Historie nakladatelství Albatros - původním názvem Státní nakladatelství dětské knihy (SNDK) - není neznámá. Bylo založeno 15. dubna 1949 z moci úřední (výnosem ministerstva školství, věd a umění, datovaným o čtyři dny dříve a podepsaným Zdeňkem Nejedlým). Zároveň to byla odpověď na volání řady spisovatelů a kritiků, kteří brojili proti stále masovějšímu vydávání braku a kýče pro děti. SNDK mělo tomuto „terorizování hodnotné literatury brakem a kýčem ve jménu svobody zneužité kořistníky" (J. V. Pleva) učinit přítrž.

Původní představy autorů podobných protestů v odborném časopise Štěpnice ovšem nebyly takto centralizované: počítaly s několika nakladatelstvími. Poúnorová kulturní politika však byla radikální a nepřipouštěla varianty. (Básník Josef Hiršal, tehdy redaktor knih pro děti v Orbisu, vzpomíná: „Z mé výpovědi se všichni poprvé dověděli, že dětské oddělení se od 1. 1. 1950 ruší, jak stálo černé na bílém. A vzápětí přišel příkaz: Nepřijímat žádné další rukopisy a rozvázat smlouvy, uzavřené na rok 1950.")

Do konce roku 1949 mělo SNDK 27 zaměstnanců a sídlo po mocensky zlikvidovaném nakladatelství V. Žikeše v Colorado-Mansfeldově paláci v Praze. Jeho prvním ředitelem se stal (na nedlouhou dobu) redaktor Václav Netušil a do konce roku vydalo 18 titulů, v roce 1950 už dokonce 116 titulů.

Tehdejší velice mladý šéfredaktor Stanislav Neumann v interview pro časopis Vpřed, pionýři sebevědomě prohlásil: „Dětská literatura je strašně důležitá. Znáš přece například timurovské hnutí. Tak dovede na chlapce a děvčata působit kniha. My víme, že děláme odpovědnou a krásnou práci -- pomáháme formovat lidi, kteří budou žít v komunismu."

Došlo k tomu, k čemu zřejmě za takových okolností dojít muselo: brak vystřídaly šedivé, schematické knížky, které neměly s přitažlivým čtením pro děti nic nebo jen velmi málo společného. Vzorem byla sovětská literatura, v popředí zájmu kolektivní hrdina a pracovní tematika. Čímž nechci naprosto zevšeobecňovat: některá díla sovětských autorů pochopitelně markantně vybočovala z této šedi a také návrat ke klasikům zprostředkoval dětem očividné hodnoty. Nadmíru podivné však bylo, že i z dětské literatury byli vyřazováni skuteční umělci, zejména výtvarníci, se zdůvodněním, že jejich tvorba je „buržoazní" a „socialismu nepřátelská".

Jestliže učiníme rychlý přesun do roku 1952, kdy do SNDK nastoupil jako šéfredaktor spisovatel Karel Nový, ocitneme se v jiném světě. Nakladatelství, které mělo své nové sídlo na Smíchově, se pod Nového vedením zcela proměnilo: obrátilo se na skutečné umělce, spisovatele a ilustrátory, začalo dětskou knihu pojímat nikoli jako výchovnou příručku, nýbrž jako umělecký artefakt, a rozšířilo žánrový rejstřík svých edičních plánů. Karel Nový řekl zcela zřetelně: „Mnohdy se nerozeznávají hodnoty, zaměňuje se umění s neuměním. To je závažný nedostatek." Jestliže můžeme pojímat periodu 1949 až 1952 jako hledání profilu budoucího Albatrosu, hledání mnohdy značně tápavé a utilitárně zaměřené, 24. březen 1959, kdy Nový převzal kormidlo vydávání knížek pro děti, je datem obrození a přerození nakladatelství, což by bylo možné dokumentovat řadou jmen básníků i malířů, jejichž díla tu začala vycházet a podnes tvoří ve svých vrcholech zlatý fond české literatury pro děti. Svědectví o tom podal i jeden z výtvarných redaktorů SNDK Zdeněk Mlčoch: „Po údobí výtvarného popisného realismu, který tehdy platil za rozhodující měřítko a který jsme my mladí, vychovaní moderním výtvarným projevem, dost těžko nesli, nastalo konečně uvolnění. Teprve po nástupu Karla Nového se začal ve výtvarné redakci formovat nový moderní názor na výtvarnou podobu současné dětské knihy."

Pomineme-li peripetie antagonismu tehdejšího ředitele SNDK Jana Fromka a Nového, můžeme říci, že nástup nového vedení v čele se spisovatelem Bohumilem Říhou coby ředitelem a kritikem Václavem Stejskalem na postu šéfredaktora v únoru 1956 mohlo na razantní nástup Nového neprodleně navázat a že tak tvůrčím způsobem učinilo. Tehdejší tajemnice sekretariátu Eva Parobková vzpomíná: „Dvě nesmírně protikladné povahy, a přece byl mezi nimi neuvěřitelný soulad a harmonie. Stejskal byl výbušný, temperamentní a náladový, Říha velice klidný, vždycky dokonale zvládal situaci."

