Už při příchodu do vstupní haly výstaviště Tüyap (obr. 1), kde se letos na začátku listopadu opět konal knižní veletrh, návštěvníky vítal obří portrét Mustafy Kemala Atatürka (obr. 2); jeho podobiznu bylo možné najít snad v každém čtvrtém výstavním stánku. Jak už jsem psal v Zápiscích z Istanbulu 2006, jeho jménem se dnes zaštiťují dokonce i dervišové, kteří ovšem patřili k těm mystickým řádům, jež Atatürk roku 1925 zakázal. Přesto dnes na oficiálním plakátu propagující jejich historickou budovu (fungující i jako muzeum a místo dervišských obřadů) jsem našel - Atatürkovu fotografii. Na veletrhu se ovšem na Atatürka odvolával opravdu leckdo - nejen Atatürkovo výzkumné středisko se svými Příručkami kemalistického myšlení a spoustou dalších knih od Atatürka i o něm (kde by člověk jeho portrét chápal). Jak napsal Petr Kučera, k jeho odkazu se dnes hlásí jak vládnoucí islámští demokraté, tak i opoziční strany; jeho portrét visel i na místech, kde se prezentovala nakladatelství a organizace orientované levicově. Atatürk se tak objevoval vedle portrétu Che Guevary a přední osobnosti tureckého studentského hnutí v roce 1968 Denize Gezmişe (1947 - 1972) jako významný turecký revolucionář (obr. 3 a 4). Nutno podotknout, že takové zařazení není neodůvodněné: epochální proměna, kterou Turecko pod jeho vládou prošlo, byla skutečně revoluční (ovšem bez miliónů mrtvých jako v Rusku); jedním z hlavních principů „kemalismu“ také ne náhodou bylo „revolucionářství“ (chápané ovšem v naší terminologii jako „reformismus“ a zásada odmítnutí návratu do osmanských dob), ve 20. letech navíc Atatürk hledal hlavního spojence Turecka právě v Sovětském svazu. To mu prý nicméně nevadilo, aby roku 1929 neposkytl azyl Trockému.

Po Atatükovi byl asi nejčastějším portrétovaným člověkem Karel Marx. Jeho Komunistický manifest nabízely četné veletržní stánky a tolik spisů Marxe a Englese jako na Istanbulském veletrhu jsem snad v životě neviděl (obr. 5). Z tureckých komunistů je u nás nejznámější spisovatel Nazım Hikmet, jehož knihy v Československu před rokem 1989 hojně vycházely. Skutečnost, že byly překládány z ruštiny, jasně svědčí o tom, nakolik byla tato recepce spontánní. V Turecku je ale jistě nejpopulárnějším komunistou zmíněný D. Gezmiş, pod jehož vedením byla 12. června 1968 studenty obsazena istanbulská univerzita. Později byl zatčen a popraven, pro mnohé (nejen pro komunisty) však zůstává hrdinou, který se mimo jiné zasazoval i o větší práva pro turecké Kurdy. Právě rok 1968 v Turecku byl letos jedním z hlavních témat istanbulského veletrhu, takže množství titulů věnovaných tehdejšímu hnutí i Gezmişovi bylo vysoké.

Čestným hostem veletrhu byla spisovatelka Füruzan (obr. 6). Zaměřuje se na těžké osudy různých znevýhodněných sociálních skupin, které žijí v soudobém Turecku; vedle přistěhovalců jsou takovou skupinou turecké ženy, v jejích prózách tedy často vystupují vdovy, ženy opustivší své manžele nebo prostitutky. I dnes podle ní v mnoha oblastech této země platí, že „Muž je všechno. A žena? To nejubožejší ze všech stvoření“.

Co se týká českých témat, snažil jsem se na veletrhu zjistit, jaké jsou možnosti objednávání knih přímo z Turecka. Řečeno s klasikem: dělal jsem si čárky, kolik nakladatelů by bylo ochotno nám knihy posílat s fakturou k následnému proplacení, případně dodávat nějakým jiným způsobem. Výsledek? Ani jeden! Jelikož získávání knih z Turecka by bylo i prostřednictvím dodavatelských firem značně obtížné, snažil jsem se přivést do Prahy reprezentativní výběr titulů bohemik, které jsou dnes na tureckém knižním trhu k dispozici (Hašek, Kafka, Kundera, Rilke), a také podnětné knihy o Istanbulu. O této křižovatce kultur, ležící na rozhraní Evropy a Asie, se četní západní autoři vyjadřovali v superlativech, a citovat zde můžu i Jana Nerudu, který prohlásil: „Zde básnila celá historie a celá příroda, zde jako by celý vesmír a všechny zvuky i barvy, všechny formy i myšlenky jeho byly se sloučily v báseň“. Na oplátku si zase obyvatelé Istanbulu váží evropského pohledu na jejich město. Orhan Pamuk ve své publikaci Istanbul. Vzpomínky na město věnoval svému rodnému městu viděnému „očima Západu“ velkou pozornost (Nerudu bohužel nezná); vyznal se dokonce z toho, že pokud potřebuje vědět, co se dělo na ulicích, na nichž prožil skoro celý svůj život, několik set let před jeho narozením, nebo si chce udělat představu o tom, jak lidé dříve v jeho městě žili, tak jediným zdrojem informací jsou knihy západních autorů. Chce-li se tedy Istanbulan dozvědět, jaké bylo či je jeho město, nejlepší je prostě zajít do knihovny.

Obr. 1: Výstaviště Tüyap, místo konání knižního veletrhu.

Obr. 2: Už při příchodu do vstupní haly výstaviště návštěvníky vítal obří portrét Mustafy Kemala Atatürka (1881 – 1938); jeho podobiznu bylo možné najít snad v každém čtvrtém výstavním stánku.

Obr. 3 a 4: Na veletrhu se ovšem na Atatürka odvolával opravdu leckdo

Obr. 5: Po Atatükovi byl asi nejčastějším portrétovaným člověkem Karel Marx.

Obr. 6: Čestným hostem veletrhu byla spisovatelka Füruzan.

Obr. 7: Chce-li se Istanbulan dozvědět, jaké bylo či je jeho město, nejlepší je prostě podle O. Pamuka zajít do knihovny a přečíst si popis nějakého západního spisovatele. Nejslavnější z nich je Pierre Loti, jehož knih jsou istanbulská knihkupectví plná, navštívit můžete i po něm pojmenovaný hotel nebo slavnou restauraci.