Název LITERA v Rakousku neoznačuje výroční knižní ceny, ale knižní veletrh v Linci (obr. 1), jehož první ročník se letos konal 23. - 27. dubna. Veletrh nebyl ničím výjimečný, snad jen tím, že alespoň v tu dobu, kdy jsem se na něm zdržoval, dost nízký počet vystavovatelů možná převyšoval počet návštěvníků (obr. 2), výjimkou ovšem byly chvíle, kdy halu zaplavila nějaká školní třída (celkově prý veletrh navštívilo kolem 10 tisíc návštěvníků, což vzhledem k nevelké rozloze areálu není zas tak málo). I když před veletržní halou vlála česká vlajka (obr. 3), Česká republika na rozdíl od Slováků na veletrhu zastoupena nebyla. Mezi vystupujícími autory se ale aspoň vyskytovala jména jako Cornelia Travnicek, Gabriele Petricek nebo Reinhard Pohanka (obr. 4), prozrazující český původ. Posledně jmenovaný autor zde navíc mluvil o své knize Kein Denkmal für Maria Theresia (obr. 5) s podtitulem „alternativní dějiny Rakouska“, rozvíjející možné scénáře historického vývoje následující po hypotetickém vítězství Čechů na Moravském poli, vítězství protestantů na Bílé hoře, přes ovládnutí Vídně tureckými vojsky nebo úmrtí Marie Terezie v dětském věku - na vídeňské Ringstrasse by pak žádný pomník Marie Terezie nestál (odsud název knihy) [1].

Na veletrhu byla nabízena obsáhlá publikace věnovaná pouze vztahu jednotlivých spisovatelů k Linzi (obr. 6) a mnohé knihy o historii Lince: vždyť to také je město s dlouhou a bohatou historií, včetně té literární. I proto byla součástí veletrhu (bohužel nezahrnutou v ceně vstupenky) prohlídka po místech, která jsou s významnými umělci spojena: mezi takové osobnosti patří vedle skladatele A. Brucknera, který je i nedaleko Lince pohřben, spisovatelé Goethe (obr. 7), Rilke (obr. 8), a především Adalbert Stifter, který zde i zemřel a je pohřben přímo v Linci (obr. 9) - právě Bruckner tehdy řídil pohřební sbor.

A. Stifter (1805 - 1868), rodák z Horní Plané, v Linci působil ve funkci vrchního inspektora hornorakouských národních škol a vykonal prý v této funkci mnoho záslužného. S naší zemí je mnohonásobně spjatý - jeho rodná obec leží na české straně Šumavy, v prostředí Šumavy se také odehrává mnoho příběhů jeho próz; první souborné vydání jeho knih začalo roku 1901 vycházet v Praze. Tu sice navštívil jen jednou, ale svůj historický román Vítek věnoval „svým krajanům, obzvláště staroslavnému městu Praze“. Čechy Stiftera dostihly i posmrti, neboť na českou stopu narazíme i na místě jeho posledního odpočinku v podobě náhrobního pomníku, jehož autorem byl jeho přítel Johann Rint, rodák z východočeského Kuksu. Jak píše pracovník Rakouského kulturního fóra v Praze a germanista Václav Maidl, Stifter je „unisono považován za jednoho z klíčových spisovatelů německy psané literatury v biedermeierovském duchu“ [2] a tomu také odpovídá způsob, jakým další český germanista Jiří Stromšík s nadsázkou charakterizoval jeho prózy: „staří jsou až nesnesitelně dobrotiví a rozšafní; mladí - ctnostní až běda - zakládají domáctnosti jako klícky; dědictví ujců připadne nakonec těm pravým - slovem všechno se zdá milé, útulné, hřejivé a smířené až na hranici bezvýznamnosti“ [3]. Pokud ale Stifterovy knihy vyúsťují v oslavu manželské lásky, dětství, úspěšné výchovy, pokorného postoje vůči ranám osudu a víru ve vítězství dobra, pak v jeho osobním životě tomu bylo spíše naopak: jak konstatuje Stromšík, Stifterovi zůstala odepřena velká (opětovaná) láska, děti, zjevný pedagogický úspěch (několik pokusů o adopci skončilo neúspěchem a jeden dokonce sebevraždou adoptované dívky) a nakonec nebyl ušetřen ani toho, že vše musel ukončit vlastní rukou (jeho sebevražda, rušící dosavadní klišé o idyličnosti jeho díla, vešla v obecnější známost až roku 1904, tedy dlouho po jeho smrti). A podobně jako třeba v Babičce Boženy Němcové, s níž je Stifter často srovnáván, vystupuje Viktorka reprezentující „noc denního světa babiččina“ (V. Černý) [4], také ve Stifterově díle jsou ukryty lidské tragédie a ozvuky toho, že „všichni máme tygří povahu, stejně jako máme tu nebeskou, a když není ta tygří probuzena, pak si myslíme, že v nás vůbec není přítomna…, proto posuzujeme charaktery bouřlivých časů tak úplně špatným úsudkem.“

