Představujeme vám bakalářskou práci obhájenou v minulém roce na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. V následujícím textu se autorka rozepisuje o životě a díle prof. PhDr. Jiřího Cejpka, CSc., významné osobnosti v oboru knihovnictví a informační vědy, jehož práce byla velkým přínosem pro tento obor. Profesor Cejpek byl mimořádně oblíbeným člověkem nejen mezi svými kolegy, ale především mezi studenty. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy prosadil nový studijní program knihovědu, ale vyučoval také na jiných vysokých školách. V 70. letech byla jeho slibně se vyvíjející profesní kariéra přerušena tehdejším režimem. Důvodem byla angažovanost ve Svazu knihovníků a informační pracovníků (SKIP). Režim totiž nesnášel spolkové iniciativy.[1]

V první části se autorka zaměřuje na život profesora Cejpka a jeho charakterové vlastnosti. Dále nastiňuje politický obraz doby, která velmi ovlivnila jeho život a dílo. Zároveň se snaží zachytit proměny na pražské katedře knihovnictví nástupem profesora Cejpka na post vedoucího a s tím i související personální a výukové změny. Druhá část je věnována názorům profesora Cejpka a jeho představě, jak by se měl knihovník přizpůsobit současnému vývoji v oblasti knihovnictví. S tím souvisí i proměny veřejných knihoven. Zabývat se bude mj. i vysokoškolským knihovnickým vzděláním. Ve třetí části pak autorka probere problémy současnosti s výhledem do budoucnosti, Cejpkovy názory týkající se výrazného nárůstu vlivu počítačů na život člověka a na neblahé dopady na ztrátu soukromí každého z nás. Neopomenuty budou ani názory na globalizaci či názory na přílišnou racionalizaci života a s tím spojené ubývání přirozených jazyků. Velký rozvoj informační technologie má za následek nadměrný nárůst potencionálních informací. Čtenář se seznámí s řešením, které profesor navrhuje.

1. Téma knihovnictví v literatuře

Téma Knihovnictví jako profese je v literatuře zpracováno dostačujícím způsobem. Sám profesor Cejpek napsal více než 260 odborných článků, studií, monografií, 8 učebnic a 15 studií, týkajících se knihovnictví a jeho dějin, bibliografie, knihovědy, sociální informatiky a informační vědy[2], které byly publikovány v Polsku, Německu, Rusku, Dánsku, Itálii, a Austrálii.[3]

 Jako podklady ke zpracování bakalářské práce volila autorka několik publikací. Hlavní publikací k tomuto tématu je kniha Informace, komunikace a myšlení (1998), v níž nalezneme objasnění podstaty a smyslu informační vědy. V prvních kapitolách je podáno vysvětlení tří klíčových pojmů: informace, komunikace a dokument. Pozornost je věnována informatizaci společnosti a popisu postupného přechodu od knihoven k telekomunikačním sítím. Dále se čtenář seznámí s informační vědou, jejími dějinami, vývojem knihovnického vzdělání v České republice ve 20. století. V závěru knihy jsou zmíněny trendy současného a budoucího vývoje informační vědy.[4]

Druhou důležitou publikací jsou Dějiny knihoven a knihovnictví (2002). Tuto publikaci slouží v textu především pro objasnění historických pohledů na povolání knihovníka nebo proměňující se roli veřejných knihoven. V její první části nalezneme vybrané kapitoly ze světových dějin knihoven a knihovnictví. Vyskytuje se zde seznámení s počátky písemnictví ve starověkém Egyptě a starověkých říších v Mezopotámii, dále s knihovnami antickými, středověkými a novověkými. Ve druhé části se pak seznámujeme s přehledem dějin knihoven a knihovnictví. Vývoj začíná od klášterních knihoven na počátku 10. a 11. století až po období meziválečné československé literatury spjaté s velkým rozšířením sítě veřejných knihoven.[5]

