Končí naše první pětiletka

Nachýlil se pomalu konec roku 1975. Jak jsem dříve psal, oplýval kromě několika úspěchů také docela vážnými kritickými fázemi našeho budovatelského postupu a nastávalo konečné účtování výsledků výzkumného úkolu. Ten, pro připomínku – oficiálně jako státní výzkumný úkol v rámci programu Státní informační politiky s kódovým označením P 18-121-02 a s názvem "Vybudování systému Ústřední technické základny čs. Soustavy VTEI" - byl zahájen až ke konci roku 1972. Pětiletka tehdy byla už druhým rokem v běhu a my jsme do jejího konce měli jen tři roky na to, abychom vykázali skutečný pokrok v tom, co jsme si tehdy vytkli. Tedy vytvořit celý systém prostředků, který umožní podstatné zmodernizování práce oné soustavy cestou společného využívání velkého centrálního počítače, a tím i jednotné metodiky a technologie zpracování a šíření vědecko-technických informací, získávaných v dosud nebývalém rozsahu z celosvětových zdrojů. A zejména k tomu počítači vytvořit silný tým projektantů, programátorů a techniků, který by to vše zajistil.

Vlastní počítač jsme sice ještě do dosud nedostavěné budovy instalovat nemohli, ale lze říci, že o to intenzivněji jsme využívali pronajímané hodiny práce na tehdy jednom z nejvyspělejších strojů z produkce americké firmy IBM ve Výzkumném ústavu technologie chemického průmyslu. Zde jsme vyvinuli nosný základ potřebného aplikačního software nazvaného Unifikovaný softwarový systém. A už jsme také vytvořili docela pestrý soubor metodických nástrojů pro projektování, vstupní i výstupní zpracování toho, čemu jsem říkal krev systému ÚTZ, totiž proudu bibliografických a dokumentačních, neboli abstrakty opatřených záznamů světové vědecké a technické literatury. A ten, jak se mi to podařilo prosadit, z podstatné části pramenil v tehdy nejvýznamnějších světových produkčních centrech, vydávajících vedle tištěných bibliografických a dokumentačních zpravodajů totéž také jako počítačově zpracované a dále prakticky bez další lidské práce zpracovatelné soubory na magnetických páskách. Z nich se nám po jejich strojovém rešeršním prohledání podle už stovek individuálních, průběžně položených dotazů a rozeslání vytištěných "hitů" prostřednictvím provozovatelů těchto služeb – příslušným centrům VTEI a také Slovenské technické knižnice – dařilo o soudobém světovém vědecko-technickém vývoji informovat stovky koncových uživatelů. A také se z nich u nás vytvářely pro perspektivní on-line retrospektivní rešerše databáze, vykazující roční přírůstky až statisíců záznamů. Tento stále narůstající intelektuální poklad, zachycující novou literaturu postupně ze všech technických a přírodovědných oborů lidského poznání (sociální a humanitní vědy, jak se ve svobodném světě rozvíjely, jsme z politických důvodů ani tímto způsobem sledovat nemohli), se nám už také začalo dařit rozšiřovat o sice pouze několikatisícové, ale informačně neméně cenné soubory záznamů, produkované našimi domácími středisky VTEI. Se statisícovými ročními přírůstky a také stovkami (a později až tisíci) uživatelů zahraničních databází byly sice nesouměřitelné, ale na druhé straně tu byl význam odvětví, jako stavebnictví nebo hutnictví, která si je vyžadovala.