V domě, ve kterém na dnešním Stifterově náměstí (obr. 10) spisovatel v Linci žil (obr. 11), je mu jedna z místností také věnována; k vidění tu jsou třeba obrazy, které sám nakreslil (obr. 12), portrét Stiftera i jeho ženy (obr. 13) i jeho posmrtná maska od nám známého J. Rinta. V budově dnes sídlí instituce „StifterHaus“ zabývající se literaturou a jazykem. Já jsem z jejich produkce pro Národní knihovnu ČR [5] získal několik významných publikací, připomenu zde ale pouze jednu z nich. Kniha nese název Naturwissenschaft als Lebensbasis? (Přírodní věda jako základ života?) a její autor Stefan Braun se v ní zabývá postavením, jaké ve Stifterově díle zaujímá motiv přírodních věd a vědeckého poznání vůbec, zvláště v knize Pozdní léto [6]. V tomto výchovném románu, oslavujícím všestraný harmonický rozvoj jedince, se skutečně pozoruhodně proplétá umění a věda. Hlavní hrdina například po dlouhém popisování technických detailů vědeckého měření takto prožívá výsledek své badatelské činnosti: „Po dlouhém lopocení a mnoha obtížích, jež jsem musil překonávat, chtěl-li jsem dosáhnout co největší přesnosti, jsem byl jednoho dne hotov, a celý plán jezera ležel před mýma očima v zádumčivě pochmurné kráse, které jsem se nenadál. Chvíli jsem si obraz prohlížel, zcela sám.“ Vědecká mapa se v této kontemplaci náhle mění v umělecký „obraz“, jehož nezáměrná krása jednoznačně spadá spíše do oblasti estetiky. Jindy zase naopak třeba pozorování uměleckého díla - starobylého oltáře - vede k jeho pečlivému překreslení, vědeckému studiu umožňujícímu i hlubší prožitek umělecký, a k odbornému restaurování. Připomeňme, že aspoň zde si zřejmě Stifter nemusel nic kompenzovat, protože sám měl velké přírodovědné nadání (jako student dosáhl pozoruhodných výsledků a měl vyhlídky na profesuru fyziky na pražské univerzitě - profesionálně však toto nadání dále nerozvíjel), a zasloužil se o restaurování některých památek v Rakousku. Tématu Stifterovy úcty i k těm nejdrobnějším detailům světa přírody, stejně jako k zákonům, které se projevují ve věcech lidských i přírodních, se věnovali před S. Braunem různí autoři: podle Stromšíka se tak u Stiftera hlásí o slovo „přírodovědný pozitivismus“; podle knihy Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře od C. Magrise zase ovládá Pozdní léto úcta ke společenské hierarchii a byrokratický duch, který je také jádrem Stifterova kultu „vegetativní harmonie, jež není nikterak nadšením nad jarním bujením, ale statickou kontemplací přírodního řádu.“ Oproti tomu Johann Lachinger působící ve StifterHausu zdůrazňuje, že „ve všem, co napsal, zastává Stifter princip ekologičnosti“ [7]. Této vstřícnější interpretaci se také nejvíce blíží Stefan Braun, podle kterého je u Stiftera ještě věda integrována do celkového života jedince [8], jeho přístup k vědě ještě není poznamenán pozdějším osudovým rozkolem, po němž proti sobě stojí specializované „cynické“ vědní discipliny a jejich neméně jednostranná filozofická kritika. Braun u Stiftera coby humanitní vědec hledá inspiraci k jakémusi znovunavázání kontaktu s reformovanou a tolerantnější přírodní vědou.

