3. Názory profesora Cejpka

3.1 Knihovník – obecná charakteristika

Povolání knihovníka patří k jednomu z nejstarších. Historie sahá až do období 3-4. st. př. n. l., kdy byl jako první knihovník označen Kallimachos z Kyrény, který byl knihovníkem Alexandrijské knihovny a vytvořil první vědecky zpracovaný katalog.[1] V současné době je představa knihovníka naprosto odlišná. Podle Cejpka bychom za knihovníka měli považovat „specialistu se širokým, všeobecným, jazykovým a odborným vzděláním, a to zpravidla (nikoli tedy bezpodmínečně) vysokoškolským, přitom by měl mít řadu schopností zejména komunikačních.“[2] Jak Cejpek dodává, prestiž tohoto povolání utrpěla značnou ránu v posledních desetiletích tím, že „za knihovníka se považoval i ten, kdo v knihovně vykonával převážně manipulační práci, ale uvedené předpoklady mu chyběly. Mělo by být prvořadým úkolem organizace SKIP zajistit tuto ochrannou značku knihovnického povolání.“[3]

Knihovníkem je „pracovník knihovny vykonávající odborné knihovnické práce, zahrnující výběr, zpracování, organizování, vyhledávání, zpřístupňování, resp. dodávání dokumentů a informací uživatelům knihovny.“[4] Zdeněk Václav Tobolka uvádí, že „knihovníkem nejsou všichni pracovníci v knihovně, v republice náleží toto povolání převážně těm, kteří jsou jako vědecké a administrativní síly mající vysokoškolské vzdělání, ve veřejných knihovnách zaměstnanci, kteří se prokázali zkouškami ze znalosti písemnictví a knihovnické správy.“[5] Knihovník má mít svou práci rád a práce ho má těšit. Nemá mu chybět píle, vytrvalost, trpělivost a má umět poznat duši čtenáře, k tomu jsou nezbytné vlastnosti pedagoga, který dokáže reagovat na čtenářovy dotazy.[6] Takto byl vnímán knihovník na počátku 20. století. Cejpek dodává, že knihovny 2. poloviny 19. a první poloviny 20. století kladly důraz převážně na literaturu zábavnou a oddechovou než na literaturu vzdělávací, jak tomu bylo v západních zemích, zejména ve Spojených státech.

Po 2. světové válce nebylo knihovnám přáno, zůstávaly na okraji kulturního dění. Práce knihovníků nebyla oceňována dostatečně. Později byla práce knihovníka rovněž podceňována, vyzdvihováni byli informační pracovníci, kteří pracovali v informačních střediscích. Tehdy byly knihovnické činnosti přesunuty do oblasti vědy a techniky. Knihovny nemohly konkurovat co do technické vybavenosti informačním střediskům, a tím pádem nebyly schopné vykonávat zprostředkovatelskou funkci ve vědě a technice.[7] V 90. letech proto knihovníci byli zařazeni mezi průměrné povolání. Prestiž knihovnického povolání stoupla vstupem České republiky do Evropské unie, je vyjádřena i vyšším platovým ohodnocením. Veřejné knihovny spolupracují se vzdělávacími institucemi a plní tzv. propojovací funkci. Na závěr Cejpek dodává: „Zvýšení této prestiže a s ní souvisejícího platového ohodnocení je především závislé na schopnosti knihovníků, zejména na vedoucích a ředitelských místech. Bude nezbytné plně pochopit současný pohyb tohoto povolání, zbavit se některých zátěží minulosti a ochránit je ochrannou známkou vysoké kvality činnosti knihoven.“[8]

3.2 Názor na veřejné knihovny

Profesor Cejpek se zabývá také otázkou budoucnosti veřejných knihoven a jejich existence v době stále většího nárůstu elektronických zdrojů a internetu. Jak sám Cejpek tvrdí: „A tak často se setkávám s otázkami: přežije v náporu elektronických zdrojů, internetu a zdokonalujících se masmédií tradiční papírová kniha se svými odvozenými formami, jako jsou papírové noviny, časopisy apod.? Přežijí tento nápor současné knihovny? Přežije povolání knihovníka či informačního pracovníka v dnešním pojetí?“[9]

