Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 21. část

Čas nutný k přečtení
53 minut
Již přečteno

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 21. část

0 comments
Podnázev: 
Osobní reflexe jednoho českého projektanta automatizovaných vědecko-technických informačních systémů
Anglicky
English abstract: 
Reflectios of author's past professional life, especially from the time when the implementation of computers in the Czech information scene began. In the article, there are industry’s leading personalities mentioned as well as the period of the development of the first automated information systems. In the last part of the memoir, the Final stage in development of the Central Technical Base of Czechoslovak system of scientific, technical and economic information in seventies (UTZ) is described. The construction of the new building hosting the related serviced is being finished. This article further introduces the on-line systems for information retrieval on the new computer Siemens 7755 in UTZ and also the newly established communication line Moscow – Prague – Laxenburg, which provided an access to the West on-line information vendors, for instance Data-Star in Bern.
Autoři: 

Mezi nesčetnými karetními hrami se jedna nazývá Oko. A významnou úlohu v ní zastává číslo dvacet jedna. Kdo si z talonu natahá karty tak, že spolu dávají právě tento počet, vyhrává. Vyhrává i ten, který si ze spoluhráčů natahá karty, dávající počet menší, ale nejblíže oné kouzelné hodnoty. Nesmí ji však přesáhnout. Prostě: "oko bere", jak zní slogan té hry.

Ani tento memoár svých jedenadvacet dílů nepřesáhne. Stává se tak ze dvou důvodů: jednak dospěl, s menšími, či v poslední době stále většími přestávkami ve vydávání Ikara, jehož redakce jej laskavě zveřejňuje, k rozhodujícímu vývojovému zlomu automatizovaných informačních systémů pro vědeckotechnický rozvoj v naší zemi – a jednak se jeho autoru už přestává vzhledem k jeho vysokému věku stále méně dařit upamatovávat na stále se vzdalující dobu jeho nejlepších tvůrčích sil. Takže: jak se vlastně československá soustava vědeckých technických a ekonomických informací na konci 70. let 20. století jako jediná z Východního bloku tímto způsobem přiblížila tehdejší špičce světového pokroku v dané oblasti?

USS mezinárodně v jádru

Minule jsem napsal o první zkušenosti s přípravou exportu našeho už stále proslulejšího softwarového systému USS, a to skutečně významnému zájemci, jakou bylo sovětské VINITI. Netrvalo dlouho a ozval se další zahraniční zájemce, tentokráte z NDR (neboli z Německé demokratické republiky; jak se česky východní, Sověty okupovaná část našeho severního souseda nazývala). Došlo k tomu díky mimořádně aktivnímu řediteli významného výzkumného ústavu v oblasti jaderné energie, sídlícímu v Lipsku, původem Polákovi Lechu Jankulowskimu. Ten mimo jiné spolupracoval také s naším zbraslavským odvětvovým informačním ústavem pro jaderný průmysl, o němž jsem se už zmiňoval v souvislosti se zpracováváním významné databáze INIS, dovážené z vídeňské Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Lešek, jak jsme jej zanedlouho jako našeho kamaráda oslovovali a díky jeho původu si s ním dobře rozuměli (nejlépe v ruštině), brzy zjistil funkčnost USS ve službách adresných průběžných rešerší z INIS, na kterém s MAAE spolupracoval a měl jej tedy také pro tyto služby jako naši kolegové "jaderníci" z odvětvového informačního střediska pro jaderný průmysl se sídlem na Zbraslavi bezplatně k dispozici. Kromě jejich ředitele, zřejmě do toho strategicky významného střediska nasazeného kádra, jsme se s nimi docela spřátelili a jednomu z nich, který se sám přihlásil, že by rád změnil místo, jsem nabídl práci v oddělení Rudolfa Kopáčka, které spojovalo agendy mezi jejich projekcí, které už dal Milan Jančařík potřebný metodický fundament, a naprogramováním v oddělení Jirky Budila. Vladislav Podvín, jak znělo jeho jméno, byl dokonce členem KSČ. Jevil se však jako skromný, s výpočetní technikou srozuměný a přátelský člověk, trochu starší než já, po nějaké další kariéře netoužící promovaný geolog, kterého všichni rádi přijali.

Stalo se, že se na nás s doporučením zbraslavských jaderníků Lešek Jankulowski oficiálně, jménem svého ústavu, obrátil s návrhem na spolupráci. Nemohl nám ovšem nabídnout protihodnotu jakkoli srovnatelnou s databázemi edic Referativního žurnalu VINITI, ani třeba účast programátorů výpočetního střediska na vývoji společného software. A tak se ve "vyšších patrech" vedení začalo po určité době samozřejmě jednat o náhrady finanční. K tomu ovšem došlo o poznání dříve, než k nám jako protihodnota USS z VINITI doputovaly první magnetické pásky s Referativním žurnalem. V tomto případě byl především náš kontakt s tímto našim novým partnerem neporovnatelně snazší než s našimi moskevskými kolegy. Do Lipska, sídla výrobce a dodavatele stále ještě nenainstalovaného Robotronu EC 1040, totiž ještě v té době jezdili naši programátoři na školení a také Lešek byl častým hostem odvětvového střediska VTEI střediska na Zbraslavi – se zastávkami u nás v Praze. A navíc, pokud šlo o ta "vyšší patra", bylo celostátní řízení československého jaderného programu jak po stránce výzkumu, tak sledování výstavby i provozu našich atomových elektráren soustředěno do útvaru, který byl součástí našeho nadřízeného ministerstva FMTIR. To už se ale pomalu schylovalo k dokončení naší epochální výstavby budovy na Žižkově...

Dům ve finální fázi dostavby a významné personální přírůstky v ÚTZ  

Ke konci roku 1977 se velmi rychle zformoval celý útvar UVTEI, nazývaný už standardně "Útézetka". Konsolidovaly se především její dva hlavní odbory, a to Projekce a řízení agend a Výpočetní středisko. Ten první se mi podařilo dotvořit ve třech věcně vzájemně úzce propojených odděleních, zabývajících se systémy vědecko-technických informací, a mimo to ještě v jednom relativně novém, jehož úlohy zadávaly přímo vybrané sekce FMTIR a oblast jeho působnosti se nazývala už dříve zmíněnou zkratkou ASŘ. Zatímco se budova dostavovala, nikoli sice bez různých problémů (paradoxně Izolační závody, hlavní zhotovitel stavby, stále bojoval s izolací střechy prostorného počítačového sálu, který v přízemí vybíhal ze zadní části budovy směrem k západní tribuně Viktorky Žižkov. A protože se už téměř stočlenný úsek UVTEI-ÚTZ nikam do kanceláří (které UVTEI vlastnilo) nemohl vejít, a navíc se jaksi rozmnožil zaměstnanecký stav stavitelů, bylo dohodnuto, že se ještě na poslední rok postaví nad severní tribunou stadionu společně obývaný "teskáč". Byla to dlouhá vesměs dřevěná, typicky nouzová jednopodlažní stavba s dlouhou chodbou spojující po obou jejích stranách asi deset docela prostorných místností. Vzhledem ke schodovitému svahu tribuny, tehdy samozřejmě pro stojící diváky, stála na vysoké dřevěné sloupové konstrukci. Připomínalo mi to hodně zvětšenou pohádkovou chalupu baby Jagy. Ředitel Nešický se štábním samostatným oddělením pro ekonomické a administrativní záležitosti už zmíněného inženýra Oldy Mlezivy zůstal v hlavní budově UVTEI, ale já – a se mnou celý můj odbor, čítající už asi 50 lidí, spolu s už také početným týmem výpočetního střediska – jsme se nastěhovali do tohoto provizoria. Naopak s Nešickým a Mlezivou zůstal v hlavní budově UVTEI v Konviktské ulici nový člen mého odboru, Jan Kašpar. Původně jsem s ním počítal speciálně pro posílení rešeršního vytížení významné strojařské databáze COMPENDEX. Tehdy mladý a velmi sympatický inženýr se rychle stal naprosto nepřehlédnutelnou osobností v rámci celé Útézetky. Z oddělení Rudy Kopáčka přešel jako původně ekonomicky vzdělaný kádr k Oldřichu Mlezivovi.

Události okolo personálního a také technického vybavení stále významnějšího útvaru ÚTZ ale nyní už braly rychlý spád. Co do rozvoje našeho hlavního kádru došlo mezi jinými přírůstky k velmi významné akvizici. Už jsem několikrát zmínil tlak vedení UVTEI a její stranické organizace i kádrového oddělení na "posílení" našeho stavu kádry vybavenými "rudou knížkou". A konečně jsme v tomto směru učinili rozhodující krok. Na doporučení také už několikrát zmíněného Honzy Leitla, pracujícího tehdy ve významném "Staťáku" (to byl spolu se Státní plánovací komisí a na Státní komisí pro technický a investiční rozvoj, na níž bylo později v 80. letech "povýšeno" naše nadřízené FMTIR, třetí nejvýznamnější vládní úřad) jsme přijali konečně člověka s dokonalým kádrovým i profesním vybavením. Šlo o mladého, počítačově vzdělaného inženýra: inteligentního, vysokého a sportovně vyhlížejícího sympatického muže… a jak se brzy ukázalo, na rozdíl od našich stávajících straníků, kteří byli spíše "u komunistů" a členství až na výjimky brali jen jako kariérní berličku, přesvědčeného straníka, navíc s významným manažerským talentem. To komunistické přesvědčení jistě pocházelo od otce, před jeho nástupem nedávno zemřelého nikoli nevýznamného člena vedení Komunistické strany na Praze 1. Byl to okamžitě druhý muž, oficiálně vedle mně další zástupce ředitele a vedoucí výpočetního střediska ÚTZ, Michal Srb. Vystřídal v tom už dlouho připraveného a už těšícího se Bořka Burdycha a hned se úspěšně ujal posledních příprav i následné instalace dnes už nepředstavitelně rozsáhlé a objemné konfigurace východoněmecké obdoby IBM neboli výpočetního systému oficiálně tehdy označovaného jako EC 1040.

