Časopis Ikaros před časem vstoupil do desátého ročníku své existence (vzpomeňme, jak kupříkladu vyměňoval svá voskem lepená křídla za rogalo). Za ta dlouhá léta se z něj stalo známé a etablované periodikum, které s železnou pravidelností přináší každý měsíc množství odborných článků, zpráv z konferencí a dalších podstatných sdělení ze světa informační společnosti. Na druhou stranu je ale podle mého názoru tak trochu škoda, že už prakticky vymizely články, které by byly o něco méně "akademické" a maximálně vážné. Tedy až na silvestrovská čísla a některé výjimky. Osobně jsem zatím také používal zejména odbornější styl, neboť jsem se obával, že by mne čtenáři mohli za případný nedostatek "sofistikovanosti" exemplárně zahubit (nebo přestat číst, což je pro autora ještě mnohem horší!).

Každopádně nakonec jsem se rozhodl, že tento "tak trochu jiný" článek napíši – ostatně probíhající prázdniny k podobnému experimentu přímo vybízejí. Když jsem listoval v archivu Ikara, všiml jsem si textů Petry Jedličkové, která v "dřevních dobách" časopisu psala tzv. „Kyberfeministická okénka“, která byla vtipná, ale zároveň vybízela i k zamyšlení. Inspirovalo mne to, a chtěl jsem začít svůj projekt „Kyberšovinistická škvírka“ (protože okénko už je zabrané a dveře jsou zbytečně velké), abych zmiňovaná "okénka" trochu genderově vyvážil. Nicméně nakonec jsem si to rozmyslel, a tak se prozatím omezím pouze na tento pokusný článek, jehož tématem jsou: "závisláci".

Ale začněme od začátku. Informační a výpočetní technika je úžasná věc – ostatně v dnešní době je již zcela neodmyslitelnou součástí naší společnosti. Počítače nás obklopují takřka na každém kroku, množství dat proudí chaoticky sem a tam a kvanta informací nás pronásledují ještě zuřivěji než dýchavičný revizor na I. P. Pavlova, když nemáme lístek. Ovšem takový je vývoj. V pradávných dobách byla hlavním měřítkem moci fyzická síla, později byla moc (a vliv) úzce spojena s penězi – a bohatstvím obecně. A dnes? Dnes světu vládnou informace.

Většina lidí má k informační technice spíše pasivně-neutrální vztah: de facto s tím vším zkrátka "musejí žít". Vědí, že čárový kód na jogurtu s vlákninou dokáže sdělit pokladně cenu, dokáží si na Seznamu najít nejbližšího prodejce malotraktorů a Microsoft pro ně není jen anglická nadávka z oblasti partnerských vztahů. Ovšem pokročilé slasti, jako správa informačních systémů, tvorba webových portálů či rešerše v LISE jsou pro ně zapovězeny. Od toho tu ale je druhá skupina, tedy lidé, kteří se IT přímo zabývají (a dokonce občas i živí). Tito specialisté jsou v kyberprostoru jako doma a každou požadovanou informaci najdou dřív, než byste řekli "Inforum". Existují ale také lidé, kterým je toto hemžení bitů a bajtů přímo odpudivé. S despektem sledují všechny moderní vymoženosti a i pro sebelepší databázi mají jen slova pohrdání. Ale to stále není všechno, protože je tady ještě jedna skupinka. Jedná se o skupinu "(kyber)závisláků", tedy lidí, kteří mají informační technologie rádi a nejenže s nimi pracují, ale také s nimi tráví svůj volný čas.

Takový kybernetický závislák je určitě podivný tvor, který se vyznačuje popelavě šedou barvou kůže a místo lidí komunikuje výhradně s počítači – tedy taková je alespoň matná představa většiny lidí. Ostatně média to na nás chrlí dnes a denně: Inženýr Karel Š. strávil 45 % pracovní doby na internetu a odesílal rozličné e-maily, které se nijak netýkaly jeho pracovní náplně, čímž způsobil svému šéfovi žaludeční vředy. Nebohá Magdalena K. zase podlehla trendu instantní komunikace, strávila na chatu 72 hodin v kuse a ještě se do ní platonicky zamiloval důchodce Antonín L., který se na témže chatu vydával za dvacetiletého studenta botaniky. Anebo třeba případ Pepíčka D., žáka sedmé třídy základní školy, který zcela propadl počítačovým hrám a jehož rodiče se zabarikádovali ve sklepě v obavě, že na ně synek nečekaně zaútočí elektrickým kartáčkem na zuby.

O těchto extrémních a nereálných případech zde ale nechci hovořit, protože takhle to ve skutečnosti opravdu nevypadá. Ale pokud tyto IT-pozitivní bytosti nejsou asociální individua, tak kým tedy jsou? Odpověď možná překvapí celou řadu kritiků: jsou to jednoduše zcela normální lidé.

