Měl jsem v životě velké štěstí, že jsem měl tři desítky let možnost spolupracovat se špičkovým odborníkem a dobrým člověkem, jakým byl Bob Boček. Už je to hodně dávno, kdy jsem měl možnost být na školení k databázím „ve spřaženém režimu“ (dnes online), vystaveným v tehdejší Ústřední technické základně ÚVTEI na Žižkově. To školení bylo pravděpodobně vůbec první svého druhu v Československu. Ale jedním ze školitelů byl už tehdy právě Bob s tématem patentových rešerší – a již tehdy byl špičkovým odborníkem a vlídným učitelem.

Seděl jsem tehdy s brněnským kolegou Pavlem Rumíškem v první lavici (asi protože jsem přijel z Pardubic pozdě), takže hned první kontakt s Bobem byl dost blízký. Dostal jsem brzy možnost napsat publikaci o prvních zkušenostech s prací „na terminálu“ a s rešeršní strategií – a vyskytl se problém, když jsem měl citovat Bobovu příručku k databázi WPI (World Patents Index) a nevěděl jsem, jak se autor jmenuje křestním jménem – byl to totiž „odjakživa“ Bob. Napsal jsem tedy Boček, B. a netušil jsem, že jsem se tak trefil správně do jeho jména Bohumil.

Bohumil Boček (autor: Petr Boček, březen 2014)

Do Bobova života jsem takto vstoupil roku 1983 a předcházející éru znám jen z doslechu – postgraduální studium na McGill University v kanadském Montrealu v letech 1968–70, působení v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV v letech 1970–76 a ve Výzkumném a racionalizačním ústavu průmyslu papíru a celulózy (IRAPA) v letech 1977–82.

Už v polovině osmdesátých let byl náš vztah velmi blízký, ale od února 1988 byl ještě bližší, když jsme v tehdejší Ústřední informační službě chemie Pod Zvonařkou měli stůl těsně vedle sebe a mohl jsem se přiučit spoustě věcí, včetně anglických úsloví, která k Bobovi neodmyslitelně patřila – jako „seeing is believing“, když zval zadavatele rešerší přímo ke zpracování, nebo „to be on the safe side“,když zadání rešerše rozšiřoval ještě o další výrazy. Od Boba jsem převzal ještě úsloví „let sleeping lions lie“ – neužíval ho často, ale mám ho s ním spojené jako životně důležité. Užívání anglických výrazů u Boba nebylo umělé – velmi dobře to zapadalo do Bobovy poctivosti a solidnosti „anglického gentlemana“, neodmyslitelně spojené i s notnou dávkou konzervatismu (v tom nejlepším slova smyslu).Ale Bobově životní filosofii bylo asi bližší „don’t worry, be happy“. Když nesouhlasil, tak mlčel – a našel si vhodnou chvíli, jak případnou spornou záležitost probrat v klidu.

Naše biorytmy byly odlišné, já jsem vždy patřil spíše k „ranním ptáčatům“, zatímco Bob ožíval až odpoledne či se soumrakem. Bylo čím dál obtížnější najít společný čas na oběd, v poslední době byl čas mého oběda spojen spíše s jeho příchodem do práce. A když jsem byl odpoledne „u konce se silami“, Bob rozjížděl naplno svou rešeršní magii. A u dveří měl vylepeny jízdní řády, aby stihl poslední večerní autobus…

Přes tyto „biorytmické posuny“ jsem se toho od Boba naučil skutečně hodně. Ve své preciznosti byl studnicí hlubokých znalostí a rozsáhlých vědomostí, a to zdaleka nejen v oblasti patentových rešerší. Vzpomínám v této souvislosti na vyjádření Vlada Kovalčíka, že Bob na každou otázku řekne buď „jo“ nebo „ne“ – na rozdíl od mnohých přednášejících, kteří na dotazy často odpovídají ve stylu „nevím, ale zjistím“, „ověřím a dám vám vědět“, apod. V případě zvláště zapeklitých dotazů Bob reagoval úslovím „It’s a good question“, ale následná odpověď měla vždy hlavu a patu.

