Je 17. listopadu 2006, poslouchám Český rozhlas stanici Praha. Mimo jiné tam zazněla anketa: „Kdo byl Jan Opletal?“ Jedna z odpovědí mladé studentky zněla: „To byl jeden z vyhozených Vyvolených.“

Vím, že pro studenty našeho oboru a snad všechny trochu vzdělané lidi nemusím připomínat úzkou souvislost mezi 17. listopadem 1939 a 1989. Snad ani to, že po pohřbu Jana Opletala a následných událostech u nás byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva na celé světě. Je stejná chyba neznat určité hodnoty a nevážit si jich jako přeceňovat něco, co žádnou hodnotu nemá.

Ale chtěla jsem vlastně zavzpomínat na osobní zážitky ze 17. listopadu 1989. Ten den jsem se vrátila opět z jednoho kurzu kreativity v jižních Čechách, plna nádherných zážitků a nabitá energií. Na smíchovském nádraží jsme se objali, rozloučili a odjeli domů. Šla jsem ten večer na koncert České filharmonie. Byl atypický tím, že filharmonici vydali prohlášení, v němž se naprostou většinou hlasů rozhodli přerušit spolupráci s rozhlasem a televizí, která diskriminovali jejich kolegy, jejichž snahy byly upřímné a prospěšné. Podepsali totiž výzvu „Několik vět“. Všichni ostatní se připojili ke stanovisku svého šéfdirigenta Václava Neumanna a podpořili je. Při nástupu celá Smetanova síň vstala a potleskem i voláním vyjádřila poděkování a sympatie s tímto stanoviskem. Bylo to krásné, jak oni a my jsme stáli, byla v tom síla i dojetí, až mi do očí vstoupily slzy vděčnosti a radosti. Koncert sám byl nesmírně krásný, hráli Mozartův houslový koncert, Brahmsovu Třetí symfonii F-dur a „Bláznovskou zvěst“ od současného autora Ivana Kurze, která byla v programu uvedena slovy:

„Jsou v životě situace, kdy člověk vsadí na rozum a záchrana přichází skrze cit, kdy vsadí na sílu a vysvobození přináší bezbranné dítě, kdy se zaštítí mocí a perspektiva se ukáže v slabosti. To je ta bláznovská zvěst, která popírá naše představy co je a nebo není perspektivní. To je ono vzkříšení k životu, ke kterému se přichází skrze smrt – smrt toho starého, které musí pominout.“ Bláznovská zvěst je volnou reflexí na apoštolské listy Pavlovy, zejména na první ke Korintským. V závěru se připojuje chorál „Zpívanou glossálií“ v imaginárním jazyce ze světa „modliteb v jazyku“, které jsou projevem duše naplněné nadpozemskou radostí a štěstím. Bylo to moderní a nesmírně zajímavé, slyšela jsem něco podobného poprvé v životě a mocně (možná i pod dojmem ostatních okolností) to na mne zapůsobilo.

Děkování i potlesk probíhal stejně dojemně jako na začátku a ještě, když hudebníci odcházeli z pódia, udělali jim posluchači špalír a doprovázeli je potleskem. Prostě malá, klidná, ale silná demonstrace ve Smetanově síni.

Po koncertě jsem šla po Příkopech asi v půl desáté podívat se na Václavské náměstí. Dole bylo připraveno plno zelených antonů s postávajícím esenbáky, stály tam hloučky lidí, ale nic se nedělo. Nikdo v té chvíli netušil, že o pár desítek metrů dál na Národní třídě došlo k „zásahu“. To jsem se dozvěděla až druhý den od svého syna Petra, který tam byl a prohlásil: „Tentokrát to přehnali.“ A pak už šly události ráz na ráz. Největší radostí bylo odstoupení Jakeše, pak zaváhání nad zvoleným Urbánkem a znovu největší zadostiučinění odvoláním vedoucí úlohy strany. To už jsem prožila s kurzem VTEI v Táboře.

Pak generální stávka, rozhovory se studenty, jejich skvělé slušné chování, rozhovory s naším politickým ekonomem, který se s tím nemohl smířit a pak konečně zmizel v propadlišti dějin.

Opět jsem chodila na koncerty, kde Filharmonka nehrála podle programu, ale byly to koncerty doplněné vystoupením herců, politiků, významných osobností atd. Podobně jako to probíhalo v divadlech. Na jednom předvánočním koncertu zapaloval Rudolf Hrušínský svíčky na adventním věnci, hovořil tam filozof Martin Palouš, sociolog Miloslav Petrusek, Jiří Hanzelka, Luděk Munzar a jiní. Vždycky to byl zážitek, umocněný ještě následným setkáním s Petrem Ždárkem, členem Filharmonie a taky účastníkem onoho posledního kurzu kreativity.

Tato koncertní sezóna vyvrcholila koncertem pro Občanské fórum dne 14. 12. 1989. Hráli Beethovenovu Devátou s Ódou na radost, kde byl i Václav Havel, Václav Klaus, Tomáš Baťa a další.

Pak přišly dne 20. 12. 1989 na katedře vědeckých informací a knihovnictví (tak se tehdy náš nynější ústav jmenoval) volby vedoucího katedry a jeho zástupce. Kandidovali jsme dva: doc. Cejpek a já. Připravili jsme si programové prohlášení a hovořili před studenty a pedagogy v nabité posluchárně. Opět jeden z jedinečných zážitků. Byl zvolen Jirka Cejpek a já jsem tomu byla moc ráda. Dělala jsem mu zástupce a měla na starosti zejména zahraniční styky. Ihned jsme rozjeli velkou akci, obeslali jsme spřátelená pracoviště v zahraničí a požádali je o zaslání jejich osnov, eventuálně i o další spolupráci nebo návštěvu u nás. Vzešlo z toho mnoho dobrých profesních kontaktů a posléze i mnohé velmi úspěšné zájezdy i studia v zahraničí. Připravili jsme nový výukový program, rozloučili jsme se s některými nepřijatelnými pedagogy a začala opravdu svobodná výuka.

Největší radost a požitek z uvolnění politické atmosféry jsem zažila na přednášce pro odbornou veřejnost v Savarinu. Jmenovala se Tvůrčí přístupy k informační práci. Konečně jsem nemusela mít obavy, že plácnu něco nenáležitého, mohla jsem hovořit naprosto otevřeně a uvolněně. Prostě nesmírný rozdíl proti všem předchozím přednáškám, kdy jsem se musela neustále hlídat, abych „neujela“. Přeju všem studentům a pedagogům jen dobré zážitky z jejich působení v naší profesi. Vím, že všechno nejde tak rychle jak jsme se naivně domnívali, ale snad z mého vyprávění vyplynulo, že bývalo mnohem a mnohem hůř.

17. listopadu 2006