Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 10. část
Projekt
Mít nápad a mít schválený a zafinancovaný projekt, jak z nápadu něco reálného vytvořit, to jsou dvě věci, které se vzájemně málokdy potkají. To, že se potkaly v případě nápadu nazvaném "ÚTZ", přispěla velká řada shod okolností a také náhod. Především to byla osobnost a významné zázemí osob a institucí, které měl nově příchozí do výzkumného úseku UVTEI Jan Nešický za sebou. Už od skautských let se přátelil se Zdeňkem Baslem, toho času šéfem nově ustaveného Odboru řízení informační soustavy na Federálním ministerstvu pro technický a investiční rozvoj (OŘIS FMTIR), což byl přímo nadřízený útvar UVTEI a také celé čs. soustavy VTEI, zejména jako instituce odpovědná za řešení programu Státní informační politiky P 18. Měl i osobní kontakt na tehdejšího náměstka na tomto ministerstvu Antonína Mrázka, do jehož gesce tento program i OŘIS náležely. Kromě toho tu bylo několik významných expertů, mimo jiné i z podniků zahraničního obchodu a také úředníků různých ministerstev, s nimiž ve svých dřívějších aktivitách (ještě v době Pražského jara 1968) na poli prosazování výpočetní techniky do našeho národního hospodářství spolupracoval. A byly tu i kontakty na stavební sféru, s níž jako odpovědná osoba za výstavbu nové budovy pro jeho tehdejší Ústav automatizace a výpočetní techniky měl co do činění.
Netrvalo dlouho a s Nešickým jsme se dali do prvních příprav. Stál před námi úkol "dát dohromady" profesionálně ztvárněný dokument, jakýsi ideový projekt, který by se dal předložit vedení UVTEI a pak na ministerstvo jako podklad pro velmi závažná rozhodnutí. Můj nový šéf to už samozřejmě měl předjednáno se Zdeňkem Baslem, nikoli ovšem s Jiřím Foglem, který byl jako šéf výzkumu následně postaven k už "nahoře" rozhodnuté věci. Ten můj původní návrh "Útézetky" jsem mu samozřejmě předložil jako Nešickému, a zdálo se, že proti tomu nic nemá, ale podporu mi v tom hned neslíbil. Představoval si to tak, že prostě Nešickému pomůžeme k projektu, s nímž půjde sám jinam. Šlo ovšem o radikální změnu dosud řešeného státního výzkumného úkolu, už od počátku vlastně náznak jeho rozdělení na dva – kromě původního ještě na nový, zaměřený už jen na ÚTZ. A tak jsme to pak opravdu připravili. Jak jsem napsal minule, brzy jsme s Nešickým byli jako Honza a Ruda a stávali jsme se pomalu také kamarády, kteří měli velký sen a byli odhodláni k jeho uskutečnění věnovat všechny své síly. Honza byl samozřejmě tím vůdčím článkem, jednak o sedm let starší a hlavně, i když nestraník, neuvěřitelně obratný bojovník v prostředí tehdejšího státního zřízení. A to ať už před osudným osmašedesátým rokem nebo po něm. Režii tvorby projektu ÚTZ plně převzal a mně jako autorovi myšlenky a pak také hlavní koncepční části vznikajícího dokumentu přivedl hned několik poradců z řad tehdy významných osobností z oblasti výpočetní, a dokonce i telekomunikační techniky (vzpomínám si namátkou na Jana Pužmana, Jana Leitla a Jaroslava Kešnera). Já jsem do projektu samozřejmě zapojil Jiřího Budila a hlavně v projektování automatizovaných systémů už tehdy na základě působení v INORGA kvalifikovaného a s námi už spřáteleného Martina Blocha. Musím přiznat, že hlavně jeho zásluhou získal náš projekt onu správnou "štábní kulturu" a strukturu, která tehdy odpovídala nárokům na profesionální projektování automatizovaných systémů.
Dokument nazvaný "Předpoklady budování Ústřední technická základny UVTEI" který "zpracoval kolektiv pracovníků odb. experimentálního výzkumu pod vedením Ing. Jana Nešického" byl v říjnu roku 1971 předložen Jiřím Foglem jako ředitelem výzkumného úseku k oponentuře a pak k projednání na příslušných řídících instancích. Šlo nejen o změnové řízení nad celým programem P 18 se založením nového státního úkolu, ale také o organizační změny v samotném UVTEI, na čemž Honza začal, zatím v poněkud skryté diplomatické rovině, pracovat. Bylo mu jasné, že bude třeba k budování "Útézetky" vytvořit v UVTEI zvláštní úsek, jak se tehdy hlavní útvary této organizace v čele s řediteli a přímo řízené ústředním ředitelem Jaroslavem Volným nazývaly. Jirka Fogl s tím byl vcelku srozuměn, s Nešickým se nespřátelil, spíše naopak, a tak neměl nic proti tomu, že by se ho jako shůry vnuceného podřízeného zbavil.
