Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Hypertext a otazníky nad jeho metodologií

Čas nutný k přečtení
19 minut
Již přečteno

Hypertext a otazníky nad jeho metodologií

1 comments

Rozšiřování internetu je změnou, jejíž význam sice nepochybně prakticky pociťujeme, ale jejíž dosah nám zatím zůstává ne zcela jasný. Jedno je však zřejmé již teď: jde tu o podstatnou transformaci informačního prostředí, která působí nejenom na rychlost a rozsah i záběr komunikace, jak se nejčastěji zdůrazňuje, ale i na sám její obsah. Jestliže se tu tedy hovoří o kvalitě, je ji nutno chápat ne ani tak v pragmatickém smyslu "školské správnosti" či "obchodnické úspěšnosti", ale spíše, ba povýtce ve smyslu filosofickém. Rozšíření a využívání internetu prostě vytváří informační prostředí nové kvality; ta je jiná, nelze na ni tedy klást měřítka vzniklá, usoustavněná a formalizovaná v tradičním informačním prostředí dokumentů tištěných. Tato novost je zajisté pro některé povzbudivá a lákavá, pro jiné však je kamenem úrazu. Nová, jiná kvalita internetové komunikace (a komunikátů jakožto jejích obsahů!) se tedy stává nemalým problémem, protože na jedné straně tu hrozí chaos samovolného vývoje a na druhé straně rigidnost pouhé retrokonverze jakožto repliky tradičního informačního prostředí v prostředí elektronickém.Bude tedy nejspíše nutno věnovat otázkám formování a formulování nového informačního prostředí mnohem větší pozornost než dosud.

Při tom je nutno si uvědomit dva podstatné rysy, z nichž se odvíjí všechno ostatní. Prvním z nich je napětí mezi proměnlivostí a trváním, setrvalostí a plynulostí či pevností a pohyblivostí: web page je něco zcela jiného než stránka tištěného dokumentu. Struktura pramenů a zdrojů se dynamizuje, a to nejenom ve smyslu proměnlivosti "objektivního místa", kde se nacházejí, ale i ve smyslu "přístupových hledisek". Z toho pak plyne pouhá "podmíněná platnost" jednotlivých reprezentací v jejich subjekt-objektové vazbě. To je tolik, většinou ovšem nemístně, zmiňovaná otázka relativismu. Když se vymaníme z nadbytečných ideologizací, vidíme, o co tu jde: ke slovu se znovu hlásí napětí mezi skutečností a jejím pojetím či pojímáním na prvním a napětí mezi popisem a výkladem, registrací a hodnocením na druhém stupni. Vědění, tzv. objektivní poznání je nutno přeformulovat. Řečeno obrazně: od přednášky či rozpravy se znovu vracíme k dialogu.

Druhým podstatným rysem je napětí mezi obrazem a zvukem na jedné a slovem či textem na druhé straně. Je to napětí, které se dotýká samých základů pojmovosti, jak ji chápeme a jak jí rozumíme, protože multimediální komunikace spojuje něco málo sourodého a obtížně slučitelného: obrazy a zvuky sice evokují myšlenkové obsahy, ale nikoli v přísně a přesně nasouzené podobě. Jinou cestou než dosud se tu tedy otvírá otázka vztahu intencionálního předmětu a pojmu, před-vědeckého a vědeckého myšlení. Tím se slovo a text začínají ve své povaze proměňovat: u významu slov proniká do popředí nikoli jeho přesnost, nýbrž neurčitost jeho hranic, takže u celého textu se vytrácí transparentnost, přímá průhlednost od slov k pojmům, a prosazuje se jeho masivnost, kontextovost a transtextuální vazby. Objekt, kterého se týká vyjádření, není replikou "věci o sobě", která by tak byla "věcí pro nás", nýbrž článkem diskursu, jímž konstruujeme náhled na svět a život. Otázka pak zní, jak spojit a vyvážit tuto hlubinnost a fundamentálnost s povrchním pohodlným plynutím představ a dojmů. Jde tu tedy o novou formulaci posloupnosti začínající u informace a skrze znalost a poznání ústící v moudrost (nikoli ve vědění jakožto moc).

