Nový státní výzkumný úkol - nová témata

Při vstupu do druhé poloviny sedmdesátých let jsme ani v nejmenším netušili, jak převratná pětiletka nás v ÚTZ čeká. Dnes mohu říci, že přímo revoluční změny, kterými náš projekt tehdy prošel jak po stránce věcného zaměření, tak techniky, technologie i personálního vybavení, předurčily pak následující celá, v naší zemi relativně poklidná "normalizační" osmdesátá léta (až na jejich konec). Když si znovu přečtu název celého tohoto memoárového seriálu, který jsem mu dal na samém počátku, nastala skutečně doba, kdy informační systémy a služby v Čechách (rozuměj v oblasti vědy, techniky a ekonomiky) konečně "vstoupily do počítačového věku". A tím se vlastně také naplní jeho poslání: jednak dosud ještě žijícím účastníkům těch událostí připomenout a dovysvětlit, jak to všechno vlastně bylo, a dnes už převažující odborné komunitě těch, kteří to už nezažili, pokud by o to ovšem měli zájem, poskytnout alespoň částečný obraz té doby, kterou náš obor, dá se říci se ctí, prošel. Ale popořádku...

Na přelomu let 1975 a 76 jsme jednak obhájili výsledky řešení našeho prvního státního výzkumného úkolu v programu Státní informační politiky a také zadání nového, naplánovaného tentokráte už na celých pět let. První, zahájený až ve třetím roce první "normalizační pětiletky" v první polovině 70. let, byl, jak jsem to dosud líčil, zaměřen na založení a výstavbu systému centrálně vyvíjených unifikovaných projektových a programových prostředků. Zároveň také na jejich uplatnění v centrálně zajištěných službách na vlastní technice pro vědecko-technické informační služby v celém Československu, neboli na "zrození" systému Ústřední technické základny čs. soustavy VTEI.

Zadání nového úkolu bylo sice logicky postaveno na nutnosti pokračovat v započatém a zdaleka ještě nedokončeném díle (nebyla mimo jiné ani vlastní budova, ani počítač ÚTZ), ale v rámci teorie moderního hospodářského managementu se vynořil a rychle etabloval nový, tehdy se systémy VTEI v některých ohledech související obor. Za vlastní jej pojala Vysoká škola ekonomická, náš původní partner ve výstavbě budovy. V češtině se pro něj ujala zkratka ASŘ, neboli automatizované systémy řízení, přičemž jeho protagonisty jsme nazývali s trochou ironie "Asyřané". Do nového řešitelského období jsme nemohli tuto problematiku ponechat nedotčenu, a tak jsem pro náš nový státní úkol nakonec vymyslel dost krkolomný název, nad nímž i teď nevěřícně kroutím hlavou: "Jednotný čs. automatizovaný systém zpracování a šíření VTEI v návaznosti na ASŘ a zahraniční automatizované systémy VTI".

Pro ono ASŘ byl vyhrazen jeden dílčí úkol a jeho zadání víceméně vytvářeli svými náměty úředníci našeho nadřízeného ministerstva z některých dalších odborů – kromě našeho spřáteleného Baslova OŘIS (pro připomenutí: Odbor pro řízení informační soustavy) – zaměřených na analytické a řídící úkoly mimo jiné v investiční výstavbě (konec konců se ten vládní úřad nazýval Federální ministerstvo pro technický a investiční rozvoj – FMTIR). Proto jsme také tehdy získali možnost nabrat další pracovníky, ovšem stále s podmínkou, že se mezi nimi bude vyskytovat nějaký člen KSČ.