Projekt jsme ovšem, s vědomím nutnosti dodat mu potřebné velikosti – a tím také významu s celostátním dosahem, aby se mu na vládě dostalo patřičné pozornosti – poněkud "přifoukli", zejména co do množství funkcí, resp. agend, které měl plnit. Například jsme přidali kromě původní myšlenky souborného katalogu zahraničních periodik i další knihovnické agendy, jako je registrace výpůjček STK, vedení akvizice zahraniční literatury pro jeho koordinaci a mezinárodní výpůjční služby. Pro tehdejší Státní knihovnu ČSR jsme slíbili počítačové zpracovávání České národní bibliografie a pro naše ministerstvo dokonce "Ústřední databanku údajů o čs. Informační soustavě pro její rozvoj a řízení". Věděl jsem, že specifické knihovnické agendy, jako je "výpůjčák" a akvizice, je třeba tehdy u nás v nedozírnu existující technika on-line, ale nechal jsem se přesvědčit, že se tím projekt stane všeobecně průchodnějším. Konec konců jsem v té době ještě spolupracoval s členem vedení STK a skutečným znalcem všech procesních útrob té knihovny Vladimírem Radou na projektu její komplexní automatizace někdy v budoucnu – pod akronymem AVUS (Automatizovaný výpůjční a urgenční systém). Také jsme o tom tehdy společně publikovali několik článků. Projekt ÚTZ jsem samozřejmě v duchu stavěl na službách SDI ze zahraničních databází (nazval jsem to tenkrát podle jednoho z používaných anglických výrazů: magnetic-tape services, "magnetopáskové služby"), což se na dlouhou dobu ujalo, a dokonce to přejali i Rusové jako "magnitolentočnyje služby".
Po úspěšné interní oponentuře (vzpomínám si na velmi povzbuzující posouzení právě od Jaroslava Kešnera, a to díky formě, kterou dal projektu Martin Bloch a důkladně propočítaným ekonomickým parametrům díky odbornosti přímo Honzy Nešického) byl projekt dodán na naše nadřízené FMTIR.
Příznivé okolnosti
Musím přiznat, že se v době, kdy jsme projekt "Útézetky" předkládali na ministerstvo, vytvořily pro oblast automatizace vědecko-informačních systémů mimořádně příznivé předpoklady. Byla tu jednak zcela nová a prudce se rozvíjející nabídka dokumentace odborné literatury postupně téměř ve všech oborech a odvětvích v celosvětovém měřítku, šířená formou sofistikovaně strukturovaných záznamů na magnetických páskách, z nichž se budovaly rozsáhlé systémy služeb průběžných rešerší. V USA už se ovšem rodily přímo informační podniky, které pak v následujících desetiletích rozvinuly svůj byznys v globálně poskytovaných rešeršních službách, samozřejmě v režimu on-line a prostřednictvím vyspělých telekomunikací. Jakýsi magistr psychologie a následně doktor věd počítačových jménem Roger K. Summit tehdy ve firmě Lockheed Missiles and Space Company právě zakládal databázové centrum Dialog, které těch různých databází časem zpřístupňovalo najednou a v celé jejich retrospektivě více než tisíc. O tom se nám v "normalizovaném" Československu roku 1971 ovšem ještě ani nesnilo.
V rámci sovětského bloku vznikala v té době Mezinárodní soustava národních a odvětvových vědecko-informačních center, koordinovaná novou institucí ̶ Mezinárodním centrem vědeckých a technických informací (v následujících dvou desetiletích známé pod zkratkou MCVTI) se sídlem v Moskvě. Podobně jako u nás vláda i v tehdejším Sovětském svazu pochopila, že kromě ideologie je nutno podporovat, a to velmi vydatně, také vědu a techniku. A že k tomu je třeba také zajistit odpovídající informační zabezpečení, čerpající samozřejmě z vyspělých informačních zdrojů nikoli jen vlastních, ale především těch, které jsou generovány na Západě. Bylo to nejen už zmíněné, skutečně velkoryse budované ústřední sovětské informační centrum VINITI, ale také desítky odvětvových informačních center ve významných vědeckých ústavech akademie věd i v odvětvích, řízených oborovými ministerstvy – jak se i u nás tehdy "podle sovětského vzoru" soustava VTEI vytvářela. MCVTI se stalo partnerským institutem UVTEI a to ve speciálním režimu přijímalo vybrané české odborníky, kteří se pak stávali, spolu s obdobně přijatými silami z národních center VTI ostatních zemí bloku (a samozřejmě sovětských specialistů) kmenovými pracovníky moskevského centra. Z několika, jak do MCVTI přicházeli a po letech se vraceli do UVTEI, se stali našimi platnými spolupracovníky. Bude o tom ještě napsáno, protože to v nejednom případě přímo ovlivnilo práci při realizaci našeho velkého projektu.
