Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Odměna autorům za půjčování jejich děl v knihovnách

Čas nutný k přečtení
7 minut
Již přečteno

Odměna autorům za půjčování jejich děl v knihovnách

0 comments

Na letošní veletrh Svět knihy (5.-8. května 2005, Průmyslový palác Výstaviště v Praze-Holešovicích) mi, bohužel, mnoho času nezbylo. Stěží jsem splnil nejnaléhavější pracovní úkoly, z doprovodného programu jsem neměl skoro nic. "Skoro" - s jedinou výjimkou, jež tvoří jádro mého příspěvku.

V doprovodných programech pražského knižního veletrhu se opakovaně objevuje problematika autorského práva. V roce 2003 bylo zařazeno téma Autorské právo v kontextu česko-francouzských literárních vztahů, v loňském roce na veletrhu proběhlo setkání zájemců s JUDr. Jiřím Srstkou, ředitelem DILIA (Divadelní a literární agentury) pod názvem Autor - nakladatel - DILIA (a naopak). V letošním roce byly do programu zařazeny pořady hned dva. Ten druhý, přednáška, francouzského advokáta a odborníka na autorské právo, s názvem "Vývoj práva duševního vlastnictví v Evropském společenství", mi před pátečním polednem unikl. Ne ovšem ten první, vystoupení Registrátora práva veřejného půjčování Jejího Veličenstva Dr. Jamese Parkera "Co je PLR - Public Lending Right?", pořádaný Obcí překladatelů v první den veletrhu, ve čtvrtek 5. května.

Podstatnou část publika tohoto setkání tvořili knihovníci. Nikoli náhodou. Nejen proto, že jsou obecně zvídaví, ale letos zvláště proto, že se dozvěděli, že novelizovaný autorský zákon, jehož změna se již několik měsíců intenzivně připravuje, bude zahrnovat ustanovení o odměně autorům za půjčování jejich děl v "zařízeních přístupných veřejnosti", především v knihovnách. O tomto problému se v naší zemi mnoho neví. Jistě i proto, že o něm vskutku není k dispozici mnoho informačních zdrojů: ve Spojených státech tento institut neznají1, v Německu tato záležitost rozhodně nepatří k profilovým tématům2, ve Francii teprve obtížně vstupuje do života. Nejdéle a s vysokými platbami se odměny autorům za půjčování uplatňují ve skandinávských zemích.3 K nejzajímavějším ovšem bezesporu patří systém ve Spojeném království, kde je uplatňován celých (či pouhých?) 25 let. A o něm právě hovořil dr. Parker.

Že problematika odměny autorům není příliš známa, o tom svědčí i některé potíže, jež se projevovaly v překladu, resp. tlumočení prezentace dr. Parkera.

Jeho teze "public lending right is based on intellectual property right, entirely separate from copyright" (již je skutečně obtížné převést obsahově přesně a přitom stručně) se převáděla jako "právo veřejného půjčování je založeno na právu duševního vlastnictví, zcela odděleně od autorského práva" - ačkoli je třeba ji chápat ve smyslu "právo veřejného půjčování (ve významu práva autorů na odměnu za půjčování4) je založeno na právu duševního vlastnictví, zcela odděleně od copyrightu".

Uvedenému ovšem třeba rozumět ve světle toho, že

  • právo duševního vlastnictví v sobě zahrnuje rovněž nepřevoditelné právo autora v evropském kontinentálním pojetí rozhodovat, s výhradou zákonných omezení - zákonných licencí, o jakémkoli užití jejich díla (resp. v oboru práv příbuzných právu autorskému právo výkonných umělců rozhodovat o pořízení záznamu jejich výkonů a jejich užití), zatímco
  • "copyright" představuje převoditelné právo držitele práv k produkci a distribuci rozmnoženin předmětu práva, případně jeho odvozenin - jež se rozvinulo především v anglosaské právní tradici.5

Pro knihovnictví z toho v současné etapě vyplývá významný rozdíl: zatímco Spojené státy nepovažují za nutné půjčování publikací ve veřejných a dalších veřejně přístupných knihovnách vůbec speciálně právně upravovat, členské a přidružené státy Evropské unie se v průběhu minulých třinácti let vyrovnávaly, v nejednou po sobě krátce následujících novelách autorských zákonů, se směrnicí o pronájemním a výpůjčním právu 31992L0100 z roku 1992, jakož i se směrnicí 32001L0029 z roku 2001, jež se zabývala harmonizací autorského práva v "informační společnosti" (čti v prostředí digitální komunikace).

Směrnice z roku 1992 především zakotvila pro státy Evropské unie právo autorů a výkonných umělců na odměnu za půjčování předmětů ochrany (zejména knižních a zvukových či audiovizuálních dokumentů). I když směrnice ponechala prostor pro určité výjimky i čas pro uplatnění, Evropská komise začala postupně zasahovat proti otálení a výjimkám příliš rozsáhlým - například proti Belgii, zažalované u Evropského soudního dvora za absenci opatření ve prospěch placení odměny, či Španělsku, jež z placení odměny vyňalo veřejné knihovny.

Nyní se z exkursu potřebného k porozumění výkladu dr. Parkera v jeho podstatě obraťme ke konkrétní podobě jeho vystoupení, v němž se dr. Parker především snažil systém platby odměn názorně přiblížit a zvláště rozptýlit (reálné) obavy knihovníků z toho, že by prostředky na odměny mohly jít na vrub fondů určených pro knihovny, ať už by nominálně pocházely z jakékoli části veřejných rozpočtů (jejich platbu provozovatelem knihovny - knihovnou samou, jako je tomu v Nizozemsku6, si vůbec nepřipouštěl).

