Herbert Van de Sompel z Národní laboratoře v Los Alamos se krátce představil a ve svém příspěvku shrnul své dosavadní úsilí a úspěchy na informačním poli, mj. i v souvislosti se svým odchodem z univerzity v Ghentu do USA v roce 2000. Připomněl některé ze svých průkopnických aktivit spadajících ještě do jeho působení na univerzitě v Ghentu - zavedení LAN, CD-ROM LAN, CD-ROM WAN, belgický souborný katalog na CD-ROM, SilverPlatter ERL, Aleph 500, MARC, SGML aj.

V letech 1999-2009 se Van de Sompel podílel na vývoji mnoha technologií a služeb, mj. OAI (Open Access Iniciative). OAI zásadně změnila odbornou komunikaci. Van de Sompel přesvědčoval odbornou veřejnost o potřebnosti takové technologie už v roce 1999. Zásadní myšlenkou OAI bylo, že vědci budou ukládat svou šedou literaturu do repozitářů a jejich obsah pak bude k dispozici zdarma, čímž by se obešel klasický systém časopisů. Tyto ideje se dočkaly několika implementací, např. v podobě elektronického archivu pro fyziku (Los Alamos, Ginsparg). Koncepce OAI, vycházející z pokroku technologií a založená na principu volného přístupu k informacím, se při své realizaci musela vyrovnat i s problémy vyhledávání. Bylo zapotřebí škálovatelné robustní řešení a definice požadavků na sklízení metadat. Tyto koncepce, metody a přístupy předcházely dnes silnému hnutí Open Access.

Otázkou nyní je, jestli tyto technologie (repozitáře) opravdu pro nás mají výrazný přínos. Repozitáře byly zamýšleny jako přidaná hodnota odborné komunikace. V současné době existuje podvojné řešení - v USA repozitáře slouží pro materiály, které nebyly publikovány, zatímco jinde jsou do repozitářů umísťovány již publikované informace. Problémem je to, že v momentě, kdy je článek přijat k otištění v časopise, vědec již má svou práci hotovu - dále ho její osud nezajímá (k čemuž patří i to, zda se dostane do nějakého repozitáře). A v případě vyhledávání byl systém metadat naprosto převálcován prohledáváním úplného textu systémy typu Google.

Z technického aspektu lze nahlížet na repozitáře jako na koncept knihovny - repozitář je jako budova, ve které jsou přístupné služby. To ale způsobuje problémy webovým vyhledávačům, které se neumějí dostat dovnitř. Řešením je jiná perspektiva interoperability ve smyslu přístupu zaměřeného přímo na repozitář - OAI Object Reuse and Exchange. Repozitáře by měly implementovat nové nástroje, které umožní, aby byly prohledávatelné a začlenily se mezi normální webový obsah. Tento přístup je velkým obratem - zatímco dříve byl repozitář uvažován sám o sobě (se svými službami), dnes je potřeba před něj postavit služby, které mu budou sloužit.

Van de Sompel se jako druhému tématu věnoval vývoji SFX. S webovými technologiemi se změnili také vydavatelé - začali zveřejňovat články online na webových stránkách. S tím se vynořil problém s přecházením mezi zdroji, tj. s odkazováním. Často nastala situace, kdy odkazovaný článek např. z databáze Elsevier vedl na webové stránky druhého vydavatele, kde nastal problém s přístupem, přestože byl přístup předplacen. Systémy si totiž tuto informaci navzájem neuměly předat. Tyto problémy Van de Sompela přivedly na myšlenku linkovací služby, která by tuto informaci uměla uchovat. Nejtěžší bylo tuto službu prosadit mezi samotnými vydavateli, protože jim mj. vzala kontrolu nad odkazováním. Řešením se ukázalo převedení SFX pod křídla komerční společnosti, kterou se stala ExLibris. Dnes je tato služba zavedená a velmi využívaná. Už v roce 1999 Van de Sompel také přišel s myšlenkou využití velkého množství dat o uživatelích dostupných v rámci institucionálních linkovacích serverů. Na tomto základě vznikl projekt bX, který měl za cíl analýzu a vytvoření služeb založených na agregaci uživatelských dat. Systém spočívá ve vytvoření linkovacího metaserveru, resp. databáze ukládající logy z linkovacích serverů. Z těchto dat pak lze vytvořit doporučovací systém umožňující uživatelům vyhledávat dokumenty způsobem, který dříve nebyl možný. To má výrazný dopad i na odbornou komunikaci informací a znalostí.

(text konferenčního příspěvku)

(lv)