Kniha přání a stížností
Dávno již tomu… skoro čtyřicet let na jedné židli ve „skleníku“ (a podle jiných v „katakombách“) Klementina… v roce 1974 jsem přišla rovnou z fakulty (ještě bez diplomky a bez státnic) do půjčovny Veřejné a universitní knihovny v Klementinu, která se za pár let přejmenovala na Státní knihovnu ČSR a nakonec se z ní stala Národní knihovna ČR, půjčovna se přejmenovala na Halu služeb, jen Kniha přání a stížností zůstala nepřejmenovaná a na stejném místě na informacích, stejně jako já...
Vzpomínám na umrtvující strach, kdykoliv někdo požádal o ten tlustý linkovaný a očíslovaný sešit v pevných deskách, aby tam „něco“ zapsal, protože v sedmdesátých a osmdesátých létech se kniha s novým zápisem musela neprodleně odnést do oddělení podnikové kontroly (ještě nebyly xeroxy) a tam se našinec musel z očí do očí setkat s naší podnikovou kontrolorkou, uhlově černě nabarvenou a karmínově červeně zmalovanou soudružkou, která měla moc nad životy a smrtí nás knihovníků a zhusta i nad samotným ředitelem naší instituce.
A protože čtenář měl vždycinky pravdu, naučila jsem se ta obvinění vysvětlovat a občas se mi podařilo podsunout i nějaký návrh řešení, ve kterém jsme my holky za pultem nevypadaly jako úplné jalovice. Ale stejně jsem vždycky odcházela jako pako s damoklovým mečem hrozby nad hlavou „...a zítra tady chci mít na stole odpověd, jasné?“, takže mě doma čekalo noční ťukání na stařičké Remingtonce, přepisování přes kopírák, gumování a zabělování – zlaté počítače!
Do starých (i nových) svazků KPS jsem nahlédla až letos, když jsem pro Hanuše Hemolu excerpovala materiál k referátu na knihovnickou Seč do Olomouce:
Co zůstalo stejné?
V KPS se téměř nechválí, jen kritizuje, a pokud už někdo náhodou chválí, tak jedině e-mailem, stížnosti jsou zhusta nečitelné. Pokud nedonutím čtenáře setrvat po celou dobu, než zápis přečtu až do konce, není komu psát odpověď, protože nejen text, ale i jméno s adresou ani e-mailová adresa nejsou k vyluštění.
A co je jinak?
Zmizel strach vyjádřit svůj názor, takže zápisů přibylo, jsou úderné, výhružné a často s pravopisnými chybami.
Když pominu stovky zápisů popisujících stále to samé – katastrofální stav záchodů, zima ve studovnách, vedro ve studovnách, větrání – málo nebo moc, špinavá okna, lampičky svítí-nesvítí, rozbitý nábytek, zatékání, hluk zvenčí, neochota šatnářek, neochota knihovnic, diferenciace čtenářů, diferenciace fondů, telefonní automat, bufet, zavřeno-otevřeno, sobotní služby, stěhování fondů, tisíce svazků několik let na hromadách ve skladištích i na chodbách Klementina a tedy neexpedovatelných… vytáhla jsem si to, co mě zaujalo hlavně formulací a kouzlem nechtěného.
1959-1960
„Proč je velká studovna přetopená a nevyvětraná? Práci a vědě zdar!“
Aleš Haman (náš pozdější kolega) nadával na otevírací dobu u průkazek, kde bylo zavřeno 30 minut na oběd.