Zdůrazňoval občanské "(evropsko)univerzalistické" pojetí odměny za půjčování: nárok na vyplacení odměny má každý autor, jenž zaregistruje sebe a své dílo a při registraci má "hlavní bydliště" během posledních 24 měsíců v některém ze států Evropského hospodářského prostoru (Evropská unie a Norsko, Island a Lichtenštejnsko).

Nárok na odměnu vzniká při splnění dalších kritérií:

  • jde o oprávněného původce (zejména o autora, překladatele, ilustrátora apod.),
  • jde o knihu (tištěný a svázaný dokument, včetně brožované vazby),
  • výtisky knihy byly nabídnuty k prodeji,
  • autorství je osobní (včetně spoluautorství; autorem nemůže být firma nebo organizace),
  • kniha má ISBN (mezinárodní standardní číslo knihy).

Výše odměny se stanovuje na základě počtu výpůjček knihy ve veřejných knihovnách za období jednoho roku od 1. července do 30. června (ten se odvozuje ze vzorku knihoven, zahrnujícího přibližně 850, tj. zhruba čtvrtinu, veřejných knihoven a jejich poboček ve Spojeném království). Z celkové částky přidělené ze státního rozpočtu na tento účel se po odečtení nákladů na provoz Úřadu (přibližně jedna devítina) vypočítá sazba za jednu výpůjčku, která pro odměny vyplacené v únoru 2005 činila - z celkových 6,5 mil. GBP - 5,26 pence (asi 2,30 Kč); jedna osoba může (vždy v únoru následujícího kalendářního roku) obdržet nejvíce 6 000 GBP, nejméně 5 GBP; prostředky, jež vzniknou vzhledem k těmto limitům, jsou druhotně přerozděleny příjemcům.7

Vystoupení na knižním veletrhu nebylo jediným setkáním dr. Parkera během jeho pražského pobytu; možná, že leccos z těchto setkání - zvláště zdůrazňovaná informace o alokaci finančních prostředků z centrálních zdrojů (ať bude mít jakoukoli podobu) - pozitivně v tomto smyslu ovlivnila jak pracovníky ve sféře decizní, tak ve sféře příjemecké.

Zájemce o stručný přehled celé problematiky odměny autorům za půjčování jejich děl ve vztahu k vývoji autorského práva mohu odkázat na Stanovisko IFLA k právu veřejného půjčování včetně prohlubující informace k této záležitosti, jež zpracoval její Výbor8 pro autorské právo a jiné právní záležitosti. Zveřejnění českého překladu tohoto materiálu připravuje časopis Čtenář.

Pokud by čtenáře zajímaly další informace o odměnách autorům za půjčování děl v knihovnách v některých jednotlivých zemích, mohou nahlédnout na webové stránky jednak v angličtině u britského úřadu Registrátora práva veřejného půjčování, jednak v češtině v mezinárodních aktualitách Svazu knihovníků a informačních pracovníků.9

Poznámky:

1) Známému přísloví "Co není v televizi, jakoby ani nebylo" by pomalu bylo záhodno předřadit "Který problém není v americké televizi, ten se nedostane ani do té české (chcete-li, vernakulární)".

2) Odměna autorům se v Německu běžně označuje jako "Bibliothekstantieme" (knihovní tantiéma) a v Rakousku také jako "Bibliotheksgroschen" (knihovní groš).

3) Paradoxně ovšem právě v nich je jeho uplatňování podstatně podřízeno národním kulturně-politickým cílům - odměny za půjčování děl se vyplácejí domácím autorům a překladatelům do domácích jazyků - jak uvádí např. vznikem nejstarší, dánský zákon o knihovním poplatku (anglický překlad před nejnovější novelizací je zde).

4) Jeho primární význam ovšem představuje samotné právo veřejně přístupných zařízení, zejména knihoven, nevýdělečně poskytovat obsah na hmotném nosiči na omezenou dobu členům veřejnosti k užití.

5) Odlišné pojetí "copyrightu" od autorského práva s sebou vždy neslo mnohá oprávnění ve prospěch nevýdělečného užití publikací, vymahatelná i soudně. Američtí knihovničtí kolegové, věrni tradici "copyrightu", tak soudně napadli prodloužení doby platnosti majetkových autorských práv na 70 let, k němuž došlo po přistoupení Spojených států k Bernské úmluvě v roce 1988. V nových právních poměrech samozřejmě neuspěli.

6) Nizozemské knihovny pak většinou tyto platby přenášejí na své uživatele - z poplatků za výpůjčky jsou zpravidla osvobozeny děti, někdy i další kategorie osob.

7) V letošním roce bylo celkem 18 686 příjemců. Další informace jsou k dispozici na www stránkách Registrátora, resp. přímo v jeho výroční zprávě.

8) IFLA - International Federation of Library Associations and Institutions (Mezinárodní federace knihovnických spolků a institucí) - Committee on Copyright and other legal Matters.

9) Tam uváděné údaje pro Spojené království jsou v tomto článku aktualizovány. Aktualizované údaje o knihovní tantiémě ve Francii podává francouzské ministerstvo kultury v angličtině, francouzštináři se však dostanou i k informaci v jazyce jejich srdce.
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
MATUŠÍK, Zdeněk. Odměna autorům za půjčování jejich děl v knihovnách. Ikaros [online]. 2005, ročník 9, číslo 6 [cit. 2019-11-11]. urn:nbn:cz:ik-11886. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11886

automaticky generované reklamy
registration login password