Další významnou příznivou okolností, která přispěla k rychlému přijetí našeho projektu na vládní úrovni, byla zvláštní pozornost, kterou tehdy její předseda Lubomír Štrougal věnoval informačním systémům, jako zásadním faktorům národohospodářského rozvoje federace. Usnesením vlády z 3. června 1971 č. 215 "o koncepci dalšího rozvoje komplexní socialistické racionalizace v ČSSR" bylo jednak předsedovi tehdy mocensky nejvýznamnějšího státního orgánu – Státní plánovací komise, dále předsedovi druhého nejmocnějšího úřadu – Federálního statistického úřadu a také "našemu" ministrovi na FMTIR uloženo předložit do 30. listopadu 1971 "státní program racionalizace informačních systémů a využití výpočetní techniky při jejich racionalizaci". Tak byly z nejvyššího politického centra státu posvěceny hned tři základní složky "Národohospodářské soustavy", a to "Jednotná soustava sociálně ekonomických informací" pod "Staťákem", soustava plánových informací pod "Pláňákem" a jako třetí z takto chápaných informačních pilířů státu to tenkrát byla "Soustava vědeckých, technických a ekonomických informací", charakterizovaná ve vládním usnesení jako "zahrnující informace dokumentografického a bibliografického typu". Zdá se, že ani tehdy to nebylo s naší odborností na vládě příliš slavné – vždyť oba jmenované typy informací jsou vlastně (s výjimkou katalogizace) typ jeden, jen jinak nazvaný. Faktografické informace tehdy ještě nebyly v kurzu, s nimi přišli až západoněmeční dokumentalisté, a to až na začátku 80. let minulého století. Bylo ovšem jasné, že náš projekt právě v čase čerstvé platnosti uvedeného usnesení vlády přišel našemu ministru Ladislavu Šupkovi a samozřejmě jeho náměstku Mrázkovi a pod ním řediteli odboru, který měl UVTEI na starost, Zdeňku Baslovi, velmi vhod. Odtud vedla poměrně snadná cesta k získání potřebných finančních prostředků, a to i pro druhý a další roky tehdy už stanovené struktury pětiletky 1971 až 1975. Šlo vlastně o její přeplánování, což už pak nikdy nebylo bráno z nejvyšších politických míst tak vstřícně. Toho jsme hned v daném projektu využili a rozhodně jsme v jeho finančně zabezpečovací části nikterak nešetřili.
Konečně posledním kamenem do mozaiky podpůrných faktorů pro náš projekt se stal vývoj počítačů na úrovni IBM třetí generace jako "Jednotná soustava elektronických počítačů" (JSEP), zavedený v zemích sovětského bloku. Jejich jednotlivé typy od nejmenšího EC 1010 až po tehdy nejvyspělejší EC 1040 byly co do vývoje a výroby svěřeny jednotlivým členským státům RVHP. Toho nejvyššího se ujala východoněmecká státní firma Robotron se sídlem v Lipsku a tam se také, pokud šlo v projektu o budoucí technické vybavení ÚTZ, zaměřila naše pozornost. A to přestože jsme věděli, že bude k mání až za několik let. Nicméně jsme ale také věděli, že půjde o tutéž techniku, jaká nám už tehdy byla k dispozici, (jak jsem psal minule) v podobě počítače IBM 360 ve Výzkumném ústavu chemicko-technologickém chemického průmyslu (VÚTECHP) a v už dříve zmíněné osobě jeho systémového programátora Ivana Slezáka. Zde jsme mohli připravovat software nově pro "naši Útézetku". A protože se zdálo, že "ruka páně" bude opravdu otevřená, dovolili jsme si do projektu, který obsáhl v šesti plánovaných etapách budoucích více než sedm let, zakalkulovat dokonce originální americký počítač na úrovni IBM 370/155 s na tehdy obrovskou vnitřní pamětí 256 kB (!), o kterém jsme díky Martinovi Blochovi a jeho tehdy mateřské organizaci INORGA měli k dispozici relativně přesné údaje, včetně ceny. Jeho konfigurace, jak se měla v následujících pěti letech postupně instalovat (její podrobný rozpis obsáhl plné 4 strany), měla nakonec dosáhnout možnosti práce on-line se sítí asi dvanácti terminálů a celkem stát téměř 50 milionů Kč. To byl ovšem, jak se brzy ukázalo, zejména pokud se týkalo provenience počítače, zcela nereálný předpoklad. Nakonec jsme se museli uspokojit s přípravou programů sice na IBM, ale s jejich konečnou širokou provozní aplikací na JSEP 1040, který kromě funkcí on-line systém IBM 370 nakonec pro hlavní a pro soustavu VTEI podstatné funkce docela dobře nahradil.
