Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Projekt "MASTER" a problematika elektronického zpracování středověkých rukopisů

Čas nutný k přečtení
11 minut
Již přečteno

Projekt "MASTER" a problematika elektronického zpracování středověkých rukopisů

0 comments
Počátkem tohoto roku byla zahájena práce na evropském grantovém projektu MASTER (Manuscript Access through STandards for Electronic Records), která potrvá až do poloviny roku 2001. Již toto časové vymezení jako by symbolicky ukazovalo, že je to typický projekt přelomu tisíciletí. Může se to snad zdát málo, protože se stalo obvyklým mluvit rovnou o projektech pro 21. století; avšak zde nejde o propagaci či popularizaci nových technologií, takže je radno odpustit si rétorické cvičení a držet se skutečnosti. Cíl projektu MASTER je totiž zároveň velkorysý i skromný: je jím vytvoření prototypu společného/sdíleného online katalogu středověkých rukopisů latinského kulturního okruhu, tedy té oblasti, které říkáme Evropa. V čem je tu velkorysost? Spočívá v tom, že se vytváří jeden ze základních předpokladů pro souborný světový katalog středověkých rukopisů latinského písma. A v čem je skromnost? Objevuje se v tom, že cílem projektu je vybudovat technologicky funkční prototyp, nic více. Ukazuje se to sice jako velice realistický přístup, který brání pronikání iluzí a zamezuje vznik chimér, nicméně právě v tomto spojení velkorysosti a skromnosti se tají jistá dvojsečnost, kterou je dobré jasně rozpoznat, protože má mnohem širší význam než jen pro práci se středověkými rukopisy. Pevnou součástí tohoto realismu se totiž může stát (tedy nikoli nutně, pokud se ovšem zavčasu a jasně zorientujeme) jakási prakticistní přízemnost, vyplývající z dominance technologie nad metodologií. A právě proto, že poměr váhy mezi technologií a metodologií není (a nyní asi ani nemůže být) znám, je lépe o tomto a všech podobných projektech hovořit jako o počínání přelomu tisíciletí, nikoli jako o projektech pro 21. století. A tak se ukazuje, že je tuto problematiku záhodno prozkoumat zevrubněji.

Na počátku je zajisté dobré obhlédnout současný stav elektronizace a informatizace rukopisné práce a rukopisného studia, a to právě se zřetelem k metodologii, nikoli technologii a jednotlivým technikám. V nynější jakési technokratické euforii se to možná zdá jako okrajové téma, ale právě jenom jeho řešení přináší smysluplnou perspektivu v delším časovém úseku. Ve stručnosti tedy prozkoumáme tři oblasti: rukopisné knihovnictví, kodikologii jako pomocnou vědu historickou a rukopisné studium jako pramennou historickou metodu.

Rukopisnému knihovnictví sluší především úkol předběžného zpřístupnění, tedy soupisová práce, která se obvykle ne zcela přesně ztotožňuje s katalogizací a která se zpravidla soustřeďuje, byť to není nezbytně nutné, na postižení současných nebo historických knižních fondů. Je tedy přirozené, že knihovnická práce s rukopisy se na přechodu k elektronizaci a informatizaci soustředila především na budování katalogů-soupisů. Při tom si můžeme povšimnout trojího odlišného přístupu, a tak můžeme mluvit o retrokonverzi, konverzi médií a inovaci.

V případě retrokonverze jde o převedení stávajících tradičních pomůcek do elektronické podoby. Příkladem tu může být Rakouská národní knihovna ve Vídni. Zde si můžeme povšimnout dvou věcí: jednak převedení stávajících rejstříků a jednotlivých oddílů záznamu má za následek značnou těžkopádnost při vyhledávání, jednak systém neumožňuje vyhledávání masového počtu dat, tzn. nevyhovuje práci s rukopisy z pohledu hromadného pramenného jevu. Vzhledem k tomu, že zároveň nejsou přístupné k běžnému čtení všechny záznamy, je to závažný nedostatek, který činí tento způsob síťového zpřístupnění diskutabilním. Z toho plyne důležitý poznatek, který ovšem musí být předmětem dalšího prozkoumání a rozvedení: při elektronickém zpracování je nutno se zbavit tradiční představy o vztahu rejstříku a textu, a to hned ze dvou důvodů: jednak neexistují vedle sebe jako reálné, nýbrž jen jako virtuální objekty, tedy pouze jako předměty formální, nikoli materiální, jednak práce uživatele v elektronickém prostředí se blíží spíše činnosti sestavovatele tradičního rejstříku než jeho uživatele. Cestou retrokonverze lze tedy sice v relativně krátké době zvládnout impozantní masy dat, ale dojdeme tím spíše jen ke konci jedné cesty, než abychom započali cestu druhou.

