Historické české mince jsou mezi sběrateli po celém světě nesmírně ceněné. Jejich opravdový rozkvět začal za vlády Přemyslovců a Lucemburků. Čím se tehdy platilo, kde se mince razily a jaká tajemství se v nich skrývají?

Měnová reforma Václava II. a vznik stříbrného groše

Za vlády Přemyslovců, koncem 13. století, začala vzkvétat výroba a zemědělství. V důsledku tohoto rozvoje se začalo dařit také obchodu. V Kutné Hoře bylo navíc objeveno rozsáhlé naleziště stříbra, díky kterému bylo možné oproti předchozímu období těžbu stříbra znásobit. Zatímco v polovině 14. století se na území Čech a Moravy vytěžilo zhruba 4 – 5 tun stříbra, na konci století to bylo více než 20 tun. Okolnosti nahrávaly k měnové reformě, která byla za vlády Václava II. také skutečně realizována.

V rámci této reformy byl zaveden denarius grossus (velký denár- později jen groš) a jeho dvanáctina – denarius parvus (malý denár, později jen parvus). Od 2. třetiny 14. století byl používán také haléř.

„Stříbrné mince musely od zavedení reformy obsahovat pokaždé stejný obsah stříbra a mince nesměly být opakovaně obnovovány. Stříbro, které nebylo raženo v královské mincovně, nesmělo být vyváženo ani posíláno do oběhu,“ říká Luboš Krčil, ředitel Národní Pokladnice, předního distributora pamětních mincí a medailí.

Podoba pražského groše vycházela z francouzského  tourského groše, který byl ražen od roku 1266 v Paříži a ve městě Tours.  Groše byly raženy ze stříbra o ryzosti 0,938 a technické náležitosti spojené s ražbou byly svěřeny předním odborníkům z Florencie. Všechny groše byly označeny nápisem Wencezlaus secundus dei gratis rex Bohemie (Václav II. z Boží milosti král Čech). Brzy se také ujalo počítání na kopy grošů (60 kusů), přičemž kopa odpovídala jedné hřivně. Produkce kutnohorské mincovny byla obrovská a pohybovala se od jednoho do několika milionů grošů ročně. Díky měnové reformě byly všechny mince vyražené na našem území velmi kvalitní a respektovány též jako platidlo v zahraničním obchodu.

Groš za Václava II.

Přemyslovci umírají po meči a nastává období neklidu

Po smrti Přemyslovce Václava II. se v českých zemích rozhostil neklid. Na trůn nastoupil nejstarší syn Václava II. - Václav III., který byl v roce 1306 zavražděn a rod Přemyslovců tak po meči zanikl.  Zájem o český trůn byl velký a od smrti Václava do nástupu vlády Lucemburků se na něm vystřídalo několik panovníků. Jedním z lákadel rozlehlého území byla nepochybně již zmíněná Kutná Hora, kde se nacházelo obrovské stříbrné bohatství.

I v tomto neklidném období, které probíhalo v letech 1306–1310 se v ražbě grošů pokračovalo. Zajímavostí je, že i po nástupu Václava III. na trůn se stále razily groše jeho otce Václava II., respektive do dnešních dnů se nenašla jediná mince, která vyobrazovala jeho syna.

Groš za Václava III.

Groše Jana Lucemburského

Období neklidu v českých zemích ukončil mladý hrabě z rodu Lucemburků Jan, který usedl za pomoci svého otce Jindřicha a podpory šlechty a církve na český trůn. Nově zvolený král začal s ražbou grošů se svým jménem podle dostupných zdrojů velmi krátce po své korunovaci, tedy okolo roku 1311. Janova ražba přímo navazovala na ražbu grošů Václava II., čemuž odpovídá obdobná úroveň technického zpracování tehdejších grošů i obsah stříbra.

Podstatný rozdíl v podobě mincí představoval pouze vyrytý nápis na lícní straně, který byl změněn z „WENCEZLAVS SECVNDVS“ na „JOHANNES PRIMVS“. V počátcích Janovy vlády byla zavedena ještě jedna novinka tzv. půlgroš, hodnotou i obsahem stříbra odpovídající půlce groše. První emise byla dle dostupných zdrojů vyražena roku 1311, tedy v roce jeho korunovace. Na lícní straně této emise je vyobrazen mladičký král. Tento motiv byl brzy vystřídán vyobrazením královské koruny. „Podle dochovaného množství unikátů se odhaduje, že ražba půlgroše trvala velmi krátce, díky čemuž jsou tyto mince opravdu ojedinělé tím pádem také nesmírně vzácné,“ upozorňuje Krčil.

Drobné mince a utajené snižování obsahu stříbra

Za vlády Janova předchůdce Václava II. se razily ještě drobné mince s relativně vysokým obsahem stříbra. Vzhledem k tomu, že produkce mincí byla za vlády prvního lucemburského krále mnohem vyšší, nebylo možné zachovat u těchto mincí původní obsah stříbra, byly proto systematicky stahovány a nahrazovány mincemi s nižší ryzostí.  Asi k nejvýznamnějšímu zhoršení kvality mincí došlo na základě králova popudu v roce 1327. Drobné mince s minimálním obsahem drahého kovu vyvolaly silnou inflaci.

Nenápadnou proměnou v tomto období začaly procházet také pražské groše. Na první pohled nebyla žádná změna patrná, ale při bližším zkoumání lze zaregistrovat změny v dělících znaménkách mezi vyraženými slovy. Znaménka se objevovala v několika různých variacích a byla složitější než ta v předchozích emisích. Vědci se domnívají, že každá varianta znaménka je jakousi šifrou pro zasvěcené znalce, nesoucí informaci o obsahu stříbra. Odpovědí na to, proč se tajně razily mince s variantní ryzostí je pravděpodobně zachování vysokého kreditu kvalitní měny v zahraničním obchodu, který nastavil již Václav II. Nenápadná, ale dobře odlišitelná změna dělicího znaménka mohla být tedy jednoduchým vodítkem, jak oddělit plnohodnotné ražby, určené k vývozu do zahraničí, od mincí se sníženým obsahem stříbra, které se však v plné nominální hodnotě uplatňovaly ve vnitřním oběhu země.

První zlaté mince v českých dějinách

Jan Lucemburský by prvním českým panovníkem, který nechal razit vlastní zlaté mince. Rýžování zlata bylo sice na našem území už tehdy velmi rozšířené, ale do té doby se využívalo především k výrobě šperků a jiných dekorativních předmětů. Jan Lucemburský napodobil emise z Florencie- tehdejšího města obchodu a finančnictví a naše zlaté mince dostaly název florény.

Italské zlaté mince byly ve světě velmi známé a vyhledávané a proto bylo pro Jana výhodnější razit a vyvážet mince podobné, více než export zlatých slitků či šperků. „Prvotním důvodem ražby bylo tedy zhodnocení domácího kovu, jehož cena byla tehdy opravdu vysoká, ale také osobní zisk krále. České florény byly raženy v jílovských a kašperských dolech a jejich váha činila přibližně 3,5 gramu,“ uzavírá téma Luboš Krčil.

Zlaté florény za Jana Lucemburského