Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Počátky české knihy a otázky Knihy

Čas nutný k přečtení
10 minut
Již přečteno

Počátky české knihy a otázky Knihy

0 comments
Rubrika: 

HOŘEC, Jaromír. Počátky české knihy. Praha : Votobia, 2003. 158 s., 24 s. obrazových příloh. ISBN 80-7220-127-1


Jaromír Hořec je znám jako básník a samizdatový vydavatel a editor. Méně o něm známo je, že je také literárním historikem. Jako takový publikoval nedávno monografii o počátcích české knihy. Ačkoli je to publikace svým rozsahem poměrně skrovná, něco málo přes sto padesát stran, přece si zaslouží naší pozornosti, a to nejenom z toho důvodu, že spojení literární či kulturní historie s knihovědou není u nás příliš obdělávaným mezním oborem, ale také pro svůj vlastní ideový a intelektuální obsah. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že je labutí písní jedné etapy českého myšlení o kultuře a historii. Chtěl bych se pokusit právě tento dojem poněkud přesněji vyjádřit.

Nejprve podám stručný přehled obsahu Hořcovy publikace: kniha obsahuje devět kapitol, obrazovou přílohu (dosti chaotickou) a přehled použité literatury (poněkud skoupý a jednostranný). První kapitola (Knihtisk a nová etapa kulturních dějin, s. 7-13) pojednává o sociokulturních změnách na přechodu od středověku k novověku v Evropě. Druhá kapitola (České prvotisky, s. 14-33) svým názvem poněkud klame, protože se věnuje takřka výhradně jen otázce, který z českých prvotisků zaslouží být určen jako chronologicky první. Třetí kapitola (První čeští tiskaři a nakladatelé, s. 34-50) se obírá sociálním a kulturním kontextem vydávání knih v Čechách od sedmdesátých let 15. až do druhého desetiletí 16. století. Čtvrtá kapitola (Cizí tiskaři a česká kniha, s. 51-58) se zaměřuje na tiskaře působící v Čechách a na Moravě, jakož i na vydávání českých knih v jiných zemích. Pátá kapitola (Podmínky tisku a vydávání knih, s. 59-81) se soustřeďuje především na kulturněpolitické poměry ve druhé čtvrtině 16. století. Kapitola šestá (Rozvoj knihtiskařství a nakladatelství, s. 82-98)se zabývá rozvojem organizace tvorby a výroby knih, jakož i knižního obchodu. Sedmá kapitola (Počátky tiskáren českých bratří, s. 99-136) není snad pojata jako případová studie, ale jako reprezentace fenoménu zvláštní kvality; jelikož však v zásadě nepřekračuje hranici padesátých let 16. století, to rozhodující z ní vypadlo. Osmá kapitola (Osudy knihy, s. 137-139) hovoří o vztahu knihy a českého národního osudu. A konečně kapitola devátá (Kniha a česká společnost, s. 140-148) ve zkratce pojednává o české knize a její historii až do devadesátých let 20. století.

Vzniká však několik otázek. První z nich je samo vymezení knihy: Jaromír Hořec knihu omezuje na knihu tištěnou, jiná forma knihy je zcela mimo jeho představivost (ostatně jen proto může své monografii dát právě takový název, jaký čteme). Takovou knihu pak jednoznačně spojuje s humanistickým a renesančním ideálem a ve stopách Friedricha Engelse s měšťanstvem. To je ovšem pohled až zoufale zjednodušující. Vždyť ideál humanismu byl takřka výhradně záležitostí patricijské a aristokratické elity italských městských republik a signorií a právě tak ve středoevropském prostředí byl výlučnou záležitostí elit. Byl rozhodně sociokulturně omezenější než předchozí scholastika a teprve tehdy, když byly jeho formy v době manýristické a raně barokní převzaty tzv. druhou scholastikou se dá říci, že zasáhl širší okruh lidí. Hořec si vůbec nepřipouští, že knihtisk neznamená pouze knihu, ale celou řadu dalších dokumentů: od počátku byl využíván k distribuci administrativních písemností (papežských bul a dalších materiálů) a že v tom se dříve než v případě knih objevil jeho pravý význam, totiž jako efektivnějšího prostředku diskursu, tj. přenosu informace (hlavně autoritativní informace) nezměněné. Hořec dokonce říká, že v případě knihtisku byla technika poprvé využita, nikoli materiálně, ale kulturně (!). Technické prostředky a nástroje i stroje užívané třeba ve stavebnictví a architektuře tedy patrně neznamenají, že výsledek je kulturou. Neví nic o tom, že prvními prosazovateli netoliko individualismu, ale přímo personalismu byli – ó hrůzo! – scholastičtí teologové a kanonisté. Netuší, že individualizace a demokratizace nebyla prosazena humanismem, ale hnutím devotio moderna, protějškem scholastiky a jak katolickou, tak protestantskou reformací. Není mu známo, že po celé dvě generace byl ve skutečně intelektuálních kruzích proti knihtisku odpor, protože texty byly (ať už skutečně, nebo domněle) editorsky a korektorsky většinou na nižší úrovni než v rukopisech. Nechce si připustit, že od samého počátku byl knihtisk součástí masové kultury a agitace, protože byl zapojen do kontextu hlasitého čtení a řečnického či kazatelského vyjádření, skrze které fungovala tehdejší literatura a tehdejší písemnictví. Teprve ve značně pozdější době (která už není předmětem Hořcova zájmu) se plně prosadilo tiché čtení, jak je známe dnes; teprve pak lze snad (?) tištěnou knihu klást do kontextu vysoké kultury. Produkty knihtisku zkrátka ve svých počátcích byly stejnou hlásnou troubou, jako je dnes televize, a stejným chaosem textů, jako je dnes Internet. O ničem z toho Hořec neuvažuje a jen opakuje omšelé mýty: Engelsův mýtus o renesančních velikánech (co kdybychom se měli střežit před velkými muži, jak říká Karl R. Popper), mýtus německého Bildung und Kultur (co když je to všechno jenom filistrovství, jak říká Engelsův soudruh Marx?) a mýtus českého národního obrození (co když je ve svém masarykovském vyjádření jen dokladem české malosti, jak naznačuje Emanuel Rádl?). Ani o tomto Hořec neuvažuje. Uvažuje jenom o tom, co bychom mohli nazvat (v písmu, jinak se to vytratí) Knihou. Uvažuje o iluzi a chiméře. Uvažuje jako český básník a spisovatel, nedokáže vykročit ze své ulity a rozpoznat, že kniha není Kniha, ale fenomén mnohem širšího a hlubšího sociokulturního dosahu. Jenže o tom všem se z Hořcovy knihy nedozvíme vůbec nic, protože on chce hledat nějaký vysněný stabilní status quo, který mu uniká.

