Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Zápisky z Frankfurtu 2016: nástup virtuální reality a hledání horizontů od nizozemského pobřeží až k absolutnu

Čas nutný k přečtení
11 minut
Již přečteno

Zápisky z Frankfurtu 2016: nástup virtuální reality a hledání horizontů od nizozemského pobřeží až k absolutnu

0 comments
Autoři: 

Němci svým Holanďanům rozumějí

Nizozemské a vlámské malířství se těší světové proslulosti a jména jako Rubens či van Gogh vyvolávají konkrétní představy. Zato nizozemská a vlámská literatura stejného ohlasu nedosahuje, ačkoli je v poslední době hojně překládána do mnoha jazyků. Takto si vloni postěžovali autoři původních a velmi obsáhlých Dějin nizozemské a vlámské literatury, které záslužně vyšly v nakladatelství Academia.

Jiná je ovšem situace v sousedním Německu. Tam byla literatura tohoto jazykového prostoru čestným hostem Frankfurtského knižního veletrhu již roku 1993, přičemž snahou pořadatelů tehdy bylo objevit pro německý knižní trh významné vlámsky a nizozemsky píšící autory. A to se podle portálu pražského Goethe Institutu skutečně povedlo, spisovatelé jako Cees Nooteboom či Harry Mulisch „se později těšili pozornosti nejenom ze strany kritiků, ale jejich romány se s železnou pravidelností objevovaly také v žebříčcích bestsellerů. Nizozemské autory tak více než dvacet let poté již není nutné na německém knižním trhu prosazovat.“ Spisovatelé jako Jessica Durlacher, Herman Koch, Leon de Winter, A. F. Th. van der Heijden či Connie Palmen patří mezi oblíbence německých čtenářů. 

A znovu se Flandry a Nizozemí staly hostem veletrhu právě letos. Organizátoři tentokrát počítali s tím, že svoji tradiční kulturu a klasické autory nemusí zrovna v Německu příliš představovat, a tak se zaměřili na literární dění a výboje nejsoučasnější. S tím souvisí i vysoký počet překladů aktuálních novinek do němčiny: v roce 2016 vyjde 376 nových titulů všech žánrů z Flander a Nizozemí, z toho 230 nově přeložených. Do svého edičního plánu na rok 2016 zahrnulo nějakou nizozemsky psanou knihu 132 německých nakladatelství. Podle manažera projektu Base Pauwa se „ještě nikdy nestalo, že by do němčiny bylo během jediného roku přeloženo tolik nových titulů“.

Knihy na mořském obzoru

Umělecký vedoucí odpovědný za prezentaci Flander a Nizozemí Bart Moeyaert, úspěšný autor knih pro děti a mládež, zvolil jako hlavní motiv expozice moře. „Chtěl jsem hovořit o tom, co máme společné,“ říká. Odtud i motto expozice „To je to, co máme společné.“ Nabízelo se přitom Severní moře, které propojuje jak Belgii s Nizozemím, tak obě země s Německem. Zvolit si však za téma jen Severní moře by přirozeně bylo banální, neboť to má image turistické destinace. Avšak moře coby literární obraz je podle Moeyaerta „úžasné, neboť má svou poetičnost i politický náboj – vzpomeňme jen na problematiku uprchlíků – a také není vždy jen vlídné a krásné“. Moře jej také láká proto, že při změně perspektivy vždy lze objevovat stále nové horizonty, stejně jako se dají odkrývat další a další vrstvy literatury psané v nizozemštině.

Hlavní expozici proto dominovala scéna širokého mořského obzoru a pláže s křesly a lehátky, do kterých bylo možné se usadit nebo uložit. Svérázné pobřeží ovšem neosvětlovalo slunce, ale vitríny zabudované přímo v podlaze, přinášející mimo jiné pohled do pracoven soudobých nizozemských literátů. Jejich díla, která jsou na současném německém trhu, jak už zmíněno, dostupná ve skutečně obrovském množství, si přitom mohli návštěvníci přímo v hlavní nizozemské hale rovnou zakoupit. Nebo se s nimi osobně setkat na mnoha čteních a debatách. Kromě řady spisovatelů a ilustrátorů se představili i historici jako Geert Mak, charakterizovaný někdy také jako představitel beletrizující literatury faktu, nebo odborník na výzkum paměti Douwe Draaisma. Přihlížet se rovněž dalo tomu, jak se vyrábí komiksový časopis, jehož improvizovaná redakce přímo před zraky návštěvníků každý den jedno číslo připravila, vytiskla a rovnou mezi ně distribuovala.

