Následující text si klade za cíl zmapovat problematiku budování sbírek pro zrakově postižené z hlediska legislativy, upozornit na problematická místa a nastínit cestu k řešení.

Posláním veřejných knihoven je v návaznosti na shromažďování a uchovávání rovným způsobem zpřístupňovat zdroje informací všem bez rozdílu. Znamená to bez sebemenší pochyby i zdravotně postiženým uživatelům, včetně uživatelů se zrakovým postižením. V soustavě knihoven ČR je poskytováním služeb pro uživatele se zrakovým postižením primárně pověřena Knihovna a tiskárna pro nevidomé K.E. Macana v Praze, i když se primárně orientuje na shromažďování hmatových publikací, což již v dnešní době není dostačující. Nicméně není jedinou knihovnou se zaměřením na poskytování služeb uživatelům se zrakovým postižením. Zejména při českých vysokých školách vyvíjejí činnost střediska a knihovny [1], jejichž posláním je snaha umenšit či kompenzovat znevýhodnění způsobené zdravotním postižením (resp. zrakovým zdravotním postižením) při získávání a zpřístupňování zdrojů informací, ale i při každodenním životě na vysoké škole.

Zaměřme se nyní zejména na problematiku získávání a zpřístupňování dokumentů pro účely uživatelů se zrakovým zdravotním postižením.

Podle § 3, odst. 2 zákona o neperiodických publikacích [2] je „vydavatel neperiodické publikace pořízené slepeckým písmem povinen odevzdat jeden povinný výtisk Knihovně a tiskárně pro nevidomé K. E. Macana v Praze“. Tímto je podmínka poskytování přístupu ke zdrojům informací rovným způsobem komukoliv bez rozdílu do určité (podle mého názoru však nikoliv dostatečné) úrovně splněna.

Jak je všeobecně známo, slepeckým písmem je vydáván jen zlomek toho, co v českém prostředí vůbec ročně vychází (a dvojnásob to platí pro odborné publikace). Z toho důvodu se knihovny zaměřené na poskytování služeb zrakově znevýhodněným uživatelům snaží v první řadě získávat texty vydaných publikací od vydavatelů v digitální podobě, příp. pak s ohledem na ne/úspěšnost prvního kroku převádějí tradiční publikace do digitální podoby a upravují je tak, aby byly pro příslušnou uživatelskou skupinu prostřednictvím hardwarového a softwarového vybavení vnímatelné.

První krok je čistě záležitostí dohody mezi vydavatelem a knihovnou/střediskem a jeho předpokladem je vstřícnost a pochopení ze strany vydavatele a serióznost ze strany knihovny.

Druhý krok je již podpořen legislativou – konkrétně § 38, odst. 1/a autorského zákona [3]:

„Do práva autorského nezasahuje ten, kdo
a) výhradně pro potřeby zdravotně postižených, v rozsahu odpovídajícím jejich zdravotnímu postižení a nikoliv za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu zhotoví nebo dá zhotovit rozmnoženinu vydaného díla; takto zhotovená rozmnoženina díla jím může být také rozšiřována a sdělována, pokud se tak neděje za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu,“.

Je nutno konstatovat, že druhý krok je realizován až poté, co selže pokus o první krok, a že převod fyzického dokumentu do digitální podoby a následná úprava dokumentu je značně kapacitně náročný a nikdy nekončící proces, který navíc pravděpodobně nikdy nemůže plně saturovat informační potřeby zrakově znevýhodněných uživatelů tak, jak je mohou saturovat běžným uživatelům dokumenty ze standardně vydávaných dokumentů. Získání elektronické verze od nakladatele práci usnadňuje, přestože ani ono neřeší náročnost přípravy dokumentu pro zrakově postižené uživatele.

Krom toho jsou digitalizovány dokumenty, které v současné době více méně ve všech případech (nejen) v souvislosti s vydáním existují v digitální podobě. Bylo by tedy bezesporu rychlejší a efektivnější, pokud by i první zmíněný krok mohl být podpořen legislativně a vedle obvyklého povinného výtisku určeným několika knihovnám v ČR by byl odevzdáván také povinný výtisk v elektronické podobě v předem daném formátu, který je výhodný pro vytváření elektronických dokumentů pro zrakově postižené, do zvláštní databáze spravované např. Knihovnou a tiskárnou pro nevidomé K.E. Macana, popř. jinou knihovnou či knihovnami, které jsou zaměřené na poskytování služeb zrakově znevýhodněným uživatelům. Samozřejmě by bylo nezbytné, aby se knihovny spravující databázi zavázaly k tomu, že odevzdaný elektronický dokument použijí v souladu se zmiňovaným § 38, odst. 1/a autorského zákona výhradně pro zrakově znevýhodněné uživatele a vytvoří podmínky pro to, aby jejich prostřednictvím nedošlo k tomu, že by byl dokument sdělován veřejnosti [4]. Je velmi pravděpodobné, že by se taková podoba zákona setkala s odporem ze strany nakladatelů, který by nebyl zcela snadno překonatelný, ale to patří k velkým výzvám knihovnické politiky.