„V zájmu veřejného zdraví žádám vedení knihovny, aby upozornilo prof. Heinricha na to, že koš na odpadky v čítárně není plivátko!!!“
„Protestuji proti nezdvořilému jednání jedné ze šatnářek! Tato dáma zřejmě nazve šaškem každého, kdo nepřijde v kožichu a chce si v šatně odložit jen aktovku. Je snad kabát nutnou podmínkou vpuštění do knihovny?“ (úložné místo pro tašky bylo již přeplněné a čtenář se vzteky tak rozjel, že jeho výstup kvitovali ostatní hurónským smíchem, takže ho šatnářka napomenula, aby přestal „šaškovat“)
1961
„V čítárně I. je zima !! Odnášíme si odtud nachlazení a jiná nepříjemná onemocnění. Nutno také uvážit, že v čítárně I. pracují starší badatelé, kteří jsou choulostivější než naše mládež z čítáren II. a III.“ (Čtenář se podepsal se všemi tituly i s rokem narození 1906, takže kmet pětapadesátiletý)
„Dnes jsem musel utéci z čítárny III. protože je tam pekelné vedro, jako v parní lázni !!! Jak se to rýmuje s usnesením ÚV KSČ o šetření uhlím?“
„Zvyšte platy šatnářkám ! Je to ostuda, že za takovou dřinu mají tak nízký plat!“
„Ať na nás šatnářka nekřičí, že nad ní stojíme jako gestapo s pendrekem v ruce!“ – podepsaní studenti z ČVUT
„Navrhuji, aby některý z vedoucích pracovníků v knihovně pracoval ve „špičkách“ v šatně, aby si vyzkoušel tu dřinu za tak malý plat.“ – podepsal universitní profesor Jiří Král
„Žádáme o laskavé namazání dveří čítárny III.“ - a ve stejný den:
„Žádám, aby na dveřích čítárny III. bylo označeno, kterým směrem se zavírají a otevírají (SEM – TAM) protože ten hluk je neúnosný.“
1962
„Velká sovětská encyklopedie je nedůstojně uložena na dolních regálech a to ještě naležato, takže požaduji vertikální uložení v horních regálech.“ (barokní police z pozůstalosti Emy Destinové se nesměly předělávat podle výšky knih)
„Asi tak v roce 1950 jsem si tady půjčil „Heraldischer Atlas“ a teď ho nemohu v katalogu najít – můžete mi říci proč?“
1963
„Stížnost potřetí! Na str. 100 a 124 této úplně zbytečné knihy, jsem si stěžoval na špatné osvětlení… a upozorňuji, že v této záležitosti používám tuto knihu naposledy a budu nucen použít jiných metod k nápravě!“
„Očistěte prosím každou knihu, jež má býti vydána čtenářům, vysavačem! Jinak budeme v trapných rozpacích nuceni navštěvovati knihovnu v hornické kombinéze!“
1964
„Upozorňuji na nepopsatelný hygienický stav záchodů! Cožpak tomu tak může být v tomto svatostánku kultury? Po pěti létech jsem se vrátil z ciziny a vůbec nic se na nich nezměnilo, ani ty nápisy!“
„Navrhuji uspořádat exkursi odpovědných pracovníků knihovny do čítárny v Zadní Třebáni, okres Beroun. Mají tam v čítárně světlo na každém stolku!“
Stížnost čtenářky (studentky kartografie) byla na několika místech červeně opravena jako v diktátu a ohodnocena za 5 – paní Šámalová, šéfka půjčovny, později považovala za nutné připsat, že ty chyby opravil neznámý čtenář...
Již v tomto roce požadoval vědecký pracovník, aby byly „zakoupeny bezpečnostní schránky jako jsou na některých nádražích, které by si mohl čtenář za poplatek pronajmout, protože vláčet své rukopisy sem a tam je velice namáhavé“.
„S ohledem na boj proti alkoholismu (jak zdůrazňuje 12. sjezd KSČ) žádám, aby bylo Oddělení VI. pro tzv. nestudující vybaveno knihou Jacka Londona: Master Alkohol aneb pijanské zápisky, a také knihou MUDr. Jul.Bartoška: Alkohol, zdraví a práce.“
1965
Na nedemokratičnost systému v knihovně si stěžoval (Jaroslav P.) celkem na SEDMI strojopisných stranách, které nalepil do KPS . „Předeslání ke stížnosti“ byly tři strany citátů o knihách a vzdělání, „Úvod ke stížnosti“ byla další celá strana rozboru slov diferenciace a diskriminace (co si čtenáři mohou půjčit domů a co jen do studovny) a poslední dvě strany byla „Stížnostní kritika současné práce knihovny jako instituce socialistické“, kde se dotkl toho, co tehdy již částečně existovalo, ale co se rozrostlo hlavně po roce 1970, a to byly „Zvláštní fondy“ – literatura ideologicky závadná, přístupná jen na „doložené studijní účely“ .
A něco lehčího – neustálé stížnosti na nefungující čtecí přístroje ve studovně byly smeteny konstatováním, že „autožárovky, které se používají v těchto čtečkách, již nejsou několik měsíců v Mototechně k sehnání, takže jakmile budou, bude i světlo“.