Jenomže ani při tak významném kádrovém posílení Útézetky nezůstalo. Ústřední ředitel UVTEI Volný v přesvědčení, že to naše vítězství v už se rýsujícím zdaru s výstavbou nemůže ponechat také kádrově jen na tom, jaké posily si zařídil Nešický, šel jako rázný vrcholový manažer ještě dál. Určitě nevěděl, že náš nový kádr je – jak se po převratu v roce 1989 ukázalo – jaksi vyšší šarží ve spolupráci s tajnými bezpečnostními službami, než Honza.  Díky tehdejšímu, stranou a vnitrem dobře fundovanému, ale vždycky téměř ke každému (pokud o nic nešlo) vlídnému kádrovákovi UVTEI Miroslavu Vydrovi získal z tehdy mocné vysočanské továrny ČKD pro nás v ÚTZ velmi zvláštní kádrovou "posilu". Byl to inženýr Josef Hloušek. Nikdy už jsme se sice nedověděli o směru jeho inženýrského vzdělání, ale co do "kádrové síly" si s Vydrou nezadal. Zato co do arogance a jakési cynické šikovnosti "zařizovat věci" byl svého kamaráda kádrováka Mirka pravým opakem. I nad Michalem Srbem, natož nad ředitelem Nešickým, o mně nemluvě, měl – aniž bylo zřejmé, v jaké odbornosti se u nás bude angažovat – vahou své kádrové podpory přímo Volným navrch. Co do reálného personálního postavení se administrativně stal skutečným druhým mužem ÚTZ a začal zde působit vlastně jako kádrovák. Například když mě právě odešla skvělá, lidsky i pracovně bezchybná sekretářka Marie Libešová ke generačně jí bližšímu Michalu Srbovi, hned mi "dodal" novou: Milenu Horákovou. Byla to ale k mému radostnému překvapení osobnost, Hlouškův opak, milá, až mateřsky se starající o celý můj odbor, pracovně perfektní. Zřejmě to pro ni u nás byla (na rozdíl od Hlouškova továrního drsného prostředí) oáza vlídnosti a také jistého intelektuálního ovzduší. Téměř okamžitě jsme ji všichni měli upřímně rádi. Mne přímo ochraňovala.

Dnes se to zná jako úředně zcela nemožné, ale díky už několikrát potvrzeným výjimečným vyjednávacím schopnostem Honzy Nešického jsme získali ještě před dohotovením a kdeže kolaudací budovy mimořádné povolení nastěhovat do toho už hotového přízemního výběžku stavby ten náš vysněný vlastní POČÍTAČ. Střechu se konečně podařilo proti dešti zaizolovat. V přízemí hlavní budovy jsme mohli otevřít několik nezbytných kancelářských místností a hlavně sklad "knihovny dat". Byly to regály plné kotoučů magnetických pásek, na nichž byly uloženy tehdy už úctyhodné objemy databází dokumentačních a bibliografických záznamů světové vědecko-technické literatury prakticky ze všech významných oborů. Ty databáze byly, kromě jejich posledních přírůstků, už vytěženy ve službách tehdy hlavní a možno říci všeobecně oblíbené službě typu SDI a čekaly na tehdy ještě nesměle vyhlíženou inovaci – uložení na diskové paměti počítače, který by v nich už "uměl" vyhledávat v režimu on-line. Ale to jsme v těch dnech končícího roku 1977 ještě netušili, jak je k tomu blízko...

Docent Vlasák ukazuje na svou bývalou kancelář
Támhle bývala moje kancelář, říká doc. Vlasák v březnu 2020, kdy budova ÚTZ procházela celkovou rekonstrukcí.

Počítač EC 1040 instalován, ale technologicky už velmi zaostáváme za světem

Vraťme se ale ještě k těm velkým dnům Útézetky, kdy se současně rozbíhal nakonec dvousměnný provoz střediska a klubala se budova do své finální vnější i vnitřní podoby. Byla už v první polovině 70. let minulého století, kdy došlo k zahájení výstavby jejího nově pojatého vícepatrového architektonického konceptu, mimořádně povoleným provizoriem někam na přelom století. Pak snad mělo dojít k její generální rekonstrukci. Do tehdy tak daleké budoucnosti jsme ve svém budovatelském zápalu nehleděli. A už více než dva roky před koncem toho desetiletí jsme se mohli postupně stěhovat. Nejprve Michalovo výpočetní středisko.  Velké "širokořádkové" tiskárny v rozsáhlém sále, kde operátorky, technici a systémoví programátoři pracovali v pláštích a na nohou v bílých galoších, s rachotem chrlily tisíce a tisíce už do formátu A6  uspořádaných záznamů literárních děl z mnoha oborů a vlastně z celého světa. Pro ně si, často až s dodávkami, přijížděli pracovníci informačních středisek, aby pak velké štosy potištěného papíru u sebe rozdělili podle jednotlivých, také už předtištěných adres jednotlivých pracovišť svých uživatelů – zpravidla vědecko-výzkumných týmů inženýrů chemiků, strojařů a dalších technických profesí a také lékařů, farmakologů, ekonomů, prostě téměř všech nehumanitních oborů, a to po celém tehdejším Československu. Nejrozsáhlejší provoz, postupně až dvousměnný, vyžadovaly rešerše pro tisíce uživatelů v našem chemickém průmyslu a také výzkumu z databází produkovaných americkou společnosti Chemical Abstracts a z holandské databáze Excerpta Medica pro postupně dokonce až 6 tisíc československých lékařů a také výzkumných pracovníků v medicíně. Bylo to už tehdy téměř dvacet větších či menších zahraničních a také už "domácích" databází a "databáziček", které se po "vytěžení" uchovávaly na velkých kotoučích magnetických pásek, chráněných podobně jako tehdy filmy v plechových krabicích.

V té době jsem nejen četl, ale také v krátkých zprávách a někdy i článcích psával do tehdy našeho kmenového odborného časopisu Československá informatika o velkých světových projektech a samozřejmě také reálně se vyvíjejících informačních systémech, pracujících samozřejmě on-line. Vznikal velmi nadějný informační průmysl a s ním pro nás tehdy nepředstavitelný globální informační byznys. Vznikaly obrovské servisní informační on-line systémy, pro které jsem prosadil dnes už zapomenuté české pojmenování "databázová centra" (anglicky se jim říkalo různě, například "on-line vendors"). Největším v oblasti vědy a techniky se už tehdy stalo centrum, zpřístupňující stovky databází a obsluhující tisíce rešeršérů a jejich prostřednictvím desítky tisíc koncových uživatelů… v dialogovém režimu. Tak bylo i pojmenováno: Dialog. Založil jej geniální programátor-analytik Dr. Roger Summit. Od roku 1972 se rozvíjelo ve výzkumných laboratořích také obrovské americké firmy Lockheed Missiles and Space Company (dnešní Lockheed Martin), ve prospěch nejen výzkumu vlastní firmy, ale během pár let se stalo nejvýznamnějším světovým informačním zdrojem prakticky ve všech oborech vědy a techniky. Do internetu v těch letech sice zbývalo ještě téměř dvacet let, ale na rozdíl od Východního bloku, kde se komunikace všeho druhu policejně přísně střežila, si vyspělejší státy na Západě vytvářely vzájemně propojené digitální

datové telekomunikační sítě, už tehdy v paketovém protokolu CCITT X25. Přímo lavina on-line se valila západním světem dál. Najednou tu byl Eugen Garfield s bibliografickým systémem ISI (dnes Web of Science, resp. World of Knowledge s pro celou světovou vědu tak významným scientometrickým koeficientem "impact factor") a vedle toho firma Mead Data central s tehdy revolučním systémem on-line vystavovaných plných textů legislativy, medicíny a publicistiky LEXIS-NEXIS, zanedlouho obsluhující přes sto tisíc často přímo už koncových uživatelů, hlavně právníků a lékařů. Navíc se tehdy v síti univerzitních knihoven amerického Ohia urodil zanedlouho celosvětové knihovnictví prostupující katalogizační on-line systém OCLC, vedený geniálním Frederickem Kilgourem. A Evropa nezůstávala za Amerikou pozadu. Například Ital Mariano Saksida v Evropské kosmické agentuře založil rychle se rozvíjející vědecko-informační centrum ESA-IRS. A brzy na to už se hlásilo Německo se systémy STN International a DIMDI (medicína), Francie s centrem Questel, atd. My jsme od této vlny tehdy byli (oproti systémům off-line, které jsme zavedli v těsném závěsu za Západem) hrozně daleko. Velmi mě to trápilo, protože zavést takové služby, o kterých jsem se dočítal, alespoň v tom nejmenším měřítku – v tehdejším stavu naší telefonní sítě a možnostech získat techniku on-line – to bylo něco jako science fiction.