Interakce malé, ale chytré

Nizozemská „kulturní ofenziva“ přitom takříkajíc probíhala na několika frontách, jak už popsala Magda de Bruin. Tamní spisovatelé se představili v řadě německých měst, otevřeno bylo několik výstav. Přímo na frankfurtském veletrhu ovšem prezentace nebyla nijak spektakulární ani bombastická, tedy pokud nepočítáme zhotovení a vystavení několikametrové „nejsladší knihy veletrhu“, vyrobené z pravé holandské čokolády. Tvůrci vsadili spíše na menší, chytré interakce s návštěvníky. Nabízeli tedy kupříkladu návštěvu „knižního doktora“, který na základě osobního pohovoru určil diagnózu a vydal speciální recept s názvem knihy, kterou na dané obtíže doporučil používat, tedy číst (o knihách na lékařský předpis jsme v našem časopisu už před lety obdobně uvažovali zde.)

Další návštěvníci si mohli nechat zanalyzovat pochody, které se odehrávaly v jejich mozku během četby krátké literární ukázky. Šlo prý přitom o součást univerzitního výzkumu, který měl pomáhat při tvorbě dokonalejších elektronických čteček, a také o propagaci díla Arnona Grunberga, po němž se institut, který experimenty provádí, jmenuje. Grunberg, označovaný za nejvýznamnějšího spisovatele, který se v devadesátých letech objevil na poli nizozemské literatury, prý nejprve experimentoval sám na sobě, když několik kapitol jedné své knihy napsal se senzory na hlavě a posléze chtěl totéž vyzkoušet na svých čtenářích.

Vstříc umělým světům!

Na více místech pak bylo možné pohroužit se pomocí speciálních brýlí a sluchátek do virtuálních světů vymyšlených nizozemskými literáty: ocitnout se v kůži psa drženého v zajetí, zrazené dívky páchající sebevraždu skokem z okna, případně se krátkodobě mohli nechat přenést do rodiny, z níž zůstali jen otec a devítiletá dcera, kteří spolu v podstatě nekomunikují a realitu každý z nich vnímá jen ze své perspektivy, velmi odlišné od perspektivy toho druhého – účastník si přitom mohl vybrat, uvnitř které z obou hlav se chce ocitnout. Virtuální realita ovšem patřila k hitům letošního veletrhu obecně, vyzkoušet si ji bylo možné snad v desítkách stánků.

Mohlo přitom jít o „pobyt“ v relativně stabilním světě, v němž scenérie plápolajícího ohně podkreslovala poslech vyprávěného příběhu, nebo o pohyb ve světě silně dynamickém, kde se na recipienta řítily stěny vytvořené z písmen. Zkoumáno přitom bylo, jak mohou další smyslové vjemy podpořit zážitek z četby či z poslechu knihy, a také to, jak by se tyto metody daly využít například ke vzdělávacím účelům: k uvádění do sofistikovaných světů filozofie či psychologie nebo k virtuálnímu navštěvování muzeí či galerií.

Skutečnost, že nizozemská prezentace byla orientována spíše na budoucnost než do minulosti, dokládal i program Školní třída budoucnosti, v níž si studenti mohli na tabletech vyzkoušet zrekonstruovat nizozemské básně, naprogramovat skutečného robota nebo experimentovat s mikroskopy a dalšími přístroji s cílem objevovat a odkrývat nové horizonty – tentokrát už nikoli ty metaforické, ale skutečné, totiž skryté dimenze životního prostředí, které nás obklopuje a díky němuž vůbec můžeme existovat.

