Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968–1989)

Čas nutný k přečtení
7 minut
Již přečteno

Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968–1989)

0 comments
Rubrika: 

ČERNÝ, František: Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968–1989). Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2009. 239 s. (Mnemosyne, sv. 2). ISBN 978-80-7308-276-5

Prozatím poslední svazek pamětí významného českého teatrologa a také prvního polistopadového děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy patří mezi memoáry, které právě díky subjektivnímu a lidskému ohlédnutí za prožitou dobou nabízejí cenné a velmi živé vyprávění. Spolu s knihou Divadlo v bariérách normalizace (1968–1989) [1] vytváří tato kniha pamětí a vzpomínek mnohovrstevnatý obraz doby od konce 60. let po počátek let devadesátých tak, jak je prožil a viděl univerzitní profesor PhDr. František Černý, DrSc. Volně navazuje na Černého vzpomínání na dětství a mládí v knize Ve městě u tří řek [2] a na knihu věnující se následujícímu období od roku 1945 po rok 1969 Za divadlem starým a novým [3]. Kniha vychází v rámci nové ediční řady Filozofické fakulty s názvem Mnemosyne, tedy Paměť.

František Černý si je na každém řádku svého vyprávění vědom subjektivity žánru pamětí a vynáší tedy jen opatrné a obezřetné soudy. Vystupuje spíše jako svědek osudů svých přátel, spolupracovníků na katedře a univerzitních kolegů. Pokud se zabývá vlastní osobou, pak rozhodně nikoliv s potřebou zdůrazňovat své úspěchy a zásluhy, kterým se spíše jako skromný vypravěč věnuje v osudech jiných lidí. Ve svých pamětech je naopak k sobě na mnoha místech nemilosrdný a snaží se vyjadřovat hlavně k otázkám a otazníkům ve svém životě i kariéře, které ho i po letech trápí, a stále cítí potřebu se s nimi veřejně vyrovnat. Ať již se jedná o jeho členství v KSČ nebo působení na fakultě v období tzv. normalizace, kdy mu i po jeho zapojení do vedení fakulty v letech 1968 až 1969 bylo umožněno po prověrkách na začátku 70. let dál akademicky působit a pracovat, zatímco mnoha jeho kolegům byla taková činnost zapovězena. Svůj vlastní osud se tedy snaží pochopit v širších společenských souvislostech, jedině v takovém horizontu o sobě mluví jako o další oběti normalizačních praktik KSČ a komunistického režimu v Československu.

Ačkoliv se tedy kniha primárně věnuje akademickému prostředí a velmi podrobně vypovídá očima přímého aktéra o průběhu normalizace na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, František Černý se zamýšlí i nad sociálními a mnohdy patologickými jevy, které normalizační režim ve společnosti vytvářel. Z dusivého prostředí strachu a nesvobody neviní jen represivní režim, ale také se pozastavuje nad vnitřní autocenzurou, jež byla mnohdy projevem silné disciplinace strachem:

 „Poznal jsem, že mnohdy lze povědět víc, než se na první pohled zdá, záleží jen na tom, zda si člověk troufne. Poznal jsem lidi, kteří své texty, než je dali z rukou, opatrnicky obrousili do způsobné podoby a pak naříkali, že se nedá nic říci.“ [4]

Právě tato reflexe normalizační sociální schizofrenie a na mnoha příkladech zobrazený subjektivní popis specifické „společenské smlouvy“ mezi občany Československa a politickou reprezentací představuje jeden z ústředních bodů Černého pamětí, kterému se věnuje zejména v části nazvané Omezený prostor projevu. Tímto fenoménem se zabývá nejen jako historik, ale i jako přímý účastník této smlouvy, čímž přináší do celé analýzy důležité lidské osobní hledisko.

František Černý cítil povinnost využít možnost akademicky působit a vydávat vědecké publikace v plném rozsahu, který režim a tehdejší poměry dovolovaly. Podle svých slov odmítal upravovat své výklady v souladu s momentální politickou objednávkou. To se týkalo zejména událostí a jmen, o nichž bylo v teatrologickém nebo historickém výkladu nevhodné vzhledem k pozdější publikaci textu psát.

Já ale hájil zásadu, že když nás čtenář přistihne při jedné lži, nebude nám věřit ani v ostatních výkladech.“ [5]

Paměťmi se tak jako červená nit vine potřeba autora na sklonku vědecké kariéry bilancovat a dát vyniknout lidem, kteří si zasloužili jeho úctu, ale i opovržení. Důsledkem jsou poněkud deníkové pasáže, ve kterých Černý vypisuje jména a osudy přátel a kolegů, které měl možnost za svého života poznat. U některých kolegů, zejména v kapitole Zahraniční kolegyně a kolegové, se však zastavuje i déle a dozvíme se tak mnohé podrobnosti z jejich komunikace, která sice nebyla nijak jednoduchá po stránce organizační, o to více však srdečnější po stránce osobní. S očima bystrého pozorovatele divadelního představení života si všímá v mnohých případech až neuvěřitelných podrobností, z nichž vystupují jedinečná gesta a lidské postoje jako svědkové charakterových vlastností osob i uplynulé doby.

