Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Seminář Českého komitétu Modrého štítu Krádeže v archivech, knihovnách a muzeích

Čas nutný k přečtení
11 minut
Již přečteno

Seminář Českého komitétu Modrého štítu Krádeže v archivech, knihovnách a muzeích

0 comments

Ve dnech 22. a 29. ledna 2009 se v budově Národního muzea konal seminář nazvaný Krádeže v archivech, knihovnách a muzeích. Seminář byl uspořádán Českým komitétem Modrého štítu.

Níže uvedený text vychází z prvního setkání účastníků tohoto semináře 22. ledna 2009.

Účastníky semináře přivítala úvodním slovem PhDr. Jana Součková, DrSc., zástupkyně generálního ředitele Národního muzea. V krátkosti představila historii vzniku pořadatele, tj. Českého komitétu Modrého štítu, a v této souvislosti zdůraznila význam institucí státu, které obhospodařují často jedinečný a nenahraditelný kulturní majetek státu.

Prvním přednášejícím, který poutavým způsobem seznámil přítomné posluchače s danou problematikou, byl PhDr. Petr Mašek z Knihovny Národního muzea – soudní znalec se specializací na ceny a odhady historických knižních fondů.

PhDr. Petr Mašek

PhDr. Petr Mašek

Ve svém projevu vzpomněl na řadu konkrétních případů z historie odcizování vzácných exemplářů z knižních fondů. Uvedl mimo jiné snad nejznámější případ z nedávné doby, kdy se pan K. proslavil dlouhodobými a systematickými krádežemi map, což činil nejen z odborného zájmu, ale také z důvodů ziskuchtivosti. PhDr. Mašek však připomněl, že důvodem krádeží nebývají pouze tyto obligatorní důvody. Nezřídka se stává, že cílem krádeží bývá i pouhé poškození osoby nebo organizace, která má v péči daný fond. Předmětem krádeží mohou být jednotlivé stránky nebo celé svazky. Je smutnou pravdou, že zloději se etablují i z řad badatelů, kteří zneužívají svých odborných znalostí a důvěryhodnosti. Zpravidla to začíná “zapůjčením” zajímavého tisku. Když se zloději tento první pokus podaří, hledá způsob, jak originál nahradit falzem. Kvalitní kopie jsou pak vydávány za originály, ze kterých jsou pak značné zisky - zvláště v zahraničí (nejčastěji končí zjištěné případy v sousedním Německu).

Formy a metody zlodějů bývají různé, od diletantských postupů až po vysoce profesionální. Společné všem jsou však:

  • znalost výpůjčního systému – informace získávají pachatelé postupným testováním terénu, přemýšlejí, jak využít děr ve výpůjčním systému;
  • vypůjčování velkého objemu knih a zneužití velkého chaosu ve výpůjčkách („Část mi nechte, zítra budu pokračovat…“ nebo „Toto vracím, nově mi připravte…“);
  • využití situace nepozornosti a zmatku při ledabylé kontrole – pachatelé si vytipují kdo a kdy ledabyle kontroluje vracené archiválie, knihy (pan P. K. vracel úplně jiné knihy, než si vypůjčil. Knihovníci kontrolovali jen signatury. Pan P. K. přepisoval vpisky, předělával razítka, knihy xeroxoval na krásně zatónované papíry a vázal do vazeb);
  • vytvoření chaosu na pracovním stole – badatel si přinese vlastní příručky, pomůcky a vytvoří si tzv. hradbu, díky které není na stole přehled;
  • získání “spřízněné duše” v knihovně, ať už častými návštěvami nebo i drobnými dárečky;
  • vyvolání dojmu důvěryhodnosti u personálu knihovny, zvláště mezi badateli, kteří chodí pravidelně a svými odbornými znalostmi se řadí mezi „profesionály“ – ti pak získávají postupně jistá privilegia;
  • šikovnost, drzost.

Smutným konstatováním je, že závažnou hrozbou se stávají i vlastní zaměstnanci. Jejich malé finanční ohodnocení a systém jejich kontroly umožňují zcizování těch nejvybranějších exponátů. Bohužel, důvodem „vlastních krádeží“ jsou i depozitáře bez kvalitního klíčového a přístupového systému, s čímž souvisí zabezpečení vstupu cizích osob do pracovních prostor, kde mohou ukrást i rozpracovanou knihu ze stolu. Ani osoba, provádějící úklid, by neměla mít nikdy samotná přístup do depozitáře – vždy by měla být v doprovodu pověřeného zaměstnance.