Od hlubokomyslných úvah se nyní na chvíli vrátím přímo do centra Lince. Kromě Stiftera se dá na české stopy v Linci ovšem narazit na každém kroku; velmi časté tu jsou zvláště zájezdy jihočeských škol. Sloup na Hlavním náměstí [9] je zde běžně obklopen českými studenty (obr. 14) a při tom pohledu si nešlo nevzpomenout na knihu Hitlerova Vídeň, v níž se její autorka Brigitte Hamannová věnuje také tomu, jaké mělo na Hitlera a na jeho pozdější názory vliv jeho mládí prožité v Linci. V té době proudilo do Lince velké množství českých sezonních dělníků, což u německy mluvícího obyvatelstva vyvolávalo silný protitlak: „boj proti slavizaci“, tedy proti Čechům, byl před 1. světovou válkou v Linci ještě mnohem silnější než boj proti Židům. Podle Hamannové byl tento „český problém“ ve dvou počátečních desetiletích 20. století dokonce hlavním tématem jak v linecké obecní radě, tak v lineckém tisku. Linecké listy rozdmychávaly strach domácího obyvatelstva z převahy cizího živlu a dramaticky popisovaly, jak se linecké Hlavní náměstí stává shromaždištěm mladých Čechů: „Každý večer lze na náměstí spatřit množství Čechů, kteří mluví česky hodně nahlas a přicházejí a odcházejí v uzavřených skupinách, čímž chtějí dokázat, že již obsadili centrum Lince“. Hitler později sám vzpomínal, že mládí prožil ve vypjatém boji o německý jazyk: „už když mi bylo třináct let, začal se nás tento boj bezprostředně dotýkat a musel být vybojován v každé středoškolské třídě.“ Podle Hamannové ovšem Hitler (nejen) zde silně přeháněl: třeba v ročníku 1902/03 ze 359 žáků uváděli jen dva jako svou mateřštinu češtinu, všichni ostatní němčinu. Aspoň na linecké reálce, kterou Hitler navštěvoval, podle Hamannové tedy žádný národnostní problém neexistoval. A už vůbec se nezdá, že by měli dnešní obyvatelé Lince z turistické velmoci Rakouska jakýkoli problém s hlavním náměstím obsazeným českými studenty - jsou to přeci jen také platící turisté.