V případě konverze médií jde o převedení existujících tradičních záznamů do elektronického prostředí v podobě volných textů. Příkladem tu může být Universitní knihovna ve Štýrském Hradci. Je zřejmé, že zacházení s takovýmto katalogem je mnohem pružnější, což je při práci v síti důležité. Nadto tento způsob umožňuje vytvoření otevřeného systému, tzn. je možno doplňovat jej o další záznamy apod. To vše by svědčilo o tom, že tento přístup je podnětný a nadějný. Přece však tu narážíme na jeden problém: výhoda snadné operability je více či méně znehodnocena nereflektovaným přístupem k naplňování jednotlivých záznamů obsahem. Při tvorbě jednotlivých záznamů se totiž vychází z techniky incipitování, jak ji v klasické podobě reprezentují B. Hauréau nebo F. Stegmüller, což se již nějakou dobu ukazuje jako zcela nedostatečné pro charakteristiku dotyčných textů. Docházíme tedy k dalšímu zjištění: zpřístupnění katalogu v síti je nutno chápat ve skutečně virtuální dimenzi a tomu je nutno přizpůsobit povahu záznamu. Rukopis ve své fyzické existenci, ale také v podobě virtuální knihy přestává být nutným korelátem záznamu, neboť ten se jaksi osamostatňuje. Je tudíž třeba hledat informačně nasycenější způsob jak charakterizovat texty, než je pouhé incipitování, resp. explicitování.

V případě inovace jde o alespoň po formální stránce zcela novou tvorbu záznamů pro elektronické prostředí. Příkladem tu může být pokus o souborný katalog amerických knihoven The Digital Scriptorium. Charakteristický pro tento způsob je důsledný analytický přístup. Ten sice na jednu stranu zjednodušuje vyhledávání soustředěním na jednotlivá pole, na druhou stranu však nutí uživatele k tomu, aby si jeden každý záznam nejprve sestavoval, a to v daném pořadí : "rukopis", "část", "text". Tento způsob je sice progresivní v tom, že se alespoň po formální stránce neváže na tradiční formu záznamu, avšak k uživateli se chová příliš dirigisticky. A tak se nám dostává dalšího poznání: pro otevřený systém, kterým elektronický katalog tohoto typu ze své povahy je, by měly být rozhodující alternabilita, variabilita a flexibilita, které teprve v plné míře umožňují práci ve virtuálním prostředí. To ovšem znamená, že je nutno vzít v potaz sám pojem katalogu; zdá se, že tradiční a elektronický katalog (resp. jakýkoli další typ soupisu) se ve své funkci a intenci liší.

Tento výběrový přehled dosavadního stavu zpracování rukopisů v čistě knihovnické oblasti ukazuje závažné úskalí, jež ztěžuje cestu: tradiční a elektronicko-informační přístupy se proplétají v jakýsi gordický uzel. Potíž je totiž v tom, že monografie rukopisu předkládaná ve formě záznamu a globální virtuální zpřístupnění záznamu jaksi jednoduše nejdou k sobě. Tradiční a elektronický způsob katalogizace tedy nepředstavují kontinuitu, třebaže rukopisní knihovníci by ji tu rádi viděli. Je-li tu však diskontinuita, má to znamenat, že tradiční holding catalogue zanikne a bez náhrady bude vytlačen elektronickým access catalogue, protože tu prostě jde o věci kontradiktorní? To se zdá být nepravděpodobné z toho důvodu, že tu ve skutečnosti o žádnou kontradikci nejde, neboť tu máme před sebou dva mimoběžné úhly pohledu: jeden se upírá na jednotlivý, druhý na hromadný jev. I v tomto teoretickém, nejenom v praktickém ohledu je tedy nutno vzít zcela vážně představu hybridní knihovny. Problematika elektronické katalogizace rukopisů tedy nejenom přesahuje horizont standardizace (a nakonec i interoperability, ale klade otázky mnohem širšího dosahu a důraznějšího dopadu.

