Zápisky z Frankfurtu 2007
Frankfurtský knižní veletrh letos navštívilo, asi i kvůli páteční stávce železničářů, o něco méně návštěvníků než loni, ale lidí tam bylo i tak dost (dohromady prý 283 293). Způsoby, kterými se všech 7 448 vystavovatelů snažilo přilákat návštěvníky, byly nejrůznější: oblíbeným prostředkem jsou například maskoti: jednorožci (obr. 1) či medvědovi (obr. 2) silně konkuroval český krteček (obr. 3). Nakladatelství Taschen zaměřující se na výpravné uměnovědné publikace zase použilo pro svoji prezentaci mnohonásobně zvětšenou reprodukci obrazu Diega Rivery, jehož monografii na veletrhu nabízelo (obr. 4), pro stánek mezinárodního nakladatelství se sídlem v Japonsku Tokyopop propagující na Západě všechny druhy japonského komiksu byl zvolen styl op artu (obr. 5). Exoticky a přitažlivě působily přirozeně právě expozice neevropských zemí, třeba thajská (obr. 6). Kromě toho veletrh návštěvníkům nabízí široké možnosti rozptýlení i uspokojení jejich potřeb: restaurace, kadeřnictví i ekumenickou kapli (obr. 7). Na chodbách pak asi nejčastějšími produkty pravidelně jsou erotické plakáty a knihy [1].
Letošním hostem bylo Katalánsko. Katalánská kultura, a zvláště literatura, u nás není příliš známá, a v Německu to asi není o mnoho lepší. Na rozdíl od spektakulární korejské prezentace před dvěma lety nebo indické před rokem byla expozice katalánského hosta spíše střídmá. Nejvýraznějším prvkem expozice byly stovky barevných obálek se jmény katalánských autorů, které visely ze stropu pro tento rok katalánské haly. Obálky měly synekdochicky zastupovat knihy (obr. 8). Zřejmě to byla polemika s názorem, že je katalánská kultura nevýznamná a chudá na spisovatele: pestrý strop měl být asi důkazem jejich hojnosti a rozmanitosti. Katalánsky dnes prý mluví skoro osm miliónu lidí nejen ve Španělsku, ale také v Andoře (kde je úřední řečí), Francii a Itálii (konkrétně na Sardinii), takže jde o jazykovou komunitu početnější než jsou jazykové komunity mnoha menších států Evropské unie. Skutečnost, že třeba slovenština, slovinština nebo litevština jsou úředními jazyky EU, zatímco katalánština ne, a že tyto státy mají své komisaře v evropské komisi, zatímco Katalánci toho mohou dosáhnout pouze v rámci Španělska, nesou značně úkorně. Přitom paradoxně právě příslušníci oněch menších národů projevují, jak se zdá, o tuto kulturu největší zájem. Dobře se to projevilo na diskuzi (vedené v katalánštině a simultánně překládané), na niž byli pozváni významní světoví překladatelé zabývající se katalánštinou: šlo o překladatelku ze Slovinska, Beninu, také jednoho překladatele z Anglie, a v neposlední řadě také z Česka - důstojné místo mezi zúčastněnými autory zaujala Monika Zgustová (obr. 9). Onen anglický autor, Matthew Tree, dokonce během debaty přímo srovnával postavení katalánské a české literatury [2]: podle něj až do chvíle, kdy se na mezinárodním poli prosadil Milan Kundera, bylo zabývat se touto literaturou něčím zvláštním až podivným. Katalánská literatura je podle něj i podle Moniky Zgustové dnes v podobné pozici jako byla ta česká před Kunderovým světovým úspěchem: přitom dnes podle obou autorů mají Katalánci hned několik adeptů na podobný úspěch (nebo také na Nobelovu cenu, která naší literatuře nesporně také udělala „dobrou reklamu“ a která naopak zatím žádnému katalánskému autorovi nebyla udělana). Jak mi v rozhovoru potvrdila Monika Zgustová, katalánská kultura je v Čechách nesrovnatelně méně známá než ta česká v Katalánsku (což ale platí i o našich vzájemých kulturních vztazích ke Slovákům nebo Maďarům), postavení české kultury je v nynějším katalánském (duchovním) světě (hlavně díky právě Monice Zgustové, což dodávám já) možná srovnatelné s kulturou italskou.
