Během mého pobytu ve Frederictonu, o kterém jsem psala v reportáži v minulém čísle, jsem měla také možnost navštívit místní indiánskou rezervaci s názvem St. Mary Reserve. Když jsem poprvé uslyšela tento název, vůbec bych neřekla, že patří indiánské rezervaci. Ptala jsem se, proč se říká „reserve“ a ne „reservation“, jak říkají Češi. Dostalo se mi vysvětlení, že reserve je hezčí označení, politicky korektní.

Reservace nebyla nijak výrazně oddělena od města, ani v ní nebyly TP, hořící ohně nebo volně pobíhající koně. Byla to civilizovaná čtvrť, lišící se od těch ostatních tím, že před domy neparkovala auta a domy, zpravidla chudší a prostší, nebyly obehnány plotem a zahradou.

Uvnitř jednoho z těch domků jsem mluvila s indiánskou ženou jménem Alma Brookers. Nezeptala jsem se jí, zda je to její „pravé“ jméno, ale říkala, že by mi mohla vyprávět všechno „jejím jazykem“, proto soudím, že i její jméno bude v jazyce Indiánů znít jinak. Byla to vzdělaná žena, vystudovala univerzitu a nyní se aktivně věnuje indiánské kultuře a právům Indiánů. Chystá se naučit pořádně pracovat s počítačem, aby se mimo jiné mohla napojit na webovskou síť indiánských rezervací.

Dojem z tohoto setkání lze jen těžko předat touto cestou. Alma působila klidným, vyrovnaným dojmem a přitom říkala věci, o kterých jsem si myslela, že buď již neexistují, nebo si je K. May vymyslel. Její vnímání soužití „kanadských lidí“ s Indiány je založeno na silně zakořeněné představě, že Indiánům patřila zem, kterou jim sebrali a nyní na ní žijí Kanaďané. Indiáni pociťují tuto křivdu a mnohé z opatření, které kanadská vláda pro Indiány přijala, považují pouze za symbolické nebo dokonce diskriminační. Každý Indián má skutečně vyznačeno ve svých dokumentech, že patří k indiánskému kmeni a podle toho na něj stát nahlíží. Má jisté sociální podpory, ale na druhou stranu může o své „indiánství“ přijít, pokud se žena provdá za ne-indiána. Tím v podstatě dochází k postupnému vymírání Indiánů v Kanadě.

Kultura, pověsti, písně, jazyk a historie se u Indiánů předává zásadně ústně. Toto ústní přežívání kultury má patrně pro tyto lidi veliký význam. Alma se poněkud rozčílila, když vyprávěla o tom, jak „je Kanaďané neustále nutí sepisovat jejich pověsti a báje“. To není jejich styl. Křesťanství, které provázelo nové osadníky Kanady, se muselo nějakým způsobem vyrovnat s původními zvyky, které se tradovaly mezi lidem. Misionáři tedy převzali některá slova z indiánského jazyka a začali je používat pro výrazy v křesťanské nauce (např. Witch znamenalo původně „šaman“, tedy člověk, který léčí svůj lid a chrání jej od zlého. Dobře víme, že v pohledu křesťanské věrouky má označení čarodějnice negativní obsah kořenící v představě zla, amorality a neposlušnosti řádu.). Zajímavou paralelou s naším obrozeneckým hnutím je postup, jakým vznikala kanadská kultura. Alma mi vysvětlila, že noví přistěhovalci převzali mnohé z indiánské kultury a přivlastnili si tyto fragmenty indiánských bájí, obrazů a děl, když je později prohlásili za vlastní, tedy kanadské. Je zajímavé, že Alma hovořila ve smyslu Kanaďané a my, tedy nepovažovala se za Kanaďanku.

Z tohoto setkání lze jen těžko činit nějaké závěry. Snad jen, že K. May si zase tolik nevymýšlel, když střety Indiánů a přistěhovalců založil na sporech o půdu. Ještě v roce 1997 je tato dávná minulost velmi živá v indiánských srdcích. Jejich kultura není zdaleka mrtvá, jde jen jaksi mimo hlavní proud, proto se o ní jen málo dozvíme (z našich médií snad vůbec ne). Ačkoli má mnoho Indiánů problémy s nezaměstnaností a alkoholismem, neplatí tyto skutečnosti o všech těchto původních obyvatelích Ameriky. Mnozí z nich jsou lidé žijící ve světě duchů přírody a dávných tradic, bojující za vyrování dluhu, který u nich mají noví lidé (přistěhovalci).