Začnu nejprve u sebe. Již delší čas na sobě totiž pozoruji nejednu závislost – jsem prakticky non-stop připojený k internetu, neustále kontroluji mobilní telefon a když mi někdo na nějakou zprávu neodpoví do pěti minut, propadám mírné panice. O prázdninách, kdy obvykle vyjíždíme s celou rodinou do západních Čech, zažívám většinou menší "absťák", neboť počítač si s sebou nevozím a ani přístup k internetu nebývá uprostřed tamní divočiny snadný. Na toto mé chování reaguje moje IT-nedotčené okolí většinou termíny jako "blázen", "cvok" a "závislák". Začal jsem se tedy zabývat myšlenkou, že se mnou asi vážně nebude vše v pořádku. Ale stalo se něco, co všechny tyto mé obavy rozptýlilo – začal jsem psát do časopisu Ikaros.

Jakožto autor několika článků a zpráv z konferencí jsem se zákonitě těchto konferencí účastnil. Hned na první akci, sympóziu o nových médiích, mne překvapilo, že snad každý účastník byl vybaven notebookem (v té době jsem svůj vlastní ještě neměl). Nicméně příliš jsem si toho nevšímal a dělal si poznámky na obvyklý pomačkaný kus papíru. Když jsem se účastnil konference CESNETu, hrdě jsem si nesl svého nového elektronického miláčka a svědomitě si zapisoval téměř každé odkašlání. O to větší bylo mé překvapení, když si člověk sedící v řadě přede mnou psal uprostřed přednášky e-mail plný smajlíků, a distingovaný pán v obleku po mé levici si dokonce hrál "miny". Začalo mi docházet, že to zdaleka není jen můj problém a že to se mnou možná nebude až tak špatné.

V průběhu letošního června a července jsem se také zúčastnil několika setkání v rámci mezinárodní odborné konference TransISTor 2 a byl jsem svědkem další pozoruhodné věci. V místě konání první akce, budově FAMU, bylo k dispozici bezdrátové připojení k internetu, čehož účastníci samozřejmě hojně využívali. Ale náhle došlo k technickému problému a jedno odpoledne prostě wi-fi signál na pár hodin zmizel. Ačkoliv účastníci nedávali na první pohled nic najevo a dále sledovali probíhající prezentace, v pravidelných intervalech nervózně ťukali do klávesnic a pokoušeli se připojení obnovit – a to dokonce i ti, kteří na internetu před výpadkem nesurfovali (zkrátka šlo "jen o ten pocit" být online). Bylo to svým způsobem zábavné – konference se účastnili lidé z celého světa, a tak měl téměř každý v mém okolí jinou jazykovou verzi systému. Z monitorů jejich notebooků zářily nápisy hledání bezdrátové sítě ve všech možných jazycích. Ale abych byl upřímný, já klikal na opakované hledání wi-fi signálu minimálně stejně tak často jako ostatní.

Ale proč o tom všem vlastně vůbec píši? Inu, jde mi o to, že podobných (kyber)závisláků je všude plno a není třeba se obávat, že se jedná jen o něco výjimečného nebo snad dokonce odsouzeníhodného. Zároveň chci také zdůraznit, že tito "závisláci" nejsou pološílení psychopati nebo nějaké nešťastné zlomené existence, jak se nám mnohdy snaží vsugerovat média. Jsou to obyčejní lidé jako všichni ostatní, mají své radosti i starosti a často se jedná o vysokoškolsky vzdělané a inteligentní lidi. Označení "závisláci" si tak vlastně ani nezaslouží, neboť na jejich chování není nic nepřirozeného - tímto přízviskem je obvykle častuje pouze jejich okolí.

Těžko tedy soudit, kdo je větší "závislák": ten, kdo se technice nebrání a snaží se využívat jejího potenciálu na každém kroku, nebo ten, kdo jí zatvrzele vzdoruje a bezmyšlenkovitě lpí (a je de facto také závislý) na starých a mnohdy již zkostnatělých pořádcích? Kdo je větší blázen: ten, kdo si sedne na Andělu na lavičku a začne nerušeně pracovat s internetem, nebo ti ostatní, kteří na něj jen s údivem zírají a možná nic netuší o projektu bezdrátového internetu zdarma na Praze 5?

Digitalizace knih, obrazů, hudby a všeho možného není samoúčelným masírováním ega technokratů a nejedná se ani o snahu nahradit staré hodnoty abstraktními shluky jedniček a nul; počítačové hry nejsou jen zábavou pro děti ani automatickou příčinou růstu agresivity ve společnosti; internet není jen prohnilým zdrojem nemravných obrázků, počítačových virů a všelijakých dalších proradností; technika obecně není strašák, kterého by se měli lidé bát a nejlépe se mu úplně vyhýbat.

Již nějaký čas se pohybujeme v tzv. informační společnosti a domnívám se, že je již nejvyšší čas tento stav akceptovat. Je třeba si uvědomit, že na informační technice nejen že není nic špatného, ale dokonce je to v dnešní době věc naprosto nezbytná. A jen skutečný blázen by nevyužil těch nepřeberných možností, které nám svět informací nabízí.