Významnou pozornost je třeba věnovat i důslednému vedení evidence výpůjček a jejich skartaci. V případě, že je tato evidence zachována a není skartována, je pak možné zpětně dohledat výpůjčky podezřelé osoby, jako se to stalo i v případě proslulého pana K., čímž byly knihovníci schopni určit rozsah poškozeného a odcizeného fondu.

Důslednost kontroly by měla teoreticky spočívat i ve fyzické kontrole jednotlivých výpůjček, tj. každé strany v knize, což je, při současném stavu pracovníků knihoven, v praxi fakticky nemožné. Problémem jsou např. listy v mapách a atlasech, které mohou být po návštěvě badatele vyříznuté a nikdo si toho nevšimne. Proč? Důvodem je, že v těchto tiscích existují tzv. jalová křidélka, která slouží k tomu, aby kniha byla vyvážená. Těžko lze pak na první pohled zkontrolovat, zda se jedná o toto jalové křidélko nebo vyříznutý list. I z tohoto důvodu je proto pochopitelné, že knihovny stanovují maximální počet výpůjček.

Mezi bezpečnostními doporučeními zaznělo i doporučení nevystavovat katalogy vzácných tisků na internetu – je to dobrý návod pro zloděje, kde mají hledat. V praxi se již stalo, že se kastelánka na internetu „pochlubila“ takovými tisky a v krátké době jí z 20 knih zmizelo 12. V této souvislosti se za velmi důležité jeví přecenění knihovních fondů, zvláště vzácných tisků. V případě poškození nebo dokonce odcizení je pak problémem náhrada škody, která se uplatňuje v občanskoprávním řízení. Znalost ceny tisků nebyla dříve pro knihovníky tak podstatná jako dnes. Ceny děl jsou zastaralé, často chybí vůbec. Stává se pak, že si ani neuvědomujeme cenu díla, které nám leží „jen tak v policích“, a až po ocenění či přecenění zvyšujeme zabezpečení tohoto exponátu, který se pak následně přesouvá do trezoru. Návštěvníkům i badatelům je vhodné dát najevo, že známe cenu zapůjčeného tisku, a proto také uplatňujeme úměrnou ochranu a zabezpečení. Oceňování je potřebné řešit cestou soudních znalců. Při řešení trestných činů je v případě krádeží nanejvýš vhodné, pokud byly odcizené exponáty takto oceněny a pokud se náhrada škody začlení již do rozsudku trestního soudu. Snazší je pak i vymáhání od dopadeného pachatele.

Podle dosavadních zkušeností se při odcizování knih projevilo jako velmi podstatné označování vlastnictví knih. Slovy PhDr. Maška: „Zanechat po sobě pořádnou stopu tak, aby v knize zůstala i po odstranění, koneckonců dělali to i naši předci dříve v 19. století“. Znamená to tedy neoznačovat knihy signaturou pouze obyčejnou tužkou, kterou lze snadno vymazat, ale dávat razítka všude, použít slepotisk nebo napsat do knihy vzkazy typu: „Ukradeno panu xy!“. Nejčastěji se po zcizení odstraňuje razítko instituce, někdy zůstávají starší historická razítka, které vlastně udávají historickou cestu výtisku. K identifikaci tisku leckdy pomůže i očíslování jednotlivých stran. Dokonalý popis knihy je pro její dohledání velmi důležitý! Zde pak nastupuje nejen spolupráce s orgány v trestním řízení, ale také s antikvariáty, ke kterým se některé odcizené tisky mohou dostat. Otázkou je ochota antikvářů spolupracovat s policií nebo s postiženými knihovnami.

Na závěr vystoupení PhDr. Maška zazněla výzva a nabídka pomoci všem odborným knihovníkům, archivářům a muzejním pracovníkům, kteří by měli zájem vykonávat činnost soudního znalce, těch je totiž v těchto oborech značný nedostatek.

Pověstnou „štafetu“ dalšího řečníka posléze převzal PhDr. Vladimír Růžek z Archivní správy Ministerstva vnitra ČR – soudní znalec se specializací na ceny a odhady archiválií.