Za jejich vedení se česká dětská kniha nejenom stabilizovala doma jako cosi pro malé a mladé čtenáře nepostradatelného, ale zároveň si našla i cestu do světa a získávala tam nejrůznější mezinárodní ocenění. Tato vítězná pouť byla započata Velkou cenou pro SNDK na Světové výstavě v Bruselu roku 1958 a pokračuje i v dalších letech.

Významným pomocníkem v ediční činnosti nakladatelství i jejím korektivem se stal časopis Zlatý máj, založený na podzim 1956, který v souladu s perspektivními plány probojovával rozšíření žánrové palety dětských knih (šlo například o dobrodružnou literaturu, o knihy pro dívky, o moderní ilustrace, ale třeba i konkrétně o dílo Jaroslava Foglara, což naopak šlo proti záměrům SNDK). V této souvislosti je třeba říci, zda monopol SNDK byl na škodu či ku prospěchu věci. Soudím, že neměl být tak striktní. Vždyť také pozvolné otevírání šancí pro další nakladatele kolem roku 1968 (Blok, Lidové či Severočeské nakladatelství, Kruh a další) dávalo tušit, kudy by se vývoj bez apodiktických zákazů ubíral. Přesto šlo o monopol osvícený, neboť diskuse uvnitř nakladatelství a na nejrůznějších sympoziích ať už Svazu spisovatelů nebo Kruhu přátel dětské knihy vnášely do vydávání knih oponenturu. A mezinárodní anketa Zlatého máje a na ni navazující setkání o problematice dětské literatury v Praze v roce 1964 otevíraly značně široké průhledy do (nejen socialistického) světa.

Otázka je, jak by se vyvíjela činnost a jak by se eventuálně měnilo postavení Albatrosu v souvislosti s pražským jarem 1968, nebýt vpádu vojsk a husákovské normalizace. K určitým proměnám, signalizovaným kratičkým ředitelováním spisovatele Čestmíra Vejdělka, by zřejmě došlo, následné přituhnutí však petrifikovalo stav, kdy se sice střídali ředitelé Albatrosu a byli propuštěni někteří politicky nežádoucí pracovníci nakladatelství, kolektiv redakce však jako celek i nadále prosazoval hodnotnou literaturu v co nejširší škále (s úlitbami mocipánům a samozřejmě i s nevydáváním zakázaných autorů - s těmi výjimkami, kdy je svým jménem „pokryli" autoři, kteří byli pro režim „nezávadní").

Zdálo by se, že po roce 1989 se Albatrosu (a nejen jemu) otevřely nové možnosti a perspektivy, avšak situace nebyla zdaleka tak jednoduchá. Jako bumerang se na český knižní trh vrátila podprůměrná knižní produkce (leckdy zahraniční provenience) a trh vzápětí ovládla konkurence nikoli v dobrém slova smyslu. Nakladatelství, které do té doby netrpělo finančními problémy, během 20ti let personálně přebujelo, a bylo nutné je „zeštíhlet", což nakonec vedlo k rezignaci prvního demokraticky zvoleného ředitele Petra Hořejšího. Po něm kormidlovala Albatros přes nejrůznější peřeje ztrát nemovitostí, privatizace, snah o konkurenceschopnost atd. Milada Matějovicová.

Dnes má Albatros nové vedení: od září 1998 stojí v jeho čele výkonný ředitel Martin Slavík a programový ředitel Ondřej Müller. Dubnové oslavy 50. výročí založení Albatrosu vcelku jednoznačně signalizovaly, že situace podniku se stabilizovala, nakladatelství nehodlá snížit laťku umělecké kvality a tím se přizpůsobovat některým svým konkurentům a, což je podstatné, že zájem o dětskou literaturu obecně začíná opětovně stoupat. Pevně v to chci věřit, protože Albatros není pouze jedním z mnoha nakladatelství. Je to pojem - pojem i mezinárodní, záruka tradiční dobré knihy pro děti a mládež. A tato kniha by neměla zajít ani na komercializaci, ani na medializaci, ba ani na nabídky virtuálních kratochvílí.

Básník Josef Hora kdysi (roku 1930) napsal: „Šťastni ti, kteří ve své dětské duši odhalovali lehce a za pomoci velkých závoje z těch nesčíslných tajemství, jež plní svět, a přitom nacházeli stále nová, probouzející jejich zvědavost, živící jejich fantazii a udržující v nich schopnost podivovati se věcem. Všechny věci snad jsou v zásadě jednoduché, ale zůstávají krásné jen pro ty, pro něž kdysi bývaly tajemstvím. První pohled dítěte na lokomotivu, na motýla v zahradě, na kouzelná písmena, v nichž se tají lidská řeč, na žebráka a mrtvého člověka, a pak, když dorůstá, ony podivné dojmy z citového dorůstání, nová a nová tajemství přicházejí - šťastní, kdo nikdy nemohou říci, že už všechno vědí a že je jim všechno známo a že netřeba více."

Odhalovat tajemství světa a života - právě to je jedno z důležitých poslání dětské knihy. Bez ní by byl náš svět mnohem, mnohem chudší.