Křížovky a křižovatky

"V křižovatce gramatika neplatí", poučoval Spejbl Hurvínka ve scénce "Tajenka pro Spejbla a Hurvínka" (Supraphon 1968). A to nejen v "křižovatce" (rozuměj v křížovce). Mimochodem při luštění dnešních křížovek mám velmi často pocit, že si autoři ta slova prostě vymýšlejí, zejména pokud jde o různé zdrobněliny nebo "domácí" verze vlastních jmen. Ale zrovna o tomhle jsem dnes vlastně mluvit nechtěla.

Někdy se to prostě podaří. Jak se říká, kdo umí, ten umí. Nedávno jsme měli ve služebním e-mailu od kolegy vzkaz: "Příští týden budu celý mimo republiku." Pochopili jsem to naprosto správně: kolega bude opravdu celý mimo republiku, nezůstane ho tu ani kousíček.

Zápisky z hodin doučování

Za dob svých gymnazijních a vysokoškolských studií jsem si přivydělávala doučováním a učením. Běžně jsem připravovala k přijímacím zkouškám z českého jazyka na střední školy, z ruštiny k maturitě, učila/doučovala jsem francouzštinu a němčinu - tam pouze začátečníky. A někdy jsem se nestačila divit, co se to dozvídám. Inu, jak jsem stará, tak jsem hloupá.

Větné rozbory byly úžasné. To třeba když se dávala dohromady spojení, která patřila k sobě. Ve větě "Hajný v chládku číhal na jelena" dětičky s naprostou pravidelností určovaly, co k sobě patří. Obvykle z toho vyšlo následující: hajný číhal, číhal na jelena, hajný v chládku. Vždy jsem se podivovala, jak asi mohl hajný číhat na jelena v base. A teprve potom dětičkám došlo, co to vlastně vyvedly.

Určování rodu podstatných jmen bylo obykle bez problémů. Jiná věc ovšem byla, jak k tomu dětičky přišly. Játra. Jsou rodu středního, ale je to podstatné jméno pomnožné. Dětičky vždy správně určily střední rod, to jsem spokojeně odsouhlasila a potom tomu nasadily korunu. "Játra jsou středního rodu. Přece to játro." A já málem spadla pod stůl. Dětská logika má zkrátka svá úskalí.

Další, co dokázalo pobavit, bylo vejce. "Podle jakého vzoru se skloňuje vejce?" "Kuře." "Aha. Takže vejce bez vejcete jako kuře bez kuřete. Hm, to máš sice pravdu, ale jsi o sto let pozadu. Takhle se to skloňovalo v 19. století." A teď pro změnu padaly pod stůl dětičky. Pokud byl někdo vtipálek, tak ještě dodal něco v tom smyslu, že ani netušil, jak báječně zná češtinu včetně jejích podob v minulých staletích.

Učíme se německy

Svá úskalí měla i výuka / doučování cizích jazyků. S malými dětmi jsem brala němčinu podle takové trochu obrázkové učebnice "Učíme se německy". Někteří z vás ji nejspíš znají také. V prvních lekcích nebyla německá slova přeložena do češtiny, ale byl tam příslušný obrázek. A tady zase nastával problém s výslovností. Někde na začátku tam byla kráva. Kráva se německy řekne "die Kuh" (vyslov "kchú"). I když dítka věděla, že "k" se vyslovuje spíš jako "kch" a "h" za samohláskou má víceméně funkci čárky v češtině, obvykle tvrdohlavě vyslovovala "die Kuch". A já jim marně horem dolem vysvětlovala, že nebudou nikoho kuchat.

A naposledy jsem se dozvěděla něco úžasného z francouzštiny. To jsem trochu doučovala vysokoškoláka, potřeboval občas sem tam něco zopakovat a procvičit. Hodinu jsem standardně začínala dotazem: "Co jste probírali ve škole?" Jenomže, kdo se moc ptá, moc se doví. A tak jsem jednou dostala odpověď: "Průběhový čas slovesa attendre (vyslov atandr; znamená to čekat)". To je samozřejmě nesmysl. Ihned jsem studenta upozornila, že francouzština průběhové časy nemá. Takže co to vlastně probírali? Dotyčný se hluboce zamyslel a potom zopakoval svou původní odpověď: "Průběhový čas slovesa attendre." A teď babo raď. V hlavě se mi přesypala kolečka a vypadl z toho dotaz: "A nebyla to náhodou slovesná vazba être en train de (vyslov étr an tren d)?" Ono když se to vysloví hodně rychle, zní to velmi podobně a významově se to těm průběhovým časům, které má angličtina, celkem blíží. "Jo, to bude ono." A byli jsme doma.

A tím se s vámi pro letošek loučím.