po r. 1945 zářivkami. Pro instalované napětí 120 V nebyl v 60. letech a později na trhu dostatek náhradních dílů a potřebného materiálu a údržbáři jen s velkým vypětím udržovali provoz osvětlení velké studovny v chodu. I tak se mnohokrát stalo, že zářivky pod dřevěným stropem „zahořely“. Až začátkem 80. let se podařilo přimět správce objektu Národní knihovnu, aby usilovala o přestavbu nízkého napětí 120/220 V i ve východním křídle Klementina, protože STK jako nájemce neměla pravomoc takovou akci zorganizovat a financovat. I když technické řešení navržené Okresním stavebním podnikem Beroun - instalaci ramp se zářivkami - se nikomu z účastníků řízení nezdálo být optimální pro památkově chráněný prostor velké studovny, hrozící nebezpečí požáru přimělo účastníky včetně orgánu státní památkové péče v r. 1982 k udělení souhlasu. Vyprojektovaná a schválená rekonstrukce se pak spolu s dalšími prostory jako 1. etapa celé akce uskutečnila až v r. 1984. Další etapy byly realizovány v l. 1985-1987. Rampy se zářivkami byly instalovány i v jiných prostorách, v některých místnostech byly instalovány tehdy dostupné lustry. Nahrazení vhodnějšími osvětlovacími tělesy bylo provedeno po r. 1997, rampy ve velké studovně zůstaly.

Stejně velkým problémem jako elektroinstalace byly zchátralé a často praskající vodovodní stoupačky a odpadní potrubí. Rekonstrukce se podařilo provést až v l. 1988-1989 [16]. Naprosto nedostatečné vytápění, které bylo po řadu let zdůvodňováno správcem objektu Národní knihovnou zastaralým systémem, se přece jen vytrvalým úsilím o prodloužení doby vytápění na celou dobu provozu (v 50. letech se topilo jen čtyři hodiny denně), podařilo postupně zlepšovat, i když pravidelné dodávky koksu v dostatečném množství byly vždy problémem. Řešení přinesla až instalace plynové kotelny a celková výměna rozvodů a radiátorů v polovině 90. let 20. stol.

Zahájení provozu automatizovaných systémů počínaje rokem 1967 vyžadovalo ukládání dat na strojem čitelné medium, v té době děrnou pásku. Dva psací stroje typu Flexowriter si svou hlučností vynutily umístění v samostatné kanceláři, a to v zadní místnosti v areálu ve zvýšeném přízemí v Klementinu II vpravo. Pro fungování tohoto pracoviště bylo nutné zavést v předstihu před jinými pracovišti napětí 220 V, provést odhlučnění (projekt 1969, realizace 1970) a zajistit dostatečné vytápění akumulačními kamny (instalace 1972). V r. 1982 zde byl instalován terminál počítače Siemens databázového centra Ústřední technické základny, uvedený do provozu od ledna 1983. Na jeho zapojení bylo nutno obětovat jednu z devíti telefonních linek, které STK měla v centrále společné s Národní knihovnou [17].

Z údržbářských prací většího rozsahu stojí za zmínku obložení hlavního schodiště linoleem s obrubníky v r. 1958 (původní uspořádání bylo pokrytí bílých mramorových schodů červeným kobercem s plátěným běhounem uprostřed), provedení výměny a natírání oken v r. 1971 a náhrada trojích původních chromovaných prosklených dveří ve vstupu do Klementina I standardními hliníkovými v polovině 80. let (původní již byly neopravitelné a ohrožovaly bezpečnost lidí). Linoleové obložení mramorových schodů bylo zlikvidováno po r. 1997.

Výstavba depozitních skladů

Výstavba depozitních skladů byla zahájena v r. 1973 poté, co akce ekonomického úseku ÚVTEI (ing. Souček) postavit halu pro fondy STK v Cholupicích okres Praha-západ, skončila neúspěchem. EU zajistil projekt, výstavbu zděné (cihlové) haly a dodávku ocelové regálové konstrukce v l. 1970-1971 bez bližší spolupráce a konzultací s STK. Když v r. 1972 pozval ing. Souček vedení STK k prohlídce této haly, zjistilo se, že světlá výška prostoru haly je menší než výška dodané regálové konstrukce (a nebyly by odpovídaly ani parametry klimatické).

JZD Cholupice, které halu postavilo, ji pak použilo jiným způsobem a regálová konstrukce po několikaletém skladování pod širým nebem byla převezena do Písnice a tam z větší části po obnovení nátěrů použita.

Další krok vedení ÚVTEI, provedený na přelomu let 1972-1973 bez vědomí vedení STK, byla dohoda s ing. Malkusem o zakoupení dvou budov, stodoly a stáje, z jeho bývalé zemědělské usedlosti v obci Písnice čp. 10, tehdy okres Praha-západ [18]. Po zhlédnutí malých a zchátralých budov v Písnici bylo vedení STK jasné, že akce Písnice problémy STK nevyřeší.

Vedení STK se proto rozhodlo usilovat o další řešení - výstavbu skladových hal „na zelené louce“. Objevení vhodného volného pozemku v blízkosti Prahy a dokonce stejným směrem jako obec Písnice ve Lhotě u Dolních Břežan je zásluhou ing. Čestmíra Kociána, tehdy vedoucího investorského útvaru Úřadu pro patenty a vynálezy, se kterým STK spolupracovala na přípravě výstavby nové „Budovy technických knihoven informací“. Byly nabídnuty dva pozemky, které JZD pro malou rozlohu nemohlo obdělávat mechanizací. Jeden v blízkosti středu obce Dolní Břežany a druhý na konci osady Lhota. Protože pozemek v Břežanech byl jednak malý, jednak těžko dostupný i pro stavební mechanizaci, byl vybrán pozemek na konci osady Lhota. Původní záměr zakoupit ihned celý tento pozemek se nepodařilo uskutečnit z důvodů finančních, byla proto v r. 1973 zakoupena pouze část potřebná pro 2 skladovací haly. Zbývající větší část pozemku povolilo vedení UVTEI zakoupit až v r. 1979 (realizace 1981).

Aby skladové objekty bylo vůbec možné ze strany nadřízeného ústř. orgánu financovat, muselo jít o tzv. stavby podlimitní, tj. do 1,5 mil. stavebních investičních nákladů. To ovšem mělo za následek absolutní nezájem dodavatelů, kteří malé stavby zásadně odmítali. Když se v r. 1973 po velkém úsilí podařilo přimět Okresní stavební podnik Praha - Západ (OSP P-Z) uzavřít hospodářskou smlouvu (HS) na generální dodavatelství Písnice a Manganorudné a kyzové závody Chvaletice (MKZ) na první halu ve Lhotě, neznamenalo to ještě,že stavby budou podle dohodnutých termínů probíhat. Vedle zastavování prací z různých důvodů a změn i rušení uzavřených hospodářských smluv si dodavatelé diktovali podmínky, jejichž plnění bylo pro investora značně obtížné, jako opatření úzkoprofilových stavebních materiálů a výrobků (např. ocelové nosníky, radiátory, kotle, aku-kamna, transformátory, rozvaděče aj.), subdodávky (např. výkopových prací) a v případě Lhoty též zařízení staveniště vhodné pro ubytování pracovníků, které podle tehdy platných předpisů nesměl investor financovat, proto bylo vybudováno pod krycím názvem „pomocný sklad“ [19].

