Mám před sebou starou černobílou fotografii. Veselá skupinka třicátníků v bílých vědeckých pláštích a na hlavách malířské čepice z novin. Právě společně malujeme pracoviště – kancelář Ústřední informační služby chemie (ÚISCH) v Praze pod Zvonařkou. Hledí na mne fousatá čertovská tvář Boba Bočka, kolegy a dobrého kamaráda. Přijde mi, že během následných třiceti let se už neměnila.

Bohumil Boček uprostřed malování

Pojem „Zvonařka“ byl v 80. letech minulého století pro chemiky opravdu pojem. Dělo se tam hodně průkopnických věcí – první adresná distribuce informací ze zahraničních databází na magnetických páskách a hlavně první online dálkový přístup do databází jako Chemical Abstracts a Derwent. Právě slovo „Derwent“ bylo s Bobem spojeno neodmyslitelně. Skoro se vlastně divím, že se mu neříkalo Bob „Derwent“ Boček… Kvalitní a profesionální hledání v patentových databázích není dodnes žádná legrace – je nutná excelentní znalost patentových klasifikací, a to nejen těch mezinárodních, ale hlavně speciálních – a v těch byl a je právě Derwent „těžký kalibr“. Bob se rychle po nástupu do ÚISCH stal opravdovým expertem a svoje mistrovství předváděl nejen na online rešerších, k nimž si zval zákazníky osobně (ano, tenkrát to tak bylo – datové sítě a internet byly ještě hudbou budoucnosti).

Byli jsme mladí, nabití, plni elánu a chtěli jsme šířit nové věci, jak to jen šlo. Hodně se jezdilo po chemických podnicích a výzkumných ústavech, předvádělo se, školilo se. Nezapomenu, jak jsme s Bobem na jednom ze Sjezdů chemiků v Tatrách zřídili dočasné online pracoviště v hotelu, on hledal na přání patentové informace, já chemické a každý jsme měli za zády doslova frontu docentů a výzkumníků dychtivých najít okamžitě (!) nejnovější patenty a články k té či oné problematice. Musím upřímně přiznat, že tak silné uspokojení z práce a její smysluplnosti jsem už nikdy potom nezažil. Celé období s Bobem a dalšími kolegy na Zvonařce byla moje nejlepší pracovní léta – je to asi paradoxní vzhledem k době jako takové, ale chemický průmysl a výzkum v Čechách, na Moravě a na Slovensku běžel na plné obrátky a poptávka po informacích tomu odpovídala.

Zvonařku mám s Bobem spojenou ještě jedním obrazem, který kupodivu ani po tolika letech nevybledl… Byl vášnivý kuřák, my nikdo ne, a v oněch dobách nebylo ještě běžné jako dnes, aby hloučky kuřáků postávaly v mrazu na ulici před firmou a společně dýmaly. Nechtěli jsme ho tolik trýznit a on chodil vykuřovat do malé místnůstky, asi tak metr krát metr, kterou sdílel s plynovým kotlem a foukal kouř do světlíku… Měl posunutý biorytmus, rána pro něho nebyla dobrou dobou a jako sova miloval práci po večerech, kdy se pečlivě probíral vypracovanými rešeršemi, aby výsledek dovedl k dokonalosti. Možná, že večer k plynovému kotli ani nechodil…

Kapitola sama pro sebe byla pravidelná roční setkání informačních specialistů z chemických závodů a výzkumných pracovišť celé země v beskydských Trojanovicích. Mívala vždy nabitý odborný program, ale večery s cimbálovkou a v kolibě byly také nezapomenutelné. Vzpomínám na ně dodnes, stejně jako na ně rád vzpomínal Bob. Tam se vždy setkával se svým dobrým kumpánem – vynikajícím odborníkem ale i bezvadným parťákem Jardou Paulíkem z Úřadu pro vynálezy – a jejich diskuse nad patentovým tříděním a dalšími „špeky“ běžely často až do rána – ač ke konci již kvůli pivu nebylo příliš jasné, o čem je řeč… Podobně pozoruhodné bývaly každoroční konference CS ONLINE, které tradičně pořádal Slovnaft Bratislava, a také tam Bob býval nezapomenutelným odborníkem i společníkem.

Bob měl zvláštní suchý, řekněme anglický, humor, který ale nikdy nikoho neurazil. Uvědomil jsem si až s odstupem času, že si nepamatuji, že by někdy někoho hanil, kritizoval, natož drbal a pomlouval. Určitě si myslel své, ale nechal si to pro sebe. Anglosaský svět mu ostatně byl blízký, vládl výbornou angličtinou, pokud se dobře pamatuji, tak byl po studiích na stáži v Kanadě, navázal pevné kontakty s britskou firmou Derwent, jejíž reprezentant pan Gore do Prahy rád jezdíval a s Bobem se přátelil.

Už v úvodu jsem zmínil Bobovu čertovskou tvář. Ta mu po léta i „na stará kolena“ zajišťovala pravidelná předvánoční angažmá v roli čerta, kdy s kolegy Mikulášem a Andělem z bývalého pracoviště obcházeli děti známých. Tu dostali panáčka, tu druhého, až těch panáčků bylo trochu více a stalo se, že výtah dojel do patra a natěšené děti čekaly s uchem na dveřích, a když se dlouho nic nedělo, osmělilo se jedno a po špičkách opatrně k výtahové kleci došlo a otevřelo dveře – a pak se chodbou rozlehl zoufalý výkřik: „Mamííí, mamííí, ve výtahu leží chcíplej čert!“. Myslím, že tahle nádherná čertovská historka musí na počest Boba žít dál…

Někdy, myslím v roce 1986, se naše cesty rozešly, já odešel do jiného podniku, ale potkávali jsme se na řadě akcí a u řady příležitostí. Stále ho budu vidět například v Londýně, na tradičních prosincových konferencích ONLINE, kdy mezi výstavními stánky jsme na sebe vždy dříve nebo později narazili a popovídali si, co je u koho nového. A pak jsme se potkávali v odletové frontě na letišti – já tradiční „Máš?“a Bob „Mám!“ A v igelitce měl svoji britskou trofej (která dlouho nešla sehnat jinde než tam) „marmite“ – zvláštní pomazánku z kvasnic...

Netušil jsem nic o Bobově nemoci, a tak když počátkem června kolega v práci ráno přes rameno poznamenal „radši snad dneska neotvírej poštu“, nevěděl jsem, co má na mysli. Byl to pro mne blesk z čistého nebe a uvědomil jsem si, že s Bobem odchází i kus mého života, pracovního i osobního. Byl výrazná osoba, vynikající patentový odborník, hodný a slušný člověk, skvělý kamarád. Bylo mi ctí se s ním potkat a prožít řadu let na jednom pracovišti. A jsem si jistý, že Bobovi – Ing. Bohumilu Bočkovi – bylo vyšší instancí dovoleno být jediný čert mezi anděly.