Také v roce 2013 uspořádala pobočka České informační společnosti při Národním archivu v Praze odbornou exkurzi pro archiváře a odborné pracovníky v archivech z celé České republiky do zahraničí. Necestovali jsme v objemu 1 autobus, tedy 41 osob, daleko, cílem našich cest bylo po důkladném plánování a promýšlení nedaleké Německo, přesně spolkové země Sasko – Anhaltsko, Sasko a okrajově Dolní Sasko. Jako obvykle byl zvolen květnový termín (11.- 18. květen 2013).

Výlet po evropských dějinách

Naše cesta vedla hned první den do věhlasného univerzitního města Göttingen, poté jsme v jakémsi klínu prozkoumávali oblast kolem Braunschweigu a Magdeburgu a podél řeky Labe se pomalu vraceli k českým hranicím. Každý z účastníků si v bohatém programu mohl vybrat, ba lze říci, že jsme byli svědky „hodování“ na poli historickém.

V na památky bohatém prostoru se střídala všechna období periodizace evropských dějin – od dob nejstarších (např. 2 megalitická pohřebiště z mladší doby kamenné Lübbensteine), přes raný středověk (město Goslar a jeho Kaiserpfalz – románská perla v Evropě, velký opevněný komplex a 300 let sídlo císařů říše římské, nebo klášterní komplexy v Quedlinburgu a v Königsluter am Elm), středověk vrcholný (město Braunschweig a jeho přezdívka Löwenstadt, sídlo císaře Jindřicha Lva, iniciátora křížových výprav), renesanci (Wittenberg –Lutherstadt – město německé reformace, město Luthera a Melanchtona, překrásný Wolfenbüttel s humanistickou knihovnou), raný novověk, nacionalistické 19. století (síň v hradním komplexu v Goslaru vybudovaná za vilémovského Německa s heroickými výjevy z německých dějin či podobná na hradu v Míšni, či monumentální Památník bitvy národů v Lipsku), druhé světové válce (Lipsko, Drážďany a další města zničená spojeneckými nálety a usilující o rekonstrukci předválečného stavu pomalu dodnes) a období socialistické NDR (městečko Wernigerode).

Takto vypadá nová budova depozitářů Landesarchivu v Magdeburgu

Románské baziliky, gotické kláštery, měšťanské domy, experimentální budovy BAUHAS v Dessau, to vše jsme si připravili jako interaktivní učebnici architektury. Také přírodně a geograficky byl vybraný prostor velmi bohatý – východ Saska-Anhaltska s písčitými pláněmi a pastvinami, západ této spolkové země s pohořím Harz, evropský veletok Labe v Německu již nabírající na síle, zemědělské oblasti s oblastmi těžby uhlí, soli mědi, břidlice, hlíny a s velkými průmyslovými městy.

Wolfenbütel: Město jako z pohádky... nebo z aristokratické čítanky

Naše první odborné zastavení připadlo na Wolfenbütel,  od roku 1432 sídlo vévodů z Braunschweigu, jejichž zásluhou zde kvetla vysoká kultura a městečko se měnilo v plánované sídlo (urbanisticky cíleně budované čtvrti pro městské vrstvy), od roku 1753 se vévodové přesunuli do Braunschweigu a město se postupným upadáním postaralo o vlastní zakonzervování.

Kromě zámku Dammfest a krásného náměstí v centru nelze přehlédnout jednu z nejkrásnějších šlechtických knihoven v Evropě, Knihovnu vévody Augusta (HerzogAugust Bibliothek). Knihovnu založil v 16. století vévoda August mladší, vzdělanec a milovník umění, který měl na svůj bibliofilský koníček dost prostředků a času, neboť ve svém rodu nebyl předurčen k panovnické roli. Sám byl literárně činný, psal o šachu, cestování, kryptografii, teologické úvahy a také přeložil bibli z latiny do němčiny, protože s Lutherovým překladem nebyl spokojený. Po jeho smrti čítala knihovna nashromážděných 135 000 titulů. Sám vévoda pořídil ke knihovně lokační seznam a katalog, v němž použil již 20ti členné třídění s podskupinami, dbal na pořádek v knihovně a vnější podobu knih, měl rád, když byly všechny převázány do bílého pergamenu a na hřbetu vysázena jména autorů a názvy titulů.