Jako třetí důležitou zdrojovou publikaci autorka uvádí Proměny let devadesátých (2005). Začátek knihy se dá číst jako vzpomínky na období, kdy prof. Cejpek dostal znovu možnost působit jako vysokoškolský učitel v oboru knihovnictví a informační vědy. Pokračování je bráno spíše jako úvahy nad významem informační komunikace ve vývoji naší civilizace. Profesor se snaží podat co nejobjektivnější pohled na události devadesátých let. V textu chce ukázat, jaké názory, myšlenky a teorie se v této době objevovaly v oboru, „který zprostředkuje znakově zaznamenané znalosti, zkušenosti, příběhy a zážitky shromažďované v uspořádaných knihovních fondech dokumentů, v databázích a v dalších rychle rostoucích globálně rozptýlených elektronických zdrojích.“[6] Publikace je zaměřena na devadesátá léta především proto, že se po padesáti letech totalitních režimů objevila možnost začlenit se mezi evropské demokratické země. Přes hranice s těmito zeměmi k nám začala pronikat výpočetní a telekomunikační technika, což způsobilo velké proměny v oboru knihovnictví a informačních věd.

2. Osobnost Jiřího Cejpka

Prof. PhDr. Jiří Cejpek CSc., informační vědec, pedagog a knihovník, se narodil 20. 2. 1928 ve vesnici Jevíčko. Cejpek byl původem Moravan, syn gymnazijního profesora.[7] Žil v uspořádané rodině, kde panovala skautská výchova, získal vztah k hudbě a přírodě, které mu vtiskly význačné charakterové vlastnosti. Tyto vlastnosti mu zůstaly jako trvalé hodnoty a ovlivnily jeho pozdější pedagogickou a vědeckou činnost.[8]

 Na Karlově univerzitě studoval na Pedagogické fakultě knihovnictví a vzdělávání dospělých (1947 – 1950) a na Filozofické fakultě v postgraduálním studiu (1953 – 1956) knihovnictví a lingvistiku. Tři roky pracoval v Lidovýchovném studijním ústavu, poté přešel na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy jako asistent, od roku 1968 zde působil jako docent. O dva roky později dostal zákaz pedagogické činnosti. Bohužel již v roce 1973 byl nucen univerzitu opustit. V roce 1974 nalezl pracovní azyl na Slovensku. Počátkem roku 1985 se mohl vrátit pracovně do Prahy. Působil ve výzkumném oddělení Československého střediska výstavby a architektury v Praze. Cejpkův návrat na univerzitní půdu se uskutečnil roku 1990, kde zastával mnoho funkcí. Přednášky pořádal na Slezské univerzitě v Opavě a později i Masarykově univerzitě v Brně. V roce 1991 obdržel profesorský titul. Vedl mnoho diplomových a doktorských prací.[9] V Českém rozhlasu 2 přednesl sérii třiceti tří přednášek, které byly zahrnuty do Rozhlasové akademie třetího věku. Přednášky se týkaly sociální komunikace, dějin knižní kultury a velkých osobností českého a světového knihovnictví. Toto rozhlasové vysílání se těšilo velkému zájmu posluchačů.[10]

Na počátku 50. let se stal spoluzakladatelem katedry knihovnictví na Univerzitě Karlově, kterou vedl doc. Jaroslav Drtina. Cejpek na katedře přednášel základy knihovnictví, spočívající v úvodu do studia a dějin knihoven. Po srpnových událostech roku 1968 Filozofická fakulta Univerzity Karlovy představovala střet několika ideových názorů. Začaly se proto hledat oběti. Třetí vlna vylučování z vysokých škol, zasáhla 30. listopadu 1973 i Jiřího Cejpka. Zaměstnání našel až v Bratislavě. Tehdy přijal pracovní nabídku ředitele Slovenské technické knihovny Gabriela Kukorelliho. Tady byl Cejpek přijat do výzkumného programu informačních systémů v oblasti práva. Pracoval v oddělení výzkumu a podílel se na vzniku automatizovaného systému právních informací. Později se zabýval systémem pro hromadné sdělovací prostředky. V tomto oddělení pracovalo více politicky „nepohodlných“ osob, mezi ně patřil například Janko Uher nebo Jožo Lipták. Snad se to dá nazvat Kukorelliho „oblibou“ zaměstnávat lidi, kterým nedělalo problémy napsat, vyzkoumat nebo vytvořit něco bez toho, aniž by se přihlásili k autorství.[11]