Už si nevzpomínám, jak se nám to podařilo, ale na jakési doporučení se k nám do Útézetky přihlásil mladý inženýr stavař se znalostí práce orientované na zadávání automatizovaných systémů pro řízení různých úloh při řízení staveb – František Blažek. Byl totiž navíc členem KSČ, a jak se ukázalo, nikterak prestižně vůči nám si na tom nezakládal. Přes své mládí a současně tak významné kádrové přednosti se projevil jako už mentálně vyspělý odborník, schopný vést další odborníky. Hned jsem pro něj v rámci svého, tehdy už docela rozrostlého Odboru projekce a řízení agend založil nové oddělení a jako jeho vedoucího jsem ho pověřil náborem spolupracovníků a samozřejmě vytvořením nosného zadání dílčího výzkumného úkolu, zaměřeného na plnění požadavků několika dalších útvarů FMTIR, které se k této spolupráci přihlásily. Náš nový člen Franta se ve směru náboru osvědčil, a tak nastaly nové starosti. Ani v dočasně získaných kancelářských prostorech v domcích nedlouho před plánovaným zbouráním na Smíchově, o nichž jsem už psal, nebylo dost místa.

V souvislosti s nově požadovaným tématem výzkumu jsem si uvědomoval, že tímto směrem se už dříve uvažovalo na Úřadu předsedy vlády. Pro jeho pracovníky, pracující na také už plánovaném automatizovaném systému (v tomto případě kontroly plnění úkolů vládní administrativy) jsme vlastně stavěli radikálně zvětšenou budovu ÚTZ a předpokládali také zprovoznit velký počítač. Nově tam přijali dalšího, tentokráte mladého inženýra, vzdělaného ve výpočetní a komunikační technice, ale samozřejmě kádrově perfektně vybaveného Karla Schmiedbergera (jeho otec prý pracoval ve vysokých patrech Vnitra). Zmiňuji jej proto, že s námi pak absolvoval řadu porad, vztahujících se jak k teď už hlavně jím projektovanému vládnímu ASŘ, tak také k rozvoji našeho hardwarového vybavení do konce 80. let - a spolu s jeho šéfem Chrzanowským a kolegou Šlancarem (které jsem už představil) vytvářel s Nešickým a také mnou velmi příjemné, až kamarádské prostředí pro setkávání u "kávy na vládě". Tím to ale z hlediska navázání nějaké naší odborné spolupráce také na projektování tajemného vládního automatizovaného řídicího systému končilo. Pochopil jsem to později. Ten systém vlastně nemohl nikdy vzniknout, protože vysoké vládní úřednictvo do jakýchkoli takových novot nemělo nejmenší chuť, neboť v tom právem vidělo jen samé nepříjemnosti, zejména velmi nežádoucí zlepšení kontroly plnění termínovaných úkolů.

ATEST

Musím se v souvislosti se založením nového oddělení ASŘ přiznat, že jsem náplni jeho výzkumných činností nikdy tak, jako mi byla vlastní problematika VTEI, pořádně neporozuměl. Samozřejmě jsem se snažil o spravedlivé rozdělení svého zájmu jak o tento nový útvar, tak o dosud založená oddělení Jirky Budila, Milana Jančaříka a Rudy Kopáčka, ale "straník" Franta si dával záležet na svébytnosti útvaru, který skutečně dobře budoval a jehož věcné zaměření se od zaměření mých zbývajících oddělení přece jen dost odlišovalo. Na druhé straně se v souvislosti s rozšiřováním spolupráce s informačním odvětvím chemie a současně s narůstajícím zájmem našeho nadřízeného ministerstva začal v té době rodit výzkumný směr, který bezprostředně vycházel ze zpracovávání zahraničních bibliografických databází. Jeho podstatou bylo statistické vyhodnocování velkých objemů dat ve statisících bibliografických záznamech s cílem zjišťování světových trendů a také nových výzkumných směrů v někdy i velmi úzce vymezených oborech. Tak se například vyhodnotil tehdy teprve začínající a jako velmi perspektivní, u nás v zemědělství ještě neznámý – ale dnes už zase velmi problematický vývoj pesticidů.