Příchod do knihovny vévody Augusta ve Wolfenbüttelu

Po smrti vévody Augusta se knihovny ujal byl Heinrich Julius z Braunschweigu, který měl důvěrný vztah k Praze a císaři Rudolfovi, v Praze např. koupil hlavní oltář, který zdobí dodnes s náležitým popisem ve Wolfenbütelu kostel Panny Marie. Pokračoval v bibliofilské činnosti svého předchůdce a rozšířil ji o sbírání globů a starých map. Část knih věnoval univerzitě v Helmstedtu, kterou pod názvem Academia Julia sám založil roku 1576; kolem roku 1588 zde krátce působil i Giordano Bruno. V roce 1811 zanikla, protože nově vznikly univerzity ve Wolfenbütelu, Göttingenu a Magdeburku, a knihovna darovaná se tak samozřejmě do své mateřské knihovny vrátila. Dnes univerzitu připomíná v ospalém hraničním (mezi bývalým NDR a SRN) městečku Helmsted barokní bohatě zdobená budova.

V době augšpurského míru byly do wolfenbütelské knihovny soustřeďovány katolické knihy a tvoří doposud samostatnou sbírku, ostatně celá knihovna je složena ze 2 hlavních částí – z knihovny augustovské a knihovny univerzity v Helmstedtu. V současnosti knihovna stále kupuje nové knihy se zaměřením na rukopisy a historickou i současnou uměnovědnou literaturu. Mají tu také svůj vlastní archiv sloužící k ukládání vlastní písemné produkce (dějiny knihovny, seznamy badatelů, nákupy, ekonomicko-organizační záležitosti). Vedle historické budovy byl v 80. letech 20. stol vystavěn nový knihovní depozitář, kde se nacházejí klimatizované prostory pro nejcennější rukopisné kusy. Sama historická budova s přijímacím sálem s mramorovými sloupy a klenutým stropem lemovaným bílými regály plnými opravených a podle velikosti seřazených knih s galerií v patře dokola působí na návštěvníky výstav a prezentací velmi pompézně, jako chrám vědění. V přízemí pod tímto sálem je funkční ještě jeden.

Nádvoří bývalého univerzitního komplexu v Helmstedtu

V knihovně je zaměstnáno celkem 80 lidí a dalších 60 si najímají jako externisty pro různé cílené projekty. Rozpočet knihovny činí 7 milionů Eur na rok, je financována vládou spolkové země Dolní Sasko, a na nedostatek finančních prostředků si zde nestěžují, poněvadž mají štěstí na několik sponzorů a vydařené grantové projekty.

Mezi největší poklady jejich sbírek patří např. rukopis Saské zrcadlo (Sachsenspiegel) z let 1375 - 1400, snad nejvíce ilustrovaný a barevný rukopis na světě, dále z roku 1547 mapa Germania, nejstarší mapu ve svých sbírkách mají z roku 1510 na pergamenu, dále např. mapu Evropy z roku 1572, na níž jsou Čechy zobrazeny jako srdce Evropy a střed Habsburské říše, dále např. Descartův Tractatus de homine, Ciceronův De officis, a také Welfský evangeliář, dílo vrcholného středověku, které bylo v roce 1983 vydraženo v Londýně jako nejdražší kniha na světě na aukci za 32,5 mil. marek (16,5 mil. Eur = 432 mil. korun). Knihovna jej koupila na aukci, k čemuž byla nucena uspořádat sbírku. Evangeliář je z roku 1188, nechal jej zhotovit od saský vévoda Jindřich Lev pro katedrálu v Braunschweigu, v 17. století pobyl evangeliář krátce i v Praze (v kapitule pražského Hradu).

Celkem pečují o 12 339 rukopisů, 3 506 inkunábulí, 40 000 tisíc starých tisků, 4 759 map, 90 000 grafických listů a maleb. Úzkostlivě dbají o uložení knih a také o restaurátorskou péči, kterou zajišťují od roku 1960 ve 2 pracovištích s 11 lidmi (1 knihař, 6 restaurátorů a 2 pomocné síly s praktikanty), mikrofilmují a také digitalizují. Celou knihovnou nás prováděl dr. Heitzmann, vedoucí oddělení rukopisů, mající profesní vztah k FF UK a k české historické obci.

Lipsko: Vše o Bachovi

Druhou navštívenou knihovnou byla v Lipsku instituce s poněkud zavádějícím názvem Bacharchiv, v níž nás velmi mile slovensky přivítala paní Viera Lippold, která studovala v Brně hudební vědu a vdala se do bývalé NDR. Jde vlastně o specializovanou knihovnu shromažďující veškerou produkci (písemnou i audiovizuální) o Johannu Sebastianovi Bachovi a jeho rodině, a plnící funkci bachovského výzkumu. Její provoz financuje město Lipsko, spolková země Sasko a stát.

