Už mnohokrát jsem označil polistopadovou éru v našem oboru jako renesanci českého knihovnictví. Nebylo to pouze odideologizování metodiky práce se čtenářem ve veřejných knihovnách a jejich otevření skutečně hodnotné naší i světové literatuře. V neposlední řadě šlo přímo o revoluční zvrat v technologii. Najednou tu byly relativně snadno dostupné počítače a s nimi nabídka programového vybavení pro řízení celého zpracovatelského a především výpůjčního procesu, což začalo celkovou úroveň českého knihovnictví nejen ve veřejných, ale také v odborných a vědeckých knihovnách přibližovat až překvapivě rychlým tempem vyspělým západním zemím.

Nastalou situaci bylo samozřejmě třeba reflektovat i v knihovnickém vzdělávání. Na Filozofické fakultě Karlovy univerzity se z Katedry vědeckých informací a knihovnictví vyvinul co do šíře specializací, včetně vlastního doktorského oboru Informační věda, a také co do podstatně zvýšeného počtu studentů, nově koncipovaný útvar – Ústav informačních studií a knihovnictví (ÚISK). Navíc, kromě zásadní modernizace knihovnicko-informačního vzdělávání na Masarykově univerzitě v Brně vznikly na Slezské univerzitě postupně obor knihovnictví v rámci Ústavu bohemistiky a knihovnictví a obor informační vědy na Ústavu informatiky Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě. A celostátně byl v rámci vládou stanovené nomenklatury vysokoškolských vzdělávacích programů uznán jako obsáhlý učební program na úrovni např. sociologie nebo lingvistiky, členěný na bakalářské, magisterské i doktorandské obory pro denní (prezenční) i kombinované studium.

Avšak z hlediska kvality výuky byl podstatný a rozhodující mírou inspirující otevřený kontakt se západním světem. A v tomto směru šlo nejen o cesty do zahraničí a zahraniční stáže vyučujících i studentů, ale také o působení zahraničních lektorů u nás. V tomto směru měl asi největší štěstí ÚISK v Praze, kde se o práci už na začátku 90. let minulého století přihlásil vysoce kvalifikovaný lektor s nedávno ukončenou kariérou v Pentagonu jako šéfa celosvětově působícího knihovnického systému slavného US Navy. Byl to Dr. Stanislav Kalkus, Čechoameričan, který už v počátku nástupu komunistické totality po roce 1948 za dramatických okolností emigroval s rodiči na Západ.

Dr. Stanislav Kalkus

To, jak přirozeně a skromně navázal přátelský kontakt s tehdejšími kolegy, jak nenápadně, ale účinně začal přibližovat tradici i moderní pojetí knihovnictví ve Spojených státech, mu zajistilo přátelství a úctu všech členů katedry. Novým předmětem Srovnávací knihovnictví výrazně přispěl i k otevření pohledu našich studentů do světového pojetí knihovnických systémů a služeb. Sám jsem několikrát využil jeho laskavého přístupu při pomoci s anglickými texty ať už ve svých pracích, nebo zejména při vytvoření anglického překladu prvního webu ÚISK z české verze, kterou připravil s doktorkou Evou Bratkovou také tehdy nově přijatý emigrant, tentokráte z válkou zužované Jugoslávie, Saša Skenderia, a to už v roce 1994.

Osobně jsem se Standou, jak jsem mu směl říkat, sblížil nejvíce ke konci 90. let. To se nám spolu podařilo získat grant od Grantové agentury Univerzity Karlovy (GAUK) na zkvalitnění doktorských studí oboru Informační věda (mimochodem po velkých bojích s ministerskou akreditační tehdy čerstvě prosazeného) cestou úzké smluvní spolupráce s vybranou americkou univerzitou. A díky právě Dr. Kalkusovi a jeho skvělým kontaktům, které měl v americké akademické knihovnické sféře z doby, kdy tam také působil, stala se tou vybranou školou dodnes jedna z nejprestižnějších - (celým anglickým názvem) School of Information and Library Science Univerzity of North Carolina in Chapel Hill.

Od té doby probíhá nejen stážování našich studentů v USA, ale i každoroční letní škola pro americké knihovníky na ÚISK. Tehdy nám získaný grant umožnil cestu do Chapel Hill, kde jsme následnou dlouholetou spolupráci s velkým pochopením profesorky Barbary Moranové, která v té době onu fakultu vedla, zdárně sjednali. Sám jsem měl možnost osobně se zúčastnit jako pozorovatel výuky, jak se realizuje na kvalitní vysoké škole s dlouholetou tradicí vyspělého amerického knihovnictví. Co mě překvapilo snad nejvíce, byl vyšší věkový průměr studujících, než je u nás v prezenčním studiu běžný (část z nich už měla za sebou několikaletou praxi), a praktická výuka rešeršních úloh pod vedením pracovníků velkých amerických databázových center (v mé přítomnosti konkrétně z centra Lexis-Nexis).

Byl jsem Dr. Kalkusovi tenkrát velmi vděčný nejen za zprostředkování tohoto kontaktu, ale také za to, že se mnou obětavě vlastním autem projel velkým kusem východního pobřeží USA – z Bostonu, kde smluvil exkursi a moji přednášku na knihovnické katedře Simmons College, přes New York a celou Kolumbii do Chapel Hill v Severní Karolíně a zase zpět až do jeho amerického sídla v Newportu, i tam jsem se mohl poučit návštěvou vědecké knihovny Námořní akademie a také knihovny místní univerzity. Na vlastní oči jsem se mohl poučit, jak americké akademické knihovny organizují své služby: víceméně jako samoobsluhy s volným výběrem dobře utříděného téměř celého knižního i časopiseckého fondu a už tehdy veřejně přístupnými počítači připojenými k internetu, a navíc s celodenní i noční otevírací dobou ve všední dny i o víkendech.

Dr. Stanislav Kalkus znamenal pro naše polistopadové knihovnicko-informační školství, ale také pro celé knihovnictví (jako fukcionář SKIP, aktivní člen IFLA, poradce v konkrétních českých knihovnách, např. v CERGE) stěží docenitelný význam.

Budiž čest jeho památce.