Nenadále však svitla hvězdička naděje. Bylo to v té době, kdy jsme měli nejvíce starostí s konsolidací provozu našich služeb v režimu off-line, když přišel Nešický s čerstvou, tehdy přísně utajovanou zprávou: naše nadřízené ministerstvo FMTIR získalo možnost nákupu počítače ze Západu, a to pro UVTEI – díky nám v ÚTZ jako jeho počítačově nejgramotnější a technicky nejvyspělejší podřízené organizaci. Pro něho to konečně byla příležitost obnovit své kontakty z éry ÚAVT před naší srpnovou okupací, kdy spoluorganizoval výstavy západních počítačů a pomáhal je k nám nakupovat. Rázem a dokonce s přispěním mladého, informaticky nejvzdělanějšího člena vládního týmu, připravujícího systém pro Štrougalovo předsednictvo federální vlády – Karla Schmiedbergera kádrově (což ale skromně nedával najevo) podepřeného tatínkem, vysokým důstojníkem STB, jsme byli kontaktováni obchodními agenty tehdy významných počítačových výrobců. Nechybělo samozřejmě IBM, ale bylo to i ICL, Hewlet Packard, Honeywell Bull, Borroughts atd. Ovšem to jsme (alespoň já a mí programátoři) nevěděli, že o dodavateli už bylo na nejvyšších místech rozhodnuto. Kdepak námi nejvytouženější počítač z firmy IBM...

Vedle EC 1040 z NDR získáváme ještě počítač Siemens z NSR 

Na základě mimořádné vládní objednávky různých velkých a nákladných zdravotnických přístrojů z Německé spolkové republiky se na nejvyšších místech dojednala ještě jako jakýsi bonus od firmy Siemens dodávka na tehdejší poměry vyspělého výpočetního systému. Netrvalo dlouho a k velkému zklamání zejména našich kmenových programátorů Jirky Budila, Martina Blocha a Martina Svobody vstoupili Nešický se Srbem do jednání se zástupci německé firmy do jednání o konfiguraci, software a zbývajících detailech zatím neznámých možností. Při prvním jednání, k němuž jsem byl přizván, došlo na firemní aplikační software. Věděl jsem (z literatury), že Němci už měli na tehdy nedávné olympiádě v Mnichově úspěch se softwarovým systémem, umožňujícím on-line vyhledávání dat všeho druhu (o jménech sportovců spolu s informacemi, které se k nim vztahují, o programu a sportovních výsledcích a o všech možných dalších skutečnostech, spojených s onou velkou sportovní i společenskou událostí). Ten systém se jmenoval GOLEM a bylo mi zřejmé, že bude jako firemní software Siemens součástí dodávky. Na druhé straně jsem věděl, že v oblasti vědecko-technických informací se v Německu tento systém nepoužívá, byl orientován na procesy vhodné pro faktografické, nikoli bibliografické či dokumentační informační služby. Nicméně mi už také bylo známo, že v této oblasti byl v odborných softwarových kruzích západoněmecké soustavy odvětvových vědecko-informačních center, známých pod zkratkou FIZ (Fachinformatioszentrum), vyvinut pro nás vhodnější aplikační software. Měl jsem o tom informace z jeho hlavního uživatelského prostředí – medicínsky orientovaného FIZ – DIMDI v Kolíně nad Rýnem. Tuším, že se jmenoval GRIPS-DIRS a naši němečtí partneři o něm věděli, jenomže nám jej nemohli v rámci dodávky slíbit.

Perspektiva nového počítače vyvolala nutnost přijmout nové lidi. Především techniky, systémové programátory a provozní pracovníky, současně ale také aplikační programátory pro zcela jiný operační systém, než byl ten náš dosavadní, původně OS od IBM. Vzniklo tak u mne velmi rychle nové oddělní programátorů Siemens. A bohužel musím hned uvést, že to se mi už nepodařilo. Chlapík, kterého jsme přijali jako prvního a s ním pak se s Nešickým snažili konstituovat podobný útvar, který vybudoval Jirka Budil, mě totálně zklamal. Nakonec jsem si nebyl jist, zda programovat skutečně umí. Uložil jsem mu, aby naprogramoval konverzní systém pro převod a ukládání databází, která jsme už měli uložené na magnetických páskách v jejich už zmíněné, možno říci úctyhodně rozsáhlé knihovně, do systému GOLEM. Rozhodl jsem se totiž, a musím říci, že k velké nevoli klíčových tvůrců našeho aplikačního software, že nebudu usilovat o on-line systém vyhledávání v našich databázích jinou cestou, než už připravenými prostředky západoněmecké firmy. Rychle a bez velkého rozmyslu jsme přijali ještě asi pět mladíků, kteří se představili jako programátoři, ale táhla je k nám, jak se brzy ukázalo, hlavně perspektiva několikatýdenních školení v Západním Německu, jak jsme tenkrát Spolkové republice říkali. Vzpomínám na jednoho napůl Maďara, zvláště vzpurného, nebo na dalšího, poněkud popleteného…, který se v 90. letech objevil po boku politika Sládka (mimochodem absolventa knihovnické katedry z 80. let). Další, výjimečně slušný a skutečně zdatný informatik, který rychle přešel k Michalu Srbovi jako systémový programátor, se zase po revoluci "proslavil" jako první ministr před Davidem Rathem (tehdy Zemanovy vlády), který byl obviněn a skutečně zavřen do vězení...

Nakonec se koncepce a prvních kroků ke konverzi magnetopáskových souborů záznamů světové vědecké literatury – a také významného úkolu převést něco z provozu obrovsky se rozrůstajících off-line služeb SDI i na Siemens – museli ujmout osvědčení programátoři Jirky Budila. Bylo zásluhou ředitele Honzy Nešického, že jsme získali západoněmecký počítač oproti původním předpokladům v té nejmodernější verzi (Siemens 7755 a k němu kromě obdobných přídavných zařízení jako v případě EC 1040), navíc datové komunikační vybavení s modemy pro propojení s analogovou telefonní sítí. Ujal se jich tehdy velmi mladý inženýr, spojař a informatik Petr Janovský. S novým Siemensem k nám z tzv. Důchoďáku přišli i dva nadále významní členové našeho kolektivu Jana Bőhmová, která se ujala vedení provozu výpočetního střediska, a Vladimír Černík jako systémový programátor, ale také přesvědčený komunista, kterého zanedlouho stranická organizace v UVTEI vyzvala k přejímání odborářských funkcí. Navíc jsme mohli instalovat "velkokapacitní" diskové jednotky s celkovou úložnou kapacitou tehdy na hraně povolení, vyplývajících ze Západem proti Východu uvaleného embarga na techniku. Bylo to celkem šest stomegabytových disků – tehdy jedna z největších počítačových konfigurací v Československu a možná ve Východní Evropě! Každá z těch diskových jednotek (bylo to několik nad sebou se točících desek, zvenčí podobných gramofonovým elpíčkám) byla umístěna do jedné skříně, podobné automatickým pračkám, včetně skleněného průhledu do jejich útrob. Neodpustím si srovnání: za nějaký čas se ukázalo, že by tyto objemy dat obsáhlo jedno cédéčko a dnes by to znamenalo vlastně už jen zlomek kapacity obyčejného kapesního mobilu... 

Konečně se usazujeme v nových kancelářích, ale nastává čas převratných událostí

V budově pokračovala finalizace interiérů a z půdorysů jednotlivých pater (pro nás až do části čtvrtého; zbylá horní patra byla určena vládním úředníkům) bylo zřejmé, jaké bude velikostní rozložení kanceláří. Mimochodem: původní předpoklad, že by se realizoval také nějaký ASŘ po předsednictvo vlády, se nikdy nesplnil, a to především vlivem tvrdého odporu vládních úředníků (aby jim ten počítač náhodou neřídil agendu, jak se mylně domnívali). Nakonec se k nám nastěhovaly některé vládní výbory, jako například pro církve nebo pro sport. Ti "sportovci" se ukázali jako docela sympatičtí mladí referenti, ne tak škrobení, jako ti církevníci.

Už jako ten slabší z nedávno nastalé trojice ve vedení ÚTZ s Honzou a Michalem (i když se Honza upřímně snažil o kamarádství ve třech) jsem pro svůj odbor přece jen získal mimořádně solidní díl kanceláří ve čtvrtém a třetím patře. Hloužek do toho kupodivu nedostal, hlavně obratnosti Honzy Nešického, příležitost nějak zásadně zasahovat. Dokonce se stalo, že mi oba kolegové přenechali po ředitelské tu nereprezentativnější místnost, s krásným výhledem přes Prahu až na Hrad. Ředitelská kancelář s průchodem do zasedací místnosti na jedné a do sekretariátu s kuchyňkou na druhé straně byla skutečně reprezentativní, na tom si Nešický dal opravdu záležet. Avšak, jak už to v životě chodí, do konečného řešení zasáhla nakonec vyšší moc. Ústřední ředitel UVTEI Volný rozhodl, že se všichni (protože nám, jak prohlásil, narostla moc velká křídla) musíme uskromnit a o novou budovu se musíme podělit ještě s ředitelem Jiřím Foglem a částí jeho Úseku výzkumu a výstavby soustavy VTEI. A tu Honzovu ředitelnu věnoval právě Jirkovi, s nímž měl Honza vždycky velmi napjaté vztahy. Šéf výzkumu, který, jak už jsem napsal, přežil stranické prověrky a jako takový míval v UVTEI nad Honzou v personálních i organizačně finančních záležitostech často navrch.