Ovšem hlavní důvod, proč Češi do Lince jezdí, není návštěva zdejších náměstí ani Stifterova domu. Nejvíce Čechů se zde aspoň přes den dá skoro určitě najít v instituci, jejíž název zní Ars electronica center a v angličtině Muzeum budoucnosti. Už podvojný název svědčí o jisté hybridnosti tohoto místa: můžeme si v této souvislosti vzpomenout nato, že za „ars“ = „umění“ byl v minulosti pokládán třeba také ohňostroj a ještě pro Komenského pojem ars označoval prostě dovednost, jak nakládat s určitou věcí ve shodě s její přirozenou povahou. Do muzea/galerie Ars electronica jsou v souladu s ambivalencí jeho názvů v rámci školní výuky přiváděni studenti za účelem jejich fyzikálního vzdělávání (stifterovské téma) nenásilnou formou hry (Komenský), ale zároveň se zde pravidelně pořádají také festivaly digitálního umění a jeho stálá expozice v mnoha rysech uskutečňují sny českého poetismu o tom, že každý člověk se stane umělcem a bude schopný vnímat okolní svět synesteticky, tedy různé smyslové signály vnímat souběžně (obr. 15). Mnohé z toho, co se v Ars electronice nejen vystavuje, ale na základě čeho zde mohou návštěvníci/diváci/aktéři sami tvořit a s čím mohou experimentovat (obr. 16), má velmi blízko k instalacím těch umělců, kteří dnes zkoumají především samotné „způsoby percepce, a proto lze jejich tvorbu lokalizovat do průsečíku uměleckého a vědeckého experimentu“ (J. Horáková) [10]. Součástí festivalů bývají také vědecká sympozia, která se každoročně konají v původně koncertní budově Brucknerhaus. Klíčové festivalové téma vztahu vědy a umění vybízí podle Lenky Dolanové [11] v současnosti k novému promýšlení: hledají se zde kořeny roztržky obou oblastí a způsoby, jak tyto dvě oblasti tvůrčího vztahování se ke světu propojit. Podle Dolanové se už v současné době stala přijatelnou představa umělce jako budovatele, jehož výzkum může být zajímavý sám o sobě, nikoliv pouze jako kuriózní přívažek uměleckého díla. Zatímco počítačové umění vzniká zapojením metod z počítačové vědy do umění, průnik myšlenek a technik z umění a designu do počítačové vědy by mohl podnítit estetickou výpočetní tvorbu. Jedním z výstupů sympozií jsou pak obecné apely na rozšíření přístupu k vědeckému a technologickému výzkumu, které by měly být chápány zároveň jako kulturní tvorba s imaginativním dosahem, ale také k rozšíření přístupu k umění jako ke svébytné sféře tázání se po možnostech a implikacích technologické inovace. Jediné, co jsem se nedozvěděl, je to, jestli se už těchto sympozií v rámci znovunavázání kontaktu s přírodními vědami a technikou někdy zúčastnil Stefan Braun, ale podle internetových vyhledavačů skoro určitě ne. Na druhou stranu je potěšitelné, že nedaleko Lince, v Rudolfově u Českých Budějovic, existuje občanské sdružení Dialog vědy s uměním, které se snaží vydávat k tomuto tématu přínosné publikace a pořádat konference a výstavy - na rozdíl od Ars electronicy na ně ale bohužel jihočeští studenti většinou nechodí, nezúčastňují se ho ani humanitní vědci. Že by to dávalo zapravdu těm, kteří humanitně vzdělané intelektuály obviňují z toho, že se honosí svým naprostým pohrdáním vědou (zvláště matematikou) a o nějaký dialog s ní nestojí, byť by se to týkalo širšího dialogu vědy a umění [12]? Naštěstí ne tak docela: jednou z partnerských organizací sdružení Dialog vědy s uměním je pražské centrum pro umění a nové technologie Ciant, jehož akcí se účastní i filozof M. Petříček a pravidelně literární vědec a básník Louis Armand. Ten ve své knize Literate technologies píše o tom, že procesy dekódování a transkripce jsou stejné, ať už se odehrávají na úrovni DNA nebo literárních textů. V tom se plně shoduje s přírodovědcem a filozofem Zdeňkem Neubauerem, podle kterého nejen literatura, ale také přírodní zákony mají jen jeden základ: pořadí písmen (litera - písmeno) a z nich vzniklý text, což Neubauer dokumentuje na kabale, kybernetice a genetice. Pojem LITERA(TE), u kterého jsem tento článek začal, tak získává netušené konotace [13].

Už citovaný Claudio Magris založil svůj portrét Lince z knihy Dunaj na protikladu A. Hitlera s A. Stiftera. Já tuto opozici také využiji, i když jiným způsobem: dalo by se říci, že vize ani jednoho z nich se nenaplnila. Jestliže Hitler chtěl z Lince v rámci založení tisícileté Třetí říše výstavbou množství monumentálních staveb udělat „světovou metropoli“, pomník a apoteózu vlastní osoby, pak Stifter snil o zachování tradičního patriarchálního řádu založeného na souladu s přírodou. Nesplnilo se ani jedno, ale i když Stifter Šumavu ne náhodou zachytil těsně před tím, než také tam začínaly doléhat vlivy průmyslové civilizace a ozvuky nových společenských pořádků, nebyl jen reakcionářem nostalgicky zahleděným do minulosti. Naopak, právě v knize Pozdní léto najdeme úvahy o tom, „jak to bude vypadat, až budeme s to rychlostí blesku rozesílat zprávy po celém světě“ [14]. Stifter předpověděl, že „nakonec zvítězí duch“ a hmota se stane „pouhou silou, kterou duch bude používat“. Dá se to chápat různě, ale já z toho vyvozuji, že z nových technologií by byl nadšený a že v Ars electronice by se mu asi líbilo, a určitě by mu na rozdíl od Hitlera nevadilo, že mezi jeho návštěvníky je čeština slyšet skoro stejně často jako němčina.