Je vidět, že žádoucí přístup k inovaci a transformaci informačního a znalostního prostředí vůbec není jednoduchý a jednoznačný. Ukazuje se, že podstatný je zde důraz na diskusi a soustředění na profilaci jednotlivých specifických okruhů. Některé z nich patrně ještě unikají přesnému postižení a explicitní formulaci, jiné však se již začínají rýsovat dosti výrazně, takže je možno zahájit pokusy o jejich propracování. Takový okruh nesporně představuje problematika hypertextu a otázky s ní spojené. V jistém smyslu snad lze říci, že hypertext je ústřední otázkou nového informačního prostředí, protože v něm docházejí rovnoměrného uplatnění ony dva podstatné rysy, o nichž byla řeč. Volný průchod hyperlinkami jednak zpřítomňuje napětí mezi pevností a plynulostí, jednak konkretizuje úkol nové aplikace pojmovosti v multimediálním vyjadřování. Vytváření a používání hypertextu se již stalo běžnou skutečností i zkušeností, takže se při úvahách o něm nevytrácejí konkrétní vazby, které jsou v pozadí. Zároveň rozšiřující se praxe vyvolává potřebu reflexe hodnotící dosavadní cesty a osvětlující další možnosti i ukazující nové směry. V následujících řádcích se chci o něco takového pokusit.

Úvahy se obvykle soustřeďují na prosté odlišení lineárního textu a hypertextu; zdá se však, že v nich dominuje nadšení nad kritičností, a tak si nejsem jist, zda se v nich rozdíl mezi oběma druhy textu vidí správně a zda také ocenění jejich předností a nedostatků se správné. Lineární text se tak vidí převážně jako výraz uzavřenosti, zatímco hypertext představuje otevřenost. Zdá se však, že tento pohled je až příliš zjednodušující, ba módně povrchní, a to zejména v tom, že tu příliš brzo přistupuje záporné, resp. kladné hodnocení. Uzavřenost a otevřenost samy o sobě jsou totiž bezpříznakové, záleží na kontextu použití. A nadto jsou pouze relativní: absolutně uzavřený text by ztratil jakoukoli souvislost, absolutně otevřený text by pozbyl jakékoli soudržnosti. Striktní pojímání tedy v tomto případě nemá žádný smysl. Naopak je vhodné si uvědomit, co to znamená, když hovoříme o uzavřenosti na jedné a otevřenosti na druhé straně. Uzavřenost přece není jen odmítáním jiných názorů, tedy něčím záporným, je také soustavností a vnitřní soudržností, tedy naopak i něčím kladným. A právě tak otevřenost není jen vstřícností a způsobilostí ke změně, tedy něčím kladným, ale je i ztrátou pevného bodu a hodnotového zakotvení, tedy něčím záporným. To vše je v obojím inherentně přítomno. Nejde tudíž o lineární text a hypertext jako takové, nýbrž o jejich náležité či přiměřené použití. To ovšem může znamenat jen jediné: je namístě oprostit se od snah důsledně a za každou cenu nahrazovat lineární text hypertextem a snažit se odkrývat oblasti, v nichž by použití toho či onoho typu textu mělo být dominantní, aby se tím prosadila přiměřenost vyjádření.

Už zde můžeme učinit důležitý postřeh, vycházející se základních vlastností lineárního textu a hypertextu. Problém jejich poměru se sice v plné míře vynořil až po vzniku síťového spojení a elektronického publikování, to ovšem neznamená, že každý elektronický text směřuje nebo by měl směřovat k hypertextovosti. Elektronické prostředí sice umožňuje praktické uplatnění hypertextu a podporuje je, nicméně ve smyslu věcného obsahu je nezakládá. A proto je nutné speciálně se ptát po věcném obsahu, pro který je přiměřené a vhodné použít lineární text, nebo hypertext. Ukazuje se, že při tomto tázání bude hrát podstatnou roli přístup k "pozitivnímu", "objektivnímu" pojetí zpřístupňovaných obsahů. Toto pojetí spočívá na předpokladu, že "termín" se více méně přímo vztahuje k "věci", že tedy základní směřování je tu denotativní, doplněné konotativní vcelku hierarchicky strukturovanou sítí postihující další "termíny" stejně se vztahující k jiným "věcem", a tudíž v úhrnu tu máme co do činění s kumulací "věcných objektů" a "vědomostí" o nich. Toto pojetí se soustřeďuje na metodický postup v jednotlivých krocích a odpovídá mu usměrněně plynoucí lineární text doplněný o jeden nebo více druhořadých paralelních textů přinášejících pomocný aparát. Soustředění se upírá do hlavního textu a z něj transparentně do věcného obsahu, jenž je chápán jako jsoucí sám o sobě. Bývá tendence právě tomuto přístupu říkat "věda". Je to sice nemálo zužující, ale jen natolik, nakolik je "pozitivní", "objektivní" přístup redukcionistický.