Vrátíme-li se do období druhé světové války, zjistíme, že v této době nebylo veřejným knihovnám přáno. Spousta knih byla zničena a zakázána pod pohrůžkou tvrdých postihů. Po válce tento negativní vztah přetrvával. Knihovny se staly pro totalitní moc nepohodlnými, neboť do nich dokázaly prosáknout informace, které režimu nebyly vhod. Docházelo proto k jejich devastaci a omezení funkce. Literární produkce byla rozdělena na povolenou, samizdatovou a emigrantskou. I v polistopadovém období 1989 měly knihovny poněkud poničenu pověst. Mnohde se veřejné knihovny rušily nebo restituovaly, zvyšovalo se nájemné i ceny knih. Na druhé straně v tomto období se otevřely obzory do demokratických zemí, kde naopak veřejné knihovny vzkvétaly a rozvíjely se. Snad to mohlo být novou motivací pro veřejné knihovny u nás.[10]

V 90. letech se naskytly vhodné podmínky pro rozvoj knihoven. Mění se tak vnější podoba knihovny. Dochází k rozvoji nosičů, na kterých je zaznamenáno lidské poznání. Narůstá počet druhů dokumentů. Vznikají filmotéky, videotéky, obecně pak mediatéky. Klasická kniha se podle J. Cejpka dostala do ohrožení počítačovou technikou. Do knihoven stále více pronikají kompaktní disky, ty v knihovnách stále více zdomácňují. Spojením CD-ROMu a hypertextové technologie prostřednictvím telekomunikační nebo výpočetní techniky můžeme propojit jednotlivé informace, které jsou obsažené v dokumentech. Tento postup umožňuje větší a hlavně rychlejší dostupnost informací.[11] Postupem času dochází stále více, hlavně od první poloviny 20. století, k zpřístupňování knihovních fondů do volného výběru. Ve druhé polovině 20. století se začínají knihovny automatizovat. Zprostředkovatelské funkce v knihovně se přesouvají do domácností, vzniká obava ze zániku knihoven. Cejpek ovšem konstatuje, že „tradiční papírová kniha, geniálně vymyšlená a díky své po staletí propracovávané nestrojovosti přežije ještě dlouho, ba že pravděpodobně zůstane trvalým, a nikoli jen exkluzivním průvodcem člověka, jak dnes soudí mnozí jednostranní obdivovatelé počítačů.“[12]

Profesor Cejpek se zamýšlí nad otázkou dalšího vývoje veřejných knihoven, která se stává stále více diskutovanou. Je přesvědčen, že veřejné knihovny v naší společnosti i nadále zůstanou, ovšem projdou zásadními změnami. Musí zůstat demokratickou a veřejnoprávní institucí, naučit se využívat prostředků informačních technologií, které jsou k její činnosti určeny. Důraz je kladen také na estetiku, a to na příjemné prostředí umožňující nerušené studium. Nezbytnou součástí jsou také vysoce kvalifikovaní pracovníci, kteří budou schopni maximálně vyjít vstříc požadavkům čtenářů.[13]

3. 3 Vysokoškolské knihovnické vzdělání

Do začátku 20. století převažovali v knihovnách v rolích knihovníků vědci, učitelé nebo spisovatelé aj., kteří neměli knihovnické vzdělání. Většina musela absolvovat samostudium a získávat různé studijní materiály týkající se knihovnictví. Začalo se prosazovat založení knihovnické školy. V roce 1918 na popud Ladislava Jana Živného byly pořádány první knihovnické kurzy, které trvaly tři neděle, později se kurzy prodloužily na dva měsíce. Na kurzech byly přednášeny knihovnické předměty, jako bibliografie, dějiny knihy, dějiny knihoven, katalogizace, klasifikace a správa knihoven.[14] Velmi zásadní pro vznik knihovnického školství se stal Zákon o veřejných knihovnách obecních č. 430/1919 Sb. z 22. července 1919. Byl vytvořen třístupňový školní systém: V prvním stupni se vzdělávali knihovníci „působící v obcích nad 10 000 obyvatel“, kteří museli absolvovat Státní knihovnickou školu.“ Druhý stupeň byl určen „knihovníkům z obcí od 2 000 do 10 000 obyvatel“, ti museli vykonat knihovnické kurzy. A poslední třetí stupeň byl určen knihovníkům, kteří působili v obcích, „kde žilo méně než 2 000 obyvatel“, pro ně byly určeny „krátkodobé knihovnické kurzy“.[15]