Průběh výstavby

V letech 1973-1982 byly postaveny tři nové skladové objekty, nazývané Písnice II, Lhota I a Lhota II. Objekt Písnice I jsou bývalé stáje, jejichž celková jednorázová rekonstrukce přislíbená v roce 1973 byla ze strany OSP P-Z v roce 1974 odřeknuta a prováděla se počínaje rokem 1978 po částech jako údržba a rekonstrukce majetku ÚVTEI.

Součástí výstavby areálu Lhota byl pomocný sklad (zařízení staveniště) a v obou areálech trafostanice, studny a jímky odpadních vod.

Areál Písnice

V roce 1973 byla v květnu vypracována předprojektová dokumentace na oba zakoupené objekty, získáno územní rozhodnutí na oba objekty a na trafostanici a 12. 8. uzavřena kupní smlouva s ing. Malkusem na objekty a potřebnou část pozemků a zahrady. S OSP P-Z byla 13. 8. uzavřena hospodářská smlouva na vypracování projektové a rozpočtové dokumentace do 31. 12. 1973 a získán příslib stavebních prací na rok 1974 v hodnotě 600 000 Kčs. Projekt objektu Písnice II „stodola“ byl zpracován ve dvou variantách, a to buď zbourání a nová výstavba, nebo rekonstrukce původní stavby. Projekt rekonstrukce objektu Písnice byl dokončen v roce 1974. Pro realizaci byl vybrán jako první objekt Písnice II – stodola.

Písnice II

Stavební povolení (stavební přípustnost) bylo získáno od ONV P-Z (Obvodní národní výbor Praha-západ) v roce 1973. Stavba byla zahájena v roce 1974 zbouráním staré stodoly. Hrubá stavba, její zastřešení a uzavření bylo provedeno v roce 1975. Prodlužování termínů a odkládání stavebních prací ze strany dodavatele OSP P-Z bylo způsobeno v r. 1974 přírodní katastrofou (vichřice), dopadem vládního opatření k hospodaření elektrickou energií v r. 1975 (původní projekt na vytápění přímotopnými elektrickými spotřebiči musel být přeprojektován na akumulační kamna). Investor, tj. STK, musel pro dodavatele stavby zajistit dodávky nedostatkových materiálů, tj. ocelových nosných profilů na zastropení objektu, rozvaděčů pro realizaci elektroinstalací a akumulačních kamen. Při dokončování stavby v roce 1976 přišla na pořad otázka, kdo bude vykonávat funkci správce objektu a obsluhu skladů pro čtenáře. Jako optimální řešení bylo zvoleno zřízení služebního bytu ze dvou kanceláří v prvním patře budovy, což se podařilo zajistit jak projekčně, tak dodavatelsky i vydáním změny stavebního povolení v průběhu let 1976/1977. Stavba byla od dodavatele převzata 3. 6. 1977, 5. 7. 1977 bylo provedeno kolaudační řízení, v tomtéž roce byla instalována regálová konstrukce a od září 1977 do března 1988 nastěhováno 91 000 svazků fondu, z toho 40 000 ze skladu ve Zdibsku. Kolaudační rozhodnutí vydal ONV P-Z 5. 5. 1978.

Písnice I

OSP P-Z zpracoval projekt rekonstrukce objektu v původní dispozici jednotlivých místností, tj. dřívějších stájí v r. 1974, v tomtéž roce však zrušil příslib tuto rekonstrukci provést z důvodu delimitace obce Písnice z okresu Praha-západ do městské části Praha 4 (stavební práce na území Prahy OSP P-Z nesměl provádět). V l. 1978-1987 však provedl v tzv. zimních akcích v podstatě celou původně projektovanou rekonstrukci. V l. 1978/1979 provedl rekonstrukci střechy, v l. 1981/1982 rekonstrukci největšího prostoru, tj. bývalé konírny. STK se rozhodla vybavit tento sál kompaktními regály, které dodala německá firma Mauser 24. 12. 1980 na základě smlouvy podepsané v září 1980 na Brněnském veletrhu. Do doby provedení rekonstrukce sálu byly regály uschovány na půdě Písnice I [20].

V r. 1983 bylo nutné rozhodnout, jak pokračovat v rekonstrukci zbývajících místností – stájí. Na základě přání podniku Meta zaměstnávajícího invalidy, s nímž STK spolupracovala, byl přijat záměr zřídit ze dvou stájí knihařskou dílnu. Zpracování tohoto projektu bylo spojeno s projektem úpravy půdy a střechy v objektu Písnice II s cílem snížit tepelné ztráty, zlepšit stísněné bytové poměry ve služebním bytě a rozdělit půdu na část provozní a část používanou nájemníkem.

Tento záměr zkomplikovalo vyhlášení stavební uzávěry na obec Písnice z důvodu záměru zbourat zástavbu rodinnými domku a postavit zde panelové sídliště. STK se podařilo získat výjimku z této stavební uzávěry a v rekonstrukci pokračovat.

V l. 1984-1987 byly v zimních akcích postupně provedeny všechny vyprojektované stavební práce v obou objektech. Záměr zřídit v objektu Písnice I knihařskou dílnu byl zrušen, a to zejména pro nedostatek finančních prostředků na dovoz vybavení knihařskými stroji.

Dokončení adaptace celého areálu Písnice a úprava nádvoří byly provedeny počátkem 90. let.

Písnice – trafostanice, studna, jímka odpadních vod

Zřízení trafostanice se podařilo zajistit jako koinvestiční akci s rozvodným závodem Benešov národního podniku Středočeské energetické závody (STE). Projekt trafostanice zpracovaly STE v r. 1975, realizace byla dokončena v r. 1977. Opomenutí autorů projektu zřídit přípojku od trafostanice do objektu Písnice musel vyřešit investor urychleně v r. 1977 prací na dohody při provádění více prací stanovených kolaudačním řízením.

Zřízení jímky odpadních vod zajistil investor u specializované firmy. Pro zásobování objektu Písnice I vodou zajistil investor vyčištění a rekonstrukci studny, která byla v areálu z dřívejších dob. OSP P-Z zřídil domácí vodárnu v objektu Písnice I a napojení objektu Písnice II na tento zdroj. V r. 1983 byla do areálu přivedena odbočka městského vodovodu (výkop si musel zajistit investor) a provedena změna napojení objektu Písnice II, domácí vodárna byla zrušena.

Lhota I

V r. 1973 byla zpracována předprojektová dokumentace, bylo také získáno územní rozhodnutí na objekty dvou skladových hal a studny, s Manganorudnými a kyzovými závody Chvaletice (MKZ) byla uzavřena dohoda o podmínkách uzavření hospodářské smlouvy na projektovou a rozpočtovou dokumentaci a byl získán příslib dodávky a montáže konstrukce Trusteel ve III. a IV. čtvrtletí 1974 v hodnotě cca 600 000 Kčs. V říjnu 1973 byla uzavřena kupní smlouva na určenou část pozemku s majitelkou pí. Budilovou a bylo provedeno vyčlenění ze zemědělského půdního fondu.