Opakem je přístup, pro nějž místo souhry denotací a konotací jde o postižení postupu od sémantiky slov k syntaxi, dále k "lingvistice textu" a odtud k úhrnnému sémiotickému nazírání celkového diskursu, jenž je vlastně utvářením lidské skutečnosti. Nejsou tu tedy jednotlivé objekty nazírané jakýmsi absolutním subjektem, pokud tak mohu říci, a tak také není co jednosměrným postupem kumulovat. Místo toho tu přichází střídání a proměna významových aspektů. Tomu odpovídá rozmanitě se prolínající a úplně jinam přecházející hypertext, který není přesně naplánován a strukturován a který nezačíná a nekončí než jen ve smyslu počátku a konce aktu čtení. Soustředění se upírá na výběr jednotlivých aspektů s ohledem na intenci čtoucího, text se tedy stává konstrukcí či re-konstrukcí skutečnosti (vztahuje se k jiným takovým textům). Toto pojetí se nyní za velkých obtíží rodí a prosazuje se jen pomalým překonáváním nemalých překážek. Je však zřejmé, že se tu otevírá další legitimní cesta, kterou je třeba začít prozkoumávat.

Tento postřeh týkající se vhodnosti rozlišného použití lineárního textu a hypertextu nás vede k tomu, abychom si uvědomili, že v případě hypertextu máme co do činění s metodologickým prostředkem, nikoli s pouhým technologickým nástrojem. To znamená, že sám formální způsob tvorby hyperlinek ještě nic podstatného neznamená, protože je naprosto bezpříznakový. Nejde tudíž pouze o jiný způsob přípravy a zpracování textu, ale o kultivaci jiného způsobu myšlení ztvárňující předmětný svět. Hypertext v intelektualizované podobě představuje asociativní způsob myšlenkového postupu, který je charakteristický pro před-vědecké myšlení, jež dosavadní vědecké myšlení odmítá jako neodborné. To je sice do značné míry pravda, ale přece to nemůže platit jako podstatná výhrada: nejde totiž ani tak o to, aby myšlení bylo odborné, ale aby bylo kritické; odborné myšlení se pouští do smělých konstrukcí, avšak zapomíná při tom na předběžné názorové předpoklady, z nichž vychází, a nezřídka je docela opouští, zatímco kritickému myšlení jde právě o to, aby tyto předpoklady reflektovalo a neupadalo do osidel redukcionismu, kterými je ohroženo odborné myšlení. Hypertext tedy nemá význam sám o sobě, nýbrž jen jako vyjádření něčeho dalšího, co je na způsobech prezentace nezávislé, přičemž nezávislost tu míním jako podstatný rys, nikoli jako možnost praktické a běžné realizace.

Vytvoření či sestavení hypertextu je spjato s použitím nějakého značkovacího jazyka, více méně odlišného od jazyka přirozeného. Značky tohoto jazyka charakterizují nějaké objekty či k nim odkazují. Ústřední je tu tedy objektově orientovaný přístup, který je cestou k vytváření hyperlinek v rámci jednoho textu, jedné stránky, či jednoho zdroje, nebo i mezi více zdroji. Vynořuje se tu tedy otázka objektovosti či předmětnosti vůbec. Ukazuje se tak jako důležité jednak rozlišovat mezi jednotlivými řády objektů, jednak reflektovat postupný přechod od objektů k ne-objektům vzhledem k původním záměrům. Vzhledem k tomu, že v hypertextu, při jeho produkci i recepci, je dominantní hledisko otevřenosti, je zřejmé, že je v něm obsaženo reálně mnohem více, než kolik do něj vložil autor jeho vstupní stránky. Zdá se, že to je pravý význam sousloví "virtuální realita" (chápu je jako odvozené od slova virtus, jež v křesťanské latině znamená "sílu uschopňující být prostředníkem nadobyčejných věcí, zázraků") a že jsme jejího opravdového chápání ještě velice vzdáleni. Přístup k objektovosti z naznačeného dvojího hlediska by však mohl být prvním krokem k jejímu porozumění, měl by odstranit přepjaté naděje i přehnané obavy a ukázat, že tu vskutku jde o realitu, avšak viděnou, resp. konstruovanou jinak, než je "realita objektivní", kterou leckdy ještě dnes naivně považujeme za "pravdivou". Zvláštním paradoxem je, že "objektový" přístup se dostává do kolize s "objektivností", ale to teď musíme nechat stranou jako další z projevů "lsti rozumu", která lidi potkává.