Ještě vyšší moc, naše nadřízené FMTIR, rozhodlo (díky zájmu ještě dalších jeho sekcí mimo už dříve zmiňovaný odbor Zdeňka Basla a Hany Vítkové, řídící soustavu VTEI), že se tak skvěle technicky vybavená instituce, jakou jsme se stali, musí využít i pro řídící procesy v oblasti technického rozvoje, licenční a investiční politiky státu. K tomu účelu k nám byl převeden (nevím už přesně z jakého úřadu, ale tušil jsem, že je to odněkud z blízkosti Vnitra) útvar asi patnácti počítačově a také projektově inženýrsky orientovaných, vesměs mladých lidí, ovšem v čele s už zkušeným, manažersky nadaným Jaroslavem Karasiewiczem –  zhruba ve věku Nešického. Vznikl z nich v ÚTZ další odbor – ASŘ. Ten už ale s původním posláním, které se mi při zakládání našeho projektu podařilo uplatnit, neměl téměř nic společného. Musím přiznat, že jsem se už nikdy s obsahem jejich práce neseznámil. Byli mezi nimi velmi kvalifikovaní programátoři, kteří se hned mohli ujmout dalšího firemního aplikačního software kromě GOLEM, nazvaného SESAM a navíc se většinou jaksi neslužebně (ošklivě řečeno) integrovali do našeho (hezky řečeno) mladého kolektivu.

Rozběhl se standardní pracovní provoz náhle docela radikálně rozšířeného personálního stavu Útézetky, jenomže jakoby se ten pro české dějiny magický "osmičkový letopočet", tentokráte probíhajících normalizačních sedmdesátých let, projevil přímo v UVTEI. Nejprve se naše nedávná kádrová posila – soudruh Hloušek začal tajemně zmiňovat o možnosti blízkých významných personálních změn ve vedení ÚTZ. Chápal jsem to jako řešení mého, stále se oslabujícího postavení v čele už příliš rozrostlého útvaru (pět oddělení po asi o deseti lidech, mezi nimi už s několika členy KSČ). Jenomže přišla změna radikální: byli jsme svoláni do čerstvě vybaveného, docela rozlehlého zasedacího sálu naší nové budovy, kde v čele seděl s ústředním ředitelem UVTEI Volným sám náměstek ministra FMTIR Antonín Mrázek. Ten se ujal slova a první věty jeho projevu zněly, jakoby nás přišel vyznamenat. Uzavřel svůj krátký výstup ale jinak: "...a protože se podařilo vybudovat celostátně významný informační systém nejen pro vědu a technický rozvoj, ale i pro jejich řízení z pozice ministerstva, je nezbytné, aby ve vašem čele, soudruzi, stál člen strany." (Byla samozřejmě míněna strana KSČ.) K nejen mému překvapení to však nebyl ani Michal Srb, ani Josef Hloušek. Mrázek nám představil mladého doktora přírodních věd, absolventa Matematicko-fyzikální fakulty Karlovy univerzity – a mně (k mému údivu) už z mého prvního zaměstnání ve Vojenské politické akademii povědomého, jednoletou vojnu po vysoké škole sloužícího kolegy, tehdy také vojáka, Jirky Budila. Byl to Jaroslav Kalousek, který nakonec stál v našem čele až do Sametové revoluce v roce 1989. Přišel z Federálního ministerstva vnitra. V tom tehdy tajemném a hlavně vesměs obávaném resortu dosud zastával místo šéfa útvaru zabývajícího se výpočetní technikou a zaváděním automatizace. Také jsem se později dověděl, že z vnitra vlastně musel být "odejit" kvůli nějakému konfliktu s utajením komunikace při nákupu techniky ze Západu, ale jako "nomenklaturní kádr" tehdejší "vyšší moci" mohl získat vedoucí místo v civilní, ale pro vnitro zajímavé instituci.

Na rozdíl od Jirky, který s ním už z vojny nějak neměl ty nejlepší přátelské vztahy, mně se jevil jako v dané situaci vcelku šťastná varianta stranou nasazeného nového "kádra". Navíc po zkušenostech s Hlouškem. Nicméně náš vztah, zejména pracovní, se ze začátku nevyvíjel právě nejlépe. S Honzou Nešickým jsme se jako kamarádi, po všech těch problémech, které mezi námi jako blízkými přáteli a spolubojovníky při zakládání a pak lopotném vytváření v té době už téměř legendárního fenoménu automatizace celostátní soustavy VTEI na bázi silného technologického centra vznikaly (zejména po příchodu Michala Srba) museli postupně rozcházet. Začalo to už tím, že jsme se díky onomu provizornímu teskobaráku na jedné z tribun žižkovské Viktorky rozdělili z jedné společné do samostatných kanceláří a pokračovalo to při rozsazování mých a Srbových lidí v dostavěné budově. Také se Siemensem jednal sám a hlavně na cesty do centrály té firmy v Mnichově bral už výhradně Michala. To všechno samozřejmě působilo na sílu mého postavení, jak je vnímali lidé, které jsem vedl. Později jsem se dověděl, že se to mé, ale i Nešického postavení někde označovalo jako prozatímní. Nebylo konec konců divu, sám jsem to tak cítil. A nikoli bezdůvodně...

Další personální řešení a nové cesty vývoje ÚTZ

Nový ředitel Kalousek se chopil řízení s viditelným předchozím důkladným rozpoznáním nejen personálního stavu docela rozvinutého organizačního celku, kterou ÚTZ v UVTEI už tehdy představovala. Měl k tomu výborné předpoklady jednak svým vzděláním, přirozenou inteligencí a v neposlední řadě dosavadním sice nedlouhým, ale zato velmi zajímavým kariérním vývojem. Kromě na vnitru totiž nějaký čas pracoval ve Strakovce, neboli na předsednictvu federální vlády. Jak se brzy ukázalo, měl také mimořádný smysl pro pořádek v administrativě, kterou jsme s Honzou, jak musím přiznat, ne zcela zvládali. Na relativně mladého ředitele (v té době mu bylo 35 let) bylo ovšem převzetí už tak ve všech aspektech složitého útvaru s různě rozvinutými pracovními aktivitami a na druhé straně jejich personálním obsazením jistě docela náročné. První, co jsem musel ocenit, byla jistá neformálnost, s níž jednal nejen se mnou, kterého tak trochu přece jen z doby své vojenské služby znal. Nejblíže měl samozřejmě k nejnovějším přírůstkům kádru ÚTZ, kterou představoval Karasiwiczův odbor ASŘ. Nicméně co do pracovní náplně a orientace agend jej očividně plně zaujal odbor, který jsem dosud řídil. Rychle rozpoznal, že s tak rozsáhlým konglomerátem agend a hlavně lidí, kteří přece jen tušili, že já se svým politickým postavením mohu stěží dlouho novým nárokům čelit, bude muset něco udělat.  

Netrvalo dlouho a došlo k prvním problémům. Měl jsem mimo jiné navrhnout nové rozdělení programátorů a vybraných projektantů z mého odboru do téměř už posledních školení, která pro nás v rámci kontraktu ještě vypsala dodavatelská firma. To jsem ale bez možnosti porady s objektivním rádcem nezvládl. Hlavně to ovšem bylo mojí nedostatečnou znalostí skutečné potřebnosti jednotlivých kursů pro jednotlivé pracovníky, ale také tím, že jsem chtěl některé za jejich zásluhy alespoň krátkým pobytem na Západě jaksi odměnit. To se nakonec stalo poslední kapkou k dovršení Kalouskova rozhodnutí, déle už podporovaného mým "příznivcem" Hlouškem, zavést rozhodující řez. Důkladně jej promyslel, projednal s vedením i stranickou špičkou UVTEI a co nejdiplomatičtěji pak i se mnou. Začal tím, že nadále povedu řešení státního výzkumného úkolu a že mi vyhradil místo vedoucího samostatného oddělení – koncepce. Přijal můj požadavek zůstat členem porady vedení ÚTZ a nebýt v přímém podřízení Josefa Hlouška. Cítil jsem, že mi nechce ublížit a že chce, aby to řešení bylo pro mne co nejpřijatelnější a abych je pokud možno bez otálení a s pochopením mohl přijmout. To se z mé strany skutečně stalo.

Ujal jsem se pro mne speciálně vytvořeného útvaru, zatím téměř bez pracovníků, a můj odbor převzal, aniž se po mně žádala příprava nějakého předávacího protokolu a vlastně bez osobního kontaktu se mnou – nedávno mnou s úlevou, že mám dalšího straníka, přijatý – Vláďa Podvín. Jak jsem již výše zmínil, byl starší než já a na nového ředitele ÚTZ už zapůsobil jako rozumný, a dokonce s výpočetní technikou obeznámený člověk. Lidé v mém odboru to přijali vcelku v pohodě, jen má sekretářka Milena s pláčem. Přestěhoval jsem se z reprezentační šéfovské kanceláře s výhledem na Hrad ve čtvrtém patře do tmavé místnosti s oknem na záď tribuny, kterou jsme, teď už před lety, s Honzou Nešickým po tvrdém boji na žižkovské radnici kvůli výstavbě naší budovy fotbalové Viktorce poněkud ukrojili. A poznával jsem, jak se různí lidé různě chovají k bývalým a náhle sesazeným šéfům. Bylo to pro mne do dalšího života velmi poučné...

