Zní to neuvěřitelně, ale je to fakt: letos před 40 lety, v čase už znovu nastolené komunistické totality, nazvané eufemicky „normalizace“, po vykořenění prakticky všech prvků obrodného procesu Pražského jara 1968, došlo v Praze k založení systému, který jako by popíral ducha té doby. V rámci Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací (dále jen UVTEI), jakéhosi národního vědeckoinformačního centra, jaká pracují dodnes v řadě států světa, vznikl nový organizační útvar, nazvaný Ústřední technická základna (dále jen ÚTZ).

Na základě schváleného projektu financovaného z programu „Státní informační politika“[1] měl zavést centrální automatizované informační služby do všech československých průmyslových odvětví a také do výzkumu a vývoje v technice, v přírodních vědách, zemědělství a v neposlední řadě ve zdravotnictví. A tyto služby byly založeny především na dovozu informačních databází, zachycujících celosvětovou odbornou literární produkci a byly produkovány zejména v USA a ve Velké Británii (např. CHEMBASE, INSPEC, COMPENDEX, WPI Derwent, EMBASE atd.). Doplňkově se zde začaly zpracovávat databáze domácí provenience z těch odvětví, která zahraniční zdroje nedovážela, a také např. souborný katalog periodik dovážených ze Západu, ústřední evidence vědeckovýzkumných zpráv, cestovních zpráv apod.

Ústřední technická základna se v roce 1972 usídlila v moderní budově nedaleko Domu odborových svazů na Žižkově. Dnes slouží jako základna Ústavu pro studium totalitních režimů. Foto: P. Farkas

Po různých kádrových prověrkách a z nich vyplývajících vyhazovech lidí a rušení s normalizací neslučitelných organizací v letech 1969 až 1971 se v UVTEI, jako tehdy tak trochu oáze v poušti politického běsnění, shodouu okolností a náhod sešlo několik fandů v té době teprve nastupující výpočetní techniky u nás: Jan Nešický jako manažer budování výpočetních center a Jiří Budil a Martin Bloch jako mladí programátoři, a autor této vzpomínky, tehdy jako projektant automatizovaných informačních systémů. Jako původně pracovníci výzkumu se pustili do projektu, který se v té době jevil spíše jako fantasmagorie: zakoupit do UVTEI onen téměř superpočítač, postavit pro něj a asi 80 postupně nově přijatých specialistů – informačních pracovníků, programátorů, techniků, administrativních a servisních pracovníků, resp. počítačových operátorů – novou budovu pokud možno v centru Prahy a rozběhnout na vlastním novém software onen komplexní servis pro celý stát. Vzorem byly centralizované národní systémy, jako např. ABACUS ve Švédsku, nebo CISTI v Kanadě a tehdy publikovaný informační systém univerzity v britském Notinghamu, které z bibliografických a referátových databází několika významných producentů v různých odvětvích[2] provozovaly tehdy nově vzniklé služby adresných průběžných rešerší SDI. V zemích za železnou oponou takové služby neexistovaly. Výjimky, ovšem v minimálním měřítku, utvořily v průběhu 70. let jeden východoněmecký jaderný výzkumný ústav v Lipsku (který však k tomu použil software vyvinutý v ÚTZ) a jeden chemický výzkumný ústav v Maďarsku.

Na první pohled byly v té době podmínky pro realizaci takového projektu nedostatečné. Ale i v té všeobecné mizerii svítila určitá jiskřička naděje. Vedle konzervativního ideologicky a morálně zatvrdlého kolaborantského vedení přežilo přece jen jakési „technokratické křídlo“ v už jinak „normalizované“ KSČ ve federální vládě ČSSR. To bylo svým způsobem zaštiťováno premiérem Lubomírem Štrougalem a přes náměstka ministra Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj (FMTIR) Antonína Mrázka a pod jeho vedením Odboru řízení soustavy VTEI v čele se Zdeňkem Baslem a Hanou Vítkovou se této skupince výzkumníků v UVTEI dostalo podpory. Šlo totiž o (dokonce i v KSČ) vnímanou nezbytnost technického pokroku, později dokonce nejen trpěnou, ale i významně finančně podporovanou domácí výzkumnou a vývojovou základnu celé řady státních výzkumných ústavů a jimi řešených státních vědeckovýzkumných programů (obdoba dnešních grantových programů). A ty se staly páteří tehdy budované soustavy VTEI, tvořené odvětvovými, oborovými a základními středisky a relativně dobře financované zejména z oněch programů.