V červnu 1974 byla uzavřena hospodářská smlouva s MKZ na dodávku stavby. Dodavatel si určil tyto podmínky: investor zajistí výstavbu a vystrojení ražené studny o světlém průměru 1,5 m, výstavbu a vystrojení trafostanice 400 kVA, výstavbu pomocného skladu a zajištění ubytování pro deset stavbařů v blízkosti stavby, kompletní dodávku deskových radiátorů a dvou litinových kotlů Eterna II, vyhloubení jámy na žumpu 10 m³ zčásti ve skalnatém podkladě a skrytí ornice z celého staveniště.

Původní náročný požadavek na zajištění celé spodní stavby se podařilo zredukovat na skrytí ornice. Všechny podmínky investor splnil jako subdodávky pro generálního dodavatele [21], 23. 12. 1974 vydal ONV P-Z stavební povolení.

Stavba byla zahájena ve 2. pol. 1975 oproti původnímu příslibu 1. 4. 1975 a do konce roku provedena pouze malá část prací. Na naléhání STK navštívil staveniště a knihovnu v květnu 1976 ing. Řehák, ředitel n. p. Energostroj Chvaletice (změna názvu dřívějších MKZ), a poté zařídil direktivně posílení stavu pracovníků na stavbě ze dvou na patnáct [22]. Přes toto opatření nebyla stavba dokončena podle příslibu ve III. čtvrtletí 1975, nýbrž až 30. 6. 1977. Ve 2. pol. 1977 byla provedena montáž regálové konstrukce.

V polovině r. 1977 oznámil n. p. Energostroj Chvaletice, že v důsledku vládního opatření pro výstavbu velkoelektrárny Chvaletice musí ukončit svoji funkci generálního dodavatele, kterou od 1. 7. 1977 převezme Stavební výrobní družstvo (SVD) Montáž. Toto družstvo však bylo ochotno převzít pouze stavbu haly Lhota II, nikoli práce, které bylo možné udělat až po dokončení obou hal a které byly projekčně a investičně součástí stavby haly Lhota I (komunikace, dokončení oplocení, skládka pevných paliv a finální terénní úpravy). Hospodářská smlouva vyhovující požadavkům investora byla s SVD Montáž uzavřena až 18. 5. 1978. Současně bylo zahájeno kolaudační řízení ukončené 13. 6. 1978 vydáním kolaudačního výměru ONV P-Z.

V průběhu dubna – června 1978 bylo do haly Lhota I přemístěno 112 000 svazků fondu z Klementina a od 1. 7. 1978 zahájen provoz pro čtenáře (auto dojíždělo zpočátku dvakrát, později třikrát týdně). V r. 1979 byl vybudován přístřešek na pevná paliva (koks a dřevo na zatápění), v r. 1980 provedena rekonstrukce kotelny za účelem zvýšení její účinnosti a snížení spotřeby paliva.

Lhota II

Práce na této stavbě byly zahájeny v r. 1974 zpracováním projektového úkolu. Stavební povolení získáno v r. 1975, stavební práce zahájeny ve III. čtvrtletí 1976. Plánovaná dodávka ocelové konstrukce haly se v r. 1976 neuskutečnila, protože dodavatel měl splněný plán na rok 1976 již v listopadu a o další plnění nad plán neměl zájem. Aby bylo možné provést všechny dokončovací práce na celém areálu jako součást stavby haly Lhota II, požádal investor o rozšířené stavební povolení, které ONV P-Z vydal 12. 4. 1977.

Nový generální dodavatel SVD Montáž převzal stavbu od Energostroje až 8. 11. 1977 a v r. 1978 dokončil hrubou stavbu haly. V 1. pol. 1979 SVD stavbu přerušilo pro práce na důležitější stavbě. Na naléhání investora obnovila práce v září 1979 a stavbu haly dokončilo v dubnu 1980. Nabídka SVD převzít stavbu k 30. 5. 1980 nebyla investorem přijata pro velké množství nedodělků. Investor převzal stavbu až 3. 12. 1980. V r. 1981 probíhalo odstraňování nedostatků na stavbě, byla instalována také regálová konstrukce, jež byla dokončena dodáním polic až v r. 1982. Kolaudační výměr ONV P-Z byl vydán 11. 11. 1982. Elektrická požární signalizace v obou halách byla instalována v r. 1983.

Stavbu haly Lhota II zkomplikoval v r. 1979 projektem nepředvídaný průnik tlakových spodních vod do výtahové šachty haly Lhota II. Provedení izolace odolávající tlaku bylo investorem zajištěno v r. 1980. Další komplikací v r. 1979 bylo odřeknutí topenářských prací subdodavatelem v době, kdy měl práce zahájit. Investor musel urychleně získat jiného subdodavatele, což se podařilo.

Lhota – trafostanice, studna, jímka odpadních vod

Výstavbu těchto objektů zajišťoval investor, tj. STK, přímým jednáním s potenciálními dodavateli. Studna a jímka odpadních vod byly postaveny v r. 1974. Výstavbu trafostanice se podařilo v r. 1975 umístit do plánu rozvodného závodu STE Benešov na II. čtvrtletí 1976 s tím, že investor zajistí dodávku nedostatkových materiálů, tj. příhradového stožáru, transformátoru a rozvaděče, což investor splnil. Trafostanice byla dokončena a zkolaudována v r. 1976.

Lhota – pomocný sklad

V r. 1974 byl urychleně zpracován projektový úkol a během týdne získáno stavební povolení. Bylo zakoupeno pět mobilních buněk „Renata“, přeprava ze Zlína (tehdy Gottwaldova) se uskutečnila na přelomu listopadu a prosince 1974 [23]. V r. 1975 byla zbudována panelová podesta, buňky byly usazeny a objekt připraven pro provoz.

Lhota – 2. etapa

Záměr byl postavit ve Lhotě další dvě haly, z nichž první měla být vybavena reprografickou dílnou, aby literatura, ze které čtenář požaduje pouze kopie, nemusela být ke kopírování převážena do Klementina.

V l. 1979-1983 byl zakoupen celý zbývající pozemek o rozloze 1 ha (1981), z něhož ONV P-Z povolil vyčlenit ze zemědělského půdního fondu pouze 0,3 ha potřebných pro stavbu 1. haly (tj. haly Lhota III). Byl uskutečněn výběr staveniště, získán souhlas MNV Dolní Břežany a ONV P-Z, rovněž byly nárokovány finance u nadřízeného ústředního orgánu s patřičným zdůvodněním, byl získán dodavatel OSP P-Z, zpracován jednostupňový projekt, byla taktéž zaplacena rekultivace pozemku JZD Zvole jako náhrada za stavební parcelu, vyčleněnou ze zemědělského půdního fondu, a byly zpracovány všechny náležitosti potřebné pro podání žádosti o územní rozhodnutí.

V r. 1984 byly v dubnu pozastaveny všechny práce na přípravě výstavby haly Lhota III, protože výstavba nové budovy pro STK jako součásti budovy Centra vědeckých informací v Praze – Karlíně na Rohanském ostrově byla v hodnotě 120 mil. Kčs zařazena do návrhu směrnice pro 8. pětiletku.

Stavba 3. haly ve Lhotě byla uskutečněna v 1. pol. 90. let 20. stol. ve větším rozsahu, než předpokládal projekt z 80. let (dvoupodlažní objekt). Byla provedena též změna vytápění z kotlů na koks na kotle elektrické, provedena rekonstrukce dříve postavených hal a jejich zateplení.