Nová koncepce ÚTZ do osmdesátých let  

Jak jsem už uvedl, zatímco náš off-line provoz rešeršních služeb, spočívající ve stále se opakujících vyhledávacích procesech podle stále rostoucího počtu individuálně zadaných dotazů nad novými a novými přírůstky stále rostoucího počtu informačních databází, svět vědecko-informačních služeb už byl o rozhodující krok dále. Byl tu světový hit: ON-LINE. Dokonce se (třeba v anglosaském světě) podle tohoto, ryze informatického označení, pojmenovávaly odborné časopisy v oboru knihovnických a vědecko-informačních služeb, například Online Review, nebo prostě Online. Uživatelé vědecko-informačních služeb chtěli samozřejmě kromě průběžných informací o novinkách odborné literatury vyhledat také to, co už bylo publikováno k problému, který právě řeší, v blízké či vzdálenější minulosti. A to v počítačovém věku, kdy už nehledáme v lístkových kartotékách, prostě nelze. V současnosti se už dokáže on-line dotazovat, zpravidla zadáním několika významných slov do vyhledávače Google nebo Seznam, téměř každý. Tehdy se ale dotaz musel na terminálové stanici zadávat speciálním "dotazovacím" jazykem. Používaly se různé, pro běžného uživatele nepříliš běžné, formulační prostředky, jako operátory Booleovy algebry, znaky pro rozšíření, proximitní operátory a vyžadovala se znalost tehdy nové disciplíny – rešeršní strategie. Vznikla nová profese rešeršéra a také odborná literatura, která se problematikou on-line rešerší zabývala. Jako se v devadesátých letech pořádaly pro odbornou i obecnou veřejnost kursy práce s osobními počítači, o dvacet let dříve, ovšem pouze pro specialisty v knihovnách a informačních střediscích, probíhaly kursy v rešeršních technikách.

Už předtím, než jsem se začal ve své nové pozici postupně orientovat, zejména kdo a jak se mnou bude komunikovat, sledoval jsem téměř denně podrobně a s velkým zájmem, jak se svět ubírá cestou on-line a jak na tom základě vznikají velké a globálně komerčně působící informační systémy. Díky mému kamarádu Josefu Vondrovi a jeho Oborovému středisku pro informatiku ve Foglově výzkumném úseku UVTEI, pro které jsem (jako melouch) zpracovával abstrakty článků z hlavních amerických a britských časopisů v našem oboru (a také o tom publikoval články nebo jen krátké zprávy v Československé informatice) jsem měl docela dobrý vědomostní základ pro hlavní úkol, kterým mě nový ředitel pověřil: napsat novou koncepci pro další rozvoj Útézetky ve směru vědecko-technických informačních služeb. Prostě: co bychom měli řešit ve výzkumném úkolu, který bude po stávajícím, končícím v následujícím roce 1980 určitě na programu. A bylo to vlastně zcela zřejmé: telekomunikační přístup uživatelů našich průběžných rešeršních služeb také do západních on-line serverů, jako v té době ve světě přirozená součást vědecké a vývojové práce, se jevil vzhledem ke stavu naší telefonní sítě a hlavně ostrému bránění jakékoli takové komunikaci orgány vnitra jako science fiction. Přitom my už jsme v nově vytvořené "knihovně" výpočetního střediska ÚTZ měli uloženo možná několik gigabytů dat na magnetických páskách ze Západu nakoupených informačních databází. A tak jsem se odvážil do nové koncepce napsat, že se musíme pustit do zatím pro nás ne zcela reálného úkolu: začít využívat získanou techniku Siemens jednak také pro dávkový provoz průběžných rešerší, ale zejména a hlavně vytvořit podmínky pro retrospektivní vyhledávání v už po několik let hromaděných informačních databází u nás. Prostě vybudovat podle vzoru západních informačních systémů alespoň malé, ale naše – československé databázové centrum UVTEI-ÚTZ.

U vedoucích pracovníků našeho výpočetního střediska se tenhle nápad nesetkal s podporou. Ptali se mě, jakou část paměťové kapacity Siemense (oněch 600 MB) na to bude třeba vyčlenit, kdežto moje otázka zněla naopak, jakou část jim nesmíme vzít (protože by mi samozřejmě ani všech těch šest stomegabytových disků, co jsme měli, zdaleka nestačilo). U nového ředitele a také v oddělení aplikačního software Jiřího Budila se to setkalo s váhavým souhlasem. Myslím, že jedině Jirka věděl, o co vlastně z pohledu soudobého informačního světa půjde. Jeho programátoři k tomu však nechtěli přijmout firemní systém GOLEM, ale vytvářet, podobně jako dříve USS, vlastní software. To se však ukázalo, vzhledem k možnostem siemensáckého software a také asi k předpokládané složitosti tvorby obdobného programu bez firemní podpory, jako ne zcela reálné. Navíc už byli dříve ode mne programátoři v novém oddělení pro Siemens zaúkolováni tvorbou konverzních programů mezi naším tehdy už proslaveným komunikativním formátem "Věty L" (nebo také pro mezinárodní prostředí Východního bloku MEKOF), v němž byly uloženy už dávkově zpracované databáze, a nesekvenčním způsobem jejich příštího ukládání v aplikačním programovém systému GOLEM. Předpokládal jsem, že budeme využívat on-line přístup v budově třeba do vzorků databází k lepší formulaci, neboli "ladění" dotazů pro průběžné rešerše. Nyní, když jsem se mohl plně soustředit na analýzu předpokladů k realizaci nápadu s vlastním databázovým centrem, zjistil jsem, že přece jen, především s jistými pokroky v technickém rozvoji – zejména v možnostech získat první obrazovkové terminály s modemy pro přenos dat i v naší tehdejší telefonní síti – mohu perspektivně počítat i s dálkovým přístupem rešeršérů z vybraných odvětvových středisek. Po řadě diskusí s Kalouskem, kdy jsme si docela porozuměli, a samozřejmě s Jirkou Budilem a také s naším prvním a nejvěrnějším podporovatelem mezi šéfy odvětvových center, Josefem Koníčkem z chemického průmyslu, jsem zpracoval jakýsi ideový projekt…

Jako největší praktické problémy se na naší straně ukázala jednak nakonec se Srbem přece jen dohodnutá, ale samozřejmě zcela nedostatečná kapacita 400 MB z našich diskových pamětí pro "vystavení" databází a jednak uvolnění alespoň minimálního počtu telefonních linek pro dálkový přístup. Na straně našich budoucích uživatelů to byl další problém: kromě získání terminálů a také volných linek, navíc nové smluvní povolení zahraničních producentů

k využívání jejich databází novým způsobem. Ve standardních obchodních vztazích na Západě šlo od počátku v platebních povinnostech vůči producentům vždycky nejen o počet trvalých dotazů a tištěných výsledků rešerší SDI, resp. alertů, jak se nově průběžné rešerše, označované mezinárodní zkratkou SDI, později začaly nazývat, ale také o počty ad hoc pokládaných dotazů a k nim vyhledaných, na monitorech terminálů zobrazených a pak také vytištěných záznamů. Databázová centra navíc rešeršérům kromě vytištěných "hitů" účtovala čas, strávený v jednotlivých databázích při jejich prohledávání.

Nedostatečnou paměťovou kapacitu jsem řešil pro znalce provozů stávajících světových informačních on-line serverů asi dosti nezvykle: pro jednotlivé tituly databází, které jsme měli v retrospektivě, třeba v chemii až do roku 1973, stanovíme týdenní rozvrh hodin vystavení (samozřejmě pouze v rámci pracovního dne) jak se budou vzájemně střídat. Například v pondělí od 8:00 do 12:00 Chemical Abstracts a od 13:00 do 17:00 Excerpta Medica, v úterý obdobně COMPENDEX a INSPEC, a tak dále. Někdy byly spolu s těmito velkými bázemi doplňkově vystavovány ještě některé méně objemné, jako třeba ENVIROTAPE. Trval jsem na tom, aby vždycky byl vystaven souborný katalog zahraniční devizové literatury, který pro nás připravovala bratislavská Univerzitní knihovna v čele s Vincentem Kútikem a Kristýnou Kolárovou, o nichž jsem už dříve psal. V podmínkách zcela nedostatečného dovozu této literatury do našich knihoven bylo nanejvýš praktické, aby se uživatel, který v rešerši nalezne odkaz na článek, který by si měl přečíst, mohl hned podívat, která knihovna v Československu příslušné periodikum nakupuje. Často to byla jen jediná knihovna, třeba uživateli vzdálená, ale ta mohla kopii žádaného dokumentu knihovně uživatele poslat prostřednictví tehdy docela dobře u nás fungující meziknihovní výpůjční služby.

Máme databázové centrum

Kupodivu se ten nápad nakonec zrealizoval, a my jsme tak mohli už v roce 1979, nakonec hlavně díky velkému úsilí vedení výpočetního střediska ze strany Michala Srba a Jany Bőhmové zahájit experimentální provoz. Provozovatelé budoucích on-line rešeršních služeb v našich prvních odvětvích, která se s námi do tohoto dobrodružství pustila, museli překonat několik překážek. Tou, která se oproti varování tehdejších škarohlídů ukázala pro naše rešeršní střediska překvapivě lehce překonatelná, spočívala ve změně dosavadní smlouvy o podmínkách využívání bází ve službě SDI. Určitým problémem bylo, abychom dokázali překvapeným západním producentům databází vyložit náš podivný a pro ně neuvěřitelně skromný způsob jejich dalšího využívání. Připomínám, že v té době už několik on-line serverů v USA a v západní Evropě zpřístupňovalo všechny databáze, na které měly s jejich producenty kontrakt, v celé retrospektivě, 24 hodin denně po 7 dní v týdnu a pro tisíce terminálových stanic svých uživatelů (s výjimkou zemí Východního bloku) po celém světě. Když jsme se několika producentům k nám dodávaných databází nakonec zavázali, že jejich produkt bude v omezené retrospektivě vystavován jen na několik hodin týdně a v prvním roce jen asi pro pár terminálů, bylo po problémech. S pomocí obchodních specialistů z našich podniků zahraničního obchodu, přes které se všechna taková ujednání musela uskutečňovat, bylo poměrně rychle dosaženo jakési modelové smlouvy pro odvětví chemie a pak už následovala dojednání s dalšími producenty dalších databází.