Nová podoba zákona o neperiodických publikacích by pak mohla vypadat např. takto:

§ 3
(1) Vydavatel je povinen bezplatně a na svůj náklad odevzdat z každého vydání neperiodické publikace do 30 dnů ode dne vydání [5] stanovený počet publikací (dále jen "povinné výtisky"), s výjimkou uvedenou v odstavci 2, těmto příjemcům:
a) dva povinné výtisky Národní knihovně České republiky,
b) jeden povinný výtisk Moravské zemské knihovně v Brně,
c) jeden povinný výtisk Vědecké knihovně v Olomouci,
d) jeden regionální povinný výtisk Městské knihovně v Praze a místně příslušné krajské knihovně podle sídla vydavatele.
(2) Vydavatel neperiodické publikace pořízené slepeckým písmem je povinen odevzdat jeden povinný výtisk Knihovně a tiskárně pro nevidomé K. E. Macana v Praze.
(3) Vydavatel jakékoliv neperiodické publikace je povinen bezplatně a na svůj náklad odevzdat z každého vydání neperiodické publikace do 30 dnů ode dne vydání rozmnoženinu publikace v elektronické podobě do centrální databáze dokumentů pro zdravotně postižené.
(4) [6] Má-li odevzdaný povinný výtisk vady po stránce technického zpracování, je jeho příjemce oprávněn požadovat jeho výměnu za bezvadný. Toto právo může uplatnit do tří měsíců ode dne, kdy mu byl výtisk doručen, jinak jeho právo zaniká. Vydavatel je povinen výměnu provést ve lhůtě deseti dnů ode dne, kdy mu došel projev vůle příjemce, jímž uplatnil právo na výměnu.

…a v návaznosti na to případná nová podoba § 38 autorského zákona:

§ 38
Licence pro zdravotně postižené
(1) Do práva autorského nezasahuje ten, kdo
a) výhradně pro potřeby zdravotně postižených, v rozsahu odpovídajícím jejich zdravotnímu postižení a nikoliv za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu zhotoví nebo dá zhotovit rozmnoženinu vydaného díla; takto zhotovená rozmnoženina díla jím může být také rozšiřována a sdělována, pokud se tak neděje za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu,
b) výhradně pro potřeby zrakově postižených a nikoliv za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu opatří zvukovou složku zvukově obrazového záznamu audiovizuálního díla slovním vyjádřením obrazové složky; takto doplněná zvuková složka zvukově obrazového záznamu audiovizuálního díla jím může být také rozmnožována, rozšiřována a sdělována, neděje-li se tak za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu.
(2) Do práva autorského nezasahuje ten, kdo získává nikoliv za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského či obchodního prospěchu elektronické rozmnoženiny pro potřeby zdravotně postižených z centrální databáze dokumentů pro zdravotně postižené.
(3) [7] Do práva autorského nezasahuje také osoba uvedená v § 37 odst. 1, půjčuje-li originály či rozmnoženiny vydaných děl pro potřeby zdravotně postižených v souvislosti s jejich postižením.
(4) [8] Ustanovení § 30 odst. 5 se použije přiměřeně.

Uvedené úpravy zákonů jsou jen příklady pro přesnější představu, a účelu uvedeného výše může být dosaženo i dalšími jinými způsoby a úpravami. Zásadní bude, zda k navržené nebo obdobné změně v budoucnu dojde. Nositelům autorských práv a práv souvisejících by neměla za předpokladu dodržení podmínek vzniknout nezanedbatelná újma a knihovnám poskytujícím služby zrakově znevýhodněným uživatelům a zejména oněm uživatelům by úprava značně usnadnila zpřístupňování, resp. přístup k informačním zdrojům.

Článek vznikl za podpory projektu GA ČR 406/09/0374.