Díky manažerským schopnostem Jana Nešického se už ke konci roku 1972 podařilo vytvořit základ nového organizačního útvaru – UVTEI-ÚTZ, přijmout prvních asi deset pracovníků, založit státní výzkumný úkol na vybudování projektovaného systému s financemi na počítač a založení stavby nové budovy v Praze na Žižkově (po roce 2003 budova Ministerstva informatiky a dnes sídlo Ústavu pro výzkum totalitních režimů). Do roku 1975 už v ÚTZ pracovalo přes 40 specialistů (také v reprografii, která byla součástí projektu), zejména aplikačních programátorů vedených Jiřím Budilem, kteří už vytvořili na tehdejší dobu geniální softwarový systém USS. Působili zde rovněž systémoví programátoři a technici, kteří se školili pro zajištění později dvousměnného provozu výpočetního centra, kde služby SDI a později i on-line rešerše zajišťovaly dva velké počítače (EC1040 z NDR a Siemens 7755 z NSR). V 80. letech se, už pod vedením Jaroslava Kalouska, ÚTZ stala skutečnou „fabrikou na informace“, jak se tehdy říkalo. Byly to především průběžné rešeršní služby typu SDI z informačních databází od více než 30 západních i československých producentů, a dokonce i z několika řad Referativního žurnálu ze sovětského VINITI posílaných na magnetických páskách. Tyto služby byly poskytovány více než 15 tisícům individuálních i kolektivních koncových uživatelů v celém státě. Pro naše odvětvová střediska se zpracovávaly také informační zpravodaje a na počítači Siemens se jim poskytovaly on-line rešerše z asi deseti zahraničních a tuzemských databází, včetně souborného katalogu periodik z devizových oblastí světa. Navíc se ve speciálním rešeršním středisku ÚTZ zpracovávaly pro naše výzkumné a vývojové pracovníky on-line rešerše z databázových center v NSR, Francii, Švýcarsku a USA (za rok cca 500 rešerší). Plánovaný roční příjem za tyto služby, vykazovaný na základě proforma faktur (mezi státními organizacemi se takto účtovalo), činil na tehdejší dobu významný obnos 12 milionů Kč.

Tento, dá se říci průmyslově pracující systém, přežil transformaci našeho hospodářství po roce 1989, kdy se z federálního UVTEI vytvořilo Národní informační středisko (NIS ČR) a v jeho rámci ÚTZ pokračovala, i když už ve stále omezovanějších službách. Rozpadla se totiž soustava VTEI, včetně státních programů výzkumu a vývoje, z něhož byly tyto centrální služby financovány, a také zmizel vládní orgán, financující vědu a výzkum. Přesto se NIS udrželo až do roku 1997, kdy se tehdejší vláda pod vedením Václava Klause rozhodla namísto něj vytvořit Úřad pro státní informační systém vedený dnešním předsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů Igorem Němcem...

Dnes je už onen systém, zcela ojedinělý v celém tzv. „socialistickém táboře“ zemí sovětského bloku, historií minulého století. Mělo by se ale o něm, alespoň v rámci naší nové odborné veřejnosti, orientované na vědeckoinformační služby, něco vědět, protože není od věci uchovávat ve vědomí to, čím jsme se i přes ne zcela vhodné podmínky doby Husákovy normalizace dokázali v oboru těchto služeb přiblížit nejvyspělejším zemím světa.