V této souvislosti musím zmínit ještě alespoň dvě významné databáze, a to World Patent Index a Excerpta Medica. On-line zpřístupnění databáze patentových informací z produkce britské firmy Derwent mělo i v relativně krátké retrospektivě podstatně větší smysl, a to vzhledem k charakteru informačních služeb v oblasti průmyslového práva, než nabídka průběžných rešerší. A na druhé straně databáze Excerpta Medica, kterou jsem prosazoval jako jednu z prvních, které měly být zpřístupněny také on-line, měla už ve službách dávkově zpracovávaných rešerší značný ohlas mezi našimi špičkovými lékaři. Musím zde zmínit alespoň už tehdy známého chirurga Pavla Pafka, který mé ženě Blance, pracující tenkrát v Ústavu vědeckých lékařských informací na zavádění rešerší z této databáze, vysvětlil, proč se stal rád jejich odběratelem: může totiž, díky mimořádně obsažným abstraktům, které záznamy medicínské literatury z celého světa obsahují, sledovat v širokém záběru, kam se medicína speciálně v oblasti jeho zájmu vyvíjí.

Větší problémy museli překonávat naši kolegové v odvětvích se získáním potřebné techniky. Samozřejmě to začínalo získáním volné telefonní linky. Dnes stěží uvěřitelné problémy nastaly se sháněním terminálové techniky. Monitor s klávesnicí a pamětí umožňující uložit data vždycky jen asi z jedné písmeny zaplněné obrazovky tehdy spolu s modemem museli dovézt ze zahraničí, za devizy. Vzpomínám si, že se tehdy u nás objevily jakési maďarské přístroje, připomínající západní techniku, ale ty prakticky nebyly k dostání. Například jeden z prvních československých výrobků tohoto druhu, který se objevil na našem trhu, byl dnes pro nás překvapivě, ale tenkrát kupodivu nikoli, vyráběn zemědělským družstvem ve Slušovicích a stál 240 tisíc Kč.

Když už si zde dovoluji připomínat poněkud absurdní a také dnes málo uvěřitelnou situaci v zavádění tehdy revoluční techniky a technologie on-line, musím vzpomenout také na způsoby datového přenosu. O internetu se v civilních telekomunikačních sítích ani na Západě ještě zdaleka nic nevědělo. Pokud jde o tehdy největší pokrok v této oblasti, představovaly jej první datové sítě, jako byl například německý Datex-P, nebo francouzský Transpac. V nich už běžel provoz tehdy převratným – paketovým způsobem na základě standardu CCITT X.25, na kterém vznikala už v 60. letech ve vojenských laboratořích USA dnešní síť sítí internet. Tehdy se ovšem ještě stále většinou používaly analogové telefonní sítě a pro přenos dat tu byly kouzelné krabičky modemů, které převáděly digitální data dotazů z terminálů do analogového přenosu a z něho pak zase do počítače, který vystavoval databáze. Dnes neuvěřitelná byla rychlost tohoto přenosu. Standardem, ještě na začátku 80. let to bylo i na Západě zpravidla jen 300 bitů za sekundu. Přesto v této "rychlosti" běžně probíhaly po světě miliony relací, představující z jedné strany zadávání a upřesňování dotazu rešeršéra a z druhé strany vždy několik maximálně delším abstraktem obohacené záznamy různých druhů literárních děl, vesměs komunikovaných ve vědě a technickém rozvoji. Ta třísetbitová rychlost v podstatě i dnes odpovídá tempu, kterým člověk zapisuje text do počítače, a tudíž stačila k tomu, aby se rešeršér stačil, pokud jde o formulaci dotazu, přizpůsobit zhruba rychlosti dialogu mezi člověkem a strojem. Samozřejmě to bylo málo pro komunikaci větších celků dat, které posílal jako odpovědi na dotazy počítač (tehdy "host computer") vzdáleného databázového centra.

První rešerše z našeho databázového centra se realizovaly už tradičně ve spolupráci ÚTZ a VUTECHP-ÚISK, odvětvovým vědecko-informačním střediskem pro chemii a chemický průmysl, samozřejmě díky tomu, že si jeho šéf, Josef Koníček, dokázal poradit nejen s vyčleněním potřebné telefonní linky, ale také se získáním modemu. My jsme mu zapůjčili jednu z našich "siemensáckých" terminálových stanic a pak také naučili Mirka Amlera – který tam, jak už jsem dříve napsal, působil jako kmenový formulátor dotazů pro SDI – zcela novému způsobu dotazování v komunikaci se systémem GOLEM. Napsal jsem tehdy o tom do posledního čísla Československé informatiky v roce 1979 tak trochu oslavný článek s uvedením jmen ředitelů obou našich, tehdy průkopnických institucí, Kalouska a Koníčka jako spoluautorů. Byl jsem na tento technický pokrok, který jsem inicioval a přes váhání kolegů nejen v ÚTZ prosadil, docela pyšný, a i když se celý následující provoz databázového centra realizoval už bez mé pracovní účasti, se zájmem jsem sledoval, jak se, v tehdejším prostředí normalizačního útlumu všeho, co zavánělo Západem, rozvíjí. Zasadil jsem se ještě později o zavedení pravidelně pořádaných kursů, které navštěvovali budoucí rešeršéři ze středisek, která si dokázala pořídit on-line přístup k našemu systému, a to nejen těch, která byla přímými smluvními partnery producentů databází, které jsme vystavovali. Časem je navštěvovalo stále více zájemců, bylo to zdarma a terminálových stanic ve střediscích VTEI a výjimečně i ve vědeckých knihovnách v 80. letech docela utěšeně přibývalo. Časem jsme dosáhli pro naše kolegy na Západě sice úsměvného, ale ve Východním bloku zcela jedinečného počtu více než 30 smluvních uživatelských pracovišť – uživatelů rešeršních služeb z postupně také narůstajícího sortimentu vystavovaných databází.

To ovšem nestačilo. Zatím svět už v několika obrovských databázových centrech, jak jsme tenkrát ta on-line servisní informační centra nazývali, nabízel celé sféře výzkumu a vývoje ve všech oborech a disciplínách globální telekomunikační přístup k milionům nejen záznamů, ale někde už také plným textům veškerých druhů odborné literatury a také přímo zprostředkovaným vědeckým a zejména ekonomickým údajům. Naše věda a technika byla od tohoto způsobu přístupu k tomuto intelektuálnímu bohatství odříznuta. Telekomunikační přístup na Západ jí byl komunistickým režimem tvrdě zapovězen. A v tomto dnes neuvěřitelném politickém prostředí na konci 70. let jsme dospěli až tak daleko, že se o to snad nikdo ani nepokoušel...

Dobrodružství průlomu on-line do západních informačních systémů

Bylo to někdy ke konci roku 1979, když už jsme s novým ředitelem byli – po několika společných debatách po práci o stavu světa vědecko-informačních služeb a budoucnosti ÚTZ, ale také o tom, jak nahlížíme na hlavní postavy celého UVTEI (kdy jsme zjistili, že jeho čerstvá poznání zcela odpovídají mým zkušenostem) – spřáteleni, když se u nás ohlásili dosud nám neznámí Rusové z také nám neznámého sovětského výzkumného ústavu. V ředitelně, kam mě Kalousek přivolal, se nám představili jako Oleg Smyrnov, direktor VNIIPAS, a Alexandr Butrimenko z institutu IIASA. To jsme nemohli tušit, jak velké dobrodružství se nám v tom okamžiku začíná. Nicméně po několika úvodních větách našich návštěvníků jsem začal tušit, že se nám otevírá velká příležitost posunout Útézetku podstatným způsobem směrem k moderním západním technologiím. A také k dosud netušené možnosti vstoupit do západních počítačových sítí a systémů a tím do vysněných informačních zdrojů.

Hovořil především reprezentant IIASA, jak jsme následně poznali, významného mezinárodního ústavu (International Institute for Applied Systems Analysis) se sídlem v Laxenburgu u Vídně. Podobně jako v IAAE, o kterém jsem už v souvislosti s informačními službami pro jaderné obory dříve psal, zde na neutrální půdě probíhaly výzkumné a vývojové práce na řadě globálních, respektive civilizačních problémů, ale vše z hlediska možností systémové podpory těchto procesů. Samozřejmě se tehdy právě moderní telekomunikace a tvorba počítačových sítí pokládaly za jedny z klíčových oblastí, v nichž byly v hodpodářsky vyspělých zemích světa podporovány různé projekty. A Saša Butrimenko, vyslanec VNIIPAS (v plném ruském znění Vsesojuznyj issledovatelskyj institut prikladnych avtomatizirovannych sistem) se v onom výsostném mezinárodním ústavu, kde se tehdy samozřejmě mezi výzkumníky pohybovali také příslušníci výzvědných služeb minimálně z obou vůdčích velmocí stojících na protichůdných stranách tehdy pevně zasazené železné opony, aktivně účastnil projektu propojení vědců mezi Východem a Západem na bázi využití digitálních sítí pracujících na tehdy už globálně prosazeném "paketovém" protokolu X.25.