Rozlišování mezi řády objektů má teoretický i praktický význam. Proto je důležité se touto cestou vydat, třebaže je to rozlišení obtížné a ne vždy jednoznačné. Rozhodující je rozlišení dvojího řádu objektů, a sice formálních a ideálních. Objekt formální se vztahuje přímo k informačnímu systému, v němž se nachází, tzn. Je objektem racionálních operací, ať už přirozených nebo automatizovaných, které v tomto systému probíhají, je tedy nezbytnou složkou tohoto systému. Tu je třeba uvědomit si velice důležitou věc: formálnost se vztahuje k informačnímu systému, resp. k celému informačnímu prostředí, nikoli však k jím reprezentované či konstruované skutečnosti. A tak tedy, pokud v této souvislosti mluvíme o formálním objektu, zcela jasně tím nemíníme formální rysy či vnější znaky objektu reprezentace či reprezentovaného objektu, nýbrž naopak strukturu či schéma textu a jeho hyperlinek, umožňující formální, racionální, abstraktní orientaci v něm.

Naproti tomu ideální objekt se vztahuje k reprezentované nebo konstruované skutečnosti, tzn. k některému z jejích fenoménů. Ideální objekt je pak stručně řečeno obsahem textu a jeho hyperlinek, přičemž tento obsah není "objektivní", nýbrž "fenomenální", není replikou něčeho jiného, nýbrž je konstrukcí skutečnosti. Shrneme-li, vidíme, že formální a ideální objekt se integrují v objekt reprezentace skutečnosti v její fenomenální podobě, což je nutno zdůraznit. V objektu reprezentace nelze zprostředkovat to, čemu se říká objektivní skutečnost, poněvadž ta by odpovídala řádu formálních objektů, ty však jsou, jak jsme viděli, bezobsažné, bezvýznamové a bezesmyslné, jsou objekty pouhých operací, jsou rovinou pouhé manipulace. Je-li to ovšem tak, pak ani nemá smysl pokoušet se v objektu reprezentace tzv. objektivní skutečnost nějak zprostředkovat, protože jde o skutečnost pouhé racionální imaginace, která je než jednou interpretací fenomenální sféry, avšak takovou, která si činí nárok na absolutní platnost. Pojetí a pochopení objektu reprezentace z tohoto hlediska je přirozeně zapotřebí dále rozpracovávat, avšak už tento prvotní náhled stačí k tomu, aby nám bylo jasné, že přistoupení na práci s hypertextem znamená zároveň změnu paradigmatu, což je zajisté přelom mnohem dalekosáhlejší, než si teď dovedeme představit.

Hlubší zamyšlení nad ideálním objektem nás ovšem dovede k dalším otázkám, tentokrát spojených s objektovostí vůbec a s jejím vztahem k neobjektovosti, resp. nepředmětnosti. Představme si postup skrze hyperlinky do dalších a dalších zdrojů, tedy ustavičné vzdalování od vstupní stránky hypertextového čtení. Tak se dostáváme nejenom do jiných kontextů, odlišných od toho původního, ale nakonec i do docela jiných oblastí, které se vymykají předmětu zájmu, s nímž jsme započali, a prvotní vrstvě ideálních objektů, jimiž jsme do přediva hypertextových vztahů vstoupili. V jistém smyslu se tak dostáváme do oblasti nepředmětného, a tudíž se velmi intenzivně hlásí o slovo otázka chaosu a řádu, ne-smyslu a smyslu. Toto nepředmětné přichází arci jaksi samo od sebe, samo sebou, tím přicházením se však zároveň zpředmětňuje, je to tedy něco, co bychom mohli nazvat neintencionálním předmětem. To nás přirozeně vede k otázce, zda to lze také naopak, totiž zda je v hypertextovém prostředí možný i intencionální nepředmět. V jistém smyslu je to otázka kardinální a kruciální: je to otázka po racionální imaginaci, která by byla nemanipulativní. Teprve až k ní dokážeme přistoupit, budeme moci říci, že se bez "objektivní reality", jak jsme o ní mluvili, obejdeme a vystačíme si s pouhou "realitou virtuální". Nyní toho však schopni nejsme, takže se musíme jaksi simultánně pohybovat v obou těchto řádech reality a přiměřeně používat jak hypertextu, tak lineárního textu. U vědomí těchto vzdálených otázek se pak musíme nejprve pokoušet řešit otázky bližší.