Obr. 1: Linec z vyhlídkové věže Františka Josefa I.

Obr. 2: První ročník knižního veletrhu v Linci s názvem Litera nebyl ničím výjimečný, snad jen tím, že alespoň v tu dobu, kdy jsem se na něm zdržoval, dost nízký počet vystavovatelů možná převyšoval počet návštěvníků, výjimkou ovšem byly chvíle, kdy halu zaplavila nějaká školní třída (celkově prý veletrh navštívilo kolem 10 tisíc návštěvníků, což vzhledem k nevelké rozloze areálu není zas tak málo).

Obr. 3: I když před veletržní halou vlála česká vlajka, Česká republika na veletrhu na rozdíl od Slováků zastoupena nebyla. Mezi vystupujícími autory se ale aspoň vyskytovala jména jako Cornelia Travnicek nebo Gabriele Petricek, prozrazující český původ (mnozí Rakušané až v poslední době díky vyšší nabídce českých kurzů s překvapením zjišťují, co jejich jména v češtině znamenala).

Obr. 4 a 5: Historik a archeolog Reinhard Pohanka na veletrhu představil svoji knihu Kein Denkmal für Maria Theresia s podtitulem „alternativní dějiny Rakouska“, rozvíjející možné scénáře historického vývoje následující po hypotetickém vítězství Čechů na Moravském poli, vítězství protestantů na Bílé hoře, přes ovládnutí Vídně tureckými vojsky nebo úmrtí Marie Terezie v dětském věku - na vídeňské Ringstrasse by pak žádný pomník Marie Terezie nestál (odsud název knihy).

Obr. 6: Na veletrhu byla nabízena obsáhlá publikace věnovaná pouze vztahu jednotlivých spisovatelů k Linzi a mnohé knihy o historii Lince: vždyť to také je město s dlouhou a bohatou historií, včetně té literární. I proto byla součástí veletrhu (bohužel nezahrnutou v ceně vstupenky) prohlídka po místech, která jsou s významnými umělci spojena: mezi takové osobnosti patří vedle skladatele A. Brucknera, který je i nedaleko Lince pohřben, a pak hlavně spisovatelé.

Obr. 7: Pamětní deska na domě, v němž žila Marianna von Willemer - až po její smrti bylo odhaleno, že tato herečka je, jak píše německá Wikipedie, jako jediná z Goethových múz spoluautorkou nějakého jeho díla. Některé básně v Západovýchodním divánu totiž psala ona sama, podle C. Magrise dokonce ty svrchovaně nejlepší. Magris zato Goetha hodnotí velmi přísně, jde podle něj o krajní příklad mužského zneužívání, totiž o přivlastnění si díla ženy mužem.

Obr. 8: Deska na budově, v níž studovali Bruckner a později Rilke.

Obr. 9: Adalbert Stifter (1805 - 1868), rodák z Horní Plané, v Linci působil ve funkci vrchního inspektora hornorakouských národních škol a vykonal prý v této funkci mnoho záslužného. S naší zemí je mnohonásobně spjatý - jeho rodná obec leží na české straně Šumavy, v prostředí Šumavy se také odehrává většina příběhů jeho próz; první souborné vydání jeho knih začalo roku 1901 vycházet v Praze, tu sice navštívil jen jednou, ale svůj historický román Vítek věnoval „svým krajanům, obzvláště staroslavnému městu Praze“. Čechy Stiftera dostihly i posmrti, neboť na českou stopu narazíme v Linci i na místě jeho posledního odpočinku v podobě náhrobního pomníku, jehož autorem byl jeho přítel Johann Rint, rodák z východočeského Kuksu. Pohřební sbor po Stifterově smrti řídil právě A. Bruckner.

Obr. 10: Stifterovo náměstí s pomníkem z žuly - motiv žuly se vyskytuje v několika jeho prózách.