Základní vědeckou disciplínou, jejímž předmětem jsou rukopisy a jejich studium, je kodikologie, jedna z pomocných věd historických. Jako taková je, přinejmenším v našem prostředí, jednou z nejvýraznějších bašt pozitivismu, což ovšem znamená, že je jí do značné míry cizí jak technologická, tak zejména metodologická inovace. Nachází se ve stadiu, kdy jí (když budeme mluvit podle T. S. Kuhna) převážně vládnou pravidla či zásady, tzn. v současné chvíli je pro ni nutná především změna paradigmatu; teprve po ní může následovat něco dalšího. Školometské diskuse o rozdílech mezi "akademickou" a "praktickou" kodikologií, jakož i mezi katalogem kodikologickým a katalogy speciálními tu mnoho nepomohou. Filigranologické hříčky, katalogy kolofonů, datovaných a datovatelných nebo iluminovaných rukopisů zřejmě ukazují, že předmět této kodikologie je spíše jenom fiktivní a imaginární. Jelikož je však zároveň obvykle považován za objektivní, smysluplná virtualizace tu stojí před těžko překonatelnými problémy. A tak není divu, že z této oblasti žádné použitelné počiny nevycházejí, protože prezentaci digitalizace filigránů ve Štýrském Hradci roku 1997 za takový počin považovat nelze a protože pokus o elektronický katalog datovaných a datovatelných nebo iluminovaných rukopisů v Národní knihovně České republiky zatím nepřinesl zhodnotitelné výsledky. V tomto pohledu se zdá, že kodikologové a rukopisní knihovníci postupující primárně kodikologickou cestou pracují jakoby jen pro sebe, bez výraznějšího kontaktu s ostatními disciplínami, jež tu jsou ve hře. Podnět k elektronizaci, informatizaci a virtualizaci musí do tohoto prostředí přijít odjinud.

Rukopis ovšem není pouze samostatným a konečným předmětem zájmu, je také historickým pramenem. Rukopisné studium se pak stává jednak heuristikou, jednak specifickou historickou metodou, odlišnou od pomocněvědné kodikologie na jedné a od filologie, textologie a editologie na druhé straně. Na rozdíl od kodikologie jakožto pomocné vědy historické je zde mnohem těsnější sepětí s ostatními disciplínami. I zde shledáváme několikerý přístup: tvorbu digitálních kopií a virtuálních knih, budování incipitářů a textových katalogů nebo tzv. novou kodikologii.

Digitální či digitálně elektronické zpracování rukopisů je možno charakterizovat jen krátce, neboť jsem o něm nedávno do tohoto časopisu psal. Příkladem tu může být program Národní knihovny České republiky Memoriae Mundi Series Bohemica (MMSB), kterému se dostalo mezinárodního doporučení. Vedlo toho však existuje konzervativnější norský program European Manuscript Server Initiative (EMSI), který však přesto není možno považovat za zcela překonaný; jednak poskytuje obrázky vysoké kvality po síti, jednak připravuje jakýsi standard pro popis v XML (Extensible Markup Language). Další český projekt Clavis momumentorum litterarum (CML) své výsledky v síti neprezentuje, takže je mimo jakékoli posouzení, ale také mimo hru.

Jako perspektivní se jeví cesta, v níž nejde o přímou práci s texty, ale s jejich zprostředkovanými charakteristikami. Jedním příkladem tu může být incipitář In principio, přístupný ovšem pouze na CD, nikoli v síti. Je sice postaven na nedostatečné technice incipitování, avšak jeho velikou předností je analytičnost, jež umožňuje sestup až k nejmenším samostatným textovým jednotkám, což při katalogizaci, ať už tradiční, nebo elektronické, nebývá obvyklé. Zde je technika incipitování maximálně vytěžena, a tak se ukazuje ze své silné stránky. Virtuální komparace textových charakteristik jde snadno a rychle. Přes některé drobné nedostatky, na něž pokázala Consuelo Dutschke ve své recenzi, je nutno zdůraznit obrovský počet postižených textů, který je druhým silným bodem. Dalším příkladem může být textový katalog programu MMSB. S předchozím produktem se co do počtu záznamů a geografického záběru ani zdaleka nemůže srovnávat, protože je teprve ve svých nesmělých začátcích. Význam však lze přičítat pokusu o metodickou inovaci, jež se jednak snaží pojmout tradiční incipitování a explicitování jiným způsobem, jednak se pokouší vytvořit zvláštní metodiku regestování děl drobných žánrů, největšího kamene úrazu medievistického rukopisného studia. V tom už je vidět přechod od pouhé heuristiky ke specifické historické metodě.