Dnes bychom ty analýzy asi pojmenovali jako data-mining v big datech. Tehdy se ovšem takové analýzy i v nejvyspělejších zemích také teprve začaly ujímat a o big datech v dnešním slova smyslu se vzhledem technickým možnostem nemohlo ani snít. Zkrátka a současně název této tehdy inovativní metody zjišťování velmi cenných informací – ATEST vycházely ze slov jako je analýza a testování. Vymyslel to ještě pro nepočítačové analýzy bibliografických registrů vedoucí inženýr brněnské pobočky našeho osvědčeného partnerského chemického výzkumného ústavu a hlavně jeho výpočetního centra a vynikajícího odvětvového střediska VTEI, už mnohokrát zde zmíněného VUTECHP–UISK. Přestože si nejsem úplně jistý zněním jeho křestního jména, musím ho zde mezi ty nejvýznamnější osobnosti, které vytvářely náš obor vědecko-technických informací, uvést ve zvýrazněném tvaru: Jiří Trnka. Byl o dost starší než my a zejména než jeho nejbližší spolupracovníci nejen v Brně, ale záhy i v Praze. Byla to osobnost, která se dokázala se svojí relativně originální metodou prosadit nejen v samotném chemickém výzkumu, ale zejména v řídící sféře zasahující tento výzkum a vývoj z pozice našeho FMTIR. Zde získal peníze a konečně také prostor pro jejich uplatnění jako výzkumného úkolu, který nám nakonec ministerstvo zadalo.

Jenomže než došlo k "usazení" Trnkova výzkumu v ÚTZ, dopustili jsme se z hlediska korektnosti personálního rozvoje s Josefem Koníčkem, šéfem s námi už tradičně spřáteleného chemického ODIS VTEI, jakési vychytralé obezličky, která pomohla oběma institucím. Vyplynula z tehdy (a nejen tehdy, bývá to, jak vím, i dnes) kritické situace, do které se vždy za čas dostávali šéfové výzkumných pracovišť, když mohou novým pracovníkům nasadit relativně odpovídající platové zařazení s odpovídajícím platem, ale na zvyšování platů stávajícím pracovníkům se vlivem tradiční nepružnosti podnikové administrativy a také nepochopení nadřízených orgánů peněz v rozpočtu nedostává.

S touto situací jsme se, jak musím přiznat, nikdy v průběhu našeho budovatelského dobrodružství s Honzou Nešickým jako šéfové rychle rostoucího kolektivu převážně mladých, kvalifikovaných a obětavých spolupracovníků, vyrovnat pořádně nedokázali. Nicméně výjimky se sem tam našly. V souvislosti s projektem ATEST se jedna taková objevila. U nás se už etabloval chemický inženýr Mirek Amler, kterého jsme získali, jak jsem to už vylíčil, díky angažmá JZD Zdiby na naší stavbě. Skvěle zvládl metodiky formulování rešeršních dotazů na databáze CA-Condensates a už také další, tentokráte nebibliografickou Chemical Industry Notes, neboli CIN, přinášející v podstatě agenturní informace o různém dění v managementu a podnikání v rámci světového chemického průmyslu. Na druhé straně, ve VUTECHP-UISK, se totéž podařilo Jirkovi Weichetovi, o němž jsem už také napsal. Při jedné přátelské schůzce s inženýrem Koníčkem jsme se spolu s Nešickým dostali v debatě i k potížím zaplatit perspektivní mladé pracovníky, jimž se nedaří zajistit finance na růst platu. Nevím, koho z nás to napadlo, ale hlavně že se tak stalo: vyměníme-li si našeho Mirka za Koníčkova Jirku, oba si jako noví pracovníci v obou institucích přijdou na nové, oproti stávajícím přece jen docela znatelně zvýšené platy. Oba původem chemici, oba už osvědčení pracovníci v oboru automatizace systémů vědecko-technických informací na úseku formulování dotazů pro službu průběžných rešerší SDI – přímo se to nabídlo.

To jsme ale ještě netušili, že jsme tím také položili základ vzniku a pro dalších více než dvacet let (ještě dlouho po "sametové" revoluci, po úspěšné privatizaci) probíhající skutečně kvalifikované práce významného, možno říci proslaveného rešeršního pracoviště v pražské ulici Pod Zvonařkou. Dosud působí také patentovými rešeršemi v chemii také v dalších, s chemií více či méně souvisejících oborech, například v medicíně nebo zemědělství či v potravinářském průmyslu jako součást už privátní firmy MEDYSTYL.