Možnosti seberealizace

Možnosti seberealizace návštěvníků se na veletrhu zdály skoro neomezené: mohli se dát namasírovat, položit se pod velký šamanský buben a nechat na sebe působit jeho zvuky, navštívit stánky s erotickou literaturou či místní kapli, navštívit seminář tvůrčího psaní, vyzkoušet si knihtisk nebo předvést svůj kostým či masku. S jejich pomocí se tisíce mladých návštěvníků znovu převtělilo do těch nejfantastičtějších postav, pro outsidera mnohdy těžko identifikovatelných. Mnozí další příchozí pak využili, jak už bylo zmíněno, nabídku návštěvy možná až padesáti odstínů či variant virtuální reality. Její tvůrci slibovali, že v budoucnosti budou tyto světy pro čtenáře či uživatele stále interaktivnější, a celému odvětví i proto věštili slibnou budoucnost. Naopak jistá varování zazněla ohledně povolání samotného spisovatele.

Podobně jako v případě českého prostředí, i o tom německém bylo konstatováno, že tam vychází příliš mnoho knih, kterým pak chybí jak recenzenti, tak čtenáři. Průměrný počet prodaných výtisků jedné knihy je tak relativně nízký (u beletristických novinek kolem 3 000 kusů), a z toho důvodu je údajně stále těžší uživit se jako profesionální literát...

Pravda a láska…

Česká účast na veletrhu byla letos poněkud netradiční. V rámci oficiálního programu nepřijeli beletristé či básníci, ale spíše osobnosti, které se proslavily na poli literatury non fiction. Všechny je přitom spojuje především vztah k Václavu Havlovi, jemuž byl český národní stánek tematicky věnován, a to při příležitosti jeho nedožitých osmdesátých narozenin a pátého výročí úmrtí. Prezentace České republiky byla připravena ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla, veletrhu se osobně zúčastnil její ředitel a autor obsáhlého a úspěšného Havlova životopisu Michael Žantovský. Dalším hostem byl zkušený novinář Karel Hvížďala, autor dvou hojně překládaných knižních rozhovorů s Václavem Havlem. Přítomni ovšem byli i četní zástupci české knižní kultury, v expozici českého stánku bylo představeno téměř dvacet našich nakladatelství. Spisovatel a předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů Martin Vopěnka vyjádřil s výběrem letošních hostů plné porozumění: v literatuře podle něj nejde jen o krásu slova, ale i o sílu a hloubku myšlenky.

Český stánek 20. října slavnostně otevřel za přítomnosti zástupců Ministerstva kultury a Moravské zemské knihovny sociolog a teolog Tomáš Halík. Tohoto muže prý Havel označil za jednoho ze svých možných nástupců, ale za stávající situace je bohužel prakticky vyloučeno, aby se tento uznávaný katolický kněz skutečně stal českým prezidentem. Nicméně právě letos získal profesor Halík po prezidentech T. G. Masarykovi, E. Benešovi a právě Václavu Havlovi jako čtvrtý Čech čestný doktorát Oxfordské univerzity. Jeho knihy už vyšly v 18 jazycích včetně čínštiny a turečtiny, jen letos v korejštině, portugalštině, nizozemštině, polštině, němčině a angličtině. Za sebou má v tomto roce přednáškové cesty a setkání se čtenáři v Nizozemsku, Německu, Austrálii, Hong Kongu a v Portugalsku, kde si jeho knih váží i tamní prezident, který je veřejně doporučil ve svém televizním pořadu. Po Polsku je k jeho textům nejvstřícnější právě německé prostředí, kde naposledy v září vydal společně s uznávaným katolickým teologem Anselmem Grünem publikaci Gott los werden? Wenn Glaube und Unglaube sich umarmen. Ta se už stihla umístit na jednom z žebříčků nejprodávanějších knih.

Ve svém suverénně proneseném projevu Halík citoval výrok, jejž měl pronést Aeneas Silvius Piccolomini, totiž že česká selka zná Bibli lépe než italský prelát, a zdůraznil úlohu písemnictví pro identitu českého národa. (V jeho případě přitom nešlo o frázi, protože dějiny literární kultury jsou úzce propojeny i s jeho rodinnou historií. Jeho otec byl znalcem a editorem díla Karla Čapka, k jehož textům se v svých esejích opakovaně vrací i Tomáš Halík, stejně jako k Franzi Kafkovi, Jaroslavu Haškovi, Miguelu de Cervantesovi či Françoisi Rabelaisovi.) Při svém proslovu byl nucen akusticky zápolit s velmi hlasitým programem sousedního ruského stánku, k čemuž poznamenal, že to symbolicky vyjadřuje historické problémy Čechů s Rusy, kteří nám jsou i na obecnější rovině nebezpečně blízko a chovají se příliš hlučně. Při veřejné debatě s Tomášem Sacherem, toho času ředitelem Českého centra v Berlíně, zdůraznil Halík potřebu prohlubování kulturní globalizace. Zamýšlel se také nad filozofickým smyslem Havlova proslaveného a dnes spíše vysmívaného a tupeného hesla o tom, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Pravdu metaforicky popsal jako knihu, kterou zatím nikdo z nás nedočetl do konce, a proto by si na ni neměl činit absolutní nárok.