V listopadu roku 1989 byl vyzván k návratu na Katedru vědeckých informací a knihovnictví FF UK. 20. prosince 1989 byl zvolen vedoucím katedry, oficiálně pak od 1. února 1990. V květnu 1990 byl navržen na jmenování profesorem. Avšak návrat na univerzitu v 61 letech mu nabízel možnost působení nejvýše čtyř až pěti let. Nicméně po opětovném návratu na katedru shledal nutnost velkých změn, jak v osnovách studia, tak i v jeho formách. Ve spolupráci s doc. Josefem Strakou vypracovali sylabus tématických obsahů z každého předmětu, které byly přednášeny na katedře. Byla prosazena možnost kombinace s jinými obory, tzn., že studenti z jiných oborů mohli studovat na katedře tzv. „malý obor“.

Došlo také ke změnám týkajících se obměny učitelského sboru, který se měl rozšířit vyhledáním externistů a přednášejících ze zahraničí (bývalí posluchači a emigranti působící v zahraničních knihovnách). V lednu roku 1990 měla katedra 18 zaměstnanců, z toho 1 profesora a 5 docentů. Tento okamžik byl impulsem ke změně katedry na ústav. Stalo se tak 21. června 1993, kdy Akademický senát Filozofické fakulty Univerzity Karlovy schválil změnu, Katedra vědeckých informací a knihovnictví se změnila na Ústav informačních studií a knihovnictví.[12]

V oboru vědeckých informací a knihovnictví patří profesor Cejpek bezesporu k úspěšným zakladatelům informační vědy. Nebyl sice technicky nikterak zaměřen, nicméně tvůrčím způsobem obhajoval nové technologie při zpracování informací. Byl zapojen i do práce v Národní knihovně a mnoha dalších institucí. Spolupracoval s historiky, právníky nebo lingvisty.[13]

2.1 Charakterové vlastnosti

Profesor Cejpek vždy preferoval mezi učitelem a posluchačem vztah laskavé náročnosti. Nevyužíval autoritativního postavení, snažil se vyhovět požadavkům vyplývajícím z jeho funkčního postavení nebo od odborné veřejnosti na něj vznášených.[14] I navzdory událostem v 70. letech zůstával vyrovnaný. Nerozladily ho ani společenské otřesy, ani prohry vycházející z anonymních politických činů, nebo nepříjemné přístupy některých jeho kolegů. K těmto situacím se stavěl bez jakýkoliv protiútoků, pomluv a výčitek. Věřil, že nakonec zvítězí spravedlnost a pravda, která sice přichází pomalu, ale nezanechává za sebou zkázu. Dokonce dokázal vyslechnout i ty, kteří ho vytlačovali z veřejného života, za což mu jistě patří náležitý obdiv. Právě díky těmto činům, jež působily velmi silným dojmem, mnozí jeho oponenti v pracovních i teoretických záležitostech ustupovali. Z důvodu nedostatku jiných možností sahali po politických argumentech.