Na druhé straně, v Útézetce, jsme tehdy díky Jiřímu Weichetovi mohli čelit nejen potřebě specifické spolupráce s Koníčkovým ODIS na rozvíjení stále mohutnějícího systému služeb SDI, ale jak se zanedlouho ukázalo, také požadavku FMTIR na zavedení výzkumu na Trnkově projektu ATEST. Musím už zde v předstihu uvést, že spolupráce Jirky s inženýrem Trnkou vyústila ve významný analyticko-syntetický systém svým způsobem průmyslové špionáže, samozřejmě legální. Byla to už vlastně jedna z metod, na nichž se dnes rozvinul, samozřejmě na odpovídajících technických a zejména softwarových prostředcích, které jsou souhrnně označovány jako CI, neboli Competitive Intelligence. Weichet s Trnkou svůj systém analýz informačních databází, které jsme dováželi za Západu, nazvali později ATEST–SYTEST. Snad aby zdůraznili významnou úlohu syntéz, které mají po analýzách následovat, s cílem dospět k výsledkům, které byly pro příslušné pracovníky na ministerské úrovni také dostatečně srozumitelné.

Excerpta Medica

Ne všechny databáze, které se nám podařilo do začátku druhé poloviny sedmdesátých let úspěšně pro služby SDI zavést (a kromě toho ještě, pokud šlo o databáze z tzv. domácí produkce, také zajistit tisk informačních bulletinů se záznamy opatřenými českými abstrakty), zde jmenovitě uvádím. Ale jednu, výjimečně z nikoli anglo-americké provenience, zde musím zvýraznit. Vymykala se nejen zemí původu, ale i významem. A také okolnostmi, které její zavádění doprovázely.

Už v první polovině "sedmdesátek" jsem se pokoušel kromě převažujícího průmyslu obrátit naši pozornost také k medicíně. Bylo jasné, že naše lékařská obec ( s ní vlastně celá společnost) nemá vzhledem k politické situaci za Husákovy "normalizace" potřebný přístup ke špičkové světové medicíně. Navíc ani medicína nepatřila mezi humanitní či sociální vědy, v nichž byly západní informační databáze jako dovozní artikl z ideologických důvodů u nás vyloučeny. Význam lékařské péče pro obyvatelstvo si sice tehdejší naše politické špičky uvědomovaly a její univerzální dostupnost zcela bezplatnými službami byla nezpochybnitelným zákonem, ale její kvalitě srovnatelné se Západem zde bránila už Churchillem pojmenovaná hráz jako "Železná opona", kterou Stalin na hranicích svého impéria po 2. světové válce zatáhl. Na přístroje a léky nebylo vinou nesměnitelnosti naší měny dostatek deviz. Navíc se naší lékařské vědecké obci nedostávalo potřebných kontaktů, zejména možností účasti na vědeckých informacích, bez nichž každý obor zaostává. Nám šlo samozřejmě o ty informace.

Už jsme po určitém boji s dogmatickou menšinou mezi vedoucími ministerskými úředníky dosáhli možnosti otevřít dosti silný proud informací k naší vědeckotechnické sféře, a to nehledě k politickým zábranám. A byly to dva nejreprezentativnější státy "nepřátelského" kapitalistického světa, USA a Velké Británie, odkud jsme tatím informační databáze dováželi. Samozřejmě se jednalo o zcela nepolitickou informační oblast, k níž patří i medicína. V tomto oboru se už tehdy teoreticky jednoznačně nabízela produkce bibliografické databáze americké Národní lékařské knihovny v Bethesdě, jejíž počátky pod názvem MEDLARS se datují do ranných 50. let a od roku 1971 se jako on-line zpřístupňovaná databáze přejmenovala na MEDLINE. Věděl jsem, že jako produkt pořizovaný z federálního rozpočtu USA na lékařskou vědu byla tato skvělá databáze dodávána zdarma. Jenomže to neplatilo pro tzv. "Východní blok". Vůči nám skutečně platilo v řadě oblastí obchodu embargo na vývoz, a bohužel se to týkalo i medicínské informační databáze.