S nimi se dostáváme na úroveň řekněme praktičtější, související s konkrétním vytvářením hypertextových stránek. Z hlediska formálního objektu se hyperlinka neliší od poznámky doprovázející lineární text. To je příčinou paradoxu, s nímž se setkáváme častěji, než by se řeklo: řada z technologického hlediska korektních hypertextů zůstává z hlediska metodologického stále lineárními texty; rozdíl je jen ten, že aparát paralelních lineárních textů je jaksi ovladatelnější. I to je sice možná povzbudivé, nicméně se musíme ptát, zda se s takovým výsledkem máme spokojit. Myslím, že by to byla škoda. A tak tedy musíme přijmout jedno omezení: aby hyperlinka vyhovovala i hledisku ideálního objektu, nemůže být chápána jako pouhá poznámka; anebo, je-li něco takového jako poznámka zapotřebí, nemůže jít o pouhý odkaz. Pokud má hyperlinka vyhovovat hledisku ideálního objektu, musí mít nějaký (samostatný) věcný obsah, nestačí jeho pouhá charakteristika v podobě jakýchsi metadat či něčeho podobného. Zkrátka, nestačí, aby hyperlinka vedla k dalšímu horizontu, ona k němu také musí bezprostředně dovést. Na významu tak ztrácí nyní užívané bibliograficko-citační pojetí pouhých odkazů a do popředí vystupuje reprodukce komplementárních textů, ať už úplná nebo částečná. A tuto reprodukci lze realizovat i stupňovitě, takže tu vzniká celý vějíř horizontů, jež lze průchodem různými hyperlinkami různě řadit. Teprve v tomto případě opouštíme quasi.hypertext, nepravý, technologický hypertext a dostáváme se k hypertextu v metodologickém, vlastním, pravém smyslu.

Tu je nutno si povšimnout jednoho zcela praktického problému, který ovšem má velice závažné konsekvence. Není totiž hyperlinka jako hyperlinka, naopak, jaksi se hierarchizují do několika stupňů: za prvé, v rámci jednoho souboru; za druhé, mezi různými soubory téže stránky; za třetí, mezi různými stránkami téhož zdroje; a za čtvrté, mezi různými zdroji. Zde pak se znovu vrací otázka neintencionálního předmětu a intencionálního nepředmětu, totiž v tom, jak dalece může mít tvůrce vstupní stránky hypertextu vliv na ideální objekty vyskytující se na všech těchto stupních. Nejde přece o pouhou hru s náhodou, v sázce tu je vážný intelektuální dopad, vždyť jde o zpřístupňování obsahů, které mají něco přinášet, něco, co přesahuje zjevnou bezprostřednost takového sdělování. Jestliže tento způsob komunikace a tento druh komunikátů má od přednášky či rozpravy přejít k dialogu, jak jsme řekli, znamená to, že sdělování se musí odvrátit od definitivnosti k perspektivnosti, tzn. k obohacování již vystavených dokumentů o nové hyperlinky a ideální objekty, o postup na další horizonty, na nichž byl potenciálně i implicitně proponován onen původní intencionální nepředmět. Toto je další závažná otázka, kterou bude nutno v blízké budoucnosti vyřešit, a to především s ohledem na tvůrcův vliv na postupné cílové ideální objekty.