Knihovna byla založena roku 1950, kdy se spojily dva bachovské instituty z Göttingenu a Drážďan a našly nové místo v Lipsku. Deponují přes 60 000 svazků knih, vedou kartotéku odkazů na bachovská díla a prameny, pracují na kompletní bachovské bibliografii. Vydávají bachovské souborné dílo, korespondenci a od roku 1950 dosud pracují na kritickém vydání bachovského díla. 90% všeho, co deponují, jsou kopie děl nebo not, originály mají zastoupeny velmi sporadicky a jsou to fragmenty dědictví po J. S. Bachovi. Stabilně zde pracují 2 knihovnice, najímají si na projekty externisty. Fungují s Bachmuzeem jako hudební a společenské centrum, spolupracují s hudebními školami, pořádají 2 – 3 koncerty měsíčně, podílí se na organizaci Bachovského festivalu. Pro badatele zařídili moderní badatelnu se 6 místy, o materiál nejen knižní povahy se starají v klimatizovaném depozitáři (tzv. studený depozitář pro foto a mikrofilmy), a speciálním depozitáři pro CD, filmy, plakáty apod. Archiv nakonec také mají, slouží k ukládání vlastní písemné produkce.

Magdeburg: Větráme okny

Prvním navštíveným archivem na našich cestách byl Landeshauptarchiv Magdeburg – hlavní archiv spolkové země Sasko-Anhaltsko (www.lha.sachsen-anhalt.de). Ten deponuje 48 200 bm archivního materiálu, zaměstnává 75 specialistů ve 4 odděleních a 4 pracovištích Fungují jako hlavní spolkový archiv od r. 2001 spojením archivu v Magdeburgu, Messeburgu a dalších městech. Skladba jejich fondů se chronologicky týká materiálů z 10. – 19. století, dále sasko-anhaltských písemností z let 1816-1945, bývalého kraje z let 1950 – 1990 z doby NDR a spolkové vlády po roce 1990. Sídlí v klasické cihlové budově bývalých kasáren, která byla zrekonstruována.

Z původní budovy se zachovalo pouze obvodové zdivo, krov a některé vnitřní prvky jako kamenná schodiště. Za touto budovou je postavená 2 roky nová depotní část s úložnou kapacitou 24 600 bm, vybavená kompaktními regály a s historickou budovou propojená proskleným mostem. Pracovníci se snaží v depozitářích udržet 40-50% vlhkost, což je často problém, protože průmyslový ráz města a přítomnost velké řeky Labe tomu brání. Klimatizaci mají zařízenu jen v části depotů, větrají klasicky okny a v zimě používají vzdušné čerpadlo. Ve 3. patře cihlové budovy je vybudován zvláštní chladný depozitář pro foto a filmy, ve 2. patře zase depozitář pro listiny a rukopisy. V přízemí historické se nachází velký společenský prostor pro přednášky, výstavy, prezentace, je zde také badatelna. Celé přízemí je vyzdobeno saskými umělci, kteří se inspirovali motivy ze starých map, erbů a městských znamení, výsledek  historický nesedí, znamení nejsou úplně správná, ale umělecké licenci se leccos promine.

V havní cihlové budově Landesarchivu v Magdeburgu najdeme výzdobu inspirovanou historickými prameny

Od roku 2013 digitalizují archivní materiál, zaměřili se především na fotografie, mapy a nejvyužívanější materiál, pro badatele tak zpřístupnili přes 1 milion digitálních snímků archiválií a elektronických podob inventářů. V badatelně čeká na každého uživatele luxusní dvoumetrový stůl s plošným světlem a technologickým připojením, navštíví je množství studentů z univerzit ve městě a okolí s nepřeberným spektrem studijních témat. Celým archivem nás velmi poutavě provedl dr. Heiden, zástupce ředitelky, a současně autor příležitostné výstavy o Fridrichovi III.

Drážďany: Nevybuchlá bomba na střeše

Druhou archivní institucí byl Saský státní archiv (Sächsische Hauptsarchiv Dresden). Čekalo nás přijetí přímo od ředitelky dr. Andrey Weltmannové, která nás krátce informovala o historii archivu, který byl založen již roku 1834 jako centrální saský archiv a časem se připojily další saské lokality. Deponují dokumenty spolkové země Sasko zejména písemnosti ministerstev (proto archiv patří do skupiny zvláštních státních úřadů), dále písemnosti měst a městských samospráv, z dob NDR federální písemnosti jejich kraje.