 K lidem vždy přistupoval otevřeně a s upřímným úsměvem a vlídným slovem. Při setkání s neupřímným člověkem si tento postoj dokázal uhájit, a to i tehdy, když dotyčný cíleně sondoval Cejpkovy „ideologické omyly“. Zůstával aktivním, poctivým a seriózním člověkem. Jen tak mohl zůstat úspěšným při řešení výzkumných úloh i při osobitém vývoji systémů v právnické oblasti. Nejhůře nesl, že mu bylo odepřeno vychovávat a vzdělávat nastupující generaci. V tomto směru mu zůstala velkou oporou rodina.[15]

 V roce 1998 ho zastihla smutná zpráva. Lékaři mu diagnostikovali zhoubný nádor. Pravděpodobnost jeho úspěšného vyléčení byla padesátiprocentní. Přesto i nadále zůstal profesně činným. V roce 2001 si splnil svůj sen, navštívil nově zřízenou Alexandrijskou knihovnu, která pro něj znamenala nové impulsy. Na základě získaných poznatků přednesl několik přednášek v Českém rozhlasu. Do posledních chvil vedl tvůrčí život, příkladem může být jeho skromnost, obětavost a pracovitost.[16]

Mnohé vázal k Jiřímu Cejpkovi osobní vztah, jedinečný a neopakovatelný. Vztah k lidem byl důvěřivý, laskavý a lidem, kteří mu byli blízcí, dovedl vytvořit příjemné zázemí. O to více jeho smrt všechny zasáhla. Ztratili v něm člověka vstřícného, obdařeného talentem jednat s lidmi.[17]

2.3 Politický obraz doby

Jiřího Cejpka v době jeho nejplodnějšího období zasáhla tvrdá rána osudu, nástup moci komunistického režimu. Již po skončení 2. světové války a „osvobození“ Sovětským svazem bylo dosti patrné, že české země nedosáhnou na vysněnou demokracii. Hromadným podáním demisí ministrů vlády 20. února 1948 dochází téhož roku ke komunistickému převratu. Nuceným odmítnutím Marshallova plánu, kdy se Československo muselo podřídit rozhodnutí Sovětského svazu, bylo téměř dovršeno rozdělení Evropy na Západ a Východ. Tímto začíná období tzv. „studené války“. Rozhodnutí, zda se komunisté dostanou k moci, záleží na nemocném prezidentu Benešovi. Na podporu požadavků přijetí demise příslušných ministrů vyhlašují komunisté 24. února celorepublikovou hodinovou generální stávku. Demise nakonec prezident Beneš přijímá, vláda je tedy doplněna komunistickými členy.[18] Etapa totalitního komunistického režimu v letech 1948 – 55 je nazývána kultem osobnosti. Dochází k projevům diktatury proletariátu a k byrokratickému centralistickému řízení státu. Ve společnosti převažuje bezprecedentní míra kontroly komunistického aparátu nad společností a jednotlivcem, občané ztrácí svobodnou vůli vyjadřování. Je od nich vyžadována soustavná aktivní politická účast, a to jak v pracovní, tak mimopracovní sféře.[19] V této etapě dochází k nejvýraznějšímu propadu československé státnosti. Společnost je informačně izolována, dochází k omezování výjezdů do zahraničí, zavedení cenzury tisku, rozhlasu, filmu i veřejných knihoven.[20] Kladem je, že v 50. letech dochází ke zlidovění a finanční dostupnosti kultury, jsou zřizovány kulturní domy, nová kina a divadla, rozvíjí se muzejnictví a knihovny. Více pozornosti se věnuje historicko-uměleckým památkám. K určitým změnám dochází i ve sféře školství. Vydáním nového vysokoškolského zákona z roku 1950 se těmto institucím odebírá jejich autonomie, jsou zakládány mnohé další univerzity. I přesto prestiž učitelů jak vysokoškolských, tak středoškolských klesá. Dětem pocházejícím z vyšší společnosti, z „nepevného třídního původu“, je zakazována možnost vyššího vzdělání, hlavním důvodem jsou politické záležitosti.[21]