Při delimitaci STK z kompetence Ministerstva hospodářství do kompetence Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k 1. 2. 1991 se STK nepodařilo ponechat si celý zbývající pozemek pro další výstavbu, část připadla ÚVTEI, resp. jeho nástupnické organizaci Národnímu informačnímu středisku.

Organizace a pracovníci knihovny

Po roce 1945 se značně uvolnil vztah mezi knihovnou a ČVUT (německá vysoká škola technická byla zrušena) a administrativní zařazení a organizační uspořádání KVŠT bylo nutné nově řešit. Knihovna byla de facto na pražských vysokých školách technických nezávislou organizací již po zřízení ČVUT v r. 1920, avšak po zrušení statutu c.k. české a německé vysoké školy technické z r. 1869 a vydání nového statutu ČVUT neměla KVŠT žádný základní právní dokument, který by určoval její postavení ve struktuře státní správy. Je proto pravděpodobné, že po r. 1945 začala usilovat o upevnění svého postavení vydáním statutu KVŠT jako samostatné organizace podřízené ministerstvu školství. Z nepřímých pramenů pochází informace, že takový statut byl vydán v r. 1953 a že hlavním úkolem KVŠT má být funkce ústřední technické knihovny ČSR [24].

Statut, jehož text byl publikován, je z r. 1960 a měl účinnost od 1. března 1960 [25]. Pro knihovnu přinesl dvě základní změny, a to převedení z podřízenosti ministerstvu školství do resortu ústředního orgánu s názvem Státní výbor pro rozvoj techniky a změnu názvu z Knihovna vysokých škol technických na Státní technická knihovna.

Další statut, jehož text je znám (dochoval se v archivu STK), měl platnost od 1. 1. 1965. Oba statuty se shodně člení do článků, obsahujících ustanovení o působnosti knihovny, hlavních úkolech, činnosti knihovny a jejím zajištění, organizaci a řízení, poradním orgánu a hospodaření knihovny.

Oba statuty definují působnost knihovny shodně, statut z r. 1965 je o některá ustanovení rozšířen. Státní technická knihovna je podle uchovaných statutů ústřední vědeckotechnickou knihovnou ČSR/ČSSR, která napomáhá všestranně rozvoji vědy a techniky a národního hospodářství a svými fondy slouží vědeckému a technickému výzkumu, vývoji, výrobě i široké veřejnosti v úsilí o zvyšování technické úrovně a efektivnosti národního hospodářství. Podle obou statutů je Státní technická knihovna

  • ústředním státním fondem domácí i zahraniční vědeckotechnické a výrobně technické literatury jakož i příslušné literatury z oboru příbuzných přírodních věd a ekonomických věd (dále jen literatura vědecká a technická),
  • střediskem bibliografické práce s vědeckou a technickou literaturou a střediskem pro poskytování informací v oblasti vědecké a technické literatury,
  • vědecko-výzkumným a metodickým střediskem knihoven jednotné soustavy pro práci s vědeckou a technickou literaturou, jimž poskytuje soustavně pomoc při řešení zásadních problémů a zobecňuje pokrokové zkušenosti v knihovnické a bibliografické praxi, při zvyšování kvalifikace pracovníků a řešení otázek mechanizace a automatizace knihovnické a informační činnosti.

Statut z r. 1965 má navíc ustanovení, že knihovna je střediskem pro fondy speciální technické literatury, zejména firemní technické literatury.

Po ekonomické stránce je knihovna definována jako státní zařízení, které je řízeno Státním výborem (v r. 1965 komisí) pro rozvoj (a koordinaci vědy a) techniky, je samostatnou rozpočtovou organizací a její pracovníci jsou státními zaměstnanci.

Po začlenění knihovny do Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací od 1. 4. 1966 nebyla knihovna samostatnou organizací, neměla svůj statut a jako jeden z tzv. úseků ÚVTEI měla pouze příslušnou část ustanovení ve statutu ÚVTEI. Samostatnou organizací s vlastním statutem se knihovna stala opět až od 1. 2. 1991 na základě zřizovací listiny ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č.j. 12170/91-3 z 11. 2. 1991 se statutem vydaným tímto ministerstvem 11. 3. 1991.

Po roce 1945 bylo nutno rovněž nově řešit vnitřní organizační uspořádání jednotlivých útvarů a činností jimi vykonávaných. I po zřízení ČVUT v r. 1920 udržovala knihovna těsné kontakty s českou i německou školou zejména tím, že její akviziční politika se zcela podřizovala přáním a potřebám vysokých škol (do fondu byla doplňována pouze literatura vyžádaná nebo navržená členy pedagogických sborů obou škol), a jejími uživateli mohli být pouze učitelé a studenti těchto škol a některé další kategorie státních úředníků.

Myšlenka přetvoření KVŠT na veřejnou odbornou knihovnu přístupnou široké veřejnosti nebyla sice v r. 1945 zcela nová, zabývala se jí jak odborná technická veřejnost, tak vedení KVŠT již v meziválečném období, její realizaci však přinesl až rok 1945. S tím souvisela nutnost změnit akviziční politiku KVŠT na mnohem širší záběr než bylo hledisko pedagogů vysokých škol. V KVŠT se proto již v r. 1946 zřizuje nový útvar - akviziční oddělení, které na základě vlastního sledování bibliografií a katalogů zajišťuje akvizici nové literatury pro fond KVŠT. Návrhy a požadavky pedagogů se stávají pouze jedním z pramenů pro doplňování fondů KVŠT a postupně mizí vůbec.

Organizační uspořádání pracovišť KVŠT bylo v r. 1946 toto:

I. Služba administrativní
A/ Akvizice
B/ Katalogizace
C/ Správa vlastní
II. Služba obecenstvu
A/ Půjčovna
B/ Čítárny
C/ Skladiště
D/ Fotoreprodukce
E/ Statistika provozu
III. Technické dokumentační středisko

Jestliže bychom označení útvarů I - III nahradili slovem odbor a označení A/ B/ C/... slovem oddělení, zjistili bychom, že toto členění útvarů se v podstatě vyskytuje ve všech pozdějších variantách organizačních schémat KVŠT/STK až do konce 80. let. Změny v organizačních schématech v pozdějších letech jsou dány zejména vznikem nových útvarů, o které byla činnost KVŠT rozšířena.

V 50. letech to byla metodická působnost pro knihovny vznikající ve výzkumných ústavech a průmyslových podnicích (útvar s názvem metodický kabinet, oddělení metodiky ap.) a tzv. zpravodajsko-bibliografická služba, od r. 1954 do konce února 1960 přičlenění dokumentačního pracoviště ÚTEINu jako bibliografického odboru KVŠT a pracoviště firemní literatury, které v KVŠT již zůstalo, v r. 1966 začlenění pracovišť ústřední dokumentační fond, ústřední evidence a fond nových technologií z ÚTEINu do STK při vzniku nové organizace ÚVTEI. Další organizační změny si vyžádaly práce spojené s přípravou a zaváděním automatizace.

V letech 1960 - 1966, kdy nebyly ke knihovně přičleněny žádné útvary dokumentačního typu, se KVŠT členila na tyto útvary:

  • ředitelství včetně administrativní správy knihovny,
  • metodický kabinet,
  • odd. doplňování knihovních fondů,
  • odd. zpracování literatury,
  • odd. firemní literatury,
  • zpravodajsko-bibliografické odd.,
  • odd. služby čtenářům,
  • odd. fotografických služeb.