Zde pak můžeme vidět dva hlavní póly objektů prezentace, z nichž jeden bych synekdochicky nazval "encyklopedie" a druhý "korpus". Nakonec oba tyto typy známe už z tradičního informačního prostředí tištěných dokumentů, ba docela už z informačního prostředí rukopisné knihy. "Encyklopedie" je charakteristická tím, že tu jednak nemá bezprostřední význam rozlišení na primární a sekundární dokumenty, jednak alespoň intencionálně tenduje k definitivnosti a uzavřenosti. Charakteristický pro ni je pouze "vnitřní okruh" hyperlinek, vzájemné odkazy mezi jednotlivými hesly. Znamená to sice na jedné straně, že tvůrce tu může provést důslednou a soustavnou horizontovou strukturaci ideálních objektů, avšak na druhé straně to také znamená, že příklon k perspektivnosti tu nemůže být inherentní, je možno jej dosahovat jen jakousi imitací, totiž celkovým přepracováním přicházejícím jaksi zvnějšku. V podstatě to znamená, že hypertext zde nedosahuje metodologické úrovně, že setrvává pouze na úrovni technologické. To však zároveň vytváří možnost systematicky jej propracovat alespoň technologicky. Že i těmto otázkám, třebaže jsou stranou mého nynějšího zájmu, je nutno věnovat pozornost, ukazuje např. elektronická verze encyklopedie Diderot, která právě v technologii hypertextu vykazuje povážlivé nedostatky.

Z toho, co bylo řečeno, plyne, že závažnější je pro nás onen druhý pól objektů reprezentace, "korpus". Za "korpus" můžeme pokládat relativně úplné, či alespoň v podstatných rysech úplné shromáždění textů za nějakým určitým účelem. Jelikož účel je kategorií v čase proměnlivou, měla by tak být vyloučena definitivnost a uzavřenost. Zdá se však, že jakési toužebné zacílení lidské mysli na jistotu vede k ustavičným snahám o definitivnost a uzavřenost, že tedy perspektivnost a otevřenost je nutno stále znovu probojovávat. Stává se známou skutečností, že zpřístupňování a vydávání textů se soustřeďuje na tzv. notorika, že tedy existuje tendence uzavřít korpusový okruh, vyloučit, či alespoň ztížit začleňování nových textů do něj. Je ovšem také zřejmé, že v síťovém informačním prostředí nemůže být většího prohřešku nad tento; a přece se stále děje. Pohlédněme však na tvorbu "korpusů" z té optimističtější stránky. Pro "korpus" má bezprostřední význam rozlišení primárních a sekundárních dokumentů, resp. textů. Už jenom tím vzniká potřeba, aby celá síť hyperlinek spěla nejenom k horizontovosti, ale přímo k několikerému vrstvení horizontů, k jakési horizontové hierarchii. Avšak vzhledem k tomu, že jednotlivé horizonty nejsou jenom křižovatkami v jedné rovině labyrintu jakéhosi hypotetického celkového výkladu, nýbrž že je nutno nazírat je diferencovaně v rovinách primárních a sekundárních dokumentů, resp. textů "korpusu", je zřejmé, že horizontová hierarchie je ještě ke všemu polycentrická, polyvalentní a mnohosměrně orientovaná. Nad technologií hypertextu tu převažuje jeho metodologie.

"Korpus" se skládá z textů, jež sice primárně byly určeny ke sdělování, nyní však jsou také předmětem zkoumání samy o sobě. Nejde tedy o jejich pouhé zpřístupnění, nýbrž o jejich zařazení do struktury skutečnosti z toho hlediska, které se vztahuje k účelu, pro nějž je "korpus" sestavován. Spojnice mezi nimi se tedy nenacházejí na jedné rovině jako v případě "encyklopedie", nýbrž přinejmenším na rovinách třech: intratextuální, intertextuální a transtextuální. Sestavování "korpusu" za použití metodologie hypertextu tedy klade otázky týkající se jednak ediční techniky, jednak sémiotiky. V případě takového sdruženého zpřítomňování textů jsme teprve na samém počátku cesty, o to však je důležitější, abychom této problematice věnovali pozornost. Zdá se totiž, že tento způsob se ubírá jiným směrem, než je ten, kterým vede dnešní způsob přípravy kritické edice.