Účel své návštěvy právě u nás nám naši nastávající velmi dobří přátelé ve stručnosti vyložili naprosto upřímně hned na počátku debaty. Na rozdíl od Rusů, které jsem dosud při takových jednáních poznal, byli naprosto věcní a otevření. Potřebovali si vytvořit z Moskvy spolehlivý telekomunikační kanál do IIASA a prostřednictvím připojení tohoto ústavu k západním počítačovým sítím, a získat tak on-line přístup do informačních zdrojů, strategicky významných pro jejich výzkumnou činnost. A hned uvedli jména serverů (podle našeho vnímání databázových center), která by je zajímala: I. P. Sharp (tehdy významný kanadský síťový zdroj obchodních informací) a samozřejmě centrum Dow Jones News Retrieval (dnes Factiva, spolu s Reuters, který to spoluvlastní, asi nejvýznamnější on-line server faktografických informací ve všech oblastech byznysu). Nesměle jsem se zeptal, zda by je nezajímal třeba také Dialog nebo tehdy významné centrum pro vědu a techniku BRS. Butrimenko ožil a hned jmenoval ještě právě ve Švýcarsku vznikající centrum Data-Star, o němž jsem tehdy samozřejmě ještě nevěděl, ale v IIASA už ho sledovali...

A teď… jak to uděláme: s ministerstvy pošt a telekomunikací SSSR a ČSSR vyřídíme vytvoření linky Moskva – Praha – Laxenburg s tím, že jak z VNIIPAS, tak z UVTEI, samozřejmě přímo z žižkovské budovy ÚTZ (jako přepojovacího i samostatně operujícího uzlu) povedou naše komunikace jednak mezi Prahou a Moskvou a pak také mezi Moskvou a Laxenburgem jako bypass pražského uzlu – a dokonce také samostatně z ÚTZ do IIASA. Tam už Saša Butrimenko zařídí připojení této linky k příslušným západním datovým sítím. Linka bude muset mít potřebnou přenosovou kapacitu, minimálně 4800 bit/s A do IIASA bude mít každá z obou takto kooperujících stran rovný podíl 2400 bit/s Prostě skutečně bratrská spolupráce! 

Tento projekt byl paradoxně neuvěřitelný jak z dnešního pohledu (při existenci bezdrátových sítí o přenosové rychlosti několika gigabytů za vteřinu), tak z pohledu tehdy nás, žijících v Husákově normalizaci s telekomunikacemi o maximální rychlosti 300 bit/s – a hlavně bez jakéhokoli propojení na Západ (samozřejmě s výjimkou ambasád, zastoupení západních tiskových agentur apod.). To, že si kolegové z VNIIPAS vybrali cestu na Západ právě přes nás, a ne přes Maďarsko, nám vysvětlili tak, že Československo je v daném politickém uspořádání strategicky spolehlivější partner a že si zjistili, kde je relativně nejvyšší úroveň technického i personálního vybavení ve Východním bloku. Samozřejmě jsme jim, zatím samozřejmě se vší skromností, přislíbili, že učiníme vše, co bude v našich silách, aby vstříc tomuto projektu vyšli naši nadřízení, a to ve všech příslušných sférách. Ukázalo se, že muselo jít nejen o nadřízené ministerstvo, ale mimo to také o vnitro, telekomunikace a nakonec prostřednictvím FMTIR a vlády i o nejvyšší orgán všemocné KSČ.

Kalousek se pro to hned nadchl jako já, a to bylo nakonec rozhodující. Ze svého dřívějšího působení na vnitru měl dobrou průpravu nejen v technických otázkách řešení, ale také v možnostech, které můžeme získat korektním postupem uvnitř i vně ÚTZ. Věděl, že pro předpokládaný komunikační uzel musí jako jeho šéfa nalézt člověka s příslušnou kvalifikací a také s perspektivou vedení nevelkého, ale významně specializovaného týmu. Představil mi mladého, mně hned sympatického a jak jsem mohl poznat, skutečně kvalifikovaného muže, abych mu vyložil, o co nám v novém projektu, pokud jde o vstup do západních počítačových informačních centrech, jde. Jmenoval se Prokop Toman a už v té době to byl jeden z našich nejvzdělanějších informatiků, zejména pokud jde o datové sítě. Měl za sebou už stáž ve Francii, ale než jsme se s ním konkrétněji domluvili, získal příležitost delšího působení na univerzitě v některé ze severoafrických arabských zemí. Myslím, že to tak bylo dobře, protože si nejsem jistý, zda by jej jako typického mladého akademika zaujala také manažerská a navíc všední provozní činnost. Kalousek měl už současně paralelní personální plán, který se pak až do Listopadu 89 ukázal jako velmi úspěšný.

Mezi lidmi, které k nám do ÚTZ přivedl Karasiewicz, mě na sebe brzy upozornil velmi agilní a komunikativní inženýr jménem Zdeněk Vaněk, který si, jak se také ukázalo, dobře rozumí s novým ředitelem. Původem spojař s výborným informatickým vzděláním (později absolvoval na ČVUT aspiranturu a stal se nositelem titulu CSc.), navíc v podstatě velmi praktický člověk, byl samozřejmě dobře připraven, stát se tím pravým, kterého jsme potřebovali. Kalousek s ním už začal nějak komunikovat během jejich dřívějšího pracovního působení a netrvalo dlouho, než mě oba po práci pozvali "na pivko". Tak vznikal později docela pevný, mohu říci až kamarádský, zcela neformální vztah, který nám pomáhal řešit i docela podstatné pracovní a později i osobní záležitosti. A protože se projekt, který nám nastínili naši noví partneři z VNIIPAS, stal nejen pro ředitele tím nejvýznamnějším předmětem zájmu a také pracovního úsilí, stal se samozřejmě na delší dobu ústředním bodem našich debat, v nichž jsme někdy pokračovali i po práci v nedalekých útulných žižkovských hospůdkách. Později za námi někdy zašel Kalouskův kamarád z vnitra, Pavel Borovanský, kterého jsem už měl zmínit v některém z prvních dílů tohoto memoáru. Když jsem přišel v roce 1969 do UVTEI a musel jsem se zabývat stavem příprav automatizace ve Státní technické knihovně, byl mi představen jako autor software, které mělo sloužit k dlouho ještě potom nerealizované automatizaci registru služebních cestovních zpráv. Ten tehdy spadal do agend UVTEI, protože zde tyto dokumenty tvořily jako státem vedená vědecko-technická literatura speciální fond. Bóra (křestním jménem ho nikdo neoslovoval) debatu prokládal vtipy, často ovšem díky svému služebnímu působení, ryze protistátními.

Na počátku naší cesty k tehdy pro mne nepříliš uvěřitelnému cíli jsme nejprve museli sami napsat příslušnou informaci pro naše ministerstvo. Na tu zareagoval už výše zmíněný náměstek Mrázek s tím, že očekává projekt, podložený alespoň předběžnou dohodou s našimi sovětskými partnery a hrubou specifikací technického vybavení, které bude v ÚTZ třeba instalovat. A také nároky na resort řídící státní telekomunikace. Vzal jsem si na starost celkovou koncepci materiálu, zdůvodnění záměru, a především subprojekt organizačně funkčního uspořádání budoucího provozu rešeršních služeb pro naše partnery v odvětvích (pro které jsme až dosud provozovali systémy průběžných a někde už i on-line rešerší, z dovážených nebo v Československu vytvářených informačních databází). Kalousek s Vaňkem mi nejprve museli udělit malé školení, jak vlastně technicky fungují datové přenosy, ale to jsem naštěstí rychle pochopil a jako součást projektu jsem už vytvořil jednoduché schéma budoucího propojení VNIIPAS - UVTEI-ÚTZ - IIASA a také, jak bude fungovat samotná Útézetka vůči uživatelům u nás.

Projekt, který byl u nás po dohodě s Rusy nazván Systém automatizované výměny informací (SAVI) se musel tvářit tak, že na prvním místě šlo o vzájemnou komunikaci s Moskvou, kde se předpokládala dokonce výměna dat s VNIIPS a jeho prostřednictvím třeba s moskevským Mezinárodním centrem vědeckých a technických informací. Se západní větví projektovaného komunikačního kanálu nastal problém: z klávesnice terminálu v ÚTZ bude vše, co se na ni naťuká, okamžitě a bez možnosti jakékoli včasné kontroly přeneseno do počítače v Laxenburgu a jeho prostřednictvím do hostitelského počítače příslušného databázového centra – třeba až v Americe. Jinak by se rešerše, což byl (zatím skrytě) hlavní smysl a cíl našeho snažení, nedaly úspěšně realizovat. Přesto se mi nakonec podařilo přesvědčit Kalouska, a s ním i Vaňka (byl jsem už k tomu vybaven studiem příslušné západní odborné literatury), že rešerše on-line s využitím vzdáleného serveru nelze úspěšně realizovat, aniž by spolu s rešeršérem, znalým tehdy dosti sofistikovaného dotazovacího jazyka, seděl u terminálu koncový uživatel, znalý odborné terminologie oboru, na který je vyhledávání zaměřeno. V některých případech, pokud už si rešerši nedělá uživatel sám, to ostatně platí dosud...