PhDr. Vladimír Růžek

PhDr. Vladimír Růžek

V. Růžek navázal volně na svého kolegu P. Maška analýzou současného stavu v oblasti bezpečnosti archivů. Konstatoval, že vlastně taková setkání jsou stále aktuálnější, neboť od roku 1989 se krádeže, a to přímo v badatelnách, čím dál tím více rozšiřují. Tyto krádeže dosti citelným způsobem ochuzují naše národní dědictví. Jestliže budeme podceňovat hrozby, které souvisejí s poškozováním a odcizováním tohoto dědictví, pak vina leží nejen na škůdci, ale i na nás. Ve světě umožňuje v těchto případech legislativa i postih odpovědných knihovníků a archivářů. Proto se také v evropských badatelnách upřednostňují elektronické kopie historických tisků a archiválií.

Z celoevropské analýzy vyplynulo, že většina krádeží se stala během otevírací doby (59 %) a způsobily je z velké části vlastní zaměstnanci (prokázáno v 19 %). Asi 41 % ukradených dokumentů exponátů se nikdy nevrátí, 16 % se vrací částečně, 40 % se vrátí celé. V Evropě má 41 % institucí problémy s krádežemi. Mnoho archivů zakazuje již dopadeným zlodějům přístup do archivu.

Některé exponáty se vzhledem k tomu, že nejsou konzumovány, ale obchodovány, mohou někdy vrátit zpět vlastníkovi. Pokud se objeví na aukcích v zahraničí, včas jsou jako zcizené označeny, pak je velmi složitá cesta navrácení – zpravidla zpětným vykoupením.

V naší republice je třeba provést vytipování ohrožených fondů, které jsou pro překupníky zajímavé a byly by snadno prodejné, což je u nás bohužel těžce splnitelné. Naše republika má (zatím) tak rozsáhlé sbírky, že je to při současných kapacitách zaměstnanců někdy nadlidský úkol. Ve Vamberku byla po odcizení archiválií provedena inventura, která trvala deset let! Nutná je nejen důsledná spolupráce s policií, ale hlavně změna legislativy. Nezbytné je také prověřování a proškolování všech osob, které se pohybují v objektech (počínaje vlastními zaměstnanci přes externí zaměstnance a  uživatele až po smluvní firmy).

Zkušenosti ukazují, že služba v badatelně musí předkládat jen kontrolovatelné množství. Případ XY ukázal, že dokonce ani záznamy z nekvalitního kamerového systému nic nezaznamenaly. Až další technické prostředky policie prokázaly odhalení způsobu krádeže. Je třeba počítat s tím, že obviněný pochopitelně dozná jen to, co mu je dokázáno. Dokazování je však velmi nesnadné, a to hlavně z důvodu identifikace těchto dokumentů, resp. jejich původu.

Mezi metody zlodějů patří vyjímání archiválií z obalů (využívají toho, že není důsledná zpětná kontrola), nebo si dokonce archiválie odnášejí pod šaty a v zavazadlech.

Jak se bránit? Pasivními prostředky, jako jsou razítka dokazující vlastnictví, kopie archiválií, fluorescenční metoda, kde však hrozí poškození archiválií, kamerové systémy atd. Kamerové systémy mají však svá úskalí. Pokud jsou však z kamerových systémů uchovávány záznamy, musí dotyčný subjekt požádat o souhlas Úřad pro ochranu osobních údajů. Kamerový systém musí mít velké rozlišení, aby se nestal pouhou dekorací. Jakmile dojde k incidentu, který je zaznamenán kamerovým systémem, je nutné bezodkladně kontaktovat policii. Po delší době je to již zbytečné.

Při dodržování režimových opatření je nutné být obezřetný vůči známým a důvěryhodným badatelům stejně jako vůči těm méně známým. Rozumní badatelé to pochopí. Každý badatel je totiž bohužel potenciální zloděj.

Účastníci semináře

Účastníci semináře

Účastníci semináře

Po tomto vystoupení proběhla mezi přednášejícími a posluchači diskuze, kde se objevily otázky týkající se zabezpečení knižních fondů a cenných tisků, a to tzv. mikroteček, čárových kódů – čipů, použití elektronických vah atd. Většina diskutujících se shodla na tom, že zatím nebyl nalezen ten nejlepší způsob ochrany.

Probírala se zde také otázka postupu v případě odhalení krádeže na místě činu. Přestože nejsou známy případy, kdy došlo k přímému dopadení pachatele bez dřívějších indicií, bylo doporučeno kontaktovat vždy co nejrychleji policii.