Díky významné osobnosti v oblasti našich medicínských informačních služeb, původně lékaři Janu Helbichovi, zmíněnému už v souvislosti s počátky automatizace s rejstříky typu KWIC v IKEM, se v ÚVLI, kde se stal šéfem výzkumu, už začalo uvažovat o dalších možnostech. Právě v době, kdy jsem se díky okolnostem o medicínu začal z hlediska jejího informačního zabezpečení více zajímat, nalezl teoretickou možnost, která mohla více než plně nahradit americký státní systém. Byl to podnikatelský počin vynikajícího informačního manažera B. T. Sterna z už po staletí skvělou knižní kulturou proslaveného nizozemského nakladatelství Elsevier. Ve spolupráci s Angličany a Holanďany, které reprezentoval hlavní projektant a konceptor R. R. Blanken, doslova ze země vydupal edici databáze s názvem Excerpta Medica (EM). Ta pokrývala nejen ještě širší oblast medicínských oborů než Američané, ale navíc se záznamy, které MEDLINE převyšovaly jak co do obsažnosti abstraktů, tak způsobem indexace. Dosud se v oboru cení klasifikační systém, který byl pro tuto databázi vyvinut. A navíc zde byl obrovský medicínský tezaurus a zcela originální způsob editace. Ten spočíval ve vícenásobném vydávání postupně doplňovaných verzí záznamů týchž dokumentů s cílem pokud možno co nejaktuálnější signalizace jejich publikace alespoň základní bibliografickou informací a posléze jejím doplněním širší indexací a hlavně obsáhlým abstraktem.

Pro mne se zavádění EM do našeho systému služeb SDI ze zahraničních databází navíc stalo také zcela osobním příběhem. Moje žena Blanka se v té době ve strojírenském odvětvovém informačním centru URTIN ocitla v podřízenosti ne právě dobrého šéfa. Z toho místa odešla s námi spřátelená Ludmila Mikešová, o níž jsem už psal, a jejím šéfem se stal také už zmíněný kolega Thannabauer, jinak významná osobnost mezi průkopníky směru VTEI, který se u nás rozvíjel po roce 1960. Ten se ale jako spřátelený nechoval, a dokonce se nám na jedné návštěvě v ÚTZ snažil naznačit, že bychom mu za vlídné jednání s mou ženou měli služebně v čemsi vyjít vstříc.

Okamžitě jsem oslovil kamaráda Jaroslava Volka, teď už zavedeného ředitele Ústavu vědeckých lékařských informací, a ten Blanku bez jakýchkoli podmínek přijal. Navíc spolu s mimořádně poctivou kádrovačkou ÚVLI "překlenul" její kádrový "škraloup" ze Státní knihovny ještě z období nástupu jejího nového vedení nedlouho po okupaci v srpnu 1968. Mohla se tak ujmout výzkumu v novém směru práce ÚVLI, a to právě na projektu, směřujícímu k zavedení obdobných služeb, jaké ve spolupráci s ÚTZ vytvářelo už několik odvětví. A ÚVLI se prostřednictvím svého rezortního ministerstva, dále Polytechny jako pro tyto služby vyhrazeného podniku zahraničního obchodu a také FMTIR, které to vše jistilo devizami z už dříve zmíněného programu vědeckotechnického rozvoje P18 "Státní informační politika", stalo budoucím provozovatelem takto založených informačních služeb. Z tohoto záměru se pak odvinulo ještě řadu měsíců trvající řešitelské úsilí jak na straně ÚVLI, tak na straně ÚTZ, než se první desítky našich významných lékařů mohly na základě svých rešeršních profilů průběžně seznamovat s tím, co se píše v obrovském množství prestižních světových časopisů, z nichž většina pro naše knihovny nebyla ještě dlouho dostupná. Jedním z prvních se stal tehdy docent na klinice v pražské Londýnské ulici, dnes jeden z nejproslulejších českých chirurgů, Pavel Pafko.