Nižším stupněm organizačního členění byla skupina, např. v odd. doplňování skupina akvizice a skupina mezinárodní výměny, třetím stupněm byl úsek, např. ve skupině akvizice úsek knižní a úsek časopisecký.

Po vzniku ÚVTEI v r. 1966 se v organizaci STK zavádí členění na odbory a uvnitř odborů na oddělení, nebo - v případě malého počtu pracovníků se stejným předmětem činnosti - na referáty.

V organizačních schematech z 1. 9. 1971 a z 1. 7. 1984 se STK členila na tyto útvary:

1. 9. 19711. 7. 1984
  • vedení knihovny
  • sekretariát
  • ref. koordinace a spolupráce
  • odbor rozvoje a racionalizace
  • odd. metodiky sítě techn. knihoven
  • odd. pro racionalizaci práce v STK
  • odbor tvorby fondů
  • odd. akvizice knih
  • odd. mezinárodní výměny
  • odd. věcné katalogizace
  • odd. katalogů
  • odbor firemní literatury
  • odd. tvorby fondů FL
  • odd. využívání fondů FL
  • odbor ústředního dokumentačního fondu a bibliografie
  • ref. zahraniční spolupráce
  • odd. ústředního dokumentačního fondu
  • odd. bibliografické
  • odd. rešerší a rozborů
  • odbor ústředních evidencí
  • odd. speciálních fondů
  • odd. ústřední evidence překladů
  • odd. fondů nové techniky
  • ředitel STK
  • odd. výzkumu a metodiky techn. knihoven
  • odd. specializovaných fondů
  • ref. výzkumu a vývoje spec. fondů
  • ref. technicko-ekonomický
  • ref. revize fondů
  • odbor tvorby fondů
  • odd. firemní literatury
  • ref. akvizice časopisů
  • ref. akvizice knih
  • ref. mezinárodní výměny
  • ref. jmenné katalogizace
  • ref. věcné katalogizace
  • ref. katalogů
  • odbor využívání fondů
  • odd. služeb čtenářům
  • odd. meziknihovních služeb
  • odd. ochrany fondů
  • ref. interních služeb
  • ref. depozitních skladů
  • odbor sekundárních fondů
  • odd. rešerší
  • ref. bibliografie
  • ref. mezinárodních systémů

Z vnitřních organizačních změn v pracovních postupech je bezesporu nejdůležitější změnou zavedení tzv. linky zpracování ředitelem PhDr. Antonínem Derflem (1918-1993) od 1. 1. 1965. Jejím hlavním principem je zpracování knižního přírůstku v sadách o 20 - 50 svazcích, vytvořených při akvizici jako sourodé celky (např. publikace vázané odděleně od těch, které budou opatřeny knihovnickou vazbou) se souvislou řadou signatur, která je současně přírůstkovým číslem u jednosvazkových publikací, další díly vícesvazkových publikací dostávají navíc zvláštní přírůstková čísla. Sady procházejí všemi operacemi jako celek v pořadí číslovaných průvodek a linka zpracování tak zamezuje zdržování některých publikací, odkládání jejich zpracování, což bylo dříve častým zjevem, a umožňuje operativně zjistit, kde se která publikace zařazená do fondu právě nalézá.

Linka zpracování současně zracionalizovala tvorbu katalogů jednorázovým vytvořením katalogizačního záznamu na voskové blány cyklostylem a rozmnožením potřebného počtu výtisků mezinárodního formátu pro všechny druhy služebních i čtenářských katalogů s tím, že po levé straně záznamu v mezinárodním formátu na bláně se uvádějí akviziční údaje a rozmnoženiny blan na měkkém papíře po rozřezání na proužky (tzv. nudle) obsahující jak akviziční, tak katalogizační údaje se zakládají jako místní a přírůstkový seznam. Pro zajištění trvalého a bezpečného uchování záznamů přírůstkového seznamu byly „nudle“ snímány na mikrofilmy, později na mikrofiše.

Tímto způsobem byl ukončen způsob katalogizace tvorbou záznamů dvojího druhu, a to na karty A5 pro hlavní služební katalog a na velké listy rozdělené na mezinárodní formát jako přírůstkový seznam s perforovaným průpisem, který po rozdělení na jednotlivé lístky byl podkladem pro psaní matric a rozmnožování lístků ormigem pro čtenářské katalogy. Tento způsob byl zaveden ředitelem PhDr. Antonínem Mouchou ve 20. letech 20. stol. a znamenal značný pokrok oproti dřívějšímu ručnímu psaní malých kartiček, které měl k dispozici v jediném exempláři vedoucí knihovny.

Obdobná organizace přizpůsobená povaze periodické literatury byla po několika letech zavedena též pro vázané svazky periodik. Další změny ve způsobu zpracování nastaly až v 90. letech v souvislosti s aplikací reprografické a výpočetní techniky do zpracovatelských postupů STK.

Počet pracovníků STK se po roce 1945 rychle zvyšoval. Z 53 fyzických osob v r. 1946 se za deset let do r. 1956 více než zdvojnásobil na 121 přepočtených funkčních míst. Tento stav se dále zvýšil na 140 míst v r. 1966 převzetím některých činností z ÚTEINu při vzniku ÚVTEI, přičemž současně knihovna předala pracovníky správy knihovny, které jako samostatná organizace měla, do útvarů společné správy ÚVTEI. V souvislosti s novými úkoly, jako byla např. funkce vyčleněného národního orgánu mezinárodních specializovaných informačních systémů zemí sovětského bloku (Rady vzájemné hospodářské pomoci - RVHP), výstavba depozitních skladů ad., se počet pracovníků nadále zvyšoval tak, že v l. 1971-1987 se pohyboval průměrný přepočtený stav pracovníků STK v rozsahu 162 - 166 funkčních míst.

Řízení knihovny zajišťovali ředitel knihovny a vedoucí odborů a oddělení. Přehled jmen některých z těchto osob a data působení ve funkci jsou uvedeny v příl. č. 2 Ředitelé KVŠT/STK 1945-2007.

Hlavní statistické ukazatele

Rok19461956196619761986
Počet svazků knih a časopisů 108 897 255 300 452 642 730 583 960 790
Odebírané časopisy – tituly 453 3 205 5 267 5 985 4 473 + 508 mikrofiší
Počet návštěv 103 078 139 096 179 565 154 935 114 581
Počet výpůjček 101 724 400 721 437 382 455 460 356 796
Počet pracovníků 53 knih. 121, dok. 73 140 166 160
Finance na knihy a časopisy 540 000 cca 3 mil. cca 4,5 mil. 4,6 mil. cca 4 mil.
Firemní literatura - počet svazků - cca 50 000 cca 200 000 587 337 525 061
Firemní literatura – počet výpůjček - cca 25 000 439 555 175 836 441 650

Závěr

Článek nezahrnuje jeden z důležitých problémů v činnosti knihovny, a to úsilí o výstavbu nové budovy. Byla plánována jako společná pro STK a knihovnu patentové literatury tehdejšího Úřadu pro vynálezy a objevy pod názvem Budova technických knihoven a informací (BTKI), později Centrum vědeckých informací (CVI). Měla být postavena původně na předmostí nuselského mostu, a když zde bylo postaveno Kongresové centrum (dříve Palác kultury), byl jí určen pozemek v Praze-Karlíně na Rohanském ostrově.