„Společenské ovzduší se po roce 1960 proměňovalo. Po rozsáhlé amnestii v roce 1960 byla propuštěna většina politických vězňů, v návaznosti na opatření z konce 50. let pokračovalo zmírňování trestní legislativy a posilování nezávislosti soudů.“ [22] V roce 1961 se projevila nová vlna kritiky stalinistického režimu, která byla přednesena na XXII. sjezdu KSSS, a tato vlna zapůsobila i na ČSSR. V naší zemi tímto dochází k uvolnění napětí nástupem politika Alexandra Dubčeka. Jedním z projevů je svobodnější klima v kultuře a intelektualizace společnosti. Je uznávána nezávislost vědecké práce na řídících direktivách ze strany politiků a stranického aparátu, např. vědeckým pracovníkům se otevírá přístup k zahraniční odborné literatuře přes meziknihovní výpůjční službu (MVS).[23] Společnost se díky větší liberalizaci začala přes intenzivnější vědecké a kulturní styky podrobněji seznamovat s poměry na Západě. Tímto dochází k větší kritice domácích poměrů, a tak i větším projevům nespokojenosti, a pomalu se začalo schylovat ke společenské krizi. Ke krizi docházelo také v ekonomické sféře. Stále více rostla nespokojenost s vedením strany a státu. Tato situace začala znepokojovat Moskvu, proto se v březnu 1968 do Drážďan sjely země Varšavské smlouvy a projednávaly situaci v ČSR, bez její účasti na sjezdu. Sovětský svaz se rozhodl, že v případě nutnosti použije vojenskou invazi.[24] „K té došlo 21. srpna 1968 vojenskou intervencí pěti zemí Varšavské smlouvy. Podílely se na ní vedle Sovětského svazu také Bulharsko, Maďarsko, NDR a Polsko.“[25] Tato operace se stala největším vojenským zásahem v Evropě od konce 2. světové války. V ČSR nebyl naší armádou proti okupačním vojskům kladen větší odpor. Tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček sepsal provolání předsednictva ÚV KSČ „Všemu lidu Československé socialistické republiky“, kde vpád vojsk označil za „porušení vztahů mezi socialistickými státy a akt odporující normám mezinárodního práva.“ Interventi byli vyzváni k odchodu a zastavení vměšování se do vnitřních záležitostí ČSSR. Obyvatelé uspořádali masové protesty a demonstrace proti okupantům, vše bylo ale marnou snahou, okupanti zůstali v ČSSR až do roku 1989.[26]

V sedmdesátých letech se v ČSSR dostal k moci Gustáv Husák, který zahájil etapu nazývanou reálný socialismus. Takový socialismus byl jakýmsi vzkazem pro veřejnost: „Nynější stav sice ještě není naplněním komunistických ideálů o beztřídní společnosti, nicméně pro současnou generaci představuje maximum toho, co může očekávat.“[27] Většina občanů na politickou situaci rezignovala, mnoho lidí emigrovalo na Západ, velká část obyvatelstva se stáhla do soukromí. V tomto období se rozrostly řady KSČ, do níž vstupovalo mnoho mladých lidí, kteří členy Strany stávali hlavně kvůli vlastnímu prospěchu. Socialismus se pokoušel vytvořit tzv. pseudokonzumní společnost, která měla udržet krok se Západem.[28]

2.4 Proměny na katedře

J. Cejpek po letech vzpomíná na svůj návrat na katedru, kdy krátce po sametové revoluci za ním přišli dva studenti oboru vědeckých informací a knihovnictví FF UK (Michal Růžička, Marie Houšková), přičemž ho žádali o návrat na katedru a popřípadě funkci vedoucího. V té době Cejpek pracoval v Československém středisku výstavby

a architektury na Novotného lávce. Byl to celkem paradox, protože jak Cejpek dodává: „Vždyť právě v této organizaci jsem měl v té době již podanou žádost o odchod do důchodu, kam jsem měl odejít od ledna 1991.“[29] Cejpek tuto nabídku dlouze zvažoval; věděl, že jeho návrat díky vyššímu věku by byl možný na 2-3 roky. Žádost o návrat na katedru mu byla doručena i od tehdejšího děkana Filozofické fakulty UK, který obdržel dopis od PhDr. Miroslavy Matoušové a PhDr. Františka Kastla. Stejná výzva zazněla i od tehdy znovu založeného Svazu knihovníků a informačních pracovníků (SKIP). Cejpek návrh nakonec přijal.[30]