Díky už dříve zde představenému Milanu Jančaříkovi, vedoucímu oddělení projektování, které se převážně zaměřovalo na řešení informačních systémů z právě u nás vytvářených databází, jsme mohli dokumentátorům a bibliografům zahraniční a samozřejmě hlavně domácí vědecko-technické literatury v odvětvích nabídnout skutečně moderní prostředky vstupního zpracování a ukládání záznamů na magnetické pásky. Tento úsek celkového zpracovatelského procesu informačních systémů byl hlavní příčinou relativního zaostávání těchto systémů za až neuvěřitelně rychle se rozvíjejícími službami SDI z dovážených magnetopáskových informačních souborů. Bude o nich ještě řeč. Milan se inženýrským způsobem nedlouho po svém příchodu do ÚTZ pustil systematicky nejprve do řešení toho nejslabšího článku budování doma vytvářených vědecko-informačních systémů. Ten tedy, jak už jsem uvedl, spočíval ve velmi pracném přetváření strojopisů dokumentačních záznamů, které se už tradičně zpracovávaly ve většině našich odvětvových a často i oborových střediscích VTEI pro lístkové kartotéky a tištěné informační zpravodaje, do nějaké strojové formy, kterou už by "spolkl" počítač a dále s nimi už bez nároků na další lidskou námahu pracoval. Bylo to zpravidla děrování děrných pásek nebo děrných štítků na hlučných a relativně drahých děrovacích strojích. Navíc se kvůli odhalení překlepů třeba doporučovalo každý nový vstupní soubor dat děrovat dvakrát, aby se chyby odhalily prostým, už strojovým porovnáním obou "hlavoručních" výtvorů. Velkým pokrokem se stal systém Key-Edit, který jsme dovezli ještě dlouho před hlavním počítačem EC 1040. Nicméně jeho kapacita na všechna odvětví, pro která jsme vstupní zpracovatelské procesy museli projektovat, nestačila. A také sama některá střediska VTEI, kde se záznamy dosud psaly na klasických psacích strojích, se nechtěla těchto svých pracovišť jen tak zříci.

Ukázalo se, že můžeme vyvinout a nabídnout pro široké použití v celé československé informační soustavě novou metodiku a technologii, relativně snadno použitelnou. Bylo to skenování záznamů, napsaných ovšem elektrickými psacími stroji se speciálními typy písma (tuším, že se označovaly jako OCR-B), která byla pro strojové snímání lépe rozlišitelná, než ty dosud standardní. To B na konci uvedené zkratky vyjadřovalo právě nejproblematičtější znak pro tuto techniku, protože u běžných typů písma byl snímači často zaměňován a v kódovém přepisu AACR ukládán jako číslice 3. Podobným záměnám se ale, jak se v praxi ukazovalo, ani ony speciální znakové zápisy vstupních dokumentů nevyvarovaly a v případě třeba jmen autorů nebo deskriptorů či znaků systematických klasifikací znamenaly závažné chyby, často vylučující z výsledku vyhledávání jinak relevantní záznamy k zadaným rešeršním dotazům. Zásluhou Milana Jančaříka byly pro kontrolní funkce programového vybavení vstupního zpracování technikou OCR zadány takzvané formálně logické kontrolní funkce, které třeba upozornily na číslici nepatřící do slova, nebo naopak písmeno uvnitř čísla. Tyto kontroly se pak úspěšně uplatnily i v případě ukládání dat z klávesnice přímo na magnetické pásky naším systémem Key-Edit. Uplatnily se samozřejmě i v případě děrování dat a následné vstupní konverzi děrných pásek či děrných štítků na magnetická počítačová média – tehdy ještě převážně děrné pásky. A pro usnadnění vstupního zpracování technikou OCR jsme vydali celé série předtištěných formulářů, unifikovaných pro celou soustavu VTEI, do nichž se na jednotlivých střediscích vyplňovaly příslušné bibliografické, respektive dokumentační záznamy.

Nejvýznamnější výsledky našeho výzkumu jsme mohli díky softwarovému oddělení Jiřího Budila vykázat v pokroku programového vybavení. V tomto memoáru několikrát zmíněný Unifikovaný softwarový systém, známý všeobecně pod zkratkou USS, už zabezpečoval základní funkce, které byly pro zavádění služeb námi moderně pojatých informačních systémů v oblasti vědeckotechnických informací zapotřebí. Byl to vlastně vnitřně integrovaný modulární soubor jednotlivých programů vzájemně propojených jednotnou syntaxí záznamů v už všeobecně prosazené "Větě L", otevřený k dalšímu a dalšímu doplňování o nové programové moduly, pružně reagující na podněty ze zavádění nových nebo inovovaných funkcí systémů, které jsme pro naše uživatele v informačních odvětvích prostředky ÚTZ zabezpečovali.