Zpracování předprojektových dokumentů, zejména stavebních programů, se v STK věnoval zejména PhDr. Vladimír Rada ve spolupráci s architekty ateliéru arch. Karla Pragera. Přípravu stavby ukončily politické události 1989-1990. Pojednání o této problematice by si zasloužilo zpracování kompetentními subjekty.

Totéž platí i pro činnost STK ve funkci ústřední knihovny sítě technických knihoven a účast na výzkumných úkolech řešících problematiku tvorby a zavádění automatizovaných knihovnických systémů.

Klementinum - sídlo Státní technické knihovny

Klementinum - sídlo Státní technické knihovny (autor fotografie: Václav Jansa, Státní technická knihovna)

Literatura a poznámky

  1. SOŠKOVÁ, Eva. Státní technická knihovna – vznik a vývoj v letech 1718-1945. Národní knihovna. 2004, roč. 15, č. 2, s. 61-74. Dostupné také na World Wide Web: <http://knihovna.nkp.cz/Nkkr0402/0402061.html> nebo <http://knihovna.nkp.cz/pdf/0402/0402061.pdf>.
  2. Zákon č. 53/1959., o jednotné soustavě knihoven (knihovnický zákon).
  3. Působení ing. Medonose v oblasti dokumentace popsal podrobně Josef Schwarz v článku Sáva Medonos - zakladatel, propagátor, dokumentalista. Ikaros [online]. 2004, roč. 8, č. 2 [cit. 2008-01-01]. Dostupné na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/?q=node/1570>. URN-NBN:cz-ik1570. ISSN 1212-5075.
  4. Tyto skutečnosti vyplývají ze zkušenosti autorky, která byla v 1. pol. 1948 brigádnicí Osvětové rady a od 1. 8. 1948 do r. 1953 zaměstnankyní TDS, resp. ČsÚTHD. Velká místnost ve 2. patře byla použita jako pracoviště tzv. odborných referentů, protože rohová místnost v 1. patře, kde od vzniku TDS referenti pracovali, jejich narůstajícímu počtu nestačila. Tato místnost byla použita pro rozrůstající se množství kartoték s dokumentačními záznamy zpracovávanými odbornými referenty.
  5. Místnosti zabrané prof. dr. Tobolkou v r. 1945 byly podle svědectví pracovníka katedry knihovnictví prof. PhDr. Jiřího Kábrta, Dr.Sc., velká a malá místnost v 1. patře s okny do nádvoří. Při reorganizaci výuky knihovnictví na Universitě Karlově zřízením lektorátu knihovnictví v r. 1950 byla této instituci přidělena další místnost v sousedství těch, které zabral dr. Tobolka, a to velká místnost v 1. patře s okny do Platnéřské ulice. Katedra knihovnictví, která z lektorátu vznikla v r. 1952, se odstěhovala v r. 1961 do Celetné ulice.
  6. TDS, resp. ČsÚTHD, používal v jižním křídle Klementina v 1. patře (vchod z průjezdu do Karlovy ulice) asi čtyři místnosti. V r. 1950 v lednu - únoru tam autorka pracovala spolu s některými dalšími zaměstnanci ČsÚTHD v nevytápěné předsíni, v r. 1952 ve velké místnosti vytápěné kachlovými kamny. Jde pravděpodobně o prostor, kde bylo v r. 1964 provizorně umístěno odd. firemní literatury STK a který opustila v r. 1966.
  7. V r. 1935 měla knihovna deset pracovníků a 70 000 svazků fondu, v r. 1952 54 pracovníky, 166 000 svazků fondu a 2 243 tituly odebíraných časopisů, z nichž pouze asi 600 titulů bylo umístěno v čítárně časopisů, ostatní ve skladech, kde zabíraly značně velký prostor.
  8. Dodávku se podařilo zajistit pouze díky skutečnosti, že tehdejší vedoucí odboru využívání fondů pí. Alena Bittnerová byla rodačka ze Sedlčan, kam dojížděla za svými rodiči a s vedoucími pracovníky Sedlčanských strojíren se znala.
  9. Časopisy z malé studovny byly přemístěny do nových účelových regálů ve velké studovně, což umožnilo značně rozšířit počet vystavovaných titulů. Z malé studovny byla zřízena studovna referátových periodik a firemní literatury.
  10. Autorem i realizátorem této myšlenky byl dlouholetý řídící pracovník STK PhDr. Vladimír Rada.
  11. Autorem konstrukce těchto křesel byl ředitel KVŠT PhDr. Antonín Moucha.
  12. V Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, jehož byla STK v l. 1966-1990 součástí, byla reprografie zařazena v útvaru Ústřední technická základna. Její ředitel ing. Jan Nešický organizoval celou akci vybudování reprografické základny v Klementinu a zajištění náhradních skladových prostor pro STK.
  13. Původním úkolem kontroly bylo přidělovat čtenářům místenky na číslovaná místa u stolů ve velké studovně. Při objednávce literatury do studovny odevzdal čtenář toto číslo a zřízenec mu literaturu donesl na jeho stůl.
  14. ÚVTEI vytvořené z STK a ÚTEINu dostalo pravomoc disponovat prostory, které dosud měly STK a ÚTEIN. Na činnosti STK se negativní vliv této skutečnosti projevil nejen zabráním prostorů hospodářské správy, ale např. také tím, že v l. 1968 - 1969 byla velká studovna zabrána pro nově vzniklé úseky ÚVTEI, že trezory, do kterých byly uloženy restaurované publikace nejstarší vrstvy fondu STK z 18. stol., byly umístěny v přízemí na chodbě aj. I když postavení nové budovy Ústřední technické základny (v r. 1998 sídlo Národního informačního střediska a Úřadu pro státní informační systém) ing. Janem Nešickým v 70. letech přineslo určité zlepšení, definitivní návrat všech prostorů v Klementinu pod správu STK se uskutečnil až po osamostatnění knihovny v r. 1991.
  15. Podle informací PhDr. Vladimíra Rady se místnost sekretariátu ředitele v 50. letech rozdělila příčkou umístěnou vpravo od dveří z chodby tak, že do sekretariátu se vcházelo z první místnosti, později v 60. letech byla tato příčka posunuta vlevo tak, že do sekretariátu se vchází z chodby a do oddělené místnosti ze sekretariátu. Pracoviště ředitele STK bylo ředitelem ing. Martinem Svobodou přemístěno do Klementina II do místnosti s balkonem v 1. patře.
  16. Specifickým problémem vedle časté poruchovosti byla kapacita WC. V r. 1935 byla mezi deseti pracovníky KVŠT jediná žena, od 50. let byla KVŠT (a je i nadále STK) feminizovaným pracovištěm. Z cca 100 pracovníků v Klementinu I bylo vždy 90 % žen a 10 % mužů, obdobná situace byla mezi cca 60 pracovníky v Klementinu II. Již v 50. letech byly přestavěny WC ve 2. patře Klementina I tak, že „ženy“ se rozšířily z jedné kabiny na dvě na úkor prostorů „muži“. V r. 1979 při výstavbě kanceláří v podkroví zde byly instalovány nové WC - Ž, M. Další rozšiřování některých z těchto zařízení neumožnila stavební dispozice, naopak zařízení postavené při zřizování skladu knih v přízemí Klementina I v r. 1966 bylo STK odňato stavebními úpravami provedenými Národní knihovnou koncem 80. let.
  17. Obsluha centrály byla častým zdrojem nepříjemností mezi STK, Národní knihovnou, volajícími a pracovníky STK. Když obsluha centrály odcházela, přepnula jednotlivé linky na určená pracoviště STK, což příslušná pracoviště obtěžovalo a také pracovníci nebyli vždy přítomni. Obsluha centrály v Národní knihovně byla velmi často nepřítomna.
  18. Úkol investora výstavby depozitních skladů byl vedení STK zadán ústním pokynem ústředního ředitele ÚVTEI ing. Jaroslava Volného (1922-1993) tehdejší ředitelce STK „Evino, vem si to na starost“. Pro personální zajištění výstavby byl v STK zřízen ve 2. pol. 1973 útvar obsazený ing. Karlem Suchým, který se k tomuto úkolu přihlásil na výzvu vedení STK (dosud byl vedoucím odd. tvorby fondu firemní literatury v odboru firemní literatury). Po rozběhu stavebních prací v r. 1974 se ukázalo, že je třeba obsadit funkci stavebního dozoru investora a útvar posílit o dalšího kvalifikovaného pracovníka. Z pracovníků, kteří se přihlásili na inzerát, byli přijati Miloslav Pokorný a důchodce - zkušený investor ing. Antonín Kohout. Jiní, kteří se přihlásili, nemohli být přijati, protože jejich platové požadavky 4 000 5 000 Kčs byly pro STK absolutně nerealizovatelné. Ing. Kohout naučil příslušné pracovníky STK „investorskému řemeslu“ a úspěch celé akce v počáteční rozběhové fázi je jeho dílem. Po jeho odchodu od r. 1979 pak veškeré práce investora zajišťoval ing. Suchý sám ve spolupráci s ředitelkou STK a patří mu náležité ocenění a dík. M. Pokorný byl asi po roce z investorského útvaru přesunut na funkci samostatného referenta pro bezpečnost práce a požární ochranu.
  19. Diktát dodavatelů se projevil např. i v požadavku dělníků MKZ Chvaletice, bydlících vždy tři dny v týdnu na staveništi ve Lhotě, na polední dovážení bandasek polévky a několika housek s tím, že porce polévky nesmí stát víc než 1,20 Kčs. Auto investora tak absolvovalo denně 50 km, aby dovezlo pěti dělníkům polévku.
  20. Zabetonování kolejnic provedli v r. 1981 pracovníci STK ing. Karel Suchý a PhDr. Eva Sošková za pomoci manžela dr. Soškové p. Jaroslava Rérycha, protože na tuto práci nebylo možné sehnat ani dodavatele, ani pracovníky na dohody mimo pracovní poměr. Montáž regálové konstrukce provedl na dohodu mistr z Tesly - Elstroj p. Najč se synem, protože na zaplacení montérů od fy Mauser z NSR nebyly potřebné devizy.
  21. Dodávku radiátorů z Východoslovenských železáren v Košicích pomohl zajistit vedoucí informačního střediska tohoto podniku. Dodávku kotlů zařídil ředitel Železáren a drátoven Bohumín, s nímž se jako s krajanem znal ústřední ředitel ÚVTEI ing. Jaroslav Volný.
  22. Ing. Řehák se při návštěvě STK rozpomněl na svoje studentská léta, kdy strávil v STK jako student ubytovaný v koleji hodně času, a rozhodl se knihovně pomoci. Jeho rozhodnutí vzbudilo velký údiv spolupracovníků Energostroje.
  23. Přivezení buněk z tehdejšího Gottwaldova na staveniště ve Lhotě se neobešlo bez problémů. Především buňky nedorazily do Lhoty v den oznámený dodavatelem a pracovník STK ing. Suchý tam celý den čekal pod deštníkem zbytečně (ten den pršelo od rána do večera a ve Lhotě ještě nebylo kam se schovat). Tahač s buňkami dorazil následující den před polednem (řidič pro špatné počasí přenocoval někde před Prahou). Při vjezdu na staveniště zapadl do rozbahněného terénu a nemohl z místa. Buňky očekávala ten den spolu s ing. Suchým též dr. Sošková se svou Škodovkou. Jeli požádat o pomoc traktoru do JZD v Dolních Břežanech, ale všechny traktory byly na polích. Když při objížďce blízkých polí žádný traktor nenašli, vydali se hledat pomoc cestou ku Praze. Za Písnicí uviděli zaparkovaný autojeřáb, jehož řidič se za 100 Kčs uvolil zajet do Lhoty a vytáhnout tahač s buňkami z bláta, což se mu podařilo.
  24. Text statutu se nedochoval v archivech ani v STK, ani na MŠ. Uvedenou informaci sdělil ředitel KVŠT R. Pittermann v odpovědi na otázku nejmenovaného novináře z 12. 6. 1958, jejíž text v archivu STK je.
  25. Statut Státní technické knihovny v Praze. Metodika a technika informací. 1960, č. 6.