Intratextualita se týká vztahů uvnitř samotného textu, vztahy mezi jeho jednotlivými originálními zápisy či vydáními, výsledkem jejichž posouzení je konstituce a prezentace jediného znění, z něhož jsou tyto vztahy patrné. Na této úrovni tedy jde o evidentní konstruktivismus, který vyjadřuje jednotlivé na "objektivní" rovině. Mohli jsme už ovšem vidět, že metodologie hypertextu se "objektivitě" vymyká. Znamená to tudíž, že k intratextuálním vztahům je třeba přistoupit jiným způsobem. Kritický aparát různočtení, emendací a konjektur je sice formálně proveditelný, avšak z hlediska věcného obsahu se nejeví dostatečně signifikantní: podle způsobu provedení může jít buď o nepravý hypertext tradičních poznámek, anebo o prezentaci horizontů všech originálních zápisů či vydání konstituovaného textu. Druhý z možných způsobů to ukazuje zcela jasně: horizonty jednotlivých originálních zápisů či vydání, k nimž vedou hyperlinky, nejsou pravými ideálními objekty; vstupní text pak na tomto základě má charakter fikce. V hypertextovém provedení se tedy smysl kritické edice vytrácí. Zůstává tak otázkou pro další bádání, jak si s touto situací poradí.

Intertextualita se týká vztahů mezi texty, předloh, přímých citací, pramenů apod., kladou se zde otázky původnosti a odvozenosti, vývojových proměn jednotlivých idejí, motivů, témat a látek atp. Realizací či prezentací zkoumání intertextuálních vztahů jsou testimonia. Ta lze v hypertextové podobě utvářet mnohem přístupněji pro recepci než v tradičním tištěném prostředí lineárního textu: místo pouhých odkazů na příslušná místa sem lze zapracovat dotyčné texty přímo, aniž to narušuje celistvost a souvislost vnímání hlavního textu. Zde se ukazuje být vlastní prostředí pro hypertextovou prezentaci "korpusových" textů. Přímé uvádění textů místo pouhých odkazů ukazuje prostředí, v němž jsou jednotlivosti významné nikoli svou vnitřní strukturou, nýbrž svým vnějším kontextem. Chápání této věci je nyní již docela bezproblematické, jde tedy hlavně o to, postupnou praktickou realizací dosáhnout bohatších zkušeností, a tím také odkrýt větší množství různých možností, které tu v skrytu přicházejí.

Potom bude lze mluvit o transtextualitě, kterou si dnes dovedeme spíše jen teoreticky představit, než s ní prakticky pracovat. Můžeme říci, že zkoumání transtextuality je reflektovanou a racionalizovanou podobou toho, čemu se snad říká sečtělost. Dospíváme tak k přesahu nad přímé vazby konkrétních textů. Je pravděpodobné, že na tomto místě už se neobejdeme bez kombinace primárních a sekundárních textů a že většího významu zde nabudou hyperlinky mezi různými zdroji. Někde v této oblasti racionalizace asociací lze předpokládat cíl metodologie hypertextu.

Oblast, kam svou povahou míří metodologie hypertextu, tedy těsně souvisí se zkoumání diskursu, mentality, "slohu" apod. Zároveň se ukazuje, že rozhodující roli tu hraje mezioborovost či nadoborovost a v důsledku toho i potřeba nového, jiného pohledu na otázky odborné profesionality a vědecké specializace. A nakonec jako zcela zásadní se tu jeví otázka (re)prezentace a (re)konstrukce skutečnosti, jež se do značné míry vymyká dosavadním představám. Důsledné uplatnění metodologie hypertextu nezbytně vede ke změně paradigmatu.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Hypertext a otazníky nad jeho metodologií. Ikaros [online]. 2000, ročník 4, číslo 1 [cit. 2024-11-21]. urn:nbn:cz:ik-10151. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10151

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář

ahoj.....abych rekl pravdu tak ten clanek sem si neprecetl a jediny duvod byl ze sem hledal jedno slovo ktery by sem rad pochopil a dovedel se jednou, dvema vetama....nebavi me cist kdo co prozil a jak to dopadlo...chci vedet to chci vedet a zjistit za par minut jestli sem to ja nebo ne......mno...u vas sem to nezjistil tak budu muset si najit jiny članek ktery mi to rekne abych mohl jit s predstavou jakej sem v klidku spinkat...s pozdravem hledajici

registration login password