M. Bartošek (ÚVT MU Brno) v úvodu upozornil na termín "millenials" - lidé, kteří se narodili po roce 1982 a vyrůstali obklopeni informačními technologiemi. Očekávají, že informace mají být k dispozici okamžitě, kdekoliv, kdykoliv a nejlépe přes mobilní zařízení. V knihovnách tedy musí nutně docházet k inovacím, pokud knihovny tuto uživatelskou skupinu nechtějí ztratit. Cestou je kromě zpřístupňování elektronických informačních zdrojů také vytváření a zpřístupňování digitálních knihoven. Počátky digitálních knihoven sahají do počátku 90. let 20. století. Hovoříme o tzv. třech C, které jejich vznik umožnily - computing, connectivity a content. Rozvoj digitálních knihoven nastal v polovině 90. let. Počátek vyhledávače Google je také spojen s digitálními knihovnami, protože právě na jejich tvorbě na Stanfordské univerzitě pracovali Sergey Brinn a Larry Page, zakladatelé Googlu. V současnosti je trendem přechod od budování izolovaných digitálních knihoven k vytváření globální infrastruktury digitálních knihoven. Díky tomu je snazší jejich implementace i vzájemná spolupráce. K rozvinuté infrastruktuře digitálních knihoven bude ještě dlouhá cesta, základní kameny jsou však již položeny. Pro budování obsahu digitálních knihoven je možno využít digitalizaci dokumentů (k jejímu rozvoji značně přispěly masové digitalizační projekty typu American Memory či JSTOR v první generaci, Google Book Search, Open Content Alliance, Elsevier nebo Springer v druhé generaci), dokumenty původně existující v digitální podobě (tzv. "born digital") a harvesting (zejména archivace obsahu internetu - v této oblasti působí Internet Archive či např. český WebArchiv). Pokud se týká metadat, klasická knihovní metadata (MARC) nejsou pro digitální prostředí příliš vhodná, automaticky generovaná metadata (např. vytvářená Google) jsou naopak příliš primitivní. Ze standardů v oblasti metadat lze jmenovat Dublinské jádro (Dublin Core), MODS (vytvářen v Kongresové knihovně) či METS (XML kontejner pro digitální objekty). Na indentifikátory používané v digitálních knihovnách je kladeno několik základních požadavků - globální jednoznačnost, perzistence, nezávislost na lokaci a směrovatelnost. V současnosti je na internetu nejpoužívanějším identifikátorem URL, které však splňuje pouze dva z těchto požadavků - globální jednoznačnost a směrovatelnost. Byl proto navržen identifikátor URN, který se však v praxi zatím příliš neujal. Pro digitální knihovny proto byly vytvořeny další indentifikátory PURL (URL s nepřímou adresací), systém Handle (propracované řešení nezávislé na URL, není však součástí standardních internetových protokolů) a DOI (jedná se o nadstavbu nad systémem Handle). Pokud se týká problematiky interoperabilních protokolů, Z39.50 je velmi složitý a rozsáhlý a má úzkou oblast využití. Byla proto vytvořena jeho odlehčená verze SRU/SRW. Dalším protokolem je pak OAI-PMH. Při odkazování (linking) je potřeba vytvářet kontextově citlivé vazby, k tomu je možno využívat OpenURL, v němž jsou zakódována metadata o cíli vazby. Z dalších technologií využívaných v digitálních knihovnách lze jmenovat Creative Commons, Open Access - BOAI, OAIS model, webové služby, Shibboleth či architekturu peer-to-peer. Zajímavým fenoménem je "googlizace" digitálních knihoven - nutí tvůrce digitálních knihoven k dalším inovacím, jejichž výsledky musí být přizpůsobivější, vstřícnější, kolaborativní a kontextové. Měly by snoubit profesionální výběr knihovníků s moudrostí davu.
(text přednášky)
(ls)