Takže nakonec jsme, a musím přiznat, že k tomu přispěla rozhodujícím způsobem Kalouskova příslušnost k vnitru, projekt postavili na předpokladu vytvoření samostatného oddělení nazvaného Národní středisko automatizovaného přístupu do zahraničních počítačových sítí a bází dat (se zkratkou čs. NSAP) – vedením byl, a musím říci, že velmi šťastně, pověřen Zdeněk Vaněk – s tím, že terminály na Západ, které budou jeho pracovníci obsluhovat, nebudou před odbornou veřejností skryty za mřížemi. Na nich pak, jak se to nakonec podle našeho projektu také uskutečnilo, ve prospěch koncových uživatelů, s nimiž by přicházeli pracovníci našich smluvních uživatelských institucí, vesměs odvětvových informačních center, pracovali dva profesionální rešeršéři, samozřejmě vybavení příslušnou prověrkou. Ve prospěch odvětvových center u nás naše nadřízené ministerstvo zřídilo devizové účty, rozdělené podle resortů, z nichž čerpala jejich odvětvová centra a mimo to také tehdejší Ústřední knihovna – ústředí vědeckých informací ČSAV a samozřejmě také samotné UVTEI. Vyčleněno pro to bylo v prvních letech pro celou federaci vždycky celkem zhruba 60 tisíc dolarů. Za jednu rešerši jsme platili v průměru asi 40 dolarů (za heslo k připojení, čas strávený vyhledáváním v hostitelském počítači databázového centra a zaslání výsledků rešerše k vytištění). Kromě výsledné sestavy rešerše, kterou si odnášel uživatel, se samozřejmě celý průběh komunikace zaznamenával pro eventuální pozdější kontrolu z pozice všemocného vnitra.

Toto všechno se řešilo, zejména z hlediska technického vybavení NSAP, právních otázek mezinárodní dohody mezi UVTEI a VNIIPAS a zejména legislativní stránky přístupu našeho nového střediska do západních datových sítí a prostřednictvím právně obchodní podpory tehdy monopolního podniku zahraničního obchodu, už z dovozu sálových počítačů EC a Siemens nám známé Polytechny, do databázových center, v průběhu celého roku 1980. Rozhodujícím milníkem na této trnité cestě se stalo usnesení vlády ČSSR č. 126/80 podpořené předtím předsednictvem Ústředního výboru KSČ, které oficiálně pověřilo naše nadřízené Federální ministerstvo pro technický a investiční rozvoj vybudováním NSAP, vlastně přesně podle našeho projektu. O té, dnes už naštěstí absurdně se jevící politické a legislativní situaci u nás v té době, vypovídá skutečnost, že vytvořením jedné kanceláře pro rešerše s přístupem do několika zahraničních veřejně přístupných serverů se zabývalo předsednictvo federální vlády a také předsednictvo celé všemocně vládnoucí strany.

Samostatnou kapitolou bylo samozřejmě řešení techniky, která musela být z velké části dovezena ze Západu. Kromě modemu pro tehdy závratnou přenosovou rychlost 4800 bitů za sekundu jsme museli sehnat také alespoň trochu vyspělé dva terminály s tiskárnou a také speciální připojovací zařízení se softwarem pro vstup do tehdy už vyspělých západních sítí a informačních serverů. V tom jsme se museli obrátit na tehdy nejvyspělejší expertní místo u nás, a to Výpočetní centrum ČVUT. Podobně jako jsem se mohl dříve takových rozhodujících jednání účastnit po boku ředitele a mého kamaráda Honzy Nešického, bral mě teď s sebou nový ředitel a také už kamarád, Jarda Kalousek. A vždycky to pro mne byly nesmírně zajímavé zkušenosti a poučení. Příkladem toho bylo naše jednání na ČVUT. Kalousek zde měl už ze svého působení na vnitru spřáteleného mladého šéfa, tehdy už docenta Lubomíra Oheru, který k řešení našeho problému přivolal opravdu skvělé profesionály, a tak vzniklo opět dnes už neuvěřitelné, ale tehdy technicky téměř geniální řešení: k terminálu se připojil speciální snímač pro děrnou pásku, asi dva nebo tři metry dlouhou a zhotovenou, aby vydržela stále se opakující snímání, z tenkého plechu. Do ní nám Oherovi programátoři naděrovali jakýsi program, který pak vždycky po přehrání pásky zajistil vstup do komunikačního kanálu Moskva – Praha – Vídeň a prostřednictvím komunikačního uzlu v IIASA potřebný přístup do datových sítí a serverů v dalších západních zemích.

Zde musím ještě, pro dokreslení tehdejšího stavu terminálové techniky i v západní Evropě, trochu odbočit a uvést krátké ohlédnutí, jak to například tehdy vypadalo ve výsostné britské informační instituci se sídlem v Oxfordu. Díky nové zahraniční konexi mého už vícekrát zmíněného kolegy a hlavně kamaráda Josky Vondry jsme spolu na vedení UVTEI získali ke konci roku 1977 "výjezd" za ředitelem tehdy významného institutu Learned Information Ltd. do Oxfordu Rogerem Bilboulem, právě zahajujícím magnetopáskové vydávání databáze LISA (Library and Information Science Abstracts). Tak jsem se poprvé mohl osobně zúčastnit "séance" on-line realizované rešerše s připojením k už dříve zmíněnému systému se sídlem v USA – Institute for Scientific Information – pod vedením tehdy už světově proslulého Eugena Garfielda. Pan Bilboul měl totiž k tomu účelu ve své kanceláři techniku, která mě upoutala: elektrický psací stroj, za jehož válcem bylo upevněno lůžko pro telefonní sluchátko. Na standardním telefonu se vytočilo číslo ISI, a když se spojení navázalo, sluchátko se vložilo do onoho pouzdra a psací stroj jakoby oživl, začal na kotouč papíru natočeného zčásti na válci stroje a v záloze v jakémsi zásobníku psát příslušný protokol konexe. Pak už střídavě psal náš hostitel na klávesách a stroj na to sám odpovídal psaním odpovědí vzdáleného počítače, až vznikla celá rešerše. Byl jsem tím fascinován a vyzvídal jsem pak na neobyčejně trpělivém a laskavém Rogerovi, co jsem se o tehdy novém "světě on-line" nemohl dovědět z literatury, ještě celé odpoledne.

Jdeme do finále

Rok 1980 jsme uzavřeli úspěšnou obhajobou vyřešení relativně rozsáhlého státního výzkumného úkolu (s rozpočtem včetně investic do techniky několika desítek milionů Kč) v už dříve zmíněném programu rozvoje vědy a techniky, nazvaném Státní informační politika. Bylo na mně, abych zpracoval ve spolupráci s řešiteli jeho asi deseti dílčích úkolů závěrečnou zprávu. Šlo například pro oblast projektování automatizace různých odvětvových informačních systémů na bázi spolupráce s ÚTZ, na druhé straně třeba o komputační lingvistiku s experimenty v automatickém česko-anglickém překladu, zkoumanou už tehdy světoznámou skupinou českých lingvistů okolo profesora Petra Sgalla na MFF UK, nebo o dříve zmíněné informetrické analýzy velkých datových souborů ATEST-SYTEST, v podstatě formou dnes používaných metod typu Competitive Intelligence, vedené z ÚTZ Jiřím Weichetem, nebo ještě dodatečně zařazený projekt NSAP a samozřejmě o stálý vývoj aplikovaného software. Zvýraznil jsem právě tehdy začínající dění na poli on-line komunikace, zejména pak ten nový a hlavně perspektivní československo- sovětský telekomunikační projekt, s nímž jsme šli do následujících let jako s významným tématem dalšího výzkumu. Mohl jsem se opřít o nedávné usnesení "strany a vlády" a to samozřejmě docela působilo.

Ta závěrečná zpráva vlastně shrnula nejen to, co jsme nejen za uplynulých pět let vytvořili, ale v podstatě i to, do jaké úrovně se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vyvinuly vědecko-informační služby v Československu. V celém Východním bloku to tehdy byla bezesporu zcela jedinečná situace.  Naše výzkumná centra, ať už v tehdy desítkách resortních výzkumných ústavů, přírodovědný a technologický základní výzkum v ČSAV (nikoli ovšem humanitní a sociální vědy) a v širokém rozsahu špičková lékařská pracoviště měla k dispozici průběžné informace o nejnovějším vývoji svých oborů v nejvyspělejších zemích světa, a to podle individuálních zájmových profilů, na základě abstraktů ve světě vycházející vědecké literatury. V řadě měli naši vědci a technici příležitost použít i retrospektivní náhled do toho, co bylo ve světě publikováno v problematice třeba nově zadaných výzkumných úkolů, které měli právě řešit. "Malé, ale naše" databázové centrum v ÚTZ to alespoň do určité míry už umožňovalo. To se ale mělo v nedaleké budoucnosti radikálně změnit otevřením "telekomunikační brány" v podobě kanálu Moskva – Praha – Laxenburg a jeho pokračováním do západních databázových center. Dodnes si pamatuji zvláštní pocit, když jsem s pomocí Michala Babky, pak po téměř celou osmou dekádu minulého století skvělého rešeršéra v celé řadě těchto center, několika údery na klávesnici našeho "zázračného" terminálu otevřel rešeršní systém centra Data-Star, sídlícího ve švýcarském Bernu. Bylo tehdy také nové – a záhy se svou kapacitou 13 GB (!) největší v Evropě...

Autor memoáru, doc. PhDr. Rudolf Vlasák
Autor memoáru, doc. PhDr. Rudolf Vlasák.

Tento memoár tím může končit. Jeho cílem bylo přiblížit dnešní mladé generaci a také připomenout pamětníkům to, co stojí v jeho názvu – "...jak informační systémy a služby v Čechách vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely".

Snažil jsem se tento cíl naplnit, jak se to v memoárech dělá, s využitím vlastně skoro výhradně pouze své slábnoucí osobní paměti. Snad to k něčemu bylo… Děkuji za pozornost.

Hodnocení: 
Průměr: 3.4 (hlasů: 5)
VLASÁK, Rudolf. Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 21. část. Ikaros [online]. 2020, ročník 24, číslo 2 [cit. 2024-11-18]. urn:nbn:cz:ik-19536. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/19536

automaticky generované reklamy