Veletrh i letos navštívily mnohé veličiny literárního i vědeckého světa, hvězdou číslo jedna byl (nejen pro mne) Umberto Eco, který vyhověl pozvání, aby usedl k rozhovoru na tzv. Modré pohovce (obr. 10). Když jsem si na frankfurtský veletrh z Prahy odvážel jím editovanou knihu Dějiny ošklivosti (obr. 11), ještě jsem nevěděl, že český (velmi kvalitní) překlad tentokrát vyšel nezvykle rychle, dokonce souběžně s vydáním německým a anglickým, a že tuto knihu bude na veletrhu Eco osobně představovat. Eco během půlhodinového rozhovoru vedeného anglicky působil jako rozšafný starý pán, který ví, že je něco jiného napsat knihu s texty sice krátkými, ale o to hutnějšími a intelektuálně náročnějšími, a něco jiného vést rozhovor určený pro nejširší veletržní publikum. Eco tedy především vtipně komentoval jednotlivé ilustrace, jimiž je jeho kniha hojně vybavena; na otázku, jestli se mu lépe psalo o dějinách krásy nebo dějinách ošklivosti, odpověděl, že se lépe psala kniha o ošklivosti, protože při ní nebyl obtěžován žádnými erotickými vzruchy. Na téže Modré pohovce ovšem usedli i další slavní autoři, např. Richard Dawkins, jehož kniha Boží sebeklam ostře odsuzující náboženství nedávno vyvolala diskuzi i na stránkách Lidových novin. Rozhovor s Dawkinsem jsem neslyšel, ale v recenzi, která na jeho knihu vyšla v příloze deníku Zeit, byla kniha podle mne oprávněně označena za směs nesmiřiteného náboženství vědy (jak o něm u nás píše Z. Neubauer) a neurvalého osvícenství, která na světě snese jen to, co jí dovolí její teorie poznání (to ovšem podle mne platí skoro o každém). Souběžně s Dawkinsovou knihou byla na veletrhu také hned nabízena s Dawkinsem polemizující kniha s komplementárním názvem Sebeklam ateismu.
Výše jsem uvedl, že by se Kataláncům velmi hodila Nobelova cena. Bohužel ji zase nezískali, místo toho byl opět oceněn autor z anglosaského světa: Doris Lessingová sice, pokud vím, na veletrh nezavítala, ale od chvíle, kdy se do Frankfurtu donesla zpráva, že je nejnovější (a zároveň nejstarší) laureátkou, tam byla silně přítomná alespoň virtuálně. Zatímco U. Eco ji ocenil s tím, že si cenu určitě zaslouží, kritik M. Reich-Ranicki označil udělení ceny za politováníhodné. O veletrhu by se dalo referovat i dále: důležitými tématy bylo vzdělávání a digitalizace, paměti Joschky Fischera, nová kniha o zakladateli časopisu Spiegel Rudolfu Augsteinovi... Nebylo divu, že někteří přemíře poznatků a přílivu nových dojmů podlehli přímo na centrálním veletržním „náměstí“ pod obří maketou encyklopedie Brockhaus (obr. 12), neboli, když budu parafrázovat název slavného Goyova obrazu: před obludnou přemírou rozumových poznatků je někdy jedinou záchranou spánek.
Obr. 1: Frankfurtský knižní veletrh letos navštívilo, asi i kvůli páteční stávce železničářů, o něco méně návštěvníků než loni, ale lidí tam bylo i tak dost (dohromady prý 283 293). Způsoby, kterými se všech 7 448 vystavovatelů snažilo přilákat návštěvníky, byly nejrůznější: oblíbeným prostředkem jsou například maskoti: v tomto stánku bylo zvířat možná více než knih, bájný jednorožec sloužil jako průvodce do zcela jiného, pohádkového světa.
Obr. 2: Bücherbär čili knižní medvěd propagoval stejnojmennou edici dětských knih. Medvěd je ovšem maskotem mnoha dalších německých nakladatelství (například nakladatelství Donny Stieven přitom leží v Berlíně, který má medvěda v názvu i v logu). Dobré kontakty má Národní knihovna s nakladatelstvím Bärenreiter (doslova jezdec na medvědovi), v jehož logu se také nachází medvěd. Téma by si ovšem zasloužilo hlubší ikonografický rozbor.
Obr. 3: Jak jsem se dozvěděl ze Světa knihy, krtek byl součástí prezentace nakladatelství Albatros, ale návštěvníky byl podle mne spojován s naším stánkem obecně. Reakce prý byly časté a veskrze pozitivní (vlastní fotografii s krtečkem si z veletrhu odnášelo dost lidí), což je důkazem toho, že krteček je v Německu relativně dobře známý a populární. Na Wikipedii se sice jako perzonifikace České republiky uvádí Jára Cimrman, ten by ale většině Němců nic neřekl, zato krteček jako český maskot zafungoval docela dobře. Vždyť měl v Německu dokonce i vlastní internetové stránky, které byly zřejmě tak úspěšné, že musely být na nátlak držitelů autorských práv staženy. Krteček nechal na stránkách pouze vzkaz: „jsem v Praze“ a jeho krátký pobyt ve Frankfurtu mohli Němci chápat jako určitou, i když nedostatečnou, satisfakci.