Druhá otázka se týká prosazení tištěné knihy v českých zemích. Jaromíru Hořcovi se totiž v podstatě redukuje na otázku časově prvního prvotisku v Čechách. Můžeme jen tápat, proč tomu tak je, protože k tomu nepodává žádné vysvětlení. Je to prostý selský rozum, který velí zajímat se o prvenství, poněvadž mu přičítá mýtický význam jakéhosi archaického počátku, tedy rozum neoplodněný dosud logem? Nebo je to scientistická pozitivistická metodičnost, která do značné míry redukuje svět na časoprostorové souřadnice, jež jsou za fenomény a které mají být právě tím podstatným? Anebo je to nějaká zvláštní kombinace obojího, jakási persifláž původně metafyzicky pojímaných principia retům v empirickém světě, pro niž pouze skutečně, opravdu a věrohodně první výskyt toho kterého fenoménu má nárok na status historického faktu? To nevíme a ani se to nedozvíme, avšak domnívám se, že to vůbec není podstatné. Hořcův problém jen pokračuje: tím, že z tištěné knihy dělá Knihu, v ním mu srůstá kniha an sich na jedné a axiologicky i eticky (!) pojatá kniha na druhé straně, zároveň nepřipouští možnost existence rukopisné knihy. Tím se mu otázka prvenství jeví v tak silné expozici, že o ní nepotřebuje uvažovat, tím mu ovšem také vyrůstá pod rukama pseudoproblém. Jde totiž o to, že v prvních desítkách let existence knihtisku byla stále ještě dominantní kniha rukopisná a nikoli tištěná. Prvotisky byly sice kritizovány pro nedostatečné editorské a korektorské zpracování (proto se prosazovaly v tehdejší perspektivě relativně pomalu), měly však výhodu, že uchovávaly ve velkém počtu exemplářů (ve srovnání s rukopisy) informaci nezměněnou, shodnou (proto se prosazovaly možná sice pomalu, leč nezadržitelně). Ediční politika – sit venia verbo – obecně byla taková, že texty vydávané tiskem postupně nahrazovaly aktuální status quo textů obsažených v rukopisech – imanentním cílem byla transformace informačního, komunikačního a znalostního prostředí. Nové, přímo pro tištěné prostředí určené texty na sebe většinou nechávaly nějakou dobu čekat, a to zejména v tzv. nové, tj. střední a středovýchodní Evropě. Kontext ediční politiky v jiných zemích, kterým Hořec argumentuje, tedy není rovnou nesmyslný, ale je druhořadý, protože rozhodující bylo referenční pozadí rukopisného rezervoáru textů. Tímto referenčním pozadím byly především texty dobře etablované – živé a zároveň již nějakou dobu žijící; byl to tradiční fond evropské středověké literatury a písemnictví a jejich národních verzí. Jak "Statuta Arnesti", tak "Kronika trojánská", tj. pretendenti na prvenství v Čechách, právě do tohoto rezervoáru či fondu nepochybně patřily. Z toho ovšem plyne, že pokoušet se o jakékoli datování pouze na základě nepřímých dokladů je spíše více než méně protismyslné. A když si nadto uvědomíme, že středověká literatura – a o tu v této době stále ještě jde! – takřka vůbec neznala dílo v dnešním smyslu dokumentu, v dnešní představě manifestace, pak je to docela nesmyslné. Tím, že Jaromír Hořec vidí jenom Knihu (ve výše naznačeném významu) a že kulturu chápe jen jako vysokou kulturu grandiózních počinů, tedy ve vysloveně novověkém a moderním smyslu,klade počátky tištěné knihy na Prokrustovo lože své libovůle. A to už ani nehovořím o ohromném významu právě té stále ještě scholastické církve pro rozvoj tištěné knihy, když zkušeným okem rozpoznala její diskurs a velmi rychle a aktivně toto poznání aplikovala v liturgických knihách, v pastorálním a kazatelském písemnictví. Humanistický duch počátků je Hořcovou (ovšem z novověké tradice převzatou) chimérou, nikoli skutečností.