USS do SSSR

Vsesojuznyj institut naučnoj i techničeskoj informacii, neboli spíše pod zkratkou VINITI známou sovětskou instituci jsem zde už částečně představil. Na přelomu první a druhé půle sedmdesátých let jsme se s ní ale dostali do dříve zcela nepředpokládaného kontaktu. Ten byl vyvolán její instalací počítače EC 1040, neboli přesně toho typu výpočetní techniky, pro který jsme připravovali, sice zatím na americkém IBM, naše softwarové vybavení. VINITI tehdy obývalo dva veliké domy na rozhraní širšího centra a už periferií Moskvy, postavené někdy ke konci 19. století. V tom poněkud reprezentativnějším sídlilo vedení a redakce Referativního žurnalu a ve druhém, do něhož jsme se až do instalace počítače nedostali, byly umístěny provozní části, možná i tiskárny a reprografie. Dodnes si nedovedu představit, v jakých prostorách se jim podařilo umístit výpočetní středisko s nároky, které, jak už jsme dobře věděli z příprav na instalaci našeho "écéčka", kladl na své provozovatele dotyčný výpočetní systém. Nikdy jsem se ani do blízkosti toho výpočetního střediska nedostal, ale do oné méně reprezentativní budovy, kde bylo, jsme několikrát v průběhu následujících let pozváni byli.

Náš aplikační softwarový systém USS už, jak jsem dříve napsal, prošel úspěšně mezinárodními zkouškami RVHP, ale to pravděpodobně nebyl ten impulz, který podnítil vedení VINITI k zahájení jednání o možnostech jeho eventuálního uplatnění v souvislosti s tehdy logickou snahou převést produkci RŽ alespoň z části a samozřejmě perspektivně také jeho využití na počítačovou techniku a technologii. Z docela čilých styků mezi vedením UVTEI a tímto věhlasným informačním kolosem vyplynul tento záměr docela logicky. Ovšem představy o tom, v jakém konkrétním směru a hlavně v jakých časových měřítcích by se náš USS mohl uplatnit v tak obrovském provozu, do jakého se systém zpracování a vydávání tehdy nejmasovějšího referátového časopisu na světě se od první poloviny 50. let rozvinul, to se stalo problémem, který vedení VINITI řešilo částečně také s námi ještě dlouho v osmdesátých letech. Mohu předeslat, že k přímému přenosu celého základního "balíku" programů USS, jehož nejvýraznějším modulem byl URP (pro připomínku: Univerzální rešeršní program) do realizace nikdy nedošlo. Rusové, jak jsem se s nimi ve dvou dekádách sedmdesátých a osmdesátých let i osobně poznával, mě stále přesvědčovali o tom, že velmi neradi bez vlastního tvůrčího vkladu přejímají jakýkoli cizí produkt, ať už jde o techniku, nebo know-how. Platilo to samozřejmě také pro aplikaci USS.

V čele programátorského útvaru VINITI, který byl, jak jsme o tom hned na samém počátku spolupráce byli informováni, svojí velikostí s naším oddělením v ÚTZ zcela nesouměřitelný, stál velmi svérázný, na tehdejší sovětské poměry nezvykle nekonformní chlapík jménem Jurij Poljusuk. Činil dojem nikoli Rusa, ale spíše příslušníka některého středoasijského národa, asi čtyřicátník, malé sporé postavy, v obličeji vyslovené liščího chytrého výrazu. A s hlavními představiteli našeho software Jiřím Budilem i Martinem Blochem si očividně rychle porozuměl. Konec konců šlo o hodně. Začalo se jednat o velký obchod, od počátku však, jak to ostatně v rámci RVHP bylo často zvykem, podložený nikoli penězi, ale výměnnou hodnotou produktů. Za USS nám VINITI nabídlo dodávání předem neomezeného počtu řad, neboli referátového pokrytí světové literatury vědeckých a technických oborů, Referativního žurnálu – na magnetických páskách. K tomu, aby se to v dalších letech realizovalo (a musím přiznat, že pak uběhlo ještě mnoho let, než k nám první pásky z VINITI skutečně doputovaly), se stali hlavními odpovědnými osobami šéfové vývoje aplikačního software našeho a sovětského centrálního informačního institutu, tedy Poljusuk a Budil.