V blízkém kontaktu jsme byli při společných cestách – Bob bral statečně výjezdy, při nichž jsem ho bral do auta v brzkých ranních hodinách – kdy se musel budit systémem několika návazných budíků, aby se stihl i nasnídat (to mělo souvislost s jeho nezbytnou ranní cigaretou). V autě byl jako spolujezdec schopen usnout prakticky okamžitě.  Což platilo i o zpáteční cestě – po četných cestách z Pardubic, tehdy přes Lázně Bohdaneč, přiznal, že nikdy neviděl Rohovládovu Bělou, první větší obec za Bohdančí…

Hodně času jsme společně strávili i v cizině. Ještě na konci osmdesátých let jsem měl možnost jej dvakrát doprovodit do Británie na „celosvětové patentové rojení“ (oblíbený Bobův výraz) Derwent Subscribers Meeting – v anglickém Bournemouthu a skotském Glasgow.  .A kdykoli vidím kapelu skotských dudáků v sukních, vzpomenu si na Boba, jak nás na Stirling Castle překvapila podobná kapela obrovským rachotem v docela malé místnosti, v níž jsme večeřeli.

V počátcích našeho kontaktu s FIZ Karlsruhe jsme absolvovali větší počet jednání i školení. Byl to začátek devadesátých let – patentové školení bylo ve východoněmeckém Merseburgu a bydleli jsme na kolejích „starého typu“ – jako první akci tam Bob opravil zavírání oken, neboť měl vždy u sebe švýcarský nožík se základními nástroji. Také Bobova první akce na pracovišti v Němčické ulici v roce 1992 začala netradičně, když naolejoval příšerně vrzající tříkolky v jeslích, u kterých jsme tehdy využívali první patro.

Bob se ale osvědčil především jako špičkový odborník na rešerše – nezapomenu na jedno z prvních školení v Karlsruhe, kam jsme byli pozváni, abychom se od německých kolegů naučili dělat rešerše, ale kde Bob obrátil role a začal v určitých postupech školit naše německé učitele.

Školení byla Bobova doména. Téma měl vždy precizně připravené a především měl v rezervě nepřeberné množství různých ukázek. Byl šťastný, když narazil na zájemce, který se o problematiku podrobně zajímal a měl hodně dotazů. Tomu neváhal předkládat další a další ukázky, svůj čas neměřil, naopak úspěch setkání měřil délkou času, kterou někomu věnoval.

Slovensko stále za cizinu nepovažuji, vždy jsme tam byli přijati „jako doma“ a bylo toho opravdu dost – od Sjezdu chemiků ve Vysokých Tatrách, kde měl tehdy profesor Wichterle na tu dobu velmi odvážnou přednášku, konference CS Online v Senci, ve Vyhních i v Tatrách atd. Tam všude si svými vystoupeními, odbornými i vtipnými, a především lidským postojem získal vždy přízeň všech přítomných. Nebylo náhodou, že na pravidelných setkáních uživatelů STN/Medistyl si všichni účastníci velmi užívali především jeho prezentaci, která setkání vždy završovala, kdy s vážnou tváří předváděl naprosto neuvěřitelné a šílené patenty z celého světa. Tak tomu bylo ještě letos 1. dubna. Svou pohodu nepředstíral, skutečně ještě neměl větší problémy. A v sobotu 5. dubna zpracoval své poslední měsíční rešerše. Ty už jsem bohužel musel rozesílat já.

Všem je a bylo jasné, že Bobův klid a pohoda vždy vycházel z pevného rodinného zázemí u manželky Ivany, syna Petra a dcery Martiny a jejich rodin s pěti vnuky. Bob velmi dobře znal svůj zdravotní stav, měl podobných problémů z rešerší „plný počítač“ a bylo viditelné jeho štěstí, že právě Martina přebírá jeho štafetu a vše je „pod kontrolou“ (jak také rád říkal).

Zvláště v 90. letech jsme byli s Bobem velmi úzce spojeni a vzájemně se doplňovali. Proto jsem si oslovení v e-mailu od J. Kadlečka „Jardobobe“, vyjadřující naše propojení, velmi vážil. Cítím, že ztrátou Boba jsem ztratil i kus sebe sama.

Každý den narážím na řadu věcí, které mi Boba připomínají, a chci se podělit – a protože nejsem sám, sejdeme se v den 70. výročí Bobova narození, tedy 25. listopadu (jako Bob říkal „na tu svatú Katerinu“), na vzpomínkovém setkání. Byl bych potěšen, kdyby se „Bob‘s Memorial Day“ stal novou tradicí.