Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

O koních a tak

Čas nutný k přečtení
2 minut
Již přečteno

O koních a tak

1 comments

"Kdysi býval mou láskou, kůň bílej jak sníh, lá lá lála…" Jdu, teď už mlčky a trochu přemýšlejíc o tom, jestli má vůbec cenu být tady, daleko od přátel, od Čech. "Čechy krásné, Čechy mé…" Přestala jsem si zpívat a přelézala ohradu. To se tady smí. Naštěstí. Občas jsem ráda, když můžu "vypadnout" mezi koně, když už se to s lidmi nedá vydržet. Ale jinak mám lidi moc ráda.

Procházím ohradou v domnění, že si mne ten velký a strašný hřebec nevšimne. Sotva však udělám pár kroků, vrhá se přímo na mne. Asi na hosty není dostatečně zvyklý. Očichává mne a já využívám situace a vytahuji z kapes kostky cukru. Za chvilku už tu stojí i jeho "milá" a loudí zbytky. Je však brzy odstrčena svým žárlivým "manželem". "C´est pas seulement pour toi", (se zvířaty se musí jemně a s hlavně tak, jak jim huba narostla). Nakonec se hřebec usmiřuje s tím, že je chci podělit oba dva, netrpělivě očekává, až mu přijde příděl. Ale pak, ouha, cukr došel. "Tak", říkám, "a teď už zase musím jít." Nerozumí. Hřebec mi zastupuje cestu: "Nikam nepůjdeš, já počkám, až mi dáš to bílý a sladký". Objevuji, jak jsou na tom koně dobře. Chrání si svou jednotu v páru. Ona se totiž hned přidává k němu: "Jó, až nám dáš ten "cukr". "Ale já už nemám", ukazuji prázdné kapsy, "holt, budete mě muset pustit". "Á, to by mohl říct každej. Naval sem ten cukr, nebo tě kousnu!" Tak jsme se dohadovali asi půl hodiny. Trošku jsem znejistěla a myslela jsem na ubohé zemědělce v řepné kampani. "Koníčkové, příště vám donesu tolik cukru, až vám z toho bude špatně", snažím se je umluvit, ale marně. Prorážím tedy koňskou bariéru a odcházím rychlým krokem pryč. Koně se rozbíhají za mnou. Hlavně se teď nesmím otočit, nebo zkamením, omdlím a oba mne sežerou jako zákusek. Jsem trochu v nevýhodě, protože mám jen dvě nohy a oni mají čtyři. Opět si začínám zpívat. "Já s písničkou jdu jako ptáček…" Zabralo to, koně se zastavují, asi to mé kvílení nemohou vydržet. "Přece se nepoženeme za někým, z koho stejně nic nekouká", šeptají si. Přelézám ohradu a umiňuji si, že už mě sem jen tak někdo nedostane. Tak a teď už je konečně čas na nějakou hezkou písničku. "Kdysi býval mou láskou, kůň bílej jak sníh…" Jó, to už je ale dávno…

Vracím se k lidem. Občas jsem ráda, když můžu "vypadnout" mezi lidi, když už se to s koňma nedá vydržet.

Ale jinak mám koně docela ráda.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
LIŠKOVÁ, Michaela. O koních a tak. Ikaros [online]. 2001, ročník 5, číslo 13 [cit. 2019-11-14]. urn:nbn:cz:ik-11063. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11063

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář

Ja zas jsem obcas rad, kdyz nevidim zadne dopravni prostredy. Lode, vlaky, kamiony a letadla.
A ty lidi kolem.
Kazdy vlece svuj kriz.

registration login password