Přílohy

Příloha č. 1: Zpráva o průběhu obsazení Klementina sovětskou vojenskou jednotkou

V den okupace 21. 8. 1968 byl ředitel STK PhDr. Antonín Derfl na zasedání IFLA ve Frankfurtu nad Mohanem. Zástupci ředitele vedoucí odborů E. Sošková a dr. Vladimír Rada pořídili po jeho návratu, a po odchodu sovětských vojáků z Klementina dále uvedený text, zachycující rámcově tehdejší situaci. Dr. Derfl věnoval veliteli jednotky při odchodu vojáků z Klementina malé sousoší čs.-sovětského přátelství, které měl jako dekoraci ve své pracovně, protože ji nadále považoval za nevhodnou. Zda velitel pochopil ironii tohoto „daru“, se nedalo poznat.

Text zprávy:

Dne 21. 8. 1968 obsadily sovětské vojenské jednotky mj. náměstí dr. Vacka [dnes Mariánské]. V důsledku nenormální situace nenastoupila část pracovníků do zaměstnání a část jich v průběhu dne odešla s vědomím svých vedoucích domů. Knihovnu tento den navštívili čtyři čtenáři. S. Hušner (hospodářský správce STK) ve spolupráci s vedoucími odborů zajistil uzavření objektu v 15 hod. a zajistil noční službu. Vchod na náměstí byl uzavřen.