Touto metodou se pokouší být tzv. nová kodikologie, jejímž hlavním cílem je překonat zaměření na rukopis jako jednotlivý jev a nahlédnout jej jako jev hromadný. Tento způsob přístupu dosud nejenom není ustálen, ale ani se neprosadil v tradiční komunikaci jako alternativní k zavedenému přístupu pomocněvědnému. Důležitější se pro něj nyní jeví prosadit toto nové paradigma, jež spočívá na analytické intertextuální komparaci, než podnikat pokusy naslepo v oblasti elektronického a elektronicko-digitálního publikování. Přesto však zde již jsou představitelné jisté perspektivy. Ty spočívají pravděpodobně v tom, že historická kodikologická metoda realizovaná tzv. novou kodikologií bude tematickou monografickou nadstavbou textových katalogů. V tom případě to ovšem vrhá nové světlo na soupisové pomůcky a jejich hierarchii: základem přestane být nynější kodikologický pomocněvědný katalog, nýbrž se jím stane prostý inventář. Kodikologický katalog spolu s katalogy textovými, textově ikonografickými apod. bude tvořit až druhý stupeň, který bude následován tematickou pramennou monografií či materiálovou studií ve stupni třetím. Zdá se, že tato koncepce nebude vylučovat hladký přechod od tradičního k elektronickému publikování, až se její paradigma dostatečně rozšíří.

A nyní se vracíme zpět k projektu MASTER, abychom jej přehlédli na tomto pozadí; budu se soustředit jen na obecné rysy a na detaily odkazuji, přičemž východiskem mi bude první, druhý a třetí pracovní materiál tohoto grantového projektu. Z dosavadního přehledu jasně plyne, že neexistuje jednoznačný konsensus na poli zpracování rukopisů a v oboru rukopisného studia. Jelikož je však zřejmé, že elektronizaci a informatizaci tu nelze brzdit a odkládat, neboť je nutno postupovat společně s knihovnictvím jako celkem na jedné a spolu s historiografií na druhé straně, plyne z toho požadavek maximální flexibility standardu, aby byl použitelný v rámci dosti odlišných požadavků. To na "klasického" knihovníka působí jistě jako kacířství, ale ve skutečnosti je to veliký krok vpřed. Jednoznačně se tu totiž od sebe oddělují pravidlo/zásada popisu a formát záznamu; standard přestává být povinnou normou založenou na pravidlech/zásadách popisu a stává se jen technickou formou funkčnosti, jejíž obsah může být velice rozmanitý, ba leckdy téměř protikladný. Celá problematika se tak posouvá z rigidně nazírané sféry standardizace do mnohem šíře a tvárněji pojímané sféry interoperability - z otázky technologické se stává problém metodologický. Na tom se ovšem zakládá závažné zjištění: vybudování prototypu společného katalogu rukopisů je nikoli závěrem práce, nýbrž jen podmínkou nutnou, ale nedostačující pro důslednou elektronizaci a informatizaci zpracování rukopisů a rukopisného studia. To podstatné bude muset teprve následovat. Ačkoli se již teď začínají vyjevovat určité horizonty a otázky, které přijdou na pořad, bylo by zatím předčasné o nich hovořit, protože při nich nejde o standardizaci ani interoperabilitu, nýbrž o communis consensus a o lex artis.

Je tedy zřejmé, že grantový projekt MASTER pracuje s dvojí perspektivou, ideální a pragmatickou, z nichž žádnou nelze zásadně upřednostňovat. Ideální perspektiva směřuje ke změnám paradigmatu, které jsou nezbytné, třebaže se o nich raději mlčí, perspektiva pragmatická míří ve vrstvě současnosti ke sbližování národních škol kodikologie či rukopisného studia a ve vrstvě minulosti k překonávání hranic mezi jednotlivými historickými kulturními regiony latinské civilizace. Je vidět, že obě tyto perspektivy jedna podmiňují druhou. A v tom se možná projevuje základní přelom, k němuž tu nyní dochází: pod vlivem pozitivismu striktně oddělená odborná (knihovnická) a vědecká (badatelská, tj. uživatelská) práce se přibližují a začínají se prolínat. Projekt MASTER tak má větší význam, než by se z jeho speciálního zaměření na první pohled mohlo zdát.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Projekt "MASTER" a problematika elektronického zpracování středověkých rukopisů. Ikaros [online]. 1999, ročník 3, číslo 8 [cit. 2019-03-27]. urn:nbn:cz:ik-10376. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10376

automaticky generované reklamy