V průběhu celé diskuze padla ještě řada doporučení na zabezpečení cenných tisků v archivech, knihovnách a muzeích. Celým fórem pak souhlasně proběhla otázka, proč se bezpečnost v knihovnách, archivech a muzeích neřeší komplexně – metodikou pro všechny knihovny, archivy, muzea.

Pro nás jako pro účastníky bylo velmi potěšující, že se problematikou vůbec někdo zabývá, a velmi děkujeme organizátorům za pozvání. Je ale smutné, že se navzájem přesvědčují „přesvědčení“, bez účasti (možná i zájmu) příslušných ministerstev. Při semináři zaznělo od přednášejících, ale také v diskuzi mnoho podnětných návrhů a informací.

Bylo by asi velmi užitečné kvalifikovaně analyzovat nákladovost výroby elektronické verze vzácných tisků (uživatel by pak měl k dispozici jen soubor na obrazovce PC) a porovnat s ní skutečné náklady spojené se ztrátami. Současné technické prostředky už umí řešit řadu problémů, se kterými se archivy, knihovny i muzea potýkají. V některých z nich jsou i tyto prostředky používány a jistě podle nich lze analyzovat efektivnost využití.

Výhody v pohybu v schengenském prostoru mají v ČR i stinné stránky, když se zcizené části nebo celé tisky objevují na burzách po celé Evropě a ve světě. Samozřejmě nejvíce zcizených exemplářů se zadrží v antikvariátech a na burzách v České republice. Jistě by pomohla legislativní opatření, aby majitelé antikvariátů i organizátoři burz nebyli hmotně postiženi, když na exemplář sami upozorní. Byla by to velmi efektivní cesta hodná následování nejen v EU, ale také ve světě.

Současný preventivní i kontrolní systém našeho státu neumožňuje vyloučit takové případy zcizování jeho kulturního dědictví. Policie České republiky nemá síly a prostředky k cíleným opatřením pro nastíněnou činnost zlodějů. Každá instituce si proto musí vytvořit vlastní systém bezpečnosti na své náklady. Snad se dosáhne i toho, že již zpracovaný “Plán prevence a ochrany muzeí” bude transformován dalšími podobnými subjekty.

Cílem článku není jen snaha ukázat na slabiny, naopak chceme vyprovokovat odpovědné instituce, aby zpracovaly novelu bezpečnostní politiky pro tuto kulturní oblast a aby se tento dokument dostal co nejdříve do archivů, knihoven a muzeí, kde by byl následně pomocí jednotné metodiky rozpracován do konkrétních podmínek. Jen tak lze komplexně čelit nastupující trestné činnosti a hlavně chránit svěřený majetek státu, zejména tam, kam má veřejnost přístup. Každým dnem ztrácíme nedozírné hodnoty, a proto by řešení této situace mělo být neodkladné! Vždyť se jedná o kulturní dědictví shromažďované všemi předchozími generacemi, a to nejen z území současné České republiky. Nesmíme dovolit, aby se touto cestou vzácné tisky přesunuly do soukromých sbírek a staly se lukrativní nabídkou na burzách.

Snad se do budoucna dočkáme „bezpečnostního zákona“, který bude řešit obecnou bezpečnost. Úspěchem bude, pokud se povede zahájení prací nad takovýmto zákonem – vytvořením týmu pro bezpečnost archivů, knihoven a muzeí. Vzhledem k mezinárodnímu měřítku tohoto druhu kriminality by bylo vhodné využít našeho předsednictví v EU a vytvořit systém jednotné bezpečnosti národních kulturních památek v rámci celé EU (prozatím). Proto, snad co nejdříve, odpovědné instituce sestaví odborný tým ke zpracování Bezpečnostní politiky archivů, knihoven a muzeí a my se rádi do jeho práce zapojíme. Věříme tomu, že se zapojí celá armáda archivářů, knihovníků i pracovníků muzeí a že i oni budou svými návrhy pomáhat v prosazení této nelehké cesty k záchraně našeho kulturního dědictví.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
MARŠÍK, Vladimír a JUNKOVÁ, Lenka. Seminář Českého komitétu Modrého štítu Krádeže v archivech, knihovnách a muzeích. Ikaros [online]. 2009, ročník 13, číslo 2 [cit. 2019-05-19]. urn:nbn:cz:ik-13046. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/13046

automaticky generované reklamy
registration login password