A vyvstává ještě otázka třetí, taková, že nad ní dnes zůstává už jen rozum státá: Jaromír Hořec zdůrazňuje těsnou, zásadní, podstatnou souvislost české knihy s českým národním osudem. Říká tím vlastně, že národ rovná se Kulturnation, že není populus (demos), ale gens (ethnos). Gentes bylo ovšem dříve překládáno nikoli jako "národy" (to byly populi), nýbrž jako "pronárody". Když hovoří o českém národním osudu, odvolává se na Františka Palackého a T. G. Masaryka, jakož i na Josefa Pekaře a Zdeňka Kalistu. Myslím však, že jim křivdí, že jeho místo je – ať už je to jakkoli paradoxní – po boku Miloslava Bednáře, Dalibora Plichty a podobných autorů. Český národní osud je v jeho podání plný útlaku a ubližování. Po husitství "nás" nevděčná Evropa izolovala, Ferdinand I. "nás" utiskoval a kdovíco ještě. Dokonce i Dušan Třeštík se svou levičáckou ideologií malého českého člověka připouští, že aspoň dnes už je to jinak, takže "potřebujeme" nový příběh. Jenom Jaromír Hořec žije stále v národním obrození a k tomu opakuje Engelse a ke všemu říká, že nejlepší byla léta 1945-1948. Lze tomu rozumět, byl tehdy mladý, ale bráním se pomyšlení, že taková by skutečně měla být i kultura dnešní.

Nakonec přistupuje ještě otázka čtvrtá: Hořec vyděluje jako zvláštní kapitolu pojednání o bratrských tiskárnách. Nevím, zda tím chce obnovit "spor o smysl českých dějin", nebo zda je to jenom takové tradiční národovecké zahledění. Ostatně, ono nešlo vždy jen o bratrské tiskárny, leckdy šlo o tiskaře, kteří tiskli i bratrské knihy, ale na tom nejspíše nezáleží, má-li být v masarykovských šlépějích českobratrská iluze zachována. Pokud však Jaromír Hořec nevychází z konfesionálních základů (a to nevychází), pak by snad mohl v této věci zachovat větší odstup, když už i evangeličtí historikové, kteří ještě v molnárovské generaci byli historiky výrazně protestantskými, jej zachovávají. A tak mu v jeho probratrském pokrokářském nadšení uniklo, že nejenom "odpadlík" Václav Mitmánek vinil své bratrské rodiče z pokrytectví, ale i nově Jindřich Halama něco takového naznačuje a že čeští bratří byli humanisty spíše jen navenek, ale ve své teologii podle zjištění Oty Halamy přenášeli tradiční scholastiku až hluboko do 17. století (což nelze říci o utrakvistech, které Hořec nazývá konzervativními staroutrakvisty, ani o luteránech, jež stále ještě nazývá novoutrakvisty – o tom zase Zdeněk David). A k tomu ještě: jestliže podnikatelskou průbojnost tiskařů druhé poloviny 15. a první poloviny 16. století vidí v souvislosti s jejich konfesionální a ideologickou nepředpojatostí a v tom smyslu v kontextu humana civilitas, co říci o tom, že bratrské tiskárny důsledně inklinovaly k uzavírání se do sebe a ke konfesionálně jednoznačně vymezené ediční politice? Zdá se ovšem, že Hořec tento rozpor vůbec nevnímá, protože čeští bratří mu až příliš jednoduše reprezentují "dobro", "národ" a "kvalitu".

Co říci na závěr? Snad jen to, že Hořcova kniha o počátcích české knihy stojí na zcela antikvovaných základech, ale že přece nás může v něčem poučit, třebaže to bude poučení velmi nepříjemné. Jestliže se dnes snad opravdu snažíme dojít někam dál za národní obrození a reálný socialismus, potom si musíme uvědomit, že to bude jako putování Židů pouští na cestě z Egypta do Země zaslíbené: nikdo z nich až do Země zaslíbené nedošel než jen Jozue, ale i ten vzápětí poté zemřel. Máme se tedy vůbec na co těšit?

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Počátky české knihy a otázky Knihy. Ikaros [online]. 2004, ročník 8, číslo 3 [cit. 2024-11-29]. urn:nbn:cz:ik-11500. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11500

automaticky generované reklamy