Obr. 4: Nakladatelství Taschen zaměřující se na výpravné uměnovědné publikace použilo pro svoji prezentaci mnohonásobně zvětšenou reprodukci obrazu Diega Rivery, jehož monografii na veletrhu nabízelo.
Obr. 5: Pro stánek mezinárodního nakladatelství se sídlem v Japonsku Tokyopop propagující na Západě všechny druhy japonského komiksu byl zvolen styl op artu.
Obr. 6: Exoticky a přitažlivě působily přirozeně právě expozice neevropských zemí, třeba ta thajská.
Obr. 7: Návštěvníkům veletrh nabízí široké možnosti rozptýlení i uspokojení jejich potřeb: restaurace, kadeřnictví i ekumenickou kapli. Ve chvíli mé návštěvy byla ovšem (lidu)prázdná.
Obr. 8: Expozice Katalánska, hosta letošního veletrhu, byla spíše střídmá. Nejvýraznějším prvkem expozice byly stovky barevných obálek se jmény katalánských autorů, které visely ze stropu pro tento rok katalánské haly. Obálky měly synekdochicky zastupovat knihy. Zřejmě to byla polemika s názorem, že je katalánská kultura nevýznamná a chudá na spisovatele: pestrý strop měl být asi důkazem jejich hojnosti a rozmanitosti.
Obr. 9: Paradoxně právě příslušníci oněch menších národů, na které Katalánci kvůli jejich politickému zastoupení v EU trochu žárlí (nebo aspoň cítí určitou frustraci), projevují o tuto kulturu největší zájem. Dobře se to projevilo na diskuzi (vedené v katalánštině a simultánně překládané), na niž byli pozváni významní světoví překladatelé zabývající se katalánštinou: šlo o překladatelku ze Slovinska, jednoho překladatele z Anglie, a pak obě autorky na fotografii: Agnes Agboton z Beninu a Češku žijící v Katalánsku Moniku Zgustovou.
Obr. 10: Veletrh i letos navštívily mnohé veličiny literárního i vědeckého světa, hvězdou číslo jedna byl (nejen pro mne) Umberto Eco, který vyhověl pozvání, aby usedl k rozhovoru na tzv. Modré pohovce.
Obr. 11: Když jsem si na frankfurtský veletrh z Prahy odvážel jím editovanou knihu Dějiny ošklivosti, ještě jsem nevěděl, že český (velmi kvalitní) překlad tentokrát vyšel nezvykle rychle, dokonce souběžně s vydáním německým a anglickým, a že tuto knihu bude na veletrhu Eco osobně představovat. Eco během půlhodinového rozhovoru vedeného anglicky působil jako rozšafný starý pán, který ví, že je něco jiného napsat knihu s texty sice krátkými, ale o to hutnějšími a intelektuálně náročnějšími, a něco jiného vést rozhovor určený pro nejširší veletržní publikum. Eco tedy především vtipně komentoval jednotlivé ilustrace, jimiž je jeho kniha hojně vybavena, na otázku, jestli se mu lépe psalo o dějinách krásy nebo dějinách ošklivosti, odpověděl, že se lépe psala kniha o ošklivosti, protože při ní nebyl obtěžován žádnými erotickými vzruchy.
Obr. 12: Nebylo divu, že někteří přemíře poznatků a přílivu nových dojmů podlehli přímo na centrálním veletržním „náměstí“ pod obří maketou encyklopedie Brockhaus a usnuli, neboli, když budu parafrázovat název slavného Goyova obrazu: před obludnou přemírou rozumových poznatků je někdy jedinou záchranou spánek. Neměl jsem odvahu onoho spáče na fotografii budit a doporučit mu zmíněnou kapli: měl by tam mnohem větší klid.
1. Jim odpovídající služby oficiálně nabízeny nejsou.
2. Proces národního obrození, kterým prošla novodobá česká a katalánská kultura, zase ve svém článku z roku 1992 srovnával Josef Forbelský (http://archiv.ucl.cas.cz/?path=LitN/3.1992/14). I Katalánci sami si uvědomují paralelnost svého dějinného vývoje s menšími evropskými státy, dlouholetý hlavní politický představitel Katalánska Jordi Pujol byl dokonce velkým příznivcem a podporovatelem dalších regionálních etnik v Evropě (jako Slováků a Slovinců).