Také reprografická technika se začala prosazovat, zejména jako následná forma uložení jak vědeckých a odborných publikací, tak také "počítačových sjetin" i přímých výstupů z počítačů technikou COM. Že by se mikrofiše využívaly pro tvorbu také už zmíněných karuselových knihovních katalogů, o tom jsem ovšem neuvažoval. V souvislosti s knihovnickými agendami mě spíše trápila odtažitost tehdejšího vedení Státní knihovny od možné spolupráce – na rozdíl od vedení velkých slovenských knihoven. V projektu se počítalo s tiskem, a to ve velkém měřítku. Reálně jsme předpokládali například s centrálním tištěním milionů záznamů pro tisíce uživatelů průběžných rešerší (SDI), k čemuž pak skutečně po většinu sedmdesátých a pak po celá osmdesátá léta došlo. Už v době vzniku projektu byl součástí UVTEI Úsek vydavatelství a reprografie, který byl na svou dobu dobře technicky vybaven nejen v polygrafii, ale také v mikrografii. Plánovali jsme, že polygrafie bude využívána pro tisk České národní bibliografie a také katalogizačních záznamů hlavně po alespoň dílčí automatizaci katalogů Státní technické knihovny. Dále se počítalo s tištěním měsíčně vydávaných, na našem počítači zpracovávaných odvětvových dokumentačních bulletinů, které se pak vydávaly tam, kde nebyly k dispozici zahraniční magnetopáskové služby. I k tomu pak skutečně v řadě případů došlo, když nám odvětvová střediska dodávala vlastními lidmi (z kapacitních důvodů velmi výběrově) nejprve na psacích strojích v anotovaných záznamech v češtině zpracovávanou světovou odbornou produkci. Předpokládal jsem pro jejich převedení na magnetické pásky jako vstup do našeho počítače techniku OCR, ale nakonec jsme většinu takových vstupů mohli pořizovat sami na malém počítači britské firmy ICL s interní sítí deseti klávesnic už s obrazovkovými displeji. Jak k tomu v průběhu budování ÚTZ došlo, to byl zvláštní příběh, a o něm bude řeč později.
Na začátku realizace snu
Už jsem výše napsal, že je velký rozdíl mezi nápadem a jeho realizací cestou odpovídajícího projektu. Ovšem nesrovnatelně s prací na jeho vytvoření projektu je obtížná, přímo trnitá cesta k jeho naplnění. To jsem sice předpokládal, ale co všechno po otevření té cesty tím, že byl náš projekt "svým způsobem" na ministerstvu přijat, to jsem si skutečně představit nedovedl. Bylo to jedno velké dobrodružství, a když na to po letech vzpomínám, nakonec jsem vděčný osudu, že jsem se jej mohl skutečně aktivně a vlastně v jeho epicentru účastnit.
Začalo to tím, že se pro zatím stále jen odbor výzkumného úseku UVTEI otevřela možnost přijmout několik nových pracovníků, kteří by se už na realizaci projektu, vlastně zatím projektové studie, podíleli. Samozřejmě prvním z nich se stal významný spoluautor Martin Bloch, který se okamžitě zapojil s Jirkou Budilem do programování softwarového systému. Jirka jej nazval "Unifikovaný softwarový systém" se zkratkou "USS". Start byl v roce 1971 a k jeho první realizační aplikaci došlo už v roce 1973 a na jeho posledních verzích se zpracovávaly informační systémy ještě v první polovině 90. let. Myslím si, že by to stálo za zápis do Guinessovy knihy rekordů. A ještě k té zkratce: USS se často přepisoval také jako "Univerzální softwarový systém", což mně, na rozdíl od jeho tvůrců, tolik nevadilo, protože ten systém k univerzalitě svých funkcí v dávkovém režimu neměl daleko a Útézetku, za kterou jsem bojoval, výborně reprezentoval. Nicméně tu zkratku někteří naši kritici v odvětvích, když jsme jim nesplnili všechny představy o výstupech a nabídli jim, ať si to sami dopracují, ironicky přepisovali na "Udělej si sám". Na začátku jsme však ještě nevěděli, že k práci na vlastním počítači ve vlastní budově a s podporou vlastního servisního kádru pracovníků výpočetního střediska Útézetky a projektantů dalších a dalších systémů pro různá odvětví a knihovny povede cesta tak dlouhá a klikatá. Ale jak jsem už řekl, bylo to také velké dobrodružství a většina jeho přímých účastníků nakonec nelitovala. Hlavní a snad také ty nejzajímavější etapy i události se postupně pokusím alespoň stručně vylíčit v dalších dílech tohoto memoáru...