V současnosti sídlí v Drážďanech centrála saského archivnictví, další organizační jednotky se nacházejí v Lipsku, Chemnitzi, ve Freibergu, všechny tyto archivy jsou dobře zajištěny, jejich budovy jsou buď rekonstruované nebo zcela nové (např. v Lipsku). Pracuje zde 107 lidí, ovšem i německých kolegů se dotkla restrukturalizace pracovních sil: redukují, přizpůsobují se modernizaci státní správy, předělávají pracovní náplně. Ale i tak se stejně nejvíce věnují správě archiválií, jejich využívání a restaurátorským pracem. Deponují 110 km archiválií, vykazují 12 600 badatelských návštěv za rok, mohou se chlubit nejstarším archivním dokumentem, což je listina z roku 849.

Také tento archiv má za sebou rekonstrukční a stavební práce; sídlí také vlastně ve dvou budovách. Historická budova byla účelově postavena v letech 1912 – 1915, je velmi reprezentativní a svého času byla vzorem, právě při stavbě archivní budovy nynějšího Národního archivu na třídě Milady Horákové. V letech 2006 – 2011 zde byli nuceni přistoupit k rekonstrukci a při ní narazili na střeše budovy na nevybuchlou bombu z dob spojeneckých náletů na město. Okolí archivu bylo za války velmi zničené, pracovníci sami se však s válečnými ztrátami potýkají trochu v jiné podobě dodnes, protože stále s ruskou stranou jednají o navrácení wittemberského archivu. V historické budově po rekonstrukci sídlí archivní oddělení a kanceláře správy archivu, část depozitářů (o objemu 49 km), v nichž zachovali původní kovové regály i okna, která si vyžádala očistu a izolaci. V přízemí staré budovy na dně budovy o půdorysu šestiúhelníku tak vznikla jakási dvorana, kterou zastřešili sklem a umístili v ní badatelnu. Celý prostor je velmi atraktivní, badatel projde rámem (i zde mají zkušenosti s krádežemi) a čeká jej velký přijímací pult, badatelna je rozdělena na část, kde se ke studiu předkládají originály a na část mikrofilmovou a počítačovou se samoobslužným scannerem (15 centů /1 kopie).

Landesarchiv Drážďany, historická i nová budova; pohled do badatelny; pohled z historických depotů do dvorany

Celkem badatelna nabízí 90 míst a 30 míst ke studiu v technické části Pamatovali zde na pohodlí badatele, vedle šatny je navržena odpočívárna, neboť setkávání badatelů a výměna zkušeností je velmi důležitá. Celé přízemí je koncipováno jako otevřený prostor, aby běžný chodec prošel kruhovou halou, kde je obyčejně instalována příležitostná výstava, pak vejde do přijímací části a je nasměrován do kavárny, kde si může v klidu vypít kávu. Tak nenásilně pozná, k čemu archiv slouží.

Velkorysý prostor je podlahově vytápěn, své plní i skleníkový efekt. Nová budova slouží svému účelu od roku 2005, má 4 patra pod a 5 nad zemí, jednotlivá patra jsou odlišena barvou kompaktních regálů. Budova je vybavena centrální klimatizací a je zamýšlena jako nízkoenergetická: na střeše vyrábějí solární panely elektrický proud, který sami spotřebují. Pro své vlastní restaurátorské účely využívají vlastní dílny se dvěma restaurátory, knihařské a kartonážní práce zadávají externím firmám, mikrofilmování a digitalizaci zajišťuje moderně vybavená reprodílna. U saských kolegů jsme ocenili jejich precizní smysl pro čistotu a také jejich výdrž. Užili si 10 let nervů před i po rekonstrukci, která se krásně a citlivě podařila, s velkými kontinuálními vazbami na minulosti a vědomím, že čím více techniky, tím více peněz a lidí na ní.

Dojmy z této letošní exkurze byly jako obvykle velké a hluboké. Navštívili jsme několik univerzitních měst s atmosférou, jakou vždy mají, několik míst označených jako památky UNESCO, míst, která se dotkla hudby (Lipsko), literatury (spisovatel Klopstock), architektury (BAUHAUS v Dessau), řemeslné výroby (porcelán v Míšni), míst se silným vztahem k české historii (Míšeň jako útočiště Přemyslovců a také místo odpočinku Zdenky, dcery Jiřího z Poděbrad) a hlavně několik specializovaných knihovenských a archivních institucí.

Cítili jsme velký respekt k tradici a bohaté historii každé z nich, hmatatelně jsme si mohli všimnout, jak nenásilně propojují nové technologie se starými budovami, technikami a zvyklostmi, jak silně vnímají kontinuitu s minulým. Také jsme mohli vidět, že i moderní uložení archiválií nebo knih a jejich všestranné zabezpečení lze realizovat velmi jednoduše, účelně a bez velkých nákladů na provoz.