Politici sebejistí i pochybující

K téže větě se pak ve svém vystoupení vrátili také Žantovský a Hvížďala. Připomněli, že šlo o slogan vzniklý improvizovaně a narychlo a až později k němu chtěl Havel doplnit, že pro uskutečnění onoho ideálu je potřeba se aktivně přičinit. Vzpomínali také na to, že právě na frankfurtském veletrhu byla v roce 1989 Havlovi udělena Mírová cena německých knihkupců. Havel si ji nemohl převzít osobně, nicméně v Praze bylo zorganizováno paralelní symbolické předání ceny a následně jeho zcela skutečná oslava. V souvislosti s Havlovým odkazem zazněla z úst Karla Hvížďaly rovněž varování před „post-truth society“, tedy před společností, která neuznává žádné hodnoty a je zcela zmatená, takže v ní mohou mít úspěch dezinformační kampaně, jako jsou ty ruské. Žantovský ale současně poukázal na paradox, že si jsou mnozí soudobí politici až podezřele jisti tím, kdo je nepřítelem jejich národa a v čem spočívá klíč k řešení všech světových problémů. Na rozdíl od Havla, který o sobě a svých názorech neustále pochyboval, ale základní hodnoty, jichž se držel, neměnil. Vystupující se rovněž shodli, že současná Evropa by osobností, jako je Václav Havel, potřebovala více.

Letošní české pořady měly relativně vysokou návštěvnost, což dokládá, že spolu s Karlem Gottem je Havel u našich západních sousedů nejznámějším soudobým Čechem. Podle Žantovského živý zájem o pořady, které jím vedená knihovna pořádá v různých regionech České republiky, dokládá, že Havlův odkaz není ani u nás zcela mrtvý. Je ale otázkou, jestli veletrh nevytvářel v tomto smyslu před německou návštěvnickou veřejností jakousi přitažlivou fasádu havlovského Česka, za níž se skrývá to, že, jak nedávno napsal týdeník Respekt, „současná hlava státu pracuje přesně na opaku, protože to odpovídá její politické strategii. Uráží klíčové spojence a pokouší se nás odtrhnout od těch, kdo jsou zvyklí spolupracovat, a přimknout nás k těm, kteří jsou zvyklí si brát.“ I když většina českých voličů by s takovým hodnocením asi nesouhlasila a rovněž mezi českými spisovateli najdeme takové, kteří si naopak myslí, že Zeman je „předzvěstí evropské budoucnosti, něčeho absolutně moderního“.

Je tedy nejisté, jak dlouho budou mít alespoň někteří čeští politici odvahu volit jako reprezentanta naší kultury postavu, kterou minulý prezident nazval extrémním levičákem bořícím existující lidský řád a jehož poradce rovnou tvrdil, že Havel sloužil Satanovi. A jak dlouho se ještě budou – alespoň vzácně – vyskytovat státníci, kteří se slepě neženou jen za popularitou a voličskými hlasy, ale zohledňují ve svém jednání i pocit zodpovědnosti ke slabým a trpícím, třebas jiné barvy pleti, k tomu, co Václav Havel nazýval „absolutní horizont“…

Hodnocení: 
Průměr: 5 (hlasů: 4)
LUKAVEC, Jan. Zápisky z Frankfurtu 2016: nástup virtuální reality a hledání horizontů od nizozemského pobřeží až k absolutnu. Ikaros [online]. 2016, ročník 20, číslo 11 [cit. 2024-11-25]. urn:nbn:cz:ik-17900. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17900

automaticky generované reklamy