Obr. 11: Stifterův dům, ve kterém spisovatel v Linci žil a zemřel; dnes v něm sídlí literární instituce StifterHaus.

Obr. 12: Ve Stifterově domě je Stifterovi jedna z místností také věnována; k vidění tu jsou třeba obrazy, které sám nakreslil.

Obr. 13: Ve Stifterově místnosti ve Stifterově domě na Stifterově náměstí je k vidění také portrét Stiftera i jeho ženy i jeho posmrtná maska od nám známého J. Rinta.

Obr. 14: Sloup na lineckém Hlavním náměstí je zde běžně obklopen českými studenty; při tom pohledu si nešlo nevzpomenout na knihu Hitlerova Vídeň, v níž se její autorka Brigitte Hamannová věnuje také tomu, jaké mělo na Hitlera a na jeho pozdější názory vliv jeho mládí prožité v Linci. V té době proudilo do Lince velké množství českých sezonních dělníků, což u německy mluvícího obyvatelstva vyvolávalo silný protitlak: „boj proti slavizaci“, tedy proti Čechům, byl před 1. světovou válkou v Linci ještě mnohem silnější než boj proti Židům. Podle Hamannové byl tento „český problém“ ve dvou počátečních desetiletích 20. století dokonce hlavním tématem jak v linecké obecní radě, tak v lineckém tisku. Linecké listy rozdmychávaly strach domácího obyvatelstva z převahy cizího živlu a dramaticky popisovaly, jak se linecké Hlavní náměstí stává shromaždištěm mladých Čechů: „Každý večer lze na náměstí spatřit množství Čechů, kteří mluví česky hodně nahlas a přicházejí a odcházejí v uzavřených skupinách, čímž chtějí dokázat, že již obsadili centrum Lince“. Hitler později sám vzpomínal, že mládí prožil ve vypjatém boji o německý jazyk: „už když mi bylo třináct let, začal se nás tento boj bezprostředně dotýkat a musel být vybojován v každé středoškolské třídě.“ - Pro Linec jako středoevropské město s pohnutou historií je příznačné, kolikrát náměstí měnilo název: od roku 1873 to bylo Náměstí Františka Josefa I. , po vyhlášení republiky 12. listopadu 1918 se jmenovalo Náměstí 12. listopadu, v době pokusu o ustavení stavovského státu bylo roku 1934 znovu přejmenováno na Náměstí Františka Josefa I., to ale trvalo jen do další změny názvu na Adolf-Hitler-Platz, Hlavním je toto náměstí od roku 1945.

Obr. 15: Nejvíce Čechů se v Linci aspoň přes den dá skoro určitě najít v instituci, jejíž název zní Ars electronica a v angličtině Muzeum budoucnosti. Už podvojný název svědčí o jisté hybridnosti tohoto místa: můžeme si v této souvislosti vzpomenout nato, že za „ars“ = „umění“ byl v minulosti pokládán třeba také ohňostroj a ještě pro Komenského pojem ars označoval prostě dovednost, jak nakládat s určitou věcí ve shodě s její přirozenou povahou. Do muzea/galerie Ars electronica jsou v souladu s ambivalencí jeho názvů v rámci školní výuky přiváděni studenti za účelem jejich fyzikálního vzdělávání (Stifterovské téma) nenásilnou formou hry (Komenský), ale zároveň se zde pravidelně pořádají také festivaly digitálního umění a jeho stálá expozice v mnoha rysech uskutečňují sny českého poetismu o tom, že každý člověk se stane umělcem a bude schopný vnímat okolní svět synesteticky, tedy různé smyslové signály vnímat souběžně. Na fotografii je obraz, kterým počítač „interpretuje“ takovou směsici vůní, jakou si návštěvník/tvůrce sám namíchá.

Obr. 16: V Ars electronice je možné se také vyfotit a nechat ostatním návtěvníkům o sobě vizuální i verbální vzkaz.

Obr. 17: V Ars electronice je možné i létat, vytvářet vlastní animace, zvolit si k pobytu jeden z virtuálních prostorů - nebo si takový prostor sám vytvořit a umístit do něj i svého dvojníka.