1967
„Pamatuju doby, kdy k půjčení knihy zde v universitce i v jiných knihovnách stačil občanský průkaz. Od té doby se rozmohla v knihovnách mánie vlastních průkazů, jejichž účel je mi zcela nejasný. Jak má člověk nosit 4-5 průkazů u sebe? A proč ho mám mít u sebe i když jdu jen do studovny?“
„Proč si mám při vstupu do knihovny sundavat kabát? Pak budete žádat, abych si sundal sako i kalhoty, protože tam mohu ukrýt nějaký skvost!“
1968
Čtenář ve studovně vědeckých pracovníků si stěžuje na „nehorázné chování službu konajícího staršího člověka, který má bohužel službu každý pátek odpoledne, a který mi neustále přehazuje a přerovnává knížky v mém regálu, potom je nemůže najít, a jednou si dokonce četl moji knihu, o které tvrdil, že je již vrácená, do skladiště, a vrátil mi ji až po důrazné urgenci!“
„V šatně UK šatnářky odmítají přijmout gumové přezůvky. Je to asi jediná instituce na světě, které nezáleží na tom, aby se bláto z ulice nezanášelo do studoven. Žádám důrazně, aby příslušná vyhláška, visící tam na stěně, byla odklizena a šatnářky byly přeinstruovány!“
Říjen 1968: „Když tuto knihovnu zakládali jezuité, učinili tak proto, aby mládež a jejich učitelé měli kde studovat. Tato zásada zde byla 350 let dodržována. Dnes ve Stud. spol. věd je schůze – asi zaměstnanců knihovny – která trvá již dvě hodiny, a já nemohu studovat knihy tam uložené. Namísto planých schůzí zaměstnanců byste měli uspořádat kritickou debatu se čtenáři – to by bylo připomínek, protože Univ. knihovna se již jen vzdáleně podobá své předchůdkyni.“
(1969 – 1970: běžné provozní věci)
1971
Do KPS vepsal čtenář údaje o pěti knihách, které nemohl najít v katalogu, spolu se žádostí o urychlenou expedici.
1972
Žádost o zavedení služby telefonických objednávek – tak tato služba v roce 1974 při mém nástupu již fungovala.
„Žádám, aby bylo zajištěno ticho a klid ve studovnách sousedících s vnitřním dvorem Klementina!“ a rozmáchlá odpověď přes půl stránky: „Není v našich silách. P. Kolewski“
Čtenář se pohoršuje nad tím, že studenti si zabírají více míst ve studovně pohozením učebnic, kabelek a rukavic a třeba celé dopoledne tam nejsou, takže ti „opravdu studující“ si nemají kam sednout, a žádá tímto zavedení „pořádkové služby“, která by to řešila, protože byl téměř inzultován jakýmsi cizincem, když si na takto označené prázdné místo sedl.
(1973 – 1974 : běžné provozní věci)
1975
„Proč nejsou sobotní noviny k dispozici ve studovně již v sobotu?“ a pod tím nepodepsaná, tužkou napsaná odpověď: „Protože je nekupujeme ráno v trafice, ale PNS nám je vozí autem v balíkách!“
1976 – 1981
Nejvíce stížností bylo na expedice z mimopražských skladišť (nejsou auta, nejsou expedienti, a když náhodou obojí je, tak nejsou klíče).
1982
Čtenář si stěžuje na to, že šestkrát volal na vyzkoušené číslo do knihovny a šestkrát se mu ozvala „Jatka, umělý výsek masa“, tak sedl na tramvaj a dojel se osobně přesvědčit – vrátný, který bral telefony byl úplně namol, čtenář si přizval svědky a učinil zápis do KPS…
V omluvě bylo uvedeno, že dotyčný byl kvůli bolestem nadopován od rána tlumícími prášky a jakýsi soucitný čtenář mu navíc vnutil štamprličku domácí slivovice :)
1986
„Trvale nadměrné sucho. Amen.“ - toto je začátek stížnosti na špatný stav knih, které praskají ve hřbetech i vazbách. A toto je konec: „S nadějí a vírou v pomoc Boží i pana ředitele“ a následuje poděkování sv.Václavovi a celá latinská modlitba „Ave Maria, gratia plena…“ .
Dlouhé roky již nic zajímavého, samé běžné, stále se opakující stížnosti, jen po roce 1990 přibylo stížností teď již ne na vrátné, ale na ochranku, protože ti mladí hoši (od IZROSu i od těch dalších firem) si opravdu nedělali starost o to, jak a s kým mluví – jeden ze zápisů na toto téma začíná slovy:
„Nevím, zda mám tento zápis formulovat jako stížnost, či jako zoufalé volání o pomoc...“ Je tam popisováno tykání, přezíravost a vyhrožování fyzickým násilím, na opasku zavěšená klepeta, skládací obušek a vyholené hlavy... (Naštěstí to trvalo jen pár let)
A jejda!
14. února 1997 jsem objevila stížnost pana Petra K. Nadpis: Tafelka, Syrovátka (Tafatová, Syrovátková) a pod tím stížnost na naše sprosté chování. Na konci pak žádost o bezpodmínečnou, okamžitou výpověď “na hodinu“ obou zmíněných pracovnic, a otéž i pro dr. Ulrichovou (bohužel tam není napsáno proč, a já si to vůbec nepamatuji) :)
Také mám schovaný „otevřený dopis“ s mým jménem, který jsem našla mezi objednávkami ve sběrné bedně, podle tehdejších měřítek nechutně oplzlý (a podle současných „sexuálně harašící“) výlev jednoho čtenáře, kterého se nám podle rukopisu podařilo identifikovat a mému tehdejšímu šéfovi později zpacifikovat a zakázat mu přístup do knihovny...