Kniha pamětí Františka Černého je chronologicky a tematicky rozdělená do několika kapitol. Ta první, s příznačným názvem Pád, začíná okupací Československa vojsky armád zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a popisuje dva následující roky v životě Františka Černého, který od roku 1966 vykonával funkci proděkana v úseku věd filozofických a historických. Lednové události roku 1969 František Černý popsal již v předchozím díle pamětí Za divadlem starým a novým. Doslova pár hodin před osudným činem Jana Palacha pověřil tehdejší hospitalizovaný děkan Filozofické fakulty, historik prof. PhDr. Jaroslav Kladiva, tehdejšího proděkana Františka Černého vedením vědecké rady fakulty. Stejně tak František Černý zastupoval děkana i v době stávky studentů v dubnu 1969, která reagovala na abdikaci prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka a nástup JUDr. Gustáva Husáka do této pozice 17. dubna 1969. I přes svou aktivní účast na vedení „přednormalizované“ fakulty mohl František Černý na akademické půdě dál působit i po roce 1970, kdy byl vyloučen z vědecké rady fakulty a vyškrtnut z KSČ. Přesto pro něj normalizační vývoj představoval hluboký pád, a to jak na poli pracovním, tak osobním.

V třech „normalizačních“ kapitolách se Černý věnuje samotnému procesu normalizace na fakultě. Zde si všímá zejména osudů osob, jež byly jakýmkoliv způsobem postiženy zásluhou normalizačních komisí i jednotlivých vedení kateder a ústavů. Stranou však nezůstávají ani úvahy nad proměnou chování studentstva a osobní vzpomínky na jednotlivé studenty. Věnuje značný prostor osobnostem a charakterovým vlastnostem aktérů normalizační politiky na fakultě, zejména nadřízeným – např. děkanům Filozofické fakulty (Galla, Ráb, Vaněk) a kolegům z katedry. Nepřekvapí tedy, že autor věnuje skoro celou jednu kapitolu s názvem Inženýr lidských duší Miroslavu Kouřilovi (1911–1984), který byl v roce 1971 ustaven a jmenován řádným profesorem Filozofické fakulty. Tento absolvent ČVUT v oboru inženýr-architekt, v letech 1935–1941 spolupracovník E. F. Buriana, po druhé světové válce (v letech 1947–1952) vedoucí kulturního odboru ÚV KSČ, se stal výraznou osobností normalizace na katedře divadelní a filmové vědy až do svého odchodu do penze v roce 1980. Černý mu neupírá značné organizační schopnosti, ovšem na poli vědecké práce a erudice pozbývá jindy shovívavý komentátor jakéhokoliv slitování. Do stejné kapitoly pak František Černý zařadil i dva své další kolegy, manžele Františka a Růženu Mužíkovy, kteří se svým počínáním zařadili dle Františka Černého mezi nejvýznamnější normalizátory na fakultě.

Pomyslným třetím vrcholem Černého pamětí jsou jeho vzpomínky nejčerstvější, shrnuté do kapitoly s názvem Děkanem filozofické fakulty. Jsou nutně vyprávěním nejpoutavějším, jelikož mnohdy den po dni detailně zaznamenávají průběh prvního roku po 17. listopadu 1989 na fakultě.

„Snad budu nejblíže pravdě, když povím, že lidé se prostě nasrali na ty, kdo poslední roky a měsíce stáli v čele státu. Teprve k tomuto stavu, který nelze označit jinak, než jak jsem to právě udělal, připojovali si skutečnosti hlubší, sovětskou okupaci, politická omezení, bídu životního prostředí, žalostný stav továren, obcí, podporu fašistických režimů ve třetím světě atd.“

František Černý byl zvolen děkanem Filozofické fakulty již ve dnech 7. a 8. prosince 1989. Podle svých slov si byl vědom, že fakulta potřebuje vedení, ovšem cítil již věkové omezení 65 let a také si byl vědom úskalí revoluční situace, v jaké se do této funkce dostal. Ve svých pamětech tedy zachycuje klíčové období v životě fakulty pohledem osobnosti, jež byla přímým aktérem a rozhodovala o novém směřování fakulty. František Černý je ve svém vzpomínání znovu velmi otevřený a v mnohých detailech odkrývá pozadí svého působení v roli děkana. Podrobně se věnuje zejména novému vysokoškolskému zákonu a problematice nových rehabilitací i svému negativnímu postoji k rekonkurzům, jimiž také bylo možné řešit personální výměnu normalizačních kádrů. Jako tehdejší děkan se však chtěl vyvarovat dalším „čistkám“, ne nepodobným normalizačním, jelikož odmítal fakt, že by se z fakulty opět vyhazovalo kvůli politickému přesvědčení. Nakonec se však i jeho komunistická minulost stala stigmatem, s nímž se snaží na stránkách knihy vyrovnat.

Profesor František Černý odešel z funkce děkana v prosinci 1990. Navzdory jeho žádosti mu nebylo novým děkanem fakulty prof. Homolkou prodlouženo působení na fakultě, po ukončení akademického roku 1991-1992 proto odešel do důchodu. Do minulosti fakulty tedy promluvil opět až svými paměťmi, jejichž subjektivity a ochoty autora z pozice pamětníka vyprávět je třeba si vážit. Události autorem nevyřčené podávají neméně cenné svědectví.

Poznámky:
  1. ČERNÝ, František: Divadlo v bariérách normalizace (1968–1989). Praha : Divadelní ústav, 2008.
  2. ČERNÝ, František: Ve městě u tří řek. Ústí nad Orlicí : Oftis, 2005.
  3. ČERNÝ, František: Za divadlem starým i novým. Praha : Karolinum, 2005.
  4. ČERNÝ, František: Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968–1989), s. 81.
  5. ČERNÝ, František: Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968–1989), s. 80.
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
POLIAKOVÁ, Martina. Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968–1989). Ikaros [online]. 2010, ročník 14, číslo 3 [cit. 2019-11-22]. urn:nbn:cz:ik-13384. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/13384

automaticky generované reklamy
registration login password