Vážení čtenáři,

říká se, že internet ruší prostor, že pomocí něj jednoduše překonáváme vzdálenosti, které bychom jinak museli obtížně zdolávat, nebo jejichž překlenutí by bylo zcela nemyslitelné. To je v jistém smyslu jistě pravda – stačí pár ťuknutí či kliknutí a můžeme prohlížet např. katalogy téměř libovolných světových knihoven. Nebo se na serveru Facebook (či v jiném podobném prostředí, např. Knihovna4u.cz) setkáme s lidmi, na které bychom normálně vůbec nenarazili. Už skoro notoricky známý a čím dál více i pro oborové aplikace využívaný je také virtuální prostor Second Life.

Naskýtá se však jedna otázka: zatímco brouzdáme ve virtuálním prostoru, nepřicházíme o příležitosti, které se nám – mnohem blíž a mnohem přirozeněji – naskýtají v prostoru reálném? Nebylo by někdy lepší se při cestě metrem nebo autobusem místo psaní smsky rozhlédnout kolem sebe a zavést hovor s člověkem, který sedí vedle nás? Nebo se odtrhnout od Wikipedie a místo četby o krásách bledulích jarních jít nějaké objevit do okolí svého bydliště?

Než se na tyto otázky pokusíme zodpovědět, dodejme, že virtuální prostory začínají už pronikat do těch reálných. Nemáme na mysli pubertální psychopaty, kteří si pletou školní prostředí s virtuální střelnicí, ale třeba službu Google Latitude, která umožňuje pomocí mobilního telefonu identifikovat kamarády a známé, které se pohybují zhruba v těchže místech jako majitel mobilu (za předpokladu, že mají též mobil, který tuto službu umožňuje). To je na první pohled věc užitečná, ale neřeší jeden zásadní nedostatek virtuálního prostoru: absenci náhody.

Virtualizace prostoru sice vede k efektivnější komunikaci, ta se však neustále více odlidšťuje v tom smyslu, že čím dál více odbourává jednu podstatnou složku mezilidské komunikace: fyzickou přítomnost v jednom společném veřejném prostoru, kam má přístup kdokoliv. Určitě si sami vybavíte řadu případů, kdy vám náhodné setkání zpříjemnilo večer, často ale úplně změnilo život. Virtuální prostor je „rozparcelován“ do řady zájmových „podprostorů“ a náhoda je tak značně omezena, ne-li zcela vyloučena.

A ještě jedna důležitá věc. Ustaraný pohled zadlužené samoživitelky ani radost v očích novopečeného otce zatím virtuálně přenést nelze, stejně jako know-how účinného rešeršování nebo pochopení pro jiné kultury. Před tím tedy, než svým kolegům, známým či přátelům napíšete e-mail, zvažte, jestli nebude lepší se s nimi raději setkat.

Tak nás napadá, že redakce Ikara se už taky společně pěkně dlouho „naživo“ neviděla. Rychle to musíme napravit, než se z některých z nás stanou jen virtuální fantomové bloudící v mnoharozměrném světě Matrixu.