„V knihovně určené více než 10 000 obyvatelům může být knihovníkem jen ten, kdo absolvoval aspoň střední školu nebo ústav na roveň postavený a vykonal, zpravidla po jednoročním studiu odborném, státní zkoušku knihovnickou.“[16] K této realizaci bylo nutné založit školu, proto byla v roce 1920 z iniciativy ministerstva školství a národní osvěty založena Státní knihovnická škola v Praze. Škola však působila jako nástavbové kurzy a ředitel i učitel tady působili pouze jako externisté, škola rovněž nepatřila do soustavy odborných škol. Na škole se vzdělávali knihovníci vědeckých i veřejných knihoven; problém byl v tom, že na škole vyučovali převážně knihovníci z vědeckých knihoven, a tak i knihovníkům z veřejných knihoven byly vtiskovány předměty potřebné spíše pro vědecké knihovníky. Další knihovnickou školou se stala německá Státní knihovnická škola v Ústí nad Labem, která byla zřízena v roce 1921 a která byla určená pro posluchače německých veřejných knihoven.[17] V Československu se objevila snaha přeřadit výuku knihovníků z vědeckých a odborných knihoven do výuky na univerzitě. V roce 1927 byly na Filozofické fakultě UK zřízeny dvou až čtyřsemestrální kurzy, které se zaměřovaly historicky a knihovědně. Dalo by se říci, že v období první republiky dochází k profesionalizaci knihovnictví. K výraznému útlumu došlo po mnichovském diktátu, byl jednak ochromen kulturní život, knihovny byly zahlcovány ideologickou literaturou a v roce 1939 byly v tehdejším Československu uzavřeny vysoké školy. Státní knihovnická škola byla po ročním uzavření opět otevřena, ale byla přeměněna pouze na dvouletou výuku. Avšak v roce 1944 byla škola opět uzavřena.[18]

V letech 1945 – 48 docházelo ke snaze obnovit předválečnou situaci. Podařilo se obnovit knihovnické kurzy na FF UK. Na Státní knihovnické škole, kde bylo možno dostudovat na dvouletém oboru, docházelo k stále větší roztříštěnosti. Svaz knihovníků proto žádal, „aby vzdělání knihovníků všech typů bylo jednotné a aby bylo převedeno na pedagogické fakulty.“[19] Vysokoškolské knihovnické studium se dočkalo samostatného lektorátu, a to převedením na FF UK v roce 1950. Lektorát se o deset let později přeměnil na katedru a byl převeden na tehdejší Fakultu osvěty a novinářství na Karlově univerzitě.[20] Mezi jedno z nejdůležitějších období katedry jsou považována léta 1958 – 1967, kdy byly do výuky zaváděny nové předměty, týkající se dokumentace

a vědeckých informací. Významnou událostí se stal zimní semestr 1966/67, kdy byla katedra přejmenována na Katedru knihovnictví a vědeckých informací. Velký zlom nastal v době okupace sovětskými vojsky v roce 1968, do čela katedry se po úmrtí Jaroslava Drtiny dostal Jiří Kábrt. Byla zavedená opětovná povinná docházka na přednášky, do výuky byly začleněny marxisticko-leninské přednášky, studenti se museli účastnit propagandistických akcí ve prospěch režimu, a tím jim byl upírán čas na samostatné studium.[21]

 Ke zlepšení studijních podmínek došlo až po roce 1989, kdy se vyrojily snahy o celkové přebudování oboru a zbavení se vlivů ideologizace. Šlo především o co největší přiblížení knihovnicko-informačnímu vzdělání v demokratických státech. K tomu bylo zapotřebí zavedení informační techniky a technologie, jež byla využívána ve všech oblastech života společnosti. Problémem bylo získávání finančních prostředků, které byly pro změny ve vzdělávací soustavě nutností. Další změny nastaly v roce 1993, kdy Akademický senát Filozofické fakulty UK přijal návrh na přejmenování katedry na Ústav informačních studií a knihovnictví. Výuka byla uskutečňována na bakalářském a magisterském stupni, na němž si od druhého nebo třetího ročníku studenti volili zaměření informační, knihovnické nebo knihovědné, později byl přidán i doktorský stupeň studia.[22]