Volby vedoucího katedry se konaly 20. prosince 1989 v budově Filozofické fakulty UK v Celetné ulici. Jednalo se o první svobodné a demokratické volby uskutečněné po pádu totalitního režimu. O místo vedoucího katedry se ucházeli dva kandidáti, PhDr. Marie Königová, CSc., druhým kandidátem byl právě docent PhDr. Jiří Cejpek, CSc. Mezi kandidáty na funkci zástupce vedoucího katedry byly odborné asistentky PhDr. Věra Hyhlíková, PhDr. Milena Černá a doc. PhDr. Ivana Švarcová, CSc.[31] Při samotné volbě obdržel každý volič dva volební lístky, jeden pro volbu vedoucího, druhý pro volbu zástupce vedoucího, volba probíhala tajně. Mezi voliči byli zástupci z řad učitelů, zaměstnanců katedry, studentů, aspirantů a stážistů. Volby se mohli účastnit dálkoví i zahraniční studenti. Výsledky voleb byly zveřejněny 21. prosince 1989, vedoucím katedry se stal doc. PhDr. Jiří Cejpek, CSc., na pozice zástupců voliči dosadili PhDr. Marii Königovou, CSc. a PhDr. Věru Hyhlíkovou.[32]

Jiří Cejpek si plně uvědomoval, kolik úsilí ho bude stát provedení nezbytně nutných změn na katedře. Vyžadoval, aby se začaly využívat modernější informační technologie, jak tomu bylo v demokratických státech na Západě. Prosazoval obnovení akademické svobody, chtěl uvolnit výběr volitelných předmětů, čímž by na studenty přecházela větší odpovědnost. Nicméně povinný základ by zůstal neměnný. Důležitost přikládal vztahu mezi vyučujícím a studenty, jednalo se o jakýsi vztah kolegiality, ve kterém učitel předává své znalosti i zkušenosti. Výuka měla být zbavena „frázovitosti, popisnosti a hlavně komunistické ideologie“, měly se zvýšit i nároky na studium. Pokoušel se o to, aby výuka na katedře knihovnictví byla přístupná pro celou filozofickou fakultu i fakulty zaměřené na společenské vědy, popřípadě i pro jiné vysoké školy, a to i zahraniční.[33]

Než se mohly uskutečnit jakékoli změny v učebním programu, bylo nutné ustanovit komisi. Do jejího čela se postavil doc. Josef Straka, který na katedře působil i v období normalizace. Profesor Cejpek mohl v komisi působit až od 1. února 1990, kdy se stal členem akademické obce. Mezi další členy komise patřili: tajemnice PhDr. Anna Stöcklová, odborné asistentky PhDr. Věra Hyhlíková a PhDr. Ludmila Vášová, vědecké aspirantky Iva Tesková, zástupce studentů Michal Růžička, externisté PhDr. Rudolf Vlasák (pracovník ÚVTEI), PhDr. Zdena Holubová a další odborníci.

Specialisté na historické a knižní fondy navrhovali, aby bylo možné od 5. semestru studovat knihovědné zaměření. V té době byl značný nedostatek těchto pracovníků a s tím související velmi špatný stav fondů v knihovnách, muzeích a archivech. Zaměření bylo nakonec schváleno, i když se nikdy netěšilo velkému počtu studentů. Studenti tohoto oboru nicméně dosahovali výborných výsledků, velkou zásluhu na tom měli PhDr. Petr Voita, PhDr. Petr Mašek a PhDr. Mirjam Bohatcová.[34]