Musím při této příležitosti ještě vzpomenout na jednu z úvodních schůzek s obdivuhodným Poljusukem, která začala na půdě VINITI a skončila pozdě večer v našem pokoji mezinárodního hotelu Varšava. Byli jsme tenkrát s Honzou Nešickým a Jirkou Budilem nejprve naším sovětským partnerem ve velmi stroze (jak to tam bylo běžné) vybavené kanceláři při čaji oficiálně informováni o tom, jak by si celou akci s využitím USS představoval. Hned nás ujistil, že má k možným úpravám našeho systému pro potřeby VINITI velký tým programátorů (jestli se dobře pamatuji, hovořil o téměř padesáti lidech) a také neomezených časových možnostech práce na skvělém počítači. Ten tým že má rozdělný na asi deset špičkových analytiků, s nimiž přímo pracuje, a na zbývající "mančaft", který píše k přesnému zadání jednotlivé dílčí programy, neboli – jak to pro mne nezapomenutelně nazval – "pušečnoje dělo" (německy se tomu pro nás srozumitelněji říká "Kanonenfutter"). Ukázalo se, že sám své práci dobře rozumí, a později, během několika let, se už naši programátoři mohli blíže poznat a také spřátelit s několika málo jeho ještě docela mladými programátory. Vzpomínám si například na manžele Avetisovy, kteří pak jednou dokonce mohli služebně přijet do Prahy.

Ta schůzka v nehostinných zdech VINITI se protáhla v družném rozhovoru, který jsme nechtěli ukončit jen jaksi služebně, a tak jsme Jirije pozvali na krátkou návštěvu k nám na hotel. To se však ukázalo jako problém, protože do mezinárodních hotelů v Moskvě měli přístup běžní občané SSSR jen velmi výjimečně, na nějakou zvláštní propustku, neboli jak se těmto významným dokumentům v Rusku říkalo, "bumážku". Rozhodli jsme se našeho nového kamaráda zkusit propašovat – a protože na posezení v hotelové restauraci či alespoň v malém bufetu, které v hotelech tohoto typu byly skoro v každém patře, nebylo s domorodcem bez bumážky ani pomyšlení, museli jsme rychle projít do jednoho z pokojů, které jsme obývali. Otevřeli jsme dnes už nevím jakou lihovinu, pravděpodobně Vodku stoličnoju, tehdy k mání v dodnes slavném obchodním domě GUM u Rudého náměstí za 3 Ruble (tehdy 30 Kčs), nalili tři skleničky a připili si na přátelství, tykání a zdar příští spolupráce.

Jurij nedbaje našeho tichého upozornění, že pokoj je pravděpodobně odposloucháván, nastolil po čase i politické téma srpnové okupace. Na to jsme s Honzou z obavy před štěnicí třeba v lustru reagovali opatrně a spíše v duchu státní propagandy ale s tím jsme neuspěli. Náš nový sovětský kamarád z čista jasna nastolil zásadní výzvu: "Kdo z nás, co tu společně sedíme, je členem komunistické strany, ať zvedne ruku!" Ani jedna ruka se nezvedla, všichni jsme vybuchli smíchem a atmosféra se zřetelně uvolnila. Nakonec se ukázalo, že buď pokoj nebyl odposloucháván, nebo náš rozhovor případní "posluchači" nepokládali za zajímavý, takže jsme příští den z Moskvy v klidu odletěli. A náš nový kamarád bez úhony pokračoval ještě mnoho dalších let jako šéf údajně mohutného softwarového mančaftu VINITI na implementaci USS v produkci Referativního žurnalu na magnetických páskách.

(Pokračování příště...)