3. 4 Informační věda

Jiří Cejpek patří bezesporu k jednomu z průkopníků informační vědy u nás. „Informační věda je vědní disciplína zabývající se v nejširším slova smyslu zpracováním informací: analýzou, vyhodnocením, komprimací, syntézou, přetvářením a šířením obsahů dokumentů. Zkoumá zákonitosti vzniku, sběru, přenosu a zpracování informací i možnost jejich využití.“[23]

Historii vzniku informační vědy můžeme rozdělit do tří období. První období se datuje mezi roky 1895–1945, je nazváno obdobím formování. Profesor Cejpek při rozdělení vychází z členění Glynna Harmona. Ten tvrdí, že „obecná věda o informaci vznikla z dokumentace.“ Mezi lety 1945–1970 nastává období vnitřního sjednocování a upevňování, posledním úsekem je období dozrávání, od počátku 70. let do dnešní doby.[24] Objevují se i jiní autoři, kteří vznik informační vědy začleňují až do období 669–630 př. n. l., kdy byla vybudována knihovna krále Aššurbanipala v tehdejší Asýrii. S tímto názorem se ztotožňuje V. Bush ve svém článku As We May Think. Druhou variantou, kterou Bush v článku předkládá, je vznik informační vědy datovaný do období po 2. světové válce, vynálezem počítače.[25]

Pojem dokumentace se začal používat na konci 19. století a byly jím označovány nosiče, zaznamenávající informace. Pojem byl zaveden zakladateli bruselského bibliografického ústavu Paulem Otletem a Henrym Lafontainem. Ti stále rostoucí počet nosičů, na které se zaznamenávaly informace, označovali jako dokument. K tradičním nosičům, jako byla kniha, noviny nebo časopis, přibyly film, gramofonová deska aj. Teorie zpracování těchto dokumentů byla nazvána dokumentalistikou.[26] Takto je definován pojem dokumentalistika v České terminologické databázi: „Dokumentalistika – teoretický a praktický obor zabývající se systematickým sběrem, pořádáním, vyhledáváním a distribucí zaznamenaných informací obvykle ve specifických vědních oborech nebo disciplínách. Chápe se jako součást informační vědy.“[27]

Dalším významným mezníkem ve vývoji informační vědy se stal vznik kybernetiky, jejímž zakladatelem byl americký matematik Norbert Wiener. Předmětem kybernetiky podle Wienera je „řízení a vazby v živých organismech a strojích, později byl předmět rozšířen na sociální systémy, do dnešní doby předmět kybernetiky není jednoznačně definován. Jako obecná charakteristika je uváděno, že „kybernetika studuje chování složitých organizovaných otevřených systémů technických, biologických a sociálních.“ Jak Cejpek upozorňuje, důležité je si uvědomit, že kybernetika je řízený informační proces a tyto informační procesy se uskutečňují „prostřednictvím příjmu, uchování, zpracování a předávání informace ve složitém dynamickém systému.“ V současné době se spíše uplatňuje aplikovaná povaha, tedy věda o počítačích.[28] Častějším označením je výraz informatika, který se však zabývá spíše technickou a technologickou stránkou, už se nezabývá zprostředkovatelskou funkcí, psychikou člověka nebo etickými otázkami; to je úkolem pro informační vědu. Tyto dva termíny bývají často nesprávně používány. Cejpek vidí jako nutnost uvést věci na pravou míru. „Předmětem informatiky je počítač, jeho hardware, software, zdokonalování jeho konstrukce apod., zatímco pro informační vědu je počítač prostředkem, který ovšem mění člověka i společnost (médium je poselstvím, jak říká McLuhan, a počítač je v současné době prvním takřka univerzálním médiem).“[29]

Informační věda se dá rozdělit na dva druhy pojetí, širší a užší. V širším pojetí je věda chápána „jako věda o reprezentaci, prezentaci a recepci informace.“ Spadají sem všechny tři druhy informace – sociální, biologická a fyzikální. V užším pojetí se pak jedná o zprostředkování znakově zaznamenaných informací z uspořádaných sbírek. Jde tedy o zprostředkovatelskou funkci.[30]