Komise stanovila strukturu pregraduálního studia na dvě větší skupiny, na společný základ a konkrétní zaměření. Společný základ absolvoval každý student v prvních dvou letech studia. Základ byl ještě rozdělen na další tři menší části: 1) společensko-vědní část, která studenty orientovala na filozofickou a teoreticko-metodologickou základnu. Tato část odlišovala studenty na FF UK od jiných fakult vysokých škol. Další částí byl 2) knihovnickoinformační základ, těžištěm bloku je sociální informatika a teorie informačních systémů. Tyto předměty připravují studenty pro následnou specializaci, proto je nutné tuto část zvládat perfektně. Posledním blokem společného základu je 3) studium jazyků, po studentovi je požadována znalost tří jazyků a po studentech knihovědného zaměření navíc znalost latiny a částečně středověké němčiny. V druhé části pregraduálního studia si studenti volí konkrétní zaměření. Na výběr mají ze tří specializací – knihovědné, knihovnické a vědecko-informační. Na katedře je možnost pokračovat v postgraduálním studiu, a to rozšiřovací, specializační nebo inovační zaměření.[35] Studium zůstávalo prozatím jednooborové s tím, že po 4. semestru museli studenti splnit postupovou zkoušku, která se později změnila na rozdělení studia na bakalářský a magisterský stupeň. Studium bylo ukončeno obhajobou diplomové práce a ústní částí, absolventům byl udělován titul magistra.

Změnily se i rigorózní zkoušky, pro získání titulu PhDr. bylo nutné opět obhájit kvalifikační práci, v 80. letech totiž k získání titulu kvalifikační práce nebyla podmínkou. Stačilo vykonat pouze zkoušky z marxisticko-leninské filozofie, která však nenaučila studenty filozoficky myslet. Cejpek toto kritizoval, a proto chtěl zavést změnu. Situace však nebyla jednoduchá, v té době šlo získat titul doktora filozofie se třemi různými tituly. Titul PhDr. před jménem a titul DrSc. nebo PhD. za jménem. Důležité také bylo rozlišení, zda byl titul PhDr. získán v době totality, který v porevoluční společnosti neměl takovou prestiž, nebo získán po roce 1992, po vydání nového vysokoškolského zákona.[36] Otevřely se nové možnosti. Studenti mohli absolvovat zahraniční stáže a studium. Současně mnozí odborníci ze zahraničních knihovnických a informačněvědních univerzit zavítali na katedru, kde přednesli řadu zajímavých přednášek, které byly velkým přínosem nejen pro studenty, ale i pedagogy. Byly pro ně též pořádány četné zájezdy do zahraničních knihoven, univerzit nebo informačních pracovišť. Profesor Cejpek dodává, že zájezdy neměly dlouhého trvání, neboť stále volnější politické poměry zlákaly mnohé k cestování na vlastní pěst, což také znamenalo jisté ochuzení pro katedru. Usiloval, aby katedra získala v České republice takové postavení, které je hodné pro jediné takové univerzitní pracoviště u nás. [37]

2.5 Výuka na jiných vysokých školách

Souběžně s výukou na pražské FF UK vyučoval Cejpek knihovnictví v Opavě, kde vysoká škola vznikla v září 1990, zpočátku jen jako fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Denní tříleté studium knihovnictví bylo v Opavě na bakalářském stupni od počátku jako na druhé vysoké škole v České republice. Od podzimu 1991 Cejpek do Opavy dojížděl, a tím přispěl ke zkvalitnění výuky. Jeho působení na škole se stalo velmi cenné, koncipoval studijní obor a vytvořil odpovídající studijní program orientovaný na potřeby veřejných knihoven. Od 1. července 1994 byl ředitelem Ústavu bohemistiky a knihovnictví, skládající se ze tří oddělení: české literatury, českého jazyka a knihovnictví. Z důvodu větší pracovní vytíženosti v Opavě předal Cejpek vedení Ústavu na FF UK docentu Rudolfu Vlasákovi. Důvodem, proč Cejpek upřednostnil práci v Opavě, byla větší možnost rozvinutí jeho představ o pojetí a náplni studia. V Opavě působil na plný úvazek do konce roku 1998, potom částečným úvazkem do školního roku 2000/2001. Kratším úvazkem v letech 2000/2004 působil rovněž v Ústavu české literatury a knihovnictví na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.[38]