Dne 22. 8. 1968 byla knihovna otevřena i pro čtenáře, navštívili ji v dopoledních hodinách opět čtyři čtenáři. Část pracovníků, která nastoupila do zaměstnání, setrvala na pracovištích i přes poledne. Ve 14 hod. se vedoucí odboru 14 dr. Rada dověděl neoficiálně od správce budovy s. Mikuleckého, že sovětský velitel jednotek umístěných na náměstí dr. Vacka vydal příkaz, aby byla opuštěna celá budova Klementina, zprávu o tom předal telefonicky ing. Guthovi (náměstkovi ústředního ředitele ÚVTEI se sídlem v budově ÚVTEI v Konviktské ul.). Podle jeho příkazu mělo být vyčkáno oficiálního příkazu k opuštění budovy. Pracovníci ÚVTEI, nacházející se v budově Klementina, byli o situaci ihned uvědoměni. Ve 13 hod. zástupce ředitele Státní knihovny ČR s. Kozelek (ředitel dr. J. Vinárek byl též na zasedání IFLA ve Frankfurtu n. M.) informoval dr. Radu oficiálně o požadavku sovětských velitelů. Tento požadavek byl zdůvodněn tím, že je třeba zajistit bezpečnost vojenské jednotky umístěné na náměstí. Po 14. hod. se dostavil poručík sovětské armády s vojenským doprovodem, vyžádal si prohlídku budovy v té části, která je orientována do náměstí (se samopalem za zády vodili po knihovně 1. zástupkyni ředitele STK E. Soškovou), opuštění budovy, uzamčení všech dveří a zapečetění místností ústředního dokumentačního fondu s okny na nádvoří. Ujistil, že vojáci zajistí bezpečnost budovy a do budovy nevstoupí. Dne 23. 8. 1968 umožní vstup do budovy s. Hušnerovi, dr. Radovi a s. Soškové a 2 – 3 dalším pracovníkům. Vedoucí odborů a s. Hušner překontrolovali, že byla při opuštění budovy dodržena všechna bezpečnostní opatření a projednali, že s. Hušner jako správce budovy bude mít volný přístup do budovy. Vedoucí odborů oficiálně požádali, aby budova byla co nejrychleji vrácena svému účelu.

Dne 23. 8. 1968 nastoupili pracovníci ÚVTEI z Klementina do Konviktské ulice, kde byli informováni o vzniklé situaci, o přípravě mimořádných záloh na pondělí 26. 8. a byly jim dány potřebné pokyny. Dr. Rada, s. Sošková, s. Lexová, s. Vítková, s. Bittnerová, s. Janská a s. Poláčková odešli do Klementina, kde nebyly shledány žádné závady. Zajistili službu na telefonech a v místnostech vedení a ve spolupráci s pracovníky ekonomického úseku zajistili odjezd vozu, umístěného do té doby na nádvoří a odvoz potřebného materiálu. Ve 12 hod. byli všichni pracovníci odvoláni do Konviktské ulice a s. Hušner uzavřel budovu. Sovětský velitel v hodnosti nadporučíka oznámil, že příští den nebude s výjimkou správce budovy nikdo do Klementina vpuštěn.

Dne 24. 8. navštívili dr. Rada a s. Sošková Klementinum. Bylo jim oznámeno, že zákaz vstupu do budovy platí i nadále a o jeho odvolání nemá sovětský velitel zprávy. Požádali nadporučíka sovětské armády, aby tlumočil svému veliteli požadavek na uvolnění Klementina pro pracovníky i veřejnost od pondělka; velitel přislíbil, že požadavek předá a o výsledku bude informovat s. Hušnera. Poté se dr. Rada a s. Sošková vrátili do Konviktské ul.

Téhož dne okolo 17. hod. byla prázdná budova Klementina ostřelována z lehkých zbraní, vznikly škody na fasádě, historické výzdobě průčelí a oknech budovy; střely, které pronikly do budovy, způsobily drobné škody na zdech, skleněných příčkách, nábytku a regálech ve skladu časopisů a byly též poškozeny některé časopisy. Po návratu pracovníků do budovy dne 27. 8. 1968 byla pořízena fotografická dokumentace vzniklých škod.

Dne 25. 8. 1968, v neděli, porušila jednotka sovětské armády příslib, daný zástupcům Státní technické knihovny, obsadila přízemí, mezipatro i 1. patro východního křídla budovy a s pomocí klíčů, které bez potvrzení převzala, vnikla i do jiných místností, odemkla některé skříně a stoly. V místnostech knihovny se zdržovala až do 27. 8. 1968 do ranních hodin. V místnostech došlo k několika ztrátám, jejichž zjištěním byli pověřeni vedoucí pracovníci, byly zničeny noviny dodané po 21. 8. 1968 a odstraněny všechny vyhlášky (a další předměty) visící na zdech apod. Na základním zařízení a inventáři knihovny (příruční knihovna, rezervované knihy, evidence výpůjček apod.) nebyly zjištěny žádné podstatné závady, dílčí závady je ovšem možno objevit i dodatečně.

Dne 26. 8. 1968 převzal řízení knihovny a další jednání s veliteli sovětské jednotky ředitel knihovny dr. Ant. Derfl, který se vrátil ze služební cesty z NSR.

E. S o š k o v á Dr. V. R a d a
ved. odb. 13 ved. odb. 14

Příloha č. 2: Ředitelé KVŠT/STK 1945 – 2007

12. 5. 1945 - 31. 8. 1947 Jiří Max, zatímní správce, vrchní rada, od r. 1946 vládní rada
Zástupce dr. Jiří Ježek, rada archivní a knihovnické služby, ved. popisu a tisků
1. 9. 1947 - únor 1948 Dr. Jiří Ježek, pověřen funkcí ředitele dekretem MŠ z 15. 7. 1947, J. Maxovi MŠ poděkovalo. Po vyhození v únoru 1948 odešel k 1. 5. 1948 do Národní a univerzitní knihovny pražské. Zástupce vládní rada Jiří Max
únor 1948 - 31. 12. 1949 ing. Sáva Medonos, vedoucí Technického dokumentačního střediska, pověřený akčním výborem KVŠT, k 23. 5. 1949 dosud min. školství nepotvrzený
1. 1. 1950 - pol. r. 1953 Dr. Hugo Novák, rada, v KVŠT již v r. 1946 jako vedoucí systematického katalogu oborového a heslového věcného, předseda odborové organizace
2. pol. r. 1953 Dr. Josef Bleha, pracovník Univerzitní knihovny v Praze
1. 1. 1954 - pol. r. 1956 Ing Vilém Götz (s trvalým bydlištěm v Brně, dočasným v garsoniéře ve 2.p. Kl. I). Zástupci: Antonín Derfl, vedoucí odboru knihovna, nově do KVŠT přijatý ing. Hanuš Herz, vedoucí odboru dokumentace, dosud zást. ředitele ÚTEINu
2. pol. r. 1956 - 30. 4. 1962 Rudolf Pittermann, pracovník min. školství.
Zástupci: Dr. Jandera, Dr. Petera (1960 – 1962)
1. 5. 1962 - 30. 11. 1969 PhDr. Antonín Derfl (v KVŠT jako náměstek 1954 - 1959).
Zástupce: do r. 1967 Lubomír Bradáček, bývalý pracovník policie
1. 12. 1969 - 31. 12. 1970 PhDr. Eva Sošková, pověřená řízením
1. 1. 1971 - 30. 6. 1971 PhDr. Drahoslav Gawrecki
1. 7.1971 - 31. 12. 1987 PhDr. Eva Sošková
1. 1. 1988 – 1990 ing. Zdeněk Tvrdík, CSc.
1990 – 31. 8. 1996 PhDr. Miloslava Rupešová
1. 9. 1996 - 31. 8. 1997 PhDr. Jan Bayer, CSc., pověřen řízením
1. 9. 1997 – Ing. Martin Svoboda
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
SOŠKOVÁ, Eva. Státní technická knihovna v letech 1945-1990. Ikaros [online]. 2008, ročník 12, číslo 2 [cit. 2019-06-25]. urn:nbn:cz:ik-12990. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12990

automaticky generované reklamy
registration login password