Zadávání takových funkcí – a tedy jakousi společenskou objednávku na vývoj USS – jsem se snažil zpočátku formulovat sám, ale její konkretizovanou formu, promítající se do zadání jednotlivých programů, vytvářeli postupně spolu tři klíčoví členové našeho v té době docela už konsolidovaného programátorského týmu: Budil, Bloch a Svoboda. Zatímco první z nich se vyznačoval koncepčním myšlením a vzhledem k nejdelší praxi v aplikaci software pro vědecko-informační systémy, zahájenou se mnou už ve Vojenské politické akademii v roce 1966, také největším porozuměním pro jejich potřeby, jeho dva kolegové a kamarádi už ze studentských let na technice plnili jeho zadání zpravidla s velkou tvůrčí invencí. Přitom musím přiznat asi nejen můj dojem z této spolupráce, totiž že Martin Bloch se vyznačoval až genialitou v řešení těch nejkomplikovanějších úloh. Martin Svoboda, který k nám přišel jako poslední z této trojice, se kromě tvorby často složitě řešitelných konverzních programových funkcí záslužně věnoval mladým programátorům a také díky na tu dobu až výjimečnému vybavení cizími jazyky přinášel nové podněty ze zahraničí. To časem dostalo formu pravidelných interních seminářů nazvaných SEPIE (už bohužel nedovedu tento akronym vyložit slovy, z nichž vzniknul), které se mimo jiné také zasloužily o špičkovou úroveň našeho stále se rozvíjejícího softwarového vybavení. A ta úroveň se v roce 1975, ještě před závěrem řešení našeho výzkumného úkolu, stala předmětem zcela zvláštního, dokonce mezinárodního posouzení. Byla to docela podivuhodná akce, o které nemohu nenapsat alespoň krátké svědectví:

USS pod Mezinárodní zkouškou software RVHP

USS se už době, o níž je teď řeč, stával relativně komplexním a z hlediska technické orientace na počítače IBM 3. generace (a tím hlavně také na velké počítače řady JSEP, které se jako v podstatě kopie IBM stále ve větším počtu v zemích RVHP uplatňovaly) významným programovým systémem. V oblasti své aplikace na vědecko-informační služby si získával  pozornost i v dalších dvou významných zemích takzvaného socialistického tábora, a to v NDR a dokonce v Sovětském svazu. Bylo to zřejmě nemalou zásluhou také našeho čilého publikování v hlavním a tehdy už jednoznačně reprezentativním odborném časopise "Československá informatika" – určitě se k němu ještě vrátím.

V první polovině sedmdesátých let se stalo docela ustáleným pravidlem, souvisejícím s rozvojem výpočetní techniky uvnitř tzv. socialistického tábora, že se významné softwarové systémy, jako produkty výzkumu a vývoje v členských zemích, stávaly předmětem mezinárodní hospodářské spolupráce. Kromě standardního obchodu založeného na platbách většinou v rublech kvetl oficiálně také bártrový, respektive výměnný obchod. K tomu pak sloužily specializované komise, které posuzovaly, co a za co se může v rámci hospodářské spolupráce členských zemí vyměnit. A tak se na základě výzvy jakéhosi vysoce postaveného sekretariátu pro výpočetní techniku vyvíjenou v rámci RVHP i nad naším kmenovým softwarovým systémem sešla meziministerská komise, jmenovaná oním sekretariátem pravděpodobně i pro jiné programy, aby stanovila místo a postup průběhu zkoušky. Pro ctižádostivého ředitele Honzu Nešického to byl samozřejmě nový impulz k vyvinutí iniciativy a jít této výzvě hrdinně naproti. Musím se přiznat, že ne tak pro mne a ani Jirka Budil s Martinem Blochem Honzově nadšení nikterak nepodléhali.

Protože jsme ještě vlastní výpočetní středisko nepostavili, bylo určeno už existující v jakémsi podniku na okraji Prahy, které svým počítačem EC 1040 představovalo modelovou situaci, v jaké se měl USS v budoucnu uplatňovat. Komisi, která byla k posouzení našeho programového výtvoru určena, vedl naštěstí s Nešickým z dřívějších let spřátelený, už také v tomto memoáru zmíněný vynikající český informatik Jaroslav Formandl. Mezi jejími členy byl kromě asi dvou dalších softwérářů a nějakých domácích ministerských úředníků alespoň chvílemi přítomen také sovětský zástupce z uvedeného sekretariátu RVHP. Z naší strany ovšem dopadla prakticky veškerá tíha přípravy na softwarové oddělení Jiřího Budila. Spočívala zejména v "nahrání" vzorového souboru programů i dat na magnetické pásky, a jestli se nemýlím, tehdy ještě také na soubory děrných štítků. Bylo nutné také zkopírovat ukázky programové uživatelské dokumentace, kterou naši programátoři zejména díky Martinu Blochovi naštěstí vždycky důsledně vytvářeli. Dopravu zajistil svou stříbrnou simkou Nešický. Já jsem se věnoval střídavě různým členům zkouškové komise, abych jim vysvětloval, k čemu vlastně náš software vytváříme a jak už je v praxi využíván. Snažil jsem se totiž hlavně odvést jejich pozornost od docela značných zmatků, které nastaly už od samého začátku zkoušky. S nikoli nečekanými obavami jsme zjistili, že ve výpočetním středisku ještě není všechno v pořádku. Technika, na které jsme měli náš software předvádět, začala vykazovat různé chyby… a bylo zřejmé, že to středisko, které jsme měli jakoby vypůjčené, není ještě na takový záběr programů a zejména objemu dat, kterým se naše systémy docela odlišovaly od domácích standardů, zcela připravené. Zatímco jeho technici se (musím uznat, že nakonec docela s úspěchem) snažili situaci zachraňovat, já pokradmu s nemalými obavami sledoval naše programátory, kteří už chvílemi propadali čirému zoufalství.  

Nakonec však všechno dopadlo dobře. Musím přiznat, že zejména díky přímluvám zkušeného Jarina Formandla a také tak trochu kouzlu manažerského nadání a osobnosti Nešického nám slovutná komise přiznala vykonání zkoušky jako úspěšné. Pro další vývoj našeho projektu velkého centrálního inženýrského systému s celostátní působností ve VTEI a části vědeckého knihovnictví, prosazujícího se pod akronymy ÚTZ a také USS, byl položen další významný stavební kámen. Bylo oficiálně vyhlášeno "absolutorium USS v mezinárodních zkouškách RVHP", a tím i jeho zařazení mezi doporučované softwarové systémy pro "rodinu JSEP", neboli Jednotný systém elektronických počítačů. Docela nám to přispělo při vykazování výsledků naší práce v tehdy už se blížící velké závěrečné oponentuře našeho státního výzkumného úkolu v rámci programu Státní informační politiky. Jak se ale v průběhu následujících let ukázalo, nebylo to prakticky vůbec toto absolutorium, ale především v RVHP zcela jedinečná schopnost praktického využití funkčnosti USS v moderně pojatých vědecko-informačních systémech s využitím tehdy nejvyspělejší výpočetní techniky.

Konsolidace vztahů k partnerům ÚTZ

V posledním roce pětiletky, končící rokem 1975, jsme kromě zavádění už celého systému projektových a technologických prostředků a nástrojů (které jsme docela s úspěchem aplikovali v možno říci radikální modernizaci vědecko-informačních služeb v několika významných národohospodářských odvětvích) byli nuceni postupně uspořádávat také administrativní, i když zatím ještě nikoli ekonomické zázemí našich vztahů s partnery mimo naši mateřskou organizaci – UVTEI. Z naší strany nebyla právě k vyloženě smluvním závazkům příznivá situace, a tudíž ani chuť. Ono totiž prakticky všechno, včetně zejména aplikačního software, jsme stále ještě vyvíjeli, a každý odvětvový systém byl pro nás nový a jedinečný. Jednak to byla struktura záznamů v databázích, které jsme postupně začali dovážet od různých producentů ze zahraničí, ale také tzv. domácí databáze, vytvářené v československých odvětvích, se od sebe – na přání jejich tvůrců, i když jsme se tomu bránili, alespoň pokud jde o typy údajů – lišily. Také šlo o lhůty dodání našich služeb, které se našim partnerům, a to právě těm s "domácími" databázemi, zdály dlouhé.

Vzpomínám si na jeden seminář v té době, který pro představitele ODIS VTEI uspořádal náš svrchovaný nadřízený orgán – Odbor řízení informační soustavy na Federálním ministerstvu pro technický a investiční rozvoj. Otázka stála i politicky: jak to, že se nám daří docela rychle zavádět služby SDI ze západních informačních databází, a služby z těch československých váznou? Pomohl jsem si i názornou grafikou, tehdy ještě křídou na černé tabuli. Namaloval jsem nejprve vedle sebe dva sloupce, první vysoký a druhý oproti němu nesrovnatelně nízký. Představovaly objemy ročních přírůstků záznamů v databázích, které jsme zpracovávali. Vysoký sloupec samozřejmě představoval databáze, které jsme už hotové, připravené jen ke konverzi a poté hned ke zpracování výstupů, dováželi ze Západu. Dosud si pamatuji, že v té době přesahoval roční přírůstek v CA Condensates okolo 360 a v INSPEC nebo COMPENDEX mezi 200 a 300 tisíci záznamů. Oproti tomu ten malinký sloupeček vedle představoval obvyklý přírůstek v databázích, vytvářených u nás, ať už na našem Key-Editu, nebo ze strojopisů ve speciálním typu písma OCR-C. Nikde nepřesáhl za celý rok jeden tisíc záznamů. Tomu také odpovídala data o jejich využití. V chemii jsme v té době na Céáčkách "sjížděli" každý týden okolo 400 profilů (později to postupně dostoupalo dokonce na dvojnásobek), i když musím přiznat, že jsme dováželi i databáze, například pro ekology ENVIROTAPES, s ročním přírůstkem jen okolo třiceti tisíc záznamů. Pak jsem vedle prvních dvou sloupců nakreslil v obráceném pořadí dva podobné sloupce. Ten první, nízký, odpovídající zhruba výšce sloupce představujícího počty záznamů v "domácích" databázích, znamenal celkové nároky na práci s uvedením systému služeb na nich založených. Naopak následující vysoký sloupec znamenal objem prací v ÚTZ a také nároky na práci našeho partnerského odvětvového informačního centra s celkovou přípravou a uvedení do provozu informačních služeb, které na tomto společném úsilí byly založeny. Bylo jasné, že co se týče rychlosti realizace „domácích" odvětvových informačních systémů se její postup musí lišit. Navíc databáze nakupované za devizové prostředky v zahraničí hradilo odvětvím FMTIR, kdežto na systémy založené na vlastní tvorbě databází si musela odvětví hradit z vlastních prostředků.

I když mi jak zástupci ministerstva, tak odvětvových center porozuměli, musel jsem přislíbit snahu v nápravě dosud neuspořádaných smluvních vztahů, samozřejmě s ohledem na různé termínování našich služeb. Smlouvy jsme ale také museli, v poněkud jiném směru, zajistit s naším novým partnerem, a to s informačním útvarem na předsednictvu federální vlády ČSSR. Zde šlo nejen o relativně volnou účast na přípravě jejich zcela speciálního, vlastně administrativního informačního systému, ale také o pomoc jim nadřízeného úřadu při poskytování nejrůznějších podpůrných aktů při zajišťování stále nedostatkových stavebních kapacit, které nedokázal nalézt generální dodavatel stavby. A tak se například stalo, že jsme tak významnou součást stavby, jakou bylo oplášťování budoucího, teď už šestipodlažního, moderně vyhlížejícího baráku na Žižkově, museli s doporučením úřadu premiéra jet osobně vyjednávat s generálním ředitelem slovenských hliníkáren do Žiaru nad Hronom. Šlo právě o ten eloxovaný hliník v barvě khaki, jako nám bylo určeno pražským hlavním architektem.

Tentokráte jsme jeli spolu s ředitelem Nešickým a vezl nás služební volhou ředitel pražské odnože Izolačních závodů Brno. Uspěli jsme, a během dlouhé cesty se můj šéf a kamarád Honza skamarádil i s naším "závozčím" z IZB (jeho jméno už si nevybavuji), a jak se dále ukázalo, i velmi významným činitelem v dalším chodu stavby ze strany tohoto stavebního podniku. Najednou se v jejím tempu přece jen cosi změnilo a mohli jsme sledovat rychlé vztyčení celé železné konstrukce a nedlouho poté, co jsme ze slovenských hliníkáren dostávali jejich výrobky, i zaplňování jejího vnějšího obvodu panely fasádového pláště. Mezitím bylo dokonce vyrobeno a do pláště zasazeno jedno zkušební okno, takže bylo možné si už učinit docela slušnou představu, jak to bude nakonec celé vypadat. Musím ještě dodat, že jsme s Honzou už od počátku odmítli jakékoli řešení budovy jako klimatizované, samozřejmě ovšem s výjimkou prostorného počítačového sálu, který směrem k Viktorce Žižkov vybíhal v přízemí stavby jako velký, výjimečně nezasklený výklenek. Byl na naše úpěnlivé žádosti vyhotoven přednostně a urychleně jako úplně první část celkové stavby. Důvodem byla nutnost konečně už instalovat dnes naprosto nepředstavitelně mohutnou konfiguraci našeho vysněného počítače, uloženého zatím nouzově, jak jsem o tom psal v minulém dílu, ve skladu JZD na okraji Prahy. K tomu, že se ono urychlení stavby ukázalo jako ne právě šťastné, se ještě v